Divadelní hra, řadí se k autorovým pozdním dílům. Pětice maturantů se schází v jedné malé hospodě, aby zde oslavili maturitu. V rámci oslavy každý z nich pronáší proslov, v němž nastiňují své plány do budoucna a pojetí světa, jakož i co je podle nich v životě nejpodstatnější a co by rádi doporučili svým kolegům.
Jarda Pulec se chce stát velikým básníkem a v opojení z dojmu své budoucnosti vidí poetično i v hospodě, kde sedí:
PULEC: ...Budoucnost, celý svět připadá mně jako nejvonnější poupě růže. Oknem se sem valí do prozaických hospodských zápachů vůně růží, lip a jasmínů. Jak magicky hledí na mne žlutým, petrolejovým vzduchem poslední červánek, líbaný večernicí –
HLAS Z VÝČEPU: Pasu.
PULEC: Jak kouzelně zaznívá sem těmi sprostými hlasy stříbro slavičího zpěvu! Vskutku, venku v přírodě vůně a červánky a slavičí píseň nejsou daleko tak čarovné jako zde, v próze hospody! Nic platno, hospoda je to nejpoetičtější místo na světě.
Pulec si stěžuje na to, že mu jeho opatrovnice, stará teta, vydává z jeho peněz na studium pouze sprostou almužnu, která mu nestačí pokrýt jeho silnou potřebu pití alkoholu. Jako ochlasta je už mezi svými kumpány znám, na každém vždy loudí peníze na pivo, dnes obzvláště, každý jistě něco dostal od rodičů za maturitu: žebrá i na spolužákovi Kantorkovi:
KANTORKA: Dali mně pětku; z toho jsem si koupil hned na čtyři zlaté dávno vytouženou knihu O společném kořenu všech seveřanských jazyků evropských, asijských a amerických.
PULEC: Člověk by plakal nad tou marnotratností; za to mohlo být - - Kriste, čtyřiašedesát piv! Budeš dnes, doufám, hodně pít?
KANTORKA: Četl jsem nedávno, že je povšechnou sudbou člověka čím více mít peněz, tím méně svobody, a čím více svobody, tím méně peněz; a že je nanejvýš charakteristické, pro co z obého se člověk rozhodne. Nu a ty, žiješ-li třeba ve větší nouzi než my čtyři, požíváš za to větší volnosti než kdokoli z nás. Nikdy tě tetička v ničem neomezovala, bohužel. - Mne rodiče vlastně také nekomandují, ale jelikož vidím, že by je rmoutilo, kdybych dělal extravagance, nedělám jich – a není mně to zatěžko.
Přijde mezi ně Shoř, známý Kasanova, který se staví být největším milovníkem, bohužel se mu daří balit pouze dívky nejnižší duchem a nejšerednější ze všech.
PULEC: Vivat don Juan, Casanova, Cagliostro, vivat největší dompteur a krasojezdec života. Tě pic, Shoři!
SHOŘ: Kolikrát jsem ti už řekl, že moje jméno není substantivem, nýbrž imperativem, tudíž neskloňovatelno. Píšu se s h a ne s ch.
Jednotlivé životní postoje a filozofie Pulcových spolumaturantů:
KANTORKA: Osud obdařil nás nevšedními vlohami, dušemi, jejichž vlastí nejsou materiální tučné nížiny, ale Himálaje ideálu. Pravil nám však již na kolébce: aby vlohy vaše přinesly plody, je věcí vaší. Nebudete-li je neúnavně pěstovat, zakrní vám, ale nevyrostou ve stromy nebetyčné, budete-li je stále okopávat, ostřihávat, zalévat, hnojit, přede škůdci chránit. Vlohy, bratři, toť pouhý talent, génius však, toť práce, píle, vytrvalost, jak řekli četní géniové, například Newton, Buffon, Schiller, Flaubert...
OBNOS (povstane): Každý okamžik vše, co v cestě stojí, odkopávat, rozdupávat, drtit, ničit, zničit. – Dixi. – (Usedne zas)
PULEC (tiše ke Kantorkovi, zatímco zavládlo zaražené mlčení) To bylo tak stručné, že je to až blbé.
SHOŘ: ...Můj ideál však zahrnuje v sobě vše, a je teprve pravým létáním a volností. Jest jím prostě: Žít co nejlépe, nejbohatěji, nejmocněji. Líbat život ve všech jeho podobách, tančit s ním jako muž se ženou, znásilňovat jej i podávat se sladce jeho toku... A bratři, to, co má život nejkrásnějšího, je bez odporu žena, je láska. Milovat, a ne jednu ženu, ale každou, která je krásná, toť teprve vskutku žít. Vskutku žít, toť teprve geniálnost. Geniálnost je jen silně vyvinutá sexualita –
PULEC: Pak by byl každý pes na ulici, každý vrabec na střeše geniálnější než ty.
Ovšem zcela se této skupině vymyká jejich pátý spolužák Odjinud, který jako by uvažoval úplně jinak než oni, distancoval se od nich, jako by byl skutečně odjinud.
ODJINUD: ... Je známým a zajímavým faktem, že skoro všichni poněkud nadanější mladíci vyvolávají dojem spirituálnosti, výstřední geniálnosti, povznesenosti, ideálnosti, takže člověk žasne, kolik to velkých lidí lidstvo v sobě chová. Odtud snad povstal název „zlatá mládež“. Ale jest jen pozlacená. Brzo oprýská pozlátko a objeví se praobyčejná hliněná soška: normální, řádný, ctihodný občánek a šosáček..., a jak praví Schopenhauer: Člověk se lekne, spatří-li po létech lidi, kteří v jinošství vzbuzovali největší naděje.
...
Lidé, ani jeden z vás nesnese samotu, ale tím už řečeno vše: samota a „genialita“ jest jedno a totéž.
Ostatní, pobouřeni Odjinudovým proroctvím, že to nikam nedotáhnou a všechny jejich ideály utonou v šedi prostřednosti, se umluví, že se sejdou v téže hospodě přesně o 30 let později, aby se mohli navzájem přesvědčit o svých osudech. Tak se také stane:
Pulec je zkrachovalý alkoholik, který dosud nenapsal jedinou knihu, Shoř se oženil se zlou, ošklivou Brigitou, která jej drží tak zkrátka, že je rád, že má aspoň co jíst a z jeho donchuánství nezbylo zhola nic. Kantorkovi z jeho velkolepých představ o vědeckém díle, pojednávajícím o všech kulturách a syntetizujícím všechno lidské vědění a filozofii, zbyly nicotné články o kmeni Čuchonců, oženil se před padesátkou s mladou Mimi, která mu však zahýbá, kde se dá, a s níž má šestiletou Doubravku (která ve skutečnosti není jeho, což však Kantorka netuší). Doubravku, rozmazlenou holku, vodí všude s sebou (i nyní do hospody), neboť matka na ni nemá čas. Kantorka je neurastenický workoholik, který vypadá, že se brzy udře k smrti, neboť musí své ženušce platit kožichy a jinou garderobu. Naivně však věří, že ona to potřebuje na reprezentaci do filantropických spolků, v nichž se on domnívá, že jeho žena pracuje.
Jediný Obnos, syn bohatého továrníka, se zdá být za vodou – je tučný, bohatý, úspěšný a politicky činný.
Odjinud se nakonec objeví, ale je jakoby nějakou poloviditelnou nadbytostí, v niž svým myšlením dospěl, osamocen od všech lidí. Ostatní se mu posmívají, že vlastně celých třicet let promarnil nečinností, jediný Pulec chápe, že myšlení je také činnost, ba možná nejpodstatnější ze všech.
PULEC: ...Kdo neposuzuje věci ze stanoviska nejpovrchnějšího, ví, že hlavní, ba jedinou cenností je myšlení; že je velmi vedlejší, projevuje-li se hmotně, že mlčí-li zlatě, může být něco daleko vyššího, než mluví-li sebestříbrněji. Říkat o člověku, který pracuje pouze vniterně, i kdyby tato práce byla sebeúsilnější, zoufalejší, že je nečinný, toť známkou nejnižší inteligence a vzdělácí a vás nedůstojno, Vaše Excelence!
Odjinud zhodnotí ostatní, že vlastně splnili jeho očekávání, že se všichni propadli do bezvýznamné ordinérnosti, ač si to sami nejsou zatím ochotni připustit. Jen v Pulce vkládal jisté naděje pro duchovní kvality, a svěřil mu proto velké množství peněz, načež se rozplynul ve vyšší nehmotnou bytost a zmizel.
O dalších 25 let později, kdy se ze všech kamarádů stali 75letí staříci, se jednoho dne čirou náhodou sešli (až na Odjinuda) na lavičce, jež stála na místě někdejší, nyní již zbourané hospody. Shoř je třesoucím se starcem nad hrobem, Brigita jej týrá hlady. Kantorka, když zjistil, že má nemanželské dítě a je paroháčem, se zbláznil, strávil roky v blázinci a nyní je na penzi, s Doubravskou stále žije, ale ta se tahá s kdekým jako její matka (která zatím zemřela na syfilis) a svého otce poněkud šikanuje. Obnos byl odsouzen za zpronevěru a nyní je z něj nenávistný chudý dědek v otrhaném šatu. Jediný Pulec si polepšil – nečekaná peněžní záchrana od Odjinuda jej tak nakopla, že nechal pití, napsal svou kýženou knihu o Čingischánovi a ještě sbírku veršů a nyní žije slušně, v dostatku.
První tři staříci se v čemsi nepohodnou a začne vpravdě lítá rvačka, až musí zasáhnout četnictvo. Jeden z četníků je vnukem Shořovým a oba policisté si s úsměchem říkají, že by bylo vtipné, zavřít je všechny nadosmrti spolu do téže cely.
Pulec je disgustován a zdrcen nízkostí chování, jakého se dopustili jeho spolužáci, bývalá elita národa, a upadá v pesimismus nad zvířeckostí lidstva.
PULEC: Hluboká spí kolkol noc; bezedná, dusivá, šílená, věčná spí a tlí noc na zemi i na nebi. A jen proto, aby osvětlovaly její hrůznost, aby neponechaly jí blaženost Nicoty, mrkají, blikají směšné lucerničky nebeské. Pokleslá, pošpiněná hledí na mne truchle večernice, jako vzdálené světélko petrolejové z vrcholku kopce. Hrobově civí sem ztrhaná, žloutenková, vzteklá, vyceněná, mrtvá a přece stále umřít nemohoucí tvář luny – hnilobně fluoreskující hlava na temném, neviditelném těle kosmického Všedraka; chrastí divě ta kostnice všehomíra. Sprostěji než zpěv ožralů cvrdlikají slavíci, ty opeřené noční myši. Smrtivě smrdí, oplzle ve vzduchu se vyvalujíce, nestydatě výpary jasmínových, růžových, lipových genitálií, rodících z lůna svého nové puchy, jimž říká se bytosti. Svět je chlípné lejno.
Lidstvo – ty fuj, fuj, tisícinásobně fuj! Dusím se v sobě, utéci nemohu. Marné si říkat: jsi lepší, co je ti ho toho, jací jsou jiní? Jen všemocná, slepá samolibost ti to našeptává. Jsi jako všichni ostatní. A čiň co čiň, do zrcadla jen hledíš. Stvořil jsi vše: ale jaký výtvor, takový tvůrce. ...
Po jeho hořekování zjeví se mu vidina Odjinuda. Ten je nyní věčně mladou a nekonečně moudrou božskou bytostí sídlící v Nadsvětě. Přišel Pulce pokárat za jeho stesky a vysvětlit mu, že nejsou lidé jako lidé. Dělí se na ty, v nichž panuje neproniknutelná tma, nejsou s to být osvíceni. Pak jsou lidé – reflektory, odrážející světlo a zář moudrosti lidí druhé skupiny – svítících. Svítící se dělí na doutnající a planoucí, duchové jiskry a duchové plameny. A on, Odjinud, je už bytostí té nejvyšší kategorie. Lidé, kteří jsou Světlem, mají osvěcovat ty ostatní, nesmějí se však podceňovat:
ODJINUD: A skoro výhradně spočívá velikost ve vědomí, že jsem veliký. Soud „jsem malý“, patří mezi ty, které jsou vždy pravdivé: prostě proto, že pokud tak soudím, jsem trpaslík. Vše, vše hučí do nás od narození: jsi člověk, jsi nicotný atom „lidstva“, buď poníženým sluhou jeho – této všivé svině! – a umíráme, nevědouce, čí jsme, jak se jmenujeme. Skoro všechnu naši sílu oloupí nám toto kreténství a boj s ním: - neboť i když jej překonáme – stalo se to vůbec kdy? ..., - zůstaneme podrobeni jeho předsudkům, neboť jsou jich miliony! Nikdy nesvrhneme ze šíje jařmo, zmírníme v nejlepším případě jen jeho tlak; kdo je stále pod chomoutem, sám stane se chomoutem; byl jím každý „génius“ ještě více než ta nespočetná drůbež kol...
...
K temnu je lidstvo zrozeno, jako sova, netopýr, můra! Ke žraní a rvaní se mezi sebou, ke dření sebe a dření jiných, k obžerství a oplzlostem, k nemyšlení, jen k opičení a papouškování; jeho nejspirituelnější pudy jsou ješitnost a šizení bližního-šejdíře. Jen uvnitř těchto hranic cítí se šťastným a prosperuje, světlo nepotřebuje, nechce, nesnese, je slepým macarátem jeskynním, hynoucím, je-li vytažen z podzemní své tůně...
Pulec zatouží dostat se do říše, kde pobývá Odjinud. Ten mu odpoví, že to je možné, ale musel by ukončit svou pozemní existenci. Pulec se necítí na sebevraždu dost silný. Odjinud mu odpoví, že stačí, aby se uchlastal k smrti, že by to bylo rychlé, ne delší než rok nebo dva. Po jejich rozmluvě se rozplyne.
Pulec se cítí mnohem volněji, když ví, že je mu nyní dovoleno pít a dokonce od Odjinuda, kterého od svých padesáti let velebí jako Boha za to, že jej obdaroval a vyléčil z pití. Je přesvědčen, že tento nabytý pocit volnosti nezneužije, že pít nebude a bude tvořit, psát... Nicméně vzápětí uvidí projít okolo nějaké děvče, přitočí se k němu, nabídne své peníze a zve ji do hospody.
Tím se autor víceméně vysmívá všem ideálům, i těm nejušlechtilejším, které vždy vedou zákonitě k nízké lidské pudovosti a prostřednosti.
Jaká to hluboká sentence! ... Je to bagatélle.