Eva Hudečková
Autorská pohádka vydaná v roce 2002. Ilustrace vytvořil v roce 1995 Vladimír Komárek. Eva Hudečková píše své knihy s ambicí obsáhnout v nich veškeré mravní těžkosti lidstva, její příběh je poetický, místy až snový, nebo naopak drsný až bolestivě reálný, jako by ani nebyl určen dětskému čtenáři. A skutečně o tom pochybuji, neboť pohádka O ztracené lásce sice obsahuje prvky nadpřirozena, ale příběh je složitý, dlouhý, jeho dějovost je založena převážně na mezilidských vztazích, ctnostech, neřestech, duševní malomyslnosti či naopak síle, na překonávání morálních překážek a uvažování o životních hodnotách.
Hudečková líčí svůj příběh za využití mnoha archaismů či zastaralého slovosledu, aby tak dala pohádce zdání starobylosti a poetičnosti:
Pan Korbel postával ve výčepu v pěkně vyšívané čepičce, kouřil fajfku a čekal, až ze žejdlíků spadne pěna …
Pěkným způsobem zdůrazňuje autorka čistotu a prostotu lidského života v sepětí s přírodou a jejími zákonitostmi a proměnlivostí: Každý den bylo všechno jinak, podle toho jestli se pralo nebo sušilo prádlo, štípalo dříví na zimu, kupilo seno, sbírala jablka, hrušky, ořechy či švestky, jestli se selo, oralo nebo sklízelo, pršelo nebo padal sníh.
[…]
Na popeleční středu se vymetaly komíny a běda, když se někdo škaredil, prý se pak mračil všechny středy v roce, zrovna jako se mračil Jidáš na Ježíše Krista.
Někdy se však bohužel dopouští lexikálních či gramatických nesprávností, nebo dokonce chyb v interpunkci.
Varujte se zloby, nebo spálí vaši duši i tělo jako louh! (Jako troud)
Ůsměvu (s.112), těchle (s. 145), Neposlouchej jí, Pravoslave! (S.145)
dřeli bídu s nouzí (x třeli bídu s nouzí)
Na několika místech se objevují hovorové či vyloženě moderní výrazy, které s jinak konzistentním dojmem dávných časů vyprávění příliš nekorespondují: okouknout, flirt, sucharka
Mnohokrát se objevuje reminiscence známých literárních postav či obratů z literárních titulů, které ve mně bohužel budí dojem ne-li přímo plagiátorství, tedy alespoň nedostatečné originality, i kdyby byl noetický záměr sebeupřímnější. Například: hejkal, strašný lesa pán (Mácha: hoj, jede strašný lesa pán).
Postavám dává autorka nezvyklá jména, často zvukomalebná, která evokují jejich společenské postavení či psychologickou charakteristiku: Mezi lidem se šeptalo, že celou tu světa bídu způsobila královna Běluna von Krawitz, vévodkyně železných vojsk, která slíbila patronce války za vítězství v bitvě u Rozumberka to nejlepší, co v sobě skrývá. Netušila, že nosí pod srdcem dítě a že Krutoslava, ochránkyně všech násilníků a rváčů, velkoryse přehlédne její vzácné klady (ironie) a místo železných loktů či válečnické neurvalosti, kterou Běluna proslula od Rýna až k Labi, si vezme jejího jediného synka.
Jak je vidno zde i dále, Hudečková zasazuje příběh do geografického prostředí českých zemí a užívá reálných zeměpisných pojmů, které však kombinuje se smyšlenými a také s báječnými či cizokrajně znějícími jmény.
Ostatní Maxmiliánovi synové z předchozího manželství položili životy v různých bitvách za vlast a za krále, a tak tatínek nakonec docela osaměl a zmalomyslněl.
Jednou si nechal předvolat na popud svých Rozumbradů slavnou vědmu Racajdu, jestli by se od ní nedověděl něco povzbudivého, ale ta mu řekla od plic tak nelichotivé věci, že ji nechal zasklít do skleněné koule a nasměroval hradním příkopem z kopce do podhradí, kde se zakutálela neznámo kam.
Vědma totiž králi předpověděla, že jeho syn Pravoslav bude uvězněn v Krutoslavině říši po 18 let, a vysvobodit jej může pouze láska. Následuje králova úvaha o lásce, pro pohádku účelová, ale stylisticky dle mého soudu přece jen příliš přehnaná a prvoplánová:
“Láska!… Láska! Co je to za hloupost? K čemu láska? Dá se snad vyvážit zlatem? Dá se vystřelit z děla nebo roztrhat koňskými kopyty? Může vymřít po meči či po přeslici? Co to vlastně je ta láska? Existuje vůbec? Vždyť je to jen hloupé slovo! Výmysl poblázněné cikánky! Chiméra! Nedobudeš ji, nekoupíš ani se jí nenajíš! Zbytečná věc! Zakázat! Pod hrdelním trestem ze země vyhnat!” rozhodl král.
Další děj se odehrává v obci Háječek, kde se narodí hlavní hrdinka celé knihy. V Háječku žije bohatý rychtář, jemuž bylo přiřknuto charakterizující jméno se shluky hlásek evokujících nelibost: Říkalo se tam také U lakomce, neboť rychtář Ťuňtěra by si dal pro groš vrtat koleno, a přestože patřil k nejbohatším sedlákům v celém kraji, všechno chtěl mít jen pro sebe a ostatním nepřál zhola nic.
Ťuňtěra tedy zosobňuje lakotu. Podobně trpěli nepřejícností a posedlostí po hromadění majetku také Jírovi, rodiče hlavní hrdinky příběhu: Jírovi žili i pracovali bez zvláštního zaujetí, děti neměli a nebylo kvůli komu se snažit. […] skrblili tak, že si nikdy nic hezkého nepořídili ani žádnou maličkostí si radost neudělali a ukládali nastřádané zlaťáčky do cánového hrnce se znamením kříže. Schovávali ho v lese do tajné skrýše, kdyby nedej Bůh oba na věčnost odešli, aby ho příbuzní nenašli. Čas od času celý obnos přepočítali, pokochali se pohledem na blýskavé mince a ani je nenapadlo, že jim vlastně nejsou k ničemu. […] Po večerech neměli co na práci, nic kromě peněz, plného žaludku a střechy nad hlavou je nezajímalo, a tak sedávali na zápraží, pozorovali to lidské hemžení v sousedovic chalupě a pomlouvali.
Jednou z kladných postav je lidový léčitel kmotr Chropáč, bylinkář. Vyznal se ve všech možných čajích, lektvarech, odvarech, extraktech, nálevech, tinkturách, kapkách i olejích, ale největší mistr byl na bylinková vína, likéry a kořalky, takže kdo sem přišel, cítil se spíš jako v šenku než v lektvárně, jak se tenkrát krámku s bylinkami říkalo. (Ironie)
Jírům se nakonec přeci jen narodí dítě. Je to dcera, ale radost z ní nemají. Závistivě pohlížejí na čtyři syny sousedů Hroudových - taky by si přáli syna. Dcera jim bude jen pro ostudu a k posměchu, když se doteď nechali tolik slyšet, jak jsou děti otravné a k ničemu a že oni je nepotřebují. Rozhodli se tedy, že budou svou holčičku vychovávat jako kluka, aby nikdo nic nepoznal. Pojmenovali ji tedy Honza Jírů. Příliš se jí nevěnovali a lásku jí nijak neprojevovali spíše jen lhostejnost. Nebýt sousedů a jejich synů, nepoznala by Honza, co je láska a přátelství.
Chodívali za ní i Hroudovic kluci, ale ti ji většinou šimrali stéblem pod nosem, házeli do peřinek brouky, koníky a užovky, cpali ji borůvkami a malinami, takže byla celá zamazaná a panímáma Jírpvá se moc zlobila, že ušpinili povijánek. […]
Honza mívala dlouhou chvíli a už by se byla moc ráda něčemu novému přiučila, ale nikdo jí nepomohl, nikdo jí nedal příležitost. Mluvení jí příliš nešlo, protože doma do řeči nikomu nebylo. […] Písničky jí také nikdo nenotoval, aby si je mohla broukat, a tak se rozhodla, že nebude zbůhdarma marnit čas a naučí se alespoň chodit po dvou.
Honza byla moc chytré a bystré dítě, však jí to taky sudička přisoudila: “Milé dítě! Dávám ti do vínku chytrost a bystrost o síle deseti filipů, abys byla nejen učená, ale i pohotová a uměla včas a v pravou chvíli použít všechno, co víš a znáš!”
Honza se brzy spřátelila s kmotrem Chropáčem, který ji naučil mnoho o bylinkách a lidech, a Taky jí prozradil, že v nedalekém Hradci je škola, kde se člověk ledacos dozvá a naučí, takže z něj nebude mamlas, a že by vůbec nebylo špatné, kdyby se rodiče plácli přes kapsu a do té školy ji poslali. Jenže lakomí rodiče o tom nechtěli ani slyšet a ještě ji obvinili z nevděčnosti.
“Ale podívejme se! Učených móresů se mu zachtělo, Honzovi hloupému! A táta s mámou aby za to platili! Chceš promarnit naše mozoly v nějakých študovaných řečech? Že se nestydíš, ty nevděčníku! Místo abys nás koukal ve všem zastat, láká tě nicnedělání a plané žvanění! K čemu je taková škola? Život sám tě naučí, zač je toho loket! Život je nejlepší študýrování!”
“Kdybych byl chytřejší, postaral bych se o vás líp!” špitla Honza.
“Dostaneš příležitost! Od jara budeš chodit pást ovce!” odsekla matka a otec přikývl.
[…]
Toho roku dostala od panímámy Hroudové ovečku z vosku a počítadlo od kmotříčka Chropáče a měla z těch věcí takovou radost jako z ničeho na světě.
Honza se ve skalách seznámila s moudrou pavoučnicí Sklepnicí, která ji počastovala mnoha moudrostmi za to, že k ní Honza nebyla jako ostatní lidé krutá jen proto, že je pavoukem, ale že se s ní dokázala spřátelit a dokonce jí zachránila život. Pověděla jí například smyšlené, ale pěkné přísloví: Kdo moc jí, nemyslí, líný je a ospalý, kdo chce něco vykonat, s prázným břichem chodí spát! Nebo: Lidé jsou mlsní a neznají míru, to je jejich neštěstí! Jedí, když nemají hlad, a pijí, když nemají žízeň! Takovou hloupost by žádné zvíře nikdy neudělalo, protože zvíře na rozdíl od člověka ví, co je pro něj dobré!
[…]
“Pamatujte si, že přicházet k druhým se zlým úmyslem je sypání jedu do vlastní sklenky! Všechno se vám vrátí, špatná myšlenka i špatný skutek! Sami na sobě nejvíc pocítíte jeho účinek! Varujte se zloby, nebo spálí vaši duši i tělo jako louh! A žijte v pokoji!”
Honza si všechna ponaučení bere k srdci: Vzpomněla si na záhadná slova pavoučnice Sklepnice o lidském dobru a šlechetné myšlence a uvědomila si, že je asi moudré žít tak, aby si člověk nezasloužil trest, aby nikdy nepocítil ubohost ponížení.
Mnohé se změnilo, když jednou při koupání vyšlo najevo, že je Honza holka. Rázem ztratila všechnu vážnost a byla všem klukům jen pro posměch. Domnělá kamarádství se rozplynula, byla najednou pro všechny jen divnou bytostí. Strádala svou osamělostí, stále častěji pociťovala stesk po blízkém člověku, který by touhu její duše pochopil a přijal, aby ji posléze posvětil ve svém srdci.
Kmotr Chropáč ji utěšoval a daroval jí amulet s třezalkou, která má moc přivolat lásku.
“Děkuju, kmotříčku! Jen počkejte, jak já budu silná! Kolik budu chtít! Já všem těm zlounům ukážu!” “Napřed sobě ukaž, děvenko! Jaká budeš, je důležité především pro tebe a pak teprve pro ty druhé” Sebe si musíš vážit a sebe milovat a pak nalezneš správnou cestu i k ostatním!”
“Každá chytrá hlava je pro vesnici větší užitek než sedm hojných let, to si zapamatujte, tetka! Úrodu mohou utlouct kroupy nebo spálit požár, ale chytrá myšlenka je zrno věčně klíčící a sýpky ducha lidského naplňující! Dobrou myšlenku, zaplaťpánbůh, ani blboun nezničí! A víte proč?”
“To nevím!” Přiznala Peciválová.
“Protože ji nepozná!”
Nešťastnou náhodou přišla Honza na Velký Pátek o oba rodiče, které pohltila v lese země, když si přišli přepočítat své zlaťáčky. Stal se z ní nyní sirotek a cítila se velmi osaměle, protože přes všechna příkoří a nezájem, jichž se jí od rodičů dostávalo, je měla upřímně ráda. O radu šla prosit ke kmotříčku Chropáčovi.
“Jak pomine, pověz mi? Jak se člověk zbaví trápení?” Ptala se Honza a oči měla plné slz.
“Na to je nejeden lék! Třeba je dobré se vyplakat… vrhnout do práce… nebo… nebo se začít zabývat trápením někoho jiného! Každý z nás v sobě nosí nějakou bolest a každý z nás má schopnost ji z toho druhého sejmout! Jenom musí chtít pomoct! Vždycky, když člověk přestane myslet na sebe, uleví se mu, to mi věř!”
[…]
Napadlo ji, že opravdová pokora nemůže spočívat v tom, aby se člověk chtěl podobat tupému a ztýranému dobytčeti a snášet ránu za ranou, byla si jista, že opravdová pokora je věc duchovní, že kdo ctí Boha, ctí i svůj život a životy bližních. Nestála o peklo na zemi, nechtěla se zbytečně trápit a mít oči je pro pláč, jak tak často vídávala kolem sebe, odmítala pracovat bez potěšení, dřít na kamenitém políčku do zemdlení těla jako zvíře, ruce mít zkrvavené a mysl vyhaslou.
[…]
“K čemu je láska, ke štěstí?” vyzvídala Honza.
“Snad také… ale spíš k tomu, aby člověk rostl! A pomáhal růst tomu druhému!”
“Aby rostl?” “Až do nebe, Honzo! Čím víc člověk miluje, tím víc roste jeho duše a tím víc se přibližuje k nebesům, až se jich jednoho dne dotkne!”
“A co pak, kmotříčku?”
“Pak už je člověk láska sama! A ničím větším než láskou nemůže lidská bytost v životě být!”
Zdůrazňuje se odvaha:
Strach má z nebojácných hrůzu.
Osud měl pro osiřelou Honzu přichystány různé příhody. Nejprve se dostala do služby do hospody ke Korbelům, kde se velmi osvědčila pro svou pracovitost, dovednost a krásu. K zákazníkům byla milá a uměla se otáčet, tak měli stále plno, až se to manželkám chasníků přestalo líbit, tak začaly o Honze šířit různé křivé pomluvy, aby se štamgasti začali hospodě zase vyhýbat. A to se podařilo. Honza nakonec raději odešla sama, aby paní Korbelové neuškodila.
Nabídl jí službu rychtář Ťuňtěra, který nedávno ovdověl - do jeho ženy uhodil blesk. Honza u něj měla být za hospodyni. Ale zjistila, že děvečky a podruhové ji nenávidí, že je nenechá lenošit a krást zásoby, a krutě se jí mstili. Honza se s nimi mnoho natrápila.
Rychtářův syn Pecivál se Honze přiznal, že ukradl v lese zlaťáky jejích rodičů a viděl, jak zahynuli, a že už nemůže svou vinu unést, neboť přinesla jejich domu pouze smůlu a zmar. Rychtář je při tom přiznání přistihne a vyčte Peciválovi, že si peníze nechce nechat pro sebe. Nakonec je ochoten vrátit je Honze, ale jen jako svatební dar, jelikož si vzal do hlavy, že se s Honzou ožení. Honza nabídku k sňatku odmítne a navíc pohrozí, že poví radním o daňových podvodech, jichž se rychtář jako výběrčí daní dopouští a na něž Honza přišla, když náhodou našla nesrovnalosti v účtech. Rychtář se bojí prozrazení, tak Honzu očerní dříve z krádeže peněz a vraždy svých rodičů. Nechá ji uvěznit a je převezena v kleci do sídelního města, aby její vinu posoudili Rozumbradové a král.
Nikdo se s ní ale nebaví a je jako buřička a čarodějnice vhozena do kobky.
Napadlo ji, že dobří lidé bývají často neviditelní a bezejmenní, zatímco ti druzí jsou hluční a musí být odevšad vidět bez ohledu na to, je-li co poslouchat nebo na co se dívat. […] Věděla, že každý úsměv je vykoupen slzami a každé štěstí zaplaceno trápením, chápala zlomy, překvapení i unáhlenost osudu. Jediné, na co jí rozum nestačil, byla lidská zloba, zákeřná a hloupá, zpravidla postrádající poctivý důvod, cílená na nevinné oběti, které se v ničem nepodobaly nízkým pohnutkám falešných mravokárců.
Honza se ve vězení seznámila s několika princeznami, které se pokoušely osvobodit prince Pravoslava, ale neuspěly. V Krutoslavině říši se dá totiž proti zlu bojovat pouze pomocí lásky a dobra, a toho princezny nebyly schopné - každá totiž pocházela z říše oplývající některou neřestí. Jedna z princezen byla například koketou, která odsuzuje lásku jako přitěžující a uctívá pouze nezávazné milování a užívání vnad a krásy k radovánkám: A když hodíme očkem, je to, jako když vylétne jiskérka, a běda každému, kdo má duši po milování vyprahlou! Vznítíme v něm lásku, ale neopětujeme ji, jen se ohřejeme a necháme svou oběť napospas plameni, který ji uchvátí a docela spálí!
Princezny i Honzu nakonec ze žaláře vysvobodila pavoučnice Sklepnice. Honza se rozhodla, že prince Pravoslava vysvobodí. Na pomoc k tomu měla Lásku, která kdysi byla vyhnána ze země, a nyní se tudy ploužila shrbená, zesláblá, unavená, neboť jí nikdo nepomohl - všichni si mysleli, že ji nepotřebují. Honza jí pomohla od báby Potíže, a Láska, posílená vírou v ni, vstoupila Honze do srdce, aby jí pomohla.
Každému, kdo na ni pozorně pohlédl, připadala krásná, když se však trošičku pootočila, její výraz nabyl záhadného smutku, zračila se v něm bolest i zklamání, vzápětí zastíněné nevýslovným dobrem, hřejícím z jejího úsměvu. Chodila krajem jako z vánku stvořená, podobná zázaračnému přeludu, který vstupoval do lidských srdcí a naplňoval je Boží milostí, ale všichni před ní utíkali, protože v polibčickém království nikomu nebylo nic svaté, Láska byla přítěží, neboť “pevný svazek byl závazek” a na něco takového nikdo nebyl zvědavý. K životu přece stačil bezvýznamný flirt, nedokončená skladba pro dva hlasy, doznívající na rozladěném akordu. Když umlkl, zpívala se ta melodie zase znovu a sněkým jiným, pořád dokola jako na flašinetu, až z ní zbyl jen obhroublý popěvek, ze kterého docela zmizela hudba. Málo odvážlivců otevřelo Lásce své srdce a Liběna s nevolí přiznala, že to byli jediní lidé v celém království, kteří poznali opravdové štěstí.
[…]
(Honza) zjistila, že lidé jsou všude stejní, ať jsou bohatí nebo chudí, vznešení či prostí, že měřítka lidské ušlechtilosti neurčuje mamon ani původ, ale schopnost být láskyplným a přejícím tvorem, aby se i ostatním dobře vedlo. Napadlo ji, že každý člověk, i ten nejposlednější ze všech je tvůrcem světa a půjčuje mu svou tvář, že na každém záleží, jaký ten svět bude a jakou měrou přispěje k všeobecné spokojenosti, prospěchu či zkáze.
Co se povídá, nepravda bývá, a co pravda bývá, pod rouškou se skrývá.
Žárlivost není důkazem lásky. Je to choroba sobců!
Honza se dostává do Krutoslavina království, osvobodí ztýraného prince z okovů ve sklepení, ošetřuje ho a vydává se s ním nazpět domů. Cestou narážejí na mnoho překážek, přeludů a pokoušení. Baba Jaga jim předpovídá z karet osud:
“Je tu štěstí i neštěstí, láska i manželství, dítě i smrt! Vidím úspěch i zmar, peníze, nesnáze, choroby, radosti, slávu i žalosti! Kdo se souží, získá, po čem touží! Kdo se nesouží, nic dobrého si nezaslouží! Vyberte si, princi, které karty chcete!” vyzvala Pravoslava a ten bez jediného hnutí brvou ukázal na obrázky Štěstěny.
“Jste kavalír!” zasmála se zlomyslně Baba Jaga. “Na vaši milou zbyla jen smůla a patálie! Nechtěl byste se s ní o ně podělit? Jenom trošičku” Abyste také věděl, co to obnáší!”
“Nechtěl! Měl jsem smůly a patálií v životě dost!”
“Ale ona za to přece nemůže!” Zaskuhrala a dlouhými drápy ťukala do karet.
“Já jsem za to taky nemohl!”
“Nepřipadá vám to vůči ní nespravedlivé?”
“Všechno je nespravedlivé! Život… celý svět je nespravedlivý!” mávl odmítavě rukou.
“Mstíte se na ostatních za to, že vám bylo neprávem ublíženo? Ale princi! Ta dívka by pro vás do ohně skočila!”
Honza poznává, že princ není takový, jakého si ho představovala. Jeho duše příliš dlouho poznávala pouze příkoří, bolest, násilí a nenávist, než aby byla schopna v sobě probudit lásku, soucit a schopnost oběti pro druhé. Pravoslav je sobecký a snadno podléhá svodům Číčulín, které se jej od Honzy snaží odpoutat:
“Pravý muž se přece může jmenovat jedině Pravoslav!”
“Jak víš, že jsem takový?”
“Mám na to čumáček!” dýchla mu do ucha a zašimrala ho na boltci hebkými chloupky.
“Jsi moc hezký! Ohromně se mi líbíš! A to neříkám jen tak! Jsem vybíravá! Máš v sobě něco zvláštního co žádný jiný muž nemá!”
“Opravdu?” podivil se. “To mi ještě nikdo nikdy neřekl!”
“To se divím! Zřejmě máš vedle sebe nějakou hloupou myš, která si toho prostě nevšimla! Nebo jsi snad sám?” “Ne! Nejsem sám!”
“Achů To tě tedy lituju! Asi to nemáš lehké!”
“Nestěžuju si!” “Já vím, že ne! Ty bys toho ani nebyl schopen! Jsi tak jemný a noblesní!”
“Proto ne! Ale myslím, že si nemám na co stěžovat!”
“Jsi galantní! Nebo snad zamilovaný?”
Číčulíny přestaly hrát, odložily nástroje a seběhly z jeviště, některé se ladně protahovaly, jiné civěly na Pravoslava záhadně, jako by si s ním nevěděly, rady.
“Je zamilovaný?” ptaly se jedna přes druhou.
“A to máš jenom tu jednu ženu?” Přiskočila k němu černá s modrýma očima a svůdně prohnula hřbet.
“Ovšem!” “A nemrzí tě to?” “Co by mě mělo mrzet?”
“Přece o co přicházíš! Jedna žena ti nemůže dát zdaleka všechno! Ať chce či nechce, vždycky tě ošidí! A ty se nesmíš nechat ošidit! Ty si zasloužíš mnohem víc!”
[…]
“Co si počneš, až zestárne? Až z ní bude vypelichaná kůže! Pak už se jí nezbavíš! Bude tě užírat jako vleklá choroba! Zapomeň na ni! My ti podáme pomocnou packu! Věř nám! Od nás ti žádné nebezpečí nehrozí! My jsme věčně mladé, bezstarostné a mazlivé! S námi tě nic ošklivého nečeká! Pohlaď mě hezky!” Obtočila se lísavě kolem něj a olízla mu ruku. Zavřel oči a poslouchal, jak Číčulíny sladce mňoukají.
[…]
Pomyslel si, že živoření v Krutoslavině područí bylo sice ponižující, ale když se podrobil jejím prostoduchým rozmarům, nekladla na něj žádné vyšší nároky, nic dobrého od něj nečekala ani nevyžadovala, nemusel se o nic snažit. Usoudil, že to byl svým způsobem pohodlný život.
Číčulíny nakonec obviní Honzu, že Pravoslava zachraňuje jen z vypočítavosti.
Honza nevěděla, co si počít, slzy měla na krajíčku.
“Pravoslave! Ani slovo z toho není pravda! Prosím tě, věř mi!”
“A proč bych ti měl věřit?” okřikl ji, protože nevěřil ani sám sobě. Podezíral ji, že ho klame, nedůvěra pronikala k jeho srdci jako jed, otravovala mu duši a přiváděla mysl k chorým úvahám. Honza se mu najednou zdála proradná a všeho schopná, v její dobrotě spatřoval vypočítavost a v kráse zradu, bál se, že by ho mohla ohrozit a připravit o vítězství ve chvíli, kdy už byl téměř u cíle.
[…]
“Uvěřils líbivému klamu, protože to je pohodlnější než se smiřovat se strohou pravdou! Mezi námi, nedivím se ti ani v nejmenším! Chraňbůh, že bych chtěla pomlouvat, ale pravda je velmi nezáživná sucharka! Člověk si s ní moc legrace neužije! Bohužel, vždycky má poslední slovo!”
[…]
“Probuď se, Pravoslave!” řekla tiše.
Princ otevřel oči a mrzutě se rozhlížel.
“Tos nemohla chvíli pádlovat sama? Copak nevíš, jak mi je?”
“Vím! Ale já to sama nedokážu! Nemůžu se hnout z místa! Musíš mi pomáhat! Musíme se snažit oba dva! Když jeden nedělá nic, ten druhý se udře! Ale naprosto zbytečně, protože loďka se točí kolem dokola a stejně nikam nedopluje!”
Pravoslav se urazil.
[…]
Najednou ho viděla takového, jaký byl, a ne takového, jakého si ho přála mít, připadal jí jako lapka, který vyloupil její srdce, nic v něm nezanechal a zmizel s kořistí. Napadlo ji, že sebeklam dokáýe jen zdánlivě ušetřit člověka bolesti, aby mu pak přinesl bolest nesrovnatelně větší. Pochopila, že jen pravda může člověku dopomoct k pocitu bezpečí a poskytnout mu nezbytnou důvěru, aby mohl milovat… milovat svobodně, upřímně a bez závislosti. Byla si jistá, že pravda a láska jedno jsou, že jedna bez druhé živoří, že k sobě neoddělitelně patří.
[…]
Považovala za marné a ponižující doprošovat se přízně u zavřených dveří, neboť věděla, že si ji nikdo nevydupe, nevykřičí ani nevyžebrá. Věděla, že láska se rodí jen z Boží milosti a je darem nebes, když se člověku dostane takového požehnání.
Proto se Honza nakonec s Pravoslavem rozloučila, k jeho údivu od něj nic nechtěla a odešla domů do Háječku, kde na ni čekal mládenec, jenž ji nosil v srdci.