- dekadentní sbírka, vydáno 1897, podtitul KNIHA POHANSKÁ
- bouřlivé, vzdorovité, nabité emocemi, časté zpracování kontroverzních témat – sexuální touhy, vášeň, rozkoš, krev, morbidita (Píseň pocitu sexuelné msty, Tvou nahostí šílen). Oslava tělesné smyslnosti, sexuální hry, extáze, extrémních tělesných pocitů.
- Individualistickým gestem je zde vyjádřen pocit znechucení nad maloměšťáckým životním stylem. Znudění životem, pocit jeho zbytečnosti, marnost ideálů a obětí, pohrdání ženami.
- Vyskytuje se zde mnoho cizích slov, nerýmované. Často hovoří o hnědé barvě.
- předmětem první části je často vášnivý sexuální styk, ve druhé části je spíše vyslovena nemožnost sexu (Samota – mluvčí je sám a touží po lásce, Mrtvý Eros, Únava – milenka mluvčího má jiného milencem, Smutek masa – fyzická vyčerpanost)
- inspirace antikou (jonský tanec, Symposion, lyra ze slonové kosti, Triatlon, lupanar – nevěstinec středověkého Říma, motiv voskových křídel) a pohanstvím
- první část: rozmanitost forem, hlásková instrumentace / druhá část: rozvolněná forma sonetu bez rýmu. Závěrečná část – syntéza. Obsahuje jedinou báseň Vyhnancům lásky, kterou v dalších vydáních rozšiřoval.
Bacchanal: mluvčí chce stvořit nový svět pro svou duši, který by byl ostře kontrastní a plný citů a zážitků ve svých nejextrémnějších podobách, kde by prožíval vášnivou, tělesnou, sexuální lásku. Svět symslný, bez přetvářky, s pravými, ryzími emocemi, bez konvencí.
(to bude svět naivních a primérních barev, to budou tóny plné kontrastů, bez nuancí ... A nejhlubší otřesy a původní pocity ... to budou pralesy, jež prorostou násilnou vegetací ... To bude objetí těl svírajících jak kotouče hroznýšů ... to bude vášeň davů proudících o slavnostech ulicemi ...Chci život! Opojení! Slunce a vášeň a vichr! Vření krve! A změnu, bez přestání, věčně...)
Hudba sentimentální: mluvčího napadla píseň (A přišel nápěv, nevím jak, v sen padl jako noční mrak, do duše padl těžce...), kterou chce zazpívat patrně ženě, (jež v horkém loži samotná, nahotou hnědou trýzněná, chce ukojiti sebe) a poté všem lidem, kteří procházejí životem kolem svých příležitostí a ani se jich nezkoušejí chopit, nedokáží využít a vychutnat života, jen touží a bloumají a neumějí své touhy ukojit. (O vy, jenž minul jste vchod zahrady mé zvařené A nevešel jste ani, Jenž šel jste na mé vinice, by pil jste černé víno mé a nesvlažil jste rety, Vám zpívám v noční těžkou tmu sentimentální balladu ... A kteří marně čekali a kteří zase v tmu svou šli bez ukojení duší...)
Zelené oči: smyslné vyznání lásky, sexuálního chtíče, vyřčení tužeb bez zábran (Já chtěl bych horečně se prochvít duší tvou! Být spálen ohněm tvým! Rozkoší smyslnou! ... A cítit, poslední jak touhy v ňadrech mrou, jak všechno splněno, co šlo kdy duší mou!)
Zmrtvování: tenká hranice emezi bolestí a rozkoší (lze jen těžko poznat, zda je mluvčímu ubližováno nebo způsobována rozkoš) (Já cítím, ústa vaše jak ssají krev z mého těla, jak vaše rty tisknou se k masu mému horečny, nenasytny ... A já vás proklínám a já vás zbožňuji ... Vyssajte mne! Ať bolestí a rozkoší sešílím...)
Tvou nahostí šílen: popisuje sexuální styk (..Vzbouzím hnědým bokem tvé usnulé smysly ... Pohyby břicha a stehen záchvěvy ... Rozchvělý rhytmus můj mozek spíjí, ke konfusnímu výkříku spíjí)
Mrtvý Eros: (Duše má! K oltáři nevděčného Erota přikoval tebe Život - Nepřítel. Nevolej: Žízním! Nikdo nesvlaží tvůj ret)
Hnus poznání: (Jak všechno bylo dříve složité a těžké! A slova měla jemnost jako drahokamů! ... Jak morově dnes všechno páchne v hnusu! Ty řeči jako vody bahnem zachycené! Ta slova zvětšelá jak obnošený brokat! ... Co Alkibiad zmožen vínem chrápe. A Sokrates senilně fráze žvatlá.)
Hnus ženy: (Žena? S pohrdou a posměchem vítáš to slovo! ... Lichotné kočky, marná jsou kouzla, v nichž se bázeň pozlatí chvěje ... Tělo mi dáváte bílé? A žvást inferiorního mozečku?)
Vyhnancům lásky: poslední a nejdelší báseň oslovující soucitně ty, kteří protrpěli nenaplněnou lásku, kterou s museli odříkat.