Vášeň
Paní Poincotová byla asi 40tiletá, vdaná za námořního důstojníka, ještě poměrně hezká. Zahleděla se při korzování na lodi do důstojníka Jana Renoldiho. Ten o žádné pletky nestál, nechtěl závazky, chtěl mít svůj klid. Paní Poicotová ho však neustále nenápadně sváděla, až podlehl – tak začal jejich poměr. Neustále se vídali, ačkoliv mu to často nebylo po chuti. Cítil, že ho paní Poicotová šíleně miluje, což v něm vzbuzovalo jakýsi soucit. Tak to trvalo asi půl roku, to už Renoldi byl tímto vztahem dávno znuděn a znechucen. Snažil se jí zprostit, ale byla neodbytná a fanaticky milující. Renoldi byl zoufalý, když najednou přišel příkaz, že se jeho pluk bude stěhovat do jiné posádky. Byl šťasten, že se tak té ženské zbaví. Ona však podstoupila pro jejich lásku nejvyšší oběť – rozhodla se, že půjde s ním. On vybuchl a rozhodně to odmítl. Šokovaná paní Poicotová se ještě tu noc otrávila. Naštěstí ji zachránili. Dlouho musela ležet a její život byl na vlásku a dokonce se vina začala přisuzovat poručíku Renoldimu, který ji dle společnosti „opustil“ a odmítal se s ní sejít i v době její těžkosti. Začalo se mluvit o jeho hanebnosti, jako by za její možnou smrt mohl on.
Po třech měsících u druhé posádky za ním přijela sestra paní Poicotové s tím, že ta žena umírá a chce jej před smrtí vidět. Přijel a v návalu smutku jí slíbil, že se uzdraví a pak budou spolu. To ji tak posílilo, že nakonec nezemřela a o pár týdnů později za překvapeným Renoldim přijela celá zestárlá a změněná do Lille. Zmatený a zlomený důstojník se jí ujal. Zcela rezignoval, byl zničen. Po třech letech soužití za nimi přijel její manžel, že se její dcera chce vdát, ale rodiče ženicha odmítají vydat syna do rodiny s takovýmito poměry. Tedy prosil ženu, ať se vrátí. Renoldi byl šťasten, dal by mu ji hned, ale paní Poicotová rozhodně řekla, že nikam nepojede, zůstane se svou láskou. Tak byli oba důstojníci kvůli ní nešťastnými lidmi.
Vyplétačka
Byla dcerou vyplétačů, chudých lidí kočujících od vsi ke vsi, aby spravovali lidem židle. Nikdy se nesměla bavit s dětmi, rodiče ji hned volali zpět, neměla kamarády, vedla chudý, osamocený život. Byla špinavá a zavšivená. Jednou uviděla plakat chlapce a zjistila, že ho kamarád obral o pětník. Dala mu všechny svoje skromné peníze a k tomu ho políbila na tvář. Chlapec se na ni zmateně usmál. V tu chvíli se pro ni stal jediným kamarádem, její láskou. Snažila se, aby se do té vesnice dostali co nejčastěji. Vždycky mu dala nějaké peníze, které tvrdě našetřila a on se pak nechal objímat. Když jí rodiče zemřeli, převzala živnost vyplétačky sama. Jednou zase přijela do té vesnice a uviděla svou životní lásku se snoubenkou. Skočila do rybníka. Její vyvolený byl lékařem, tak ji odnesli k nim. Mluvil s ní, a tak se zase stala na dlouhou dobu šťastnou. Kupovala u něj léčiva, aby se s ním mohla setkat. Po letech zemřela. Své lásce odkázala za celý život našetřené dva tisíce franků – tak na ni bude myslet aspoň po její smrti. Notář to šel k rodině lékaře vyřídit. Když se dověděl, že ho ta žebračka milovala, celý se rozčílil, jako by to byla nějaká potupa a opovážlivost od ní. Křičel, že kdyby to věděl, dal by ji zavřít. Ale odkázané peníze si vzal se slovy, že se za ně vždycky může koupit něco pro děti. Tak skončila hluboká láska vyplétačky.
Lůžko 29
Kapitán Épivent byl velmi hezký, vždy vystrojený, chodil zpříma a obletoval dámy –každá se za ním otáčela a mohl mít, kterou chtěl. Sebevědomí mu nechyběla. Byl také velmi hrdý na svůj vojenský stav a vůči všem civilním lidem byl trošku opovržlivý. Jednou jej z kočáru spatřila krásná madam Irma. Zalíbil se jí, tak se rozhodla jej mít – a povedlo se. Kapitán z ní byl unesen a více než rok se s ní stýkal – byl také hrdý na svou milenku, kterou mu všichni závidí.
Vypukla válka a kapitánův pluk byl poslán na hranici. Loučení bylo srdceryvné. Když se kapitán po válce vrátil, nemohl se o Irmě nic dovědět. Už se vzdal nadějí, že ji ještě uvidí, když od ní dostal dopis, že je nemocná, ať ji přijde navštívit do nemocnice. Když přišel, sestra ho dovedla do oddělení syfilis. Irma vypadala špatně, velmi nemocně. Znásilnili ji pruští vojáci, od kterých nemoc chytla. Ale ona se hned neléčila – pomstila se jim. Vyspala se s co největším počtem pruských vojáků, aby je nakazila a sama sebe tak obětovala. Zabila jich tak mnohem víc než kapitán, který se za ni hanbil, že jeho přítelkyně má syfilis – to přece nemůže vynést na veřejnost! Tvrdil, že má zápal plic. Při druhé a poslední návštěvě před její smrtí mu to vmetla do tváře – kdyby oni zabránili pruskému vojsku vniknout do Rouenu, neměla by tu nemoc – a ještě k tomu má větší válečné zásluhy než on, kapitán Épivent.
Alexandr
Starý sluha Alexandr sloužil manželům Maramballovým celý život, ačkoliv jeho pán – vysloužilý voják – byl nepříjemný a nerudný a ztrpčoval svému okolí život. Paní Maramballová špatně chodila, tak ji Alexandr každý den vozil ve vozíku na projížďku. Jednou se ho paní vyptávala, proč vlastně celou dobu zůstal u nich ve službě, když mohl mít dobrý život, rodinu, je vzdělaný....a dověděla se, že to kvůli ní – že ji celý život miloval.
Noc u mrtvé
Dospělý syn a dcera zůstali noc po matčině smrti u jejího lože, jak bylo zvykem. V dobrém na ni vzpomínali a vybavovali si všechny milé události života. Tu dcera našla v zásuvce milostné dopisy, ze kterých vyplynulo, že matka měla zřejmě dlouhou dobu milence. Syn matku, o které by si nepomyslel ani tu nejmenší špatnost, ihned odsoudil a do ranního odchodu se na ni už ani nepodíval.
Závěť
René de Bourneval vyprávěl příteli, jaktože má jiné příjmení, než jeho dva bratři. Jeho matka se provdala za hrubého a nemilosrdného mamlase, venkovského šlechtice, který si ji vzal kvůli majetku. Choval se k ní povýšeně přezíravě, jako by nic neznamenala a stejně tak se k ní pak chovali i její první dva synové. Ona měla mírnou, bázlivou povahu, tak si nechala všechno líbit a neodporovala. Manžel ji nepokrytě podváděl a ani se to nesnažil skrývat. Jediný, koho opravdu milovala a kdo měl rád ji, byl její nejmladší syn – René. Když v jeho 18ti letech zemřela, dostavili se všichni ke čtení závěti – včetně rodinného přítele, bývalého husarského důstojníka Bournevala, který byl rovněž přizván. V závěti paní de Coursils píše, že manžel ani synové k ní nemají žádné pouto, nemilovali ji a tak k nim není ničím povinována. Vše odkazuje svému milenci, panu de Bourneval, své jediné opoře v nešťastném životě, člověku, který jí dokázal, že láska existuje. Ten pak má majetek svěřit jejímu synovi Renému. Manžel se rozčílil a prohlásil, že jeho žena musela být šílená. Pan de Bourneval jej vyzval na souboj, v němž ho zabil. René pak daroval polovinu svého zděděného majetku ze soucitu svým bratrům.
Pan Iokaste
Mladá, pěkná a veselá dívka byla v 16ti provdána za obchodníka, který si ji vzal pro peníze. Její duše plná ideálů a touhy po lásce zabředla do deziluze. Po dvou letech se zamilovala do 23letého mladíka. Jednou, když byl manžel pryč, se spolu milovali a ona otěhotněla. Při porodu zemřela. Její milenec se chtěl o dítě postarat, ale manžel dal holčičku na výchovu hodně daleko, aby se on o ní nedověděl. Mladík – Petr Martel – po mnoha letech již na svou dceru zapomněl, ale nikdy se už nezamiloval a neoženil se. Když se ale dověděl o smrti manžela své milenky, začal o dceři přemýšlet – rád by jí třeba daroval nějaký majetek. Informoval se o ní a dal se představit její rodině. Bylo jí zrovna 18, stejně jako bylo její matce. Když ji uviděl – byl v šoku. Vypadala a chovala se stejně jako ona. Měl problém ji od ní odlišit, stále měl pocit, že má vedle sebe svou milenku. Stal se v rodině oblíbeným, chodil tam často, se svou dcerou se spřátelil – neřekl jí, že je její otec. Jednou spolu seděli na pohovce a stalo se totéž, co kdysi s onou dívkou – zamilovali se, toužili po sobě. Požádal ji o ruku a vzal si ji.
Kulhanka
Do velkého domu chodila každé úterý ošklivá vousatá kulhavá švadlena, aby spravovala prádlo. Malý chlapec za ní vždycky chodil, měl ji moc rád, ona mu vyprávěla prosté příběhy, které dovedla velmi jímavě podat. Jednou ji chlapec našel při práci mrtvou – ranila ji mrtvice. S pláčem se šel schovat za křeslo. Tam vyslechl nepozorován rozhovor otce a lékaře, který vyprávěl její příběh – jako sedmnáctiletá sloužila u starého řídícího učitele Grabua. Zamilovala se do učitelského pomocníka a jednou si dali schůzku na seníku. Grabu tam ale vlezl a řval na pomocníka, co tam dělá. Ten tvrdil, že je tam sám a prosil Hortensii, aby se schovala, že jinak přijde o práci. Grabu je zamkl a šel si pro svíčku, aby je usvědčil. Pomocník byl nešťastný. Jeho milenka se neměla kam schovat. Ona se pro něj obětovala a skočila a vikýře. Zlomila si na několikrát nohu – už nikdy normálně nechodila, začalo se jí říkat Kulhanka. Byla to hrdinka, schopná nejvyšší oddanosti, zemřela jako panna.
Lítost
Pan Saval byl už starý. Jednou ho přepadla velká lítost, že je na stáří osamocen, že nemá rodinu, ženu, děti, že se neoženil, nic nevykonal, jeho život byl nezajímavý a promarněný. Při těchto úvahách pomyslel na své celoživotní přátele – manžele Sandresovy. Paní Sandresová byla jeho jediná tajná láska, nikdy jí to neřekl. Kdyby ji poznal za svobodna, jistě by ji požádal o ruku. Ano, nikdy se jí nevyznal! Co by tehdy řekla, kdyby se jí svěřil? Ta otázka ho začala mučit. Rozhodl se, že hned půjde do jejich domu naproti v ulici a prostě se jí zeptá – co na tom, vždyť už je jim teď oběma kolem šedesátky. Šel tam, zeptal se vlídné paní Sandresové, jestli někdy tušila, že ji tajně miluje. Odpověděla s úsměvem, že to samozřejmě věděla, a on se jí líbil také, ale copak mu mohla vyznat lásku ona? Jen díky jeho nedostatečné iniciativě se nikdy nic nestalo.
Pokoj 11
Paní Amandová se provdala do Paříže, ale pocházela z venkova. Působila velice skromně, počestně, nenapadnutelně, nikdo by si o ní nepomyslel, že její mysl není tak průzračná jako její upřímný bezelstný pohled. Přesto paní Amandová pováděla svého manžela po celou dobu a to s mnoha muži – vždy nejlepšími důstojníky jednotky, která zrovna byla ve městě – na všechny se předem dobře informovala, některého si vybrala a scházela se s ním v hotelovém pokojíku, kde ji všichni měli za služtičku – vždy sem chodila v převlečení. Nikdy tu nebyla s milencem dva dny po sobě – tak byla ostražitá. Jednou však její tajemství bylo prozrazeno. Bylo den po její schůzce, a proto se hostinský rozhodl v jejím pokojíku na noc ubytovat obchodního cestujícího. Večer ho tam však našel mrtvého. Rozhodl se se ženou, že jej odvezou až kolem půlnoci, aby se ostatní hosté nic nedověděli. Paní Amandová si však na ten večer domluvila výjimečně druhou schůzku – její manžel byl na týden pryč. Přišla první a když uviděla mrtvolu, s křikem vyběhla z pokoje. Zavolali tedy policii. Ta nedovolila nikomu odejít, dokud se věc nevyšetří. Na paní Amandovou sice nepadla žádná vina, ale o jejím hnízdečku lásky se nyní vědělo. Její manžel se nechal přeložit a i se ženou se odstěhoval.
Neužitečná krása
Hraběnka Mascaretová se provdala za hrabětě – hrubiána. Brát si ho nechtěla, ale rodiče mu ji dali, protože zrovna neměli peníze a on byl bohatý. Byla nauvěřitelně krásná a on začal šíleně žárlit. Aby jí znemožnil chodit do společnosti a mít příležitosti k nevěře, téměř 11 let ji nutil žít v neustálém těhotenství – ve 30ti měla již 7 dětí. Byla pořád krásná a nenáviděla ho za to. Rozhodla se, že už mu nikdy nepodlehne a další děti mít nebude. Chce žít jako normální žena a chodit do společnosti. Nenechá si ukrást mládí, život, lichotky, obdiv. Muž se na ni rozčílil – on je přece pán a má právo s ní spát a dělat, co chce. Řekla mu tedy, že jedno dítě není jeho. On od té doby stále přemýšlel které, nechtěla mu to říct. Teď je nemůže všechny s jistotou milovat! Přestal s ní spát a najímal si děvky, měl milenky. Po šesti letech se jí znovu zoufale zeptal, které to je. Odpověděla, že lhala – nikdy mu nebyla nevěrná. Chtěla ho jen takto potrestat. A nabídla mu přátelství.
Pan Parent
Pan Parent má jedinou lásku, smysl svého života – tříletého synka Jiříčka. Hraje si s ním venku, ale vtom se podívá na hodiny a spěchají domů, aby přišli dřív než manželka. Ta ho má v hrsti, zametá s ním, chová se povýšeně, panovačně, kritizuje ho za všechno, nic jí není po chuti. O synka se téměř nestará, domů chodí kdy se jí namane. A on, její manžel, jí nic nevyčte, je to chudák a slaboch, dobrosrdečný, důvěřivý. Z ničeho ji nepodezírá. Až to jejich stará služka Julie, která jej vychovala, nevydrží a vyklopí mu pravdu – jeho žena jej podvádí celou dobu jejich manželství s Limousinem – rodinným přítelem, který k nim tak často chodil a k Parentovi se choval jako nejlepší přítel. A Jiříček je prý jejich a ne jeho. Ve zlosti služku vyhnal. Žena se opozdila, přišla skoro o půl deváté. S Limousinem. Parent nic neřekl, ale pozoroval jejich chování. Určitě jsou milenci! Jaktože si toho dřív nevšiml? Rozhodl se je nachytat. Dělal, že odešel, ale vyposlechl si strašný rozhovor – Limousin jen předstíral, že je jeho přítel, aby nevzbudili podezření, kdyby Parent neměl peníze, tak by si ho Jindřiška nikdy nevzala. Vřítil se do pokoje, zbil Limousina a oba vyhnal. Jindřiška si však vzala Jiříčka. To byl pro Parenta konec. Následující roky strávil sám v hospodě, jen pil, nikam nechodil, stárnul, plešatěl a pomalu se bez odporu přibližoval smrti. Hostinská ho jednou, to už bylo o 20 let později, přiměla, aby se jel projet na venkov, že mu to pomůže. Odjel tedy a v kráse venkova mu došlo, že promarnil život, že se pohřbil v té hospodě. Bylo mu smutno. Šel se naobědvat, ale spatřil v restauraci u jiného stolu rodinku – svou ženu, úctyhodně vypadajícího Limousina a svého syna – asi dvacetiletého mladíka. Nepoznal by ho. V tom v něm všechno začalo vřít – oni mu zničili život, jsou vinni a žijí si takhle krásně na jeho účet! (posílal na Jiříčka peníze). Rozhodl se pomstít. Počkal, až se půjdou projít. Dohnal je a před synem všechno vyklopil, jak to bylo, co jsou jeho rodiče zač a kdo je on. Jindřiška ho zděšeně prosila, ať to neříká před synem, ale Parent řekl všechno. Pak odešel.