V originále Das Schloss, vydáno 1922 (dva roky před Kafkovou smrtí). Jde o nedokončený román, navzdory tomu je Zámek považován za autorovo nejlepší dílo. Jeho obsah má několik možných interpretací. Pravděpodobně zde jde o nepochopitelnost a neproniknutelnost byrokratické mašinerie, symbolizované zde zámkem a jeho úřady. Dochází na jedné straně k naprosté oddanosti místních vesničanů vůči úřadu (zámku), ačkoliv veškeré informace o jeho chodu, fungování, vlivu nebo i jen podobě úředníků jsou pouze tušené, neověřitelné, opředené mýty a domněnkami, a pravděpodobně jsou všechny nesprávné. Vysoké úředníky (natož hraběte) nikdy nikdo osobně neviděl a přesto by nikdo neudělal nic, co je v rozporu s předpisy, a to dokonce ani v životě naprosto neúředním, osobním, kteréžto dvě sféry jsou zde dokonale propleteny a prakticky splývají v jednu jedinou.
Na druhé straně stojí zeměměřič K. (už nezveřejněné celé jméno a absence popisu postavy co do vzhledu i charakteru vykazuje jisté známky odcizení a odlidštění díla), který přichází do vesnice na hraběcí povolání vykonávat zeměměřičské práce. Představuje člověka, který se svým zdravým rozumem domnívá (i když dle všech obyvatel místních poměrů znalých zcela naivně), že s úřadem bude přímo, jednoduše a efektivně komunikovat.
Poněkud nejasné zůstávají také okolnosti jeho příchodu – čtenář je na pochybách, zda se K. za zeměměřiče pouze vydává, nebo jím skutečně je. Podobně nečitelné jsou postavy jeho dvou pomocníků: zpočátku to vypadá, že K. očekává příchod dvou podřízených zeměměřičů, poté však jsou přiděleni dva muži ze zámku – Jeremiáš a Artur, kteří však o zeměměřičství nemají ani potuchy. K. se k nim také staví nejasně – nejsme si jisti, zda jsou povoláni jím nebo jsou místní.
„Cože?“ zeptal se K. „Vy jste moji staří pomocníci, kterým jsem nakázal, aby přišli za mnou, na které čekám?“ Přikývli. „To je dobře,“ řekl K. po chvilkce, „to je dobře, že jste přišli.“ – „Ostatně,“ řekl K. po delší chvilce, „velice jste se opozdili, jste velmi nedbalí.“ – „Bylo to daleko,“ řekl jeden. „Daleko,“ opakoval K., „ale já vás potkal, jak jdete ze zámku.“ – „Ano,“ řekli bez dalšího vysvětlování. „Kde máte přístroje?“ ptal se K. „Nemáme žádné přístroje,“ řekli. „Přístroje, které jsem vám svěřil,“ řekl K. „Žádné přístroje nemáme,“ opakovali. „Ach, jste vy ale lidé!“ řekl K., „vyznáte se vůbec v zeměměřičství?“ – „Ne,“ řekli. „Jestliže jste ale moji staří pomocníci, musíte se v něm přece vyznat,“ řekl K. Mlčeli. „Tak pojďte tedy,“ řekl K. a postrčil je před sebou do domu.
...
„Je to s vámi potíž,“ řekl K. a porovnával už pokolikáté jejich tváře, „jakpak vás mám rozpoznat? Lišíte se od sebe jen jménem, jinak jste si podobní jako“ – zarazil se, pak bezděčně pokračoval – „jinak jste si podobní jako hadi.“
...
„Budu s vámi proto jednat jako s jedním člověkem a oběma budu říkat Artur, tak se přece jeden z vás jmenuje.“ ... „Když někam Artura pošlu, půjdete oba, když dám Arturovi nějakou práci, budete to dělat oba, to má sice pro mne tu nevýhodu, že vás nemohu použít na různé práce, ale zato zase výhodu, že za všecko, co vám uložím, budete nedílně odpovídat oba. Jak si mezi sebou práci rozdělíte, je mi jedno, jen se nesmíte jeden na druhého vymlouvat, pro mne jste jeden jediný člověk.“
Jejich psychologický profil je jaksi schematický, jako by se oba chovali vždy stejně a nebylo mezi nimi rozdílu, sám K. jim sdělil, že je nemůže rozeznat a tak je bude považovat za jednu osobu. Oba jsou velmi infantilní, neustále dělají primitivní šprýmy jako malé děti a jsou K. spíše na obtíž svým neustálým dorážením, přítomností, neodbytností a okouněním. Užitečného toho moc nevykoná.
K. stráví ve vsi několik dnů, po které se neustále snaží přiblížit jakýmkoli způsobem zámku a vyjednat náplň své zeměměřičské práce (pokud je to jeho skutečný záměr, stejně tak bychom mohli mít dojem nějakého jiného tajného plánu, proč chce K. proniknout do zámku). Ze svých původních záměrů musel velmi brzy slevit: pochopil, že mluvit se samotným hrabětem nebo se dokonce dostat do zámku je naprosto nemožné a nediskutovatelné. Bohužel postupně zjišťuje, že v podstatě nedosažitelné je i jakékoli přímé jednání s některým z úředníků. Jeho nadějí je Klamm, úředník, který občas přijíždí do vesnice. Namluví si Frýdu, údajnou Klammovu milenku, skrze kterou se chce dostat Klammovi blíže, což však permanentně ztroskotává. Další kýženou cestou je posel Barnabáš, v kterého K. hodně doufá, jelikož mu donesl dopis od Klamma, ve kterém se píše, že má věc své práce vyjednat s místním starostou. Za prvé se však od starosty dovídá, že žádost o zeměměřiče je jednak zřejmě hodně starou záležitostí, které pouze trvalo tak dlouho, než prošla celým složitým schvalovacím procesem, a za druhé vychází později najevo, že Barnabáš ve skutečnosti není v přímém spojení s Klammem, ale pouze stává celý den v předních kancelářích jako mnoho dalších uchazečů o úřednické místo, a čeká do úmoru, zda nedostane od některého z úředníků nějaký pokyn či úkol, který by byl neskonalou poctou, ačkoliv neplacenou.
„Jste přijat jako zeměměřič, jak říkáte; ale my bohužel žádného zeměměřiče nepotřebujeme. Nebyla by tu pro něho vůbec žádná práce. Hranice našich drobných hospodářství jsou vymezeny, vše je řádně zaneseno v knihách. ... Před dlouhou dobou, byl jsem tehdy teprve pár měsíců starostou, přišel jakýsi výnos, nevím už z kterého oddělení, v němž se kategorickým způsobem, příznačným pro naše zdejší pány, oznamovalo, že má být povolán zeměměřič, a obci se ukládalo přichystat všechny plány a nákresy potřebné pro jeho práci. ... Na onen výnos, o němž jsem už mluvil, jsme s díky odpověděli, že žádného zeměměřiče nepotřebujeme. Tato odpověď však nedošla, jak se zdá, do původního oddělení, nazvěme je A, nýbrž do jiného oddělení B. Oddělení A zůstalo tedy bez odpovědi, avšak bohužel ani oddělení B nedostalo naši odpověď celou; ať už příslušný spis zůstal u nás, nebo se ztratil cestou... jde-li, jak je pravidlem, spis správnou cestou, dostane se do svého oddělení nejpozději za jeden den a ještě téhož dne je vyřízen; jakmile však zabloudí – a při skvělé organizaci musí nesprávnou cestu přímo usilovně hledat, jinak ji nenajde -, pak, pak ovšem to trvá velmi dlouho. Proto když jsme dostali Sordiniho přípis, rozpomínali jsme se na tu záležitost už jen velmi nejasně ... Jestli existují kontrolní úřady? Existují jedině kontrolní úřady. Ovšem nejsou určeny k tomu, aby vyhledávaly chyby v nízké slova smyslu, neboť chyby se nevyskytují, a i když se někdy chyba vyskytne, jako ve vašem případě, kdo může s konečnou platností říci, že je to chyba!“
Rodina Barnabášova je poznamenána ve vesnici stigmatem nežádoucnosti, a K. dlouho nemůže pochopit proč, až mu to objasní jedna z Barnabášových sester, Olga. O jejich další sestru Amátu se kdysi na slavnosti zajímal jeden z úředníků, který jí po poslu poslal dopis, ve kterém jí přikazuje za ním přijít do hostince a poddat se mu, jako by byla nějakou lehkou děvou. Hrdá Amáta však dopis roztrhala a jeho kousky hodila poslu do obličeje. Tím se dopustila urážky nejen úředního posla, ale de facto celého úřadu a ačkoliv v normální společnosti by to byla ona, kdo byl zhanoben a má žádat zadostiučinění, zde byla díky tomu zavržena celá její rodina. Dostali se tak z poměrně zámožného postavení na úplnou mizinu, jejich rodiče to stálo zdraví fyzické i duševní, otec už pouze dennodenně postával na cestě a čekal na vůz s kterýmkoliv úředníkem, kterého by mohl požádat o odpuštění, protože tak by se v jeho očích dalo celé neštěstí zvrátit. K. připadá celý příběh pochopitelně nesmyslný.
S Frýdou se dostávají díky jeho pochybné pověsti ve vesnici do stále bídnějších životních podmínek, nakonec živoří ve škole, kde K. bylo nabídnuto dočasné místo školníka.
Frýda mu nakonec ale uteče zpět do Panského hostince, kde dělá jako původně číšnici, pod záminkou, že ji K. určitě podvádí s Olgou. Její předchůdkyně Pepina promlouvá s K. a vysvětluje mu svou teorii, podle které Frýda pouze využila svého přesvědčovacího talentu a svedla K., aby tak odvrátila pozornost hostí od svého již vyčichlého vztahu s Klammem, kterému již lidé pomalu přestávali věřit, jelikož se Klamm v hostinci delší dobu neukázal, díky čemuž Frýdě hrozilo, že by pozbyla vybudované vážnosti a pozornosti okolí. Namluvila si tedy na oko K., mohla tak mít záminku pro opuštění Klamma a ze vztahu s K. se postupně také vyprostila, aby si své dobré pracovní místo vydobyla zpět. K. jí moc nevěří, byl si Frýdinou láskou jist, i když různé okolnosti svědčily spíš v Pepininu verzi.
Na konci knihy se K. dostane až téměř k „výslechu“ od jednoho úředníka (každé úřední i poloúřední jednání je zde označováno vesničany jako výslech a ze všech rozhovorů jsou pořizovány protokoly), jelikož se však jedná o výslechy zpravidla noční, přemůže ho únava a svou příležitost prakticky zaspí.
Rozhovorem s hostinskou, který slibuje rozklíčování alespoň některých událostí, bohužel román končí, aniž se K. ve vsi dobere jakéhokoliv výsledku svého úporného snažení.
Kafka při psaní Zámku těžil ze své mnohaleté praxe úředníka, což lze pozorovat na mnoha líčených podrobnostech fungování zámeckého úřadu (přepážky, zapisovatelé, shon, nesrozumitelnost řeči úředníků, jejich spavost a permanentní únava, jejich odtažitost od běžného života a posvátná úcta obyčejných lidí vůči nim vzhledem závislosti lidí na jejich blahovůli a k jejich abstraktní moci vyřešit problémy člověka).
Zpočátku jsem při četbě nabývala dojmu, že půjde hlavně o nějaké tajemství samotné budovy zámku, života v něm či nějakém neznámém vztahu K. k zámku. Zřejmost tématu byrokracie však poměrně brzo vyplynula na povrch.