Próza kratšího rozsahu, Vančurova románová prvotina z roku 1924. Dílko je prodchnuto silným lyrismem a patosem, řadí se k románům meziválečné avantgardy. Pro námět, jímž je bídný život pekaře Marhoula, zprvu živnostníka, později dělníka, je někdy řazeno k proletářské literatuře. Vančura zde užívá časté originální příměry a metafory, jazyk je poněkud básnický. Ústřední postavou je Jan Marhoul, který je celý život postižen svým nenapravitelným dobráctvím a optimistickým viděním světa hraničícím až s denním sněním, díky čemuž postrádá naprosto schopnost praktického a reálného uvažování o světských poměrech. Řadou svých naivních rozhodnutí uvrhne svou rodinu postupně do větší a větší bídy, až nakonec umírá na následky zánětu míchy v nuzném pronajatém domku.
Úvod knihy
Prostor noci je tichý, nikde se neozývá hlas a mrazem a tmou fičí vesmír. Lidé podobni tajemné setbě spí v domech. Kdyby chudoba a bolest řvaly, sloup volání šlehal by vzhůru až tam, kam dosahuje tma. Kdyby smrt nebyla malátná, strašný a veliký děj hřměl by půlnocí a každým úderem času. ...
Dráp křivdy dere jediný svět a na tisíce horoucí bídy plane jako rozdrcené hvězdy. ...
Děj se odehrává v Benešově. Marhoul má vlastní dům a pekárnu, jeho chléb je dobrý a vyhlášený, pracuje s ním několik pomocníků. Pekař je šťastný na světě, každému rozdává z mála, co má, neboť rád pomáhá lidem. Nepočítá však své peníze, jeho žena Josefina mu věří, ale on se noří do stále větších dluhů, aniž o tom má ponětí a aniž by ho to nějak trápilo. Vypravěč ho pro jeho prosté veselí a bezstarostnost označuje za blba a tyto vlastnosti téměř za duševní chorobu.
Chudoba, psice šílených očí a prašivého zadku, jež od těch dob s nimi líhala, tak jako strach líhá v kostnicích, zavyla před pekárnou a vešla. ...
Ty tam jsou peněžní starosti, je mlád jako všechny děti a nemyslí, jako děti nemyslívají na nic, leda na to, co se jim právě hýbe v rukou. ...
Paní Marhoulová nebyla hospodyní a důvěřovala v podivnou moudrost Janovu. Víra a práce jsou dvě paže dělníkovy, a tak šla před se, vzpírajíc jimi svůj úděl.
Město se podobá chlévu, v němž se chovají svině, některý kus skřečkuje a jiný se válí ve svém prasečinci, chvále vládu a svatá náboženství. Zdá se, že celé stádo má smyčku na noze a že je uvázáno ke kůlu, na němž slouha, bolestně smrkaje, vyřezal sprostým písmem jméno Benešov.
Marhoulovy dluhy dojdou až takové výše, že jeho největšímu věřiteli – záložně – dojde trpělivost a úředníci jednají o okamžité nápravě.
Rozhodujíce rozhodovali se již předem pro vše snadné a jejich krotká vůle (jež ani nebyla vůlí), podobala se žravé tlamě, která chňapá po všem, co je jedlé. Vyvalili se z rady, světélkujíce žlutými břichy.
Marhoul je obeznámen se svou kritickou situací a rozhodnutím okamžitě uhradit dluh, ale nadále si s tím nedělá velké starosti. Jeho přítel mu říká:
„Nikdo nebyl by více překvapen neblahou skutečností než ty, kdybys ji znal. Nevěda o tom, byl jsi opravdu bohat, a nyní jsi chud a opět o tom nevíš. Nemohu s tebou mluviti o těch věcech, jsi ztřeštěný, či lépe, jsi pouhý prosťáček a janek.“
...
Nemoudřel a všechny peněžní ztráty staly se nadarmo. Tato cena byla by maličká, kdyby byla proto zaplacena, aby se změnil, aby se pozdvihl a stál, aby sevřel svou otevřenou dlaň v pěst.
Pekařův dům jde do dražby. Marhoulovi tedy sbalí pár věcí, které jim zbyly, a jsou nuceni se stěhovat. V nedaleké vsi Nadelhoty leží polorozbořený zpustlý mlýn a Marhoul už si představuje, jak jej zvelebí a bude mlynářem. Jeho vize budoucnosti je opět růžová a on je bezstarostný. Jde vesel na zámek žádat správce, aby mu mlýn pronajal. Úředník požaduje nájem 200 zlatých. Marhoul je bez peněz, ale úředník mu nakonec i tak, zřejmě z pouhého rozmaru, v žádosti vyhoví a určí mu lhůtu pro splacení nájemného.
Tak pekař Jan Marhoul začne spravovat mlýn. Vedou si nuzně, ale jemu se opravy daří, neboť je manuálně velmi zručný. Bohužel si přivodí vážné zranění, když na něj spadne břevno. Dlouhou dobu je upoután na lůžko a nemůže chodit. Jeho žena zatím pracuje na poli, aby se nějak uživili.
Konečně se Marhoul poněkud zotaví a začne opět pracovat. Vida, že spravit mlýn je zatím v nedohlednu, rozhodne se pekař, že bude věren své původní živnosti a v prostoru mlýna postaví pec. Začne rozvážet chleba po vsích. Opět má krásnou a zároveň naivní představu, že bude jeho výborný chléb všude žádán a on bude ctěn. Při prvním pokusu neprodá v chladném zimním počasí skoro nic. Na zpáteční cestě má však štěstí – narazí na dělníky, kteří zde staví silnici. Ti jsou po několik týdnů zdrojem jeho obživy a Marhoul je šťastný a bezstarostný, jak se celá věc vyřešila. Ovšem s příchodem tuhé zimy jsou práce na silnici přerušeny a on opět nemá odbytiště. Brzy celá rodina téměř hladoví. Blíží se také termín splacení nájemného a Marhoul nemá ani korunu. Opět jim hrozí vystěhování, tentokrát navíc do kruté zimy. Naštěstí přijede bousovský mlynář a rozhodne se požádat o nájem mlýna sám. Jelikož je zámožný, brzy mlýn pozvedl a Marhoul pro něj pracuje jako pekař. Stává se tedy z něj dělník a poznává, jak je ponižující pracovat za mzdu. Práce pro čím dál ješitnějšího a arogantnějšího Františka Němce se mu více a více zajídá, až si nakonec vymění několik silných slov a Marhoulova rodina je vykázána.
(Pracují zde se souchotinářským stárkem Durdilem, za kterého Jan koná většinu prací. Ten nakonec na svou chorobu umírá.)
Zde leží dělník a hvězdy se naň nesypou, ba ani kvítí. Neměl žádného sdělení naposled a žádnou pravdu nazůstavil za sebou. Jeho dílo je dávno prodáno. Snad ani nežil, je neznám, nikomu nic není po tomto mrtvém a Jan sám mu uchystá rakev.
Po pěti letech v nadelhostkém mlýně se tedy Marhoulovi vrací opět do Benešova, přítel jim zde pomůže najít malý nuzný domek k pronájmu a práci u místního pekaře. Jan Marhoul dělá tedy pekařského pomocníka. Jeho syn mezitím už dosáhne 14ti let a měl by si vybírat řemeslo. Marhoul se ale rozhodne, že dá Jana Josefa studovat. Na gymnáziu se chlapci ale nedaří, je snivý a nesoustředěný po otci a poté, co si vydobude pověst lajdáka a pětkaře, stane se z něj navíc drzý lump, aby ze špatné pověsti vykřesal alespoň nějakou prestiž mezi spolužáky. Nakonec to tedy vypadá, že Jan Josef bude muset gymnázium opustit.
V té době propukne u Marhoula zřejmě již dlouho číhající nemoc – zánět míchy. Marhoul pociťuje závratě, malátnost nohou, na páteři se mu dělá otevřená rána a mluvívá z cesty. Je upoután na lůžko, zmítají jím horečky a křeče, přestává ovládat své tělo.
Od počátku bylo jisto, že Jan zemře a pozorný lékař, sleduje změny citlivosti, ochrnutí, úbytek svalů a projevy zvrhlosti, jež konečně se dostavila, viděl jasně obraz ubohé míchy a mohl předpovídati. Místo nad křížovou kostí, zardělé již pátý den, proměnilo se v zející ránu a proleženina postupovala. Až do týdne rozmnožovaly se příznaky přibývající choroby, jež obrátila živoucího Jana v hromadu, vzbuzující hnus. Střeva nemocného se vyprazdňovala bezděčně a moč odkapávala bez přerušení.
Jan Marhoul nakonec umírá chudý v přítomnosti své ženy i nezdárného syna, který mu v poslední hodince slibuje, že se polepší a dostuduje až do oktávy. „Zbývalo toto poslední ponížení,“ říká Jan v posledních chvílích. Snad před smrtí konečně zmoudřel a viděl svět takový, jaký skutečně je.