Věc Makropulos
Divadelní hra, kterou poprvé uvedl sám Čapek jako dramaturg v Městském divadle roku 1922. Hlavní roli zpěvačky Emilie Marty hrála Leopolda Dostalová.
Knižně vyšla hra téhož roku.
Hra polemizuje o fenoménu nesmrtelnosti. Hlavní postava, operní pěvkyně Emilia Marty, má ve skutečnosti již přes 300 let, původně se jmenovala Elina Makropulos, Řekyně, dcera Hyeronyma Makropula, lékaře Rudolfa II. Její otec vynalezl formuli, která přináší věčné mládí, ale císař si přál, aby zaříkadlo prvně vyzkoušel na své dceři. Elina, která už tehdy byla dvorní pěvkyní, tak zůstala věčně mladá – alespoň tělesně. Vystřídala mnoho jmen, mnoho totožností, splodila mnoho dětí, ale během času ji život znudil až k uzoufání. Nyní už nemá úctu k životu, k lásce, k bolesti, k ničemu. Vše pomíjí, všechny starosti se jí zdají banální a nepodstatné, chová se opovržlivě a arogantně vůči všemu a všem. Nudí se natolik, že nakonec vyzradí své hrozné tajemství, aby se mohla ze svého hrozného údělu vypovídat.
Emilia: A tak se zab, hlupáku! To toho bude! To je krámů s tou vaší láskou! Oh, kdybys věděl...kdybys věděl, jak jste směšní, vy lidé! Kdybys věděl, jak jsem unavena! Kdybys věděl, jak je mi všecko jedno! Oh, kdybys věděl!
Kontext: právnická kancelář Dr. Kolenatého zastupuje pana Gregora (jednoho z pravnuků Eliny) ve věci sporu o pozemek Loukov s panem Prusem. V domě na tomto pozemku je uschována řecká listina s onou čarovnou formulí, a když se Emilia dozví z novin o tomto sporu, přijede a zajímá se o spor, jelikož se chce dostat k té listině (tu kdysi půjčila předku Jaroslava Pruse). Emilia je nakonec podezřelá z několika činů – padělání podpisu, ukradení medailonu různým dámám, jimiž však byla ona sama. Nakonec uspořádají na její vlastní přání všichni přítomní fingované soudní přelíčení, kde se ona dozná k celému životnímu příběhu. Zpočátku jí nikdo nevěří, avšak postupně začnou uvažovat, jak by se taková formule pro dlouhověkost dala komerčně a jinak využít. Odtud název hry Věc Makropulos = Případ Makropulos.
Vítek: A neměl jsi pokdy pro radost, a neměl jsi pokdy pro myšlenku, a neměl jsi pokdy pro nic, pro nic než pro tu sháňku za kusem chleba! A nic jsi neviděl, nic nepoznal, nic nedokončil, ani sebe ne, ani sebe sama ne, ty zlomku! Proč jsi žil? Stálo to vůbec za to? ... Umíráme jako zvířata. Kriste Pane, co jiného je posmrtný život, co je nesmrtelnost duše jiného než strašný protest proti krátkosti života?
... Člověče, většina užitečných lidských povolání je možná jen z nevědomosti!
Hauk: A...račte dovolit; pak by se po třech stech letech každý mohl omladit znova...
Kolenatý: - a žil by fakticky věčně. To prostě nejde.
Vítek: Prosím, to by se mohlo zakázat! Po třech stech letech by už každý musel umřít!
Nakonec i pánové dospějí k názoru, že o nesmrtelnost by vlastně nikdo nestál, že věci, lidé a city mají hodnotu jen díky tomu, že jsou pomíjivé a konečné.