Země mlh
Výbor z autorovy poezie psané v 70. a 80. letech 20. století. Poezie zaměřená tematicky na problematiku diktatury, odvahy člověka svobodně žít a žít opravdově. Kvalitu lidského života srovnává se svrchovanou pravdivostí přírody a jejích zákonů. Dalším tématem je stárnutí člověka a jeho bilancování nad uplynulým životem.
Básně jsou krátkého rozsahu, rým zcela postrádají, forma je víceméně prozaická, pouze rozdělená do veršů. Kwang-gju užívá (alespoň s ohledem na překlad) běžného moderního jazyka bez příkras a básnických výrazů.
Duchovní hora
Když jsem byl malý, byla nad mou rodnou vsí tajemná hora.
Byla to Duchovní hora, na niž nikdy nikdo nevylezl.
Duchovní hora nebyla ve dne vidět.
Úbočí halila hustá mlha a vrchol pokrývaly mraky, a tak jsme se mohli pouze matně domnívat, kde se Duchovní hora asi nachází.
Duchovní hora nebyla dobře vidět ani v noci.
Ve svitu měsíce nebo hvězd za jasných nocí bez mraků sice zjevovala svou černavou podobu, ale jaký má tvar nebo jak je vysoká, to se zjistit nedalo.
Jednoho dne jsem náhle zatoužil spatřit Duchovní horu,
jež nikdy neopustila mou mysl, a tak jsem se expresním autobusem vydal do své rodné vsi, ale Duchovní hora nikde, kamsi zmizela. Podivné. Ptám se mně už neznámých vesničanů, ale říkají, že taková hora tu není.
Bytí a nebytí (úryvky)
...Stále mne to pronásledovalo. Pořád jsem se za tím hnal.
Jednou jsme se náhodou potkali v knihkupectví, když jsem to však vzal do ruky, ukázalo se, že to byla pouze kniha. Občas jsem to zahlédl na trhu nebo v obchodním domě, ale to, co jsem pak držel v ruce, nebylo nic jiného než ryba nebo ovoce anebo oblek a tak dále. ...
Nakonec jsem to objevil v jedné postranní uličce, kterou jsem náhodou kráčel. Nikdy předtím jsem tamtudy nešel. Bylo to za zchátralým domem, který jako bych už kdesi často vídal. ...
Vyšel jsem z uličky ven a byl jsem překvapen, že to vidím mezi kolemjdoucími, mezi auty, mezi stromy, mezi trafikami, mezi kárami na kraji silnice. Zdálo se, že to je k vidění všude na tomto světě.
Ale když jsem to chtěl vzít do ruky, jako obvykle – nikde to nebylo.
Já (úryvek)
Co je to
já
které nikdo nezná?
A kdo je to
já
které je teď tady?
Cesta z práce domů
Už dávno jsme se vzdali myšlenky, že budeme
jednou létat
teď už se nám ani běhat nechce
chodíme neradi, tak jezdíme
(většinou autobusem nebo metrem)
když nastoupíme do vozu, všichni si hledíme sednout
když si sedneme, opřeme se a upadáme do dřímoty
a ne snad z únavy
pokaždé ale, když máme za sebou vydělávání peněz
hlava nám atrofuje
a po celém těle nám rostou šupiny
stydne nám totiž krev
a přesto nás nohy ze zvyku donesou domů
s napůl otevřenýma očima
každý den večer se vracíme domů
jako plazi do močálu
Divoké kachny (úryvek)
To místo, odkud kachny přilétají
a kam se opět vracejí
je místo, od něhož jsem se já už příliš vzdálil:
překračoval jsem kontinenty a seděl přitom ve vlaku
přelétával jsem oceány a seděl přitom v letadle
až příliš jsem se vzdálil
a teď je už nemožné, abych překročil ten vzdálený obzor a vrátil se
Domnívám se, že zde jde o metaforu dětství, kdy člověk je vše schopen vnímat prostě, intenzivně, srdcem; nebo o metaforu domova, ke kterému zcestovalý a světa znalý člověk už tolik nepřilne jako v době, kdy nezná nic jiného.
Nejasné stíny dávné lásky
Koncem roku Dubnové revoluce
jsme se sešli v pět odpoledne
radostně si potřásli rukama
a pak seděli v nevytopené místnosti
vydechovali bílou páru
a vášnivě diskutovali
pošetile jsme věřili
že žijeme pro cosi
pro cosi co nemá vůbec nic společného s politikou
leč k žádnému závěru jsme nedošli a toho večera
jsme popíjeli z velké misky na Hjewa Rotary
dělali si naivní starosti s láskou
doučováním mladších studentů
a vojenskou službou
a každý z nás z plna hrdla zpíval
písničky, jež nikdo neposlouchal
písničky, které jsme zpívali jen tak pro nic za nic
stoupaly vzhůru noční oblohou zimy
a proměňovaly se v padající hvězdy...
Po osmnácti letech jsme se sešli znovu:
měli jsme uvázané kravaty
každý z nás se někým stal
stali jsme se starší generací, která se bojí revoluce
večírek stál deset tisíc wonů na osobu
pohovořili jsme o manželkách a dětech
probrali výši platů
znepokojeni rostoucími cenami
vesele zanadávali na svět
a ztlumenými hlasy (už ze zvyku)
jsme si vyměnili nejnovější klepy
všichni jsme žili proto, abychom žili
žádný z nás tentokrát nezpíval
nechali jsme po sobě nedopité nedojedené
množství alkoholu a drahé zákusky
zaznamenali si změněná telefonní čísla a rozloučili se
někteří šli hrát poker
jiní šli tancovat
a další jsme tesklivě kráčeli Tongsungdongem
a nesli si jako vzácnost srolované kalendáře na nový rok
na místech, kam jsme se vrátili po dlouhých blouděních
na místech, kde kdysi krvácela naše dávná láska
podezřele vyrostly neznámé budovy
jen platanová alej stála na svém místě jako dřív
a pár zbývajících suchých listů se ještě zachvívalo na větvích
až nás zamrazilo v zádech...
„Nestydíte se?“
šeptal nám vítr do uší
a tak jsme raději honem začali mluvit
o zdravotních problémech středního věku
a zabředli do močálu ještě o kousek hlouběji
...o lidech, kteří se podřídí stereotypu, unifikovanému způsobu života, a vzdají se ideálů ze svých mladých let.
Přízrak (úryvek)
Pokud v poletujícím prachu a cementu
které pronikají do našich plic při každém nádechu
až se zdá, že nás udusí
neslyšíte hlas přízraku
pak musíte být hluší!
...přízrak je monstrum moderního života ve městě, které postrádá kontinuitu s přírodou a je ve své podstatě bizarní a obludné svou odlidštěností. Na podobné téma, zde tedy téma vzájemné lhostejnosti hovoří následující báseň Země mlh:
Země mlh
V zemi mlh
kde je stále hustá mlha
se nic neděje
a když se něco děje
tak to kvůli mlze
není vidět
jestliže tedy člověk žije v mlze
tak si na mlhu zvykne
a ani se nesnaží něco vidět
v zemi mlh se tedy nepokoušejte vidět
musíte naslouchat
kdybyste nenaslouchali,
nemohli byste žít
uši se tedy stále zvětšují
lidé jako králíci
s ušima z bílé mlhy
žijí v zemi mlh
Malí muži (úryvky)
mají uvázané kravaty, stojí v úhledných řadách
a zmenšují se
všichni myslí na to, jak si vydělají obchodováním,
a zmenšují se
napínají uši, aby slyšeli neslyšitelné příkazy, a zmenšují se
opakují slova stejná jako uniformy a zmenšují se
umějí skrývat radost hluboko uvnitř
umějí rozpoznat všechny druhy hněvu
umějí neříkat, co opravdu cítí, a vrhat zlostné pohledy jeden na druhého
dostatečně se zmenšili
zbylo z nich jen jméno a zaměstnání a věk
zmenšili se tak, že už nejsou vidět
a menší už tedy být nemohou
Tématem básně je strach žít a projevit se ve své individualitě, malodušnost, podřízení a slepá loajalita vůči nadřízeným, autoritám, mainstreamu...
Dávná otázka (úryvek)
Nevzhledný pichlavý kaktus
v koutku rozbitého květináče
rozkvetl po dlouhých neklidných nocích
jedním jasným kvítkem!
Zářivý tvar lotosového květu
vyrůstá z černého bahna jezírka!
A milý úsměv dítěte
které se zrodilo z temného lidského lůna
nás přivádí k ještě většímu úžasu...
Když ale pak děti chtějí
šlapat po zemi bosé
nutíme jim botičky
a když si ruce upatlají od hlíny
hned je utíráme: „To je špína!“
Proboha! Vždyť
když ne ze země
když ne z hlíny
tak odkud tedy berou
bušící srdce
a rostoucí těla
hopsajících dětí
sílu k životu?
Starý Marx (úryvek)
dej si pozor
mladý příteli
dej si pozor, aby ti duše neztvrdla
než ti zestárne tělo
Alej v dubnu
Koruny jim už dávno ořezali
aby nepřekážely elektrickým drátům
letos jim uřízli i ruce a nohy
a tak se nemohou hýbat v jarním větru
jenom kmeny nechali
dusící se torza nechali
vůně bezu mi
i dnes připomíná ten den
řady zúžených vrb
lemují rozšířenou silnici
větve jim ořezali
a tak němé
vyhánějí ratolístky
přímo z kmenů
Báseň plná houževnatého boje o život. Hlavně se nevzdávat!
Mým dětem
Nikdy nechoď na nebezpečná místa
a raději nedělej nic, co by mohlo v lidech vzbuzovat podezření!
To říkával můj zesnulý otec
a já ho poslouchal a byl pořád jen doma
stále hodné dítě
jako kočka na prosluněné verandě:
ten, kdo žije klidně
ten, kdo nikdy nic nedělá
ten, kdo po sobě nezanechává žádné stopy...
Otec říkával, že pokud člověk žije takovýmto způsobem
sotva kdy se dostane do potíží
ale on ani takový život není snadný
(třeba si za to můžu sám, že jsem dostatečně nekultivoval svoji mysl?):
když přijde tajfun
sedím doma
probírám se ušmudlanými knihami
pálím staré deníky
a hodně věcí trhám
aby po mně nic nezůstalo-
- co by tedy zůstávalo?
A i kdybych to náhle jednoho dne už nemohl dělat
kdo by si mne pamatoval?
Možná bych předtím obdržel
podivný telefonát...
Když ale přijde zemětřesení
může být i pouhé sezení doma nebezpečné
a nicnedělání vzbuzuje v lidech podezření!
Vyhýbaje se hříchu tichého žití
já svým dětem budu říkat tohle:
nežijte klidně
dělejte něco
nechte po sobě něco
třeba i ostudu, ale něco!
Tvář a zrcadlo
Když se díváš do křivého zrcadla
oči ti klesají pod bradu
nos se ti šplhá nad oči
uši ti raší jako rohy na hlavě
a zuby ti vyčnívají jako Draculovi...
Opravdu vypadají naše tváře takhle?
Anebo je to chybou zrcadla?
Když se Dracula
s očima pod bradou
s nosem nad očima
s ušima rašícíma jako rohy na hlavě
a s vyčnívajícími zuby
dívá do křivého zrcadla
stává se z něj docela hezký člověk...
Opravdu vypadá tvář Draculy takhle?
Anebo je to chybou zrcadla?
Vím, je to naprosto nicotné přání
ale toužím mít zrcadlo, v němž
lidé vypadají jako lidé
a Dracula vypadá jako Dracula
Co když naše běžná zrcadla jsou vlastně křivá? Vlastně zřejmě jsou, když neukazují pravou podstatu člověka. Lidé s prohnilým nitrem mohou být v zrcadle tak krásní, že si je spleteme s hezkým člověkem...
Provazochodci (úryvek)
kříží se tu takové množství provazů
že občas připomínají pevnou podlahu
stačí ale malá nepozornost
šlápnutí vedle
a je s tebou konec!
o životě v soudobé společnosti
Léto, kdy se neozývaly žádné cikády
Cikáda, která cvrčela v koruně tomelu
se rozletěla volným prostorem, najednou však byla zastavena –
- to pavouk natáhl svou pavučinu...
pavouk, který se schovával pod střechou
spoutal vzpouzející se cikádu v jediném okamžiku
a netřeba říkat, že něco jako
svědomí nebo ideje
ba i lítost nebo vysvětlování
byly zde marné
krásný hlas cikády
kultivovaný po sedm let
se sotva v sedmi dnech
proměnil v potravu pavouka
když tě lapí tímto způsobem
je s tebou konec
cikády přestaly cvrčet
ba i létat
a nastalo nezvykle parné a dlouhé léto
Autor komentuje tyto verše následovně: Tato báseň vyšla počátkem 80. let za vojenské diktatury Čon Tu-hwana. Tenkrát stačilo říci jedno nevhodné slovo, a člověk se ocitl v ohrožení života – všichni tedy v zájmu přežití raději mlčeli. Parné a dlouhé léto zde symbolizuje atmosféru doby, umlklé cikády tehdejší intelektuály.
Píseň o knihách
Revoluce je nebezpečná věc
zakázaná hra
ale zamysli se nad dějinami:
zrodil se snad někdy nějaký
velký národ
nebo nový věk
bez děsivé revoluce?
Jestliže to, co zaznamenává
velkou ideu
novým jazykem
nazýváme skvělou knihou
pak je to síla myšlení
sen srdce
co vede dějiny vpřed
Jenomže ti, kteří vyvolávají revoluce
se revolucí vždycky sami nejvíc bojí
a protože od své přirozenosti nemají rádi knihy
místo toho, aby skvělé knihy sami četli
nařizují, které knihy zakázat
a ti, kteří zakazují knihy
zakazují i myšlení a cítění
(a ti, kteří spalují knih
nakonec spalují i lidi)
čímž sami sebe ničí
ohlédni se dějinami:
nejsou snad zakazování a pálení knih
ještě nebezpečnější hrou než revoluce?
I mladí lidé jako stromy (úryvek)
i když z konce nejvyšších větví
lze přehlédnout celou širou pláň
jestliže kořeny nebudou spočívat v zemi
a voda podzemních pramenů proměněná v mízu
nebude potají proudit kmenem
pak ani akáty a šeříky
které dokážou provonět vítr široko daleko
nebudou schopné rozkvést
Nastala doba (úryvek)
Podzim je blízko
a my bychom si neměli myslet, že je léto
a umíněně ulpívat na představě, že je stále ještě
pozdní léto!
Teď totiž nastala doba sklízení
Autor: Dobu blížícího se podzimu lze číst i jako zralý střední věk v životě člověka. V korejštině výraz „zná svůj čas/dobu“ (tterul anda) poukazuje k životní moudrosti.