Nejznámější román kolumbijského spistovatele Márqueze. Popisuje ságu rodiny Buendíů žijící v jihoamerickém městečku Macondo. Román počíná samotným založením osady v dobách, kdy její obyvatelé věřili kouzlům a s moderní civilizací nepřišli dosud do nejmenšího styku. Postupně se během desetiletí střetává s okolním světem a dochází zvolna k civilizování, které přináší větší pohodlí, ale i zmatek, zkázu a zármutek.
Rodina Buendíů, v městečku odjakživa uznávaná a privilegovaná, přivádí na svět často podivíny, samotáře, bojovníky, zvláštní ženy a potomky různě necitelné až kruté. V románu se vyskytuje nepřeberné množství potomstva Buendíů, mnoho mužů dědí jméno svých předků, a tak se příběhy hemží jmény jako José, Aureliano či Arcadio s různými přídomky. Je tak nesnadné se v rodinných vztazích orientovat, ale podle mého názoru to není ani tak podstatné. Mnoho z těchto lidí zemře zvláštní či krutou smrtí, mnoho z nich potká skličující osud, ale mnoho z nich se také dožívá nadpřirozeně vysokého věku. Zde se dostáváme ke klíčovému znaku celého románu, který celému dílu dává mysteriózní nádech, přestože jde o takřka popisné líčení osudů a událostí v městečku. Román spadá do žánru tzv. magického realismu, kde se reálné a realistické neokázale mísí s nadpřirozenými úkazy, a to tak plynule, že je čtenář přijímá takřka bez pozastavení se nad nimi. Samotní obyvatelé berou zázračné události beze všeho udivení a to dodává čtenáři dojem starodávnosti a pohanských dob, přestože se minimálně ve významné části knihy již - soudě podle civilizačního vzestupu, v knize totiž nejsou uváděny letopočty - pohybujeme zcela jistě ve dvacátém století.
V raných dobách příjížděli do Maconda cikáni, kteří udivovali obyvatele svými "kouzly", jako např. led, lupa, magnetismus apod.
"Věci jsou nadány vlastním životem", vyhlašoval cikán drsným přízvukem, "běží jen o to, probudit v nich duši."
[...]
V březnu se cikáni vrátili. Tentokrát přinesli dalekohled a lupu, velikou jako buben a předváděli je jako nejnovější objev amsterodamských židů. Jednu s cikánek posadili na okraj vesnice a u vchodu do stanu postavili dalekohled. Za pět reálů se do něho vesničané mohli podávat a spatřit cikánku na dosah ruky. "Věda odstranila vzdálenosti," vyhlašoval Melquíades. "Zanedlouho bude člověk s to spatřit, co se děje kdekoliv na zemi, aniž by vyšel z domu."
Po nějakém čase od založení se vydali odvážní muži vyzkoumat, zda existuje nějaká cesta, která by je mohla spojit s okolním světem.
V prvních dnech se nesetkali s vážnější překážkou. Šli po kamenitém říčním břehu až k místu, kde před lety našli brnění starého válečníka, a tam se pustili do lesa po stezce zarostlé divokými pomerančovníky. Na konci prvního týdne zabili a upekli jelena, snědli však jenom polovici a zbytek si nasolili na další dny ve snaze oddálit okamžik, kdy budou muset znovu jíst papoušky, jejichž modré maso mělo drsnou pachuť pižma.
[...] Vrátit se nemohli, neboť stezka, kterou razili, hned zase zarůstala novými rostlinami, které jim bujely málem před očima.
Josému Arcadiovi, staršímu z obou chlapců, bylo v té době čtrnáct let. Měl hranatou hlavu, ježaté vlasy a otcovu umíněnou povahu. [...] Úrsula ho počala a porodila během namáhavého putování přes hory, před založením Maconda, a spolu s manželem děkovali nebesům, když se ujistili, že na sobě nemá nic zvířecího. Aurelianovi, prvnímu lidskému tvoru, které se narodil v Macondu, mělo být v březnu šest let. Byl samotářský a zamlklý; v břiše své matky plakal a na svět přišel s otevřenýma očima. [...] Úrsula si na onen pronikavý pohled pak nevzpomněla až do dne, kdy tříletý Aureliano vešel do kuchyně právě v okamžiku, kdy sundala z kamen hrnec vařící polévky a postavila ho na stůl. Chlapec se zaraženě zastavil ve dveřích a řekl: "Spadne." Hrnec pevně stál uprostřed stolu, jakmile to však chlapec pronesl, začal se nezadržitelně sunout k okraji, jakoby hnán nějakou vnitřní silou, a roztříštil se o zem.
José Arcadio Buendía bel Úrsulin bratranec. Společně vyrostli ve staré osadě, kterou jejich předkové svou prací a dobrými mravy proměnili v jednu z nejhezčích vesnic v celé provincii. Jejich sňatek byl nasnadě od chvíle, kdy se narodili; když však oznámili, že se chtějí vzít, vlastní příbuzní se jim v tom snažili zabránit. Obávali se, že ony zdravé ratolesti obou rodů, po staletí se křížících navzájem, potká potupný osud a přivedou na svět ještěrky. Jeden odstrašující příklad už tu byl: Úrsulina teta, provdaná za strýce Josého Arcadia Buendíi, měla syna, který po celý život nosil široké volné kalhoty a zemřel vykrvácením ve dvaačtyřiceti letech, jež prožil jako naprostý panic, poněvadž se narodil s chrupavčitým ocasem ve tvaru vývrtky a se štětičkou chlupů na konci, prasečím ocasem, který nikdy neukázal žádné ženě a který ho nakonec stál život, když mu jeho přítel řezník prokázal laskavost a sekerou na čtvrcení dobytka mu ho usekl. José Arcadio Buendía s lehkomyslností svých devatenácti let vyřešil ten problém jedinou větou: "Pro mě ať máme třeba selata, hlavně aby uměla mluvit."
Ovšem Úrsula se naplnění proroctví velmi bála:
Ze strachu, aby ji hřmotný a umíněný manžel neznásilnil ve spánku, navlékala si na noc neumělé kalhoty, které jí matka ušila z plachtoviny a zesílila soustavou navzájem propletených řemenů, jež se vpředu zapínaly velikou železnou přezkou. Tak žili několik měsíců [...]
O Pilar Ternerové, kartářce a vedoucí nevěstince, která se vyskytuje podobně jako Úrsula téměř v celém románu, doživše se 145 let.
V té době k nim občas chodívala veselá, prostořeká a vyzývavá žena, která pomáhala jiným při domácích pracích a uměla číst z karet budoucnost. Úrsula se jí svěřila; byla přesvědčena, že neúměrná velikost chlapcova pohlaví znamená stejné znetvoření jako prasečí ocas jejího bratrance. Žena se hlasitě rozsemála a její smích se rozlehl po celém domě, jako když se sype sklo. "Naopak," prohlásila. "Bude šťastný." Aby svou předpověď potvrdila, několik dní nato přinesla karty a zavřela se s José Arcadiem na sýpce vedle kuchyně. Rozvážně rozkládala karty po starém truhlářském stole a klevetila přitom o všem možném; chlapec stál vedle ní a čekal, spíš znuděně než zvědavě. Naráz natáhla ruku a dotkla se ho. "Prokrista," řekla, upřímně polekaná, a to bylo všecko, co byla s to říci. José Arcadio cítil, jak se mu podlamují nohy a zavaluje ho jakýsi nejasný strach a strašlivá chuť plakat. Žena se mu nijak nenabídla, José Arcadio ji však po celou noc hledal v zápachu kouře, který ucítil z jejího podpaždí a který mu ulpěl po kůží. Chtěl být neustále v její společnosti, chtěl, aby byla jeho matkou, aby už navždy zůstali na sýpce a aby říkala prokrista a znovu se ho dotýkala a znovu říkala prokrista.
[...]
Vášeň těch dvou Josého Arcadia vydráždila. Při prvním dotyku jako by dívce začaly povolovat kosti, zachřestilo to v ní jako v krabici s dominem, kůži ji zalil bledý pot, z očí jí vytryskly slzy a z celého jejího těla stoupal jakýsi ponurý nářek a nejasný pach špíny. Přestála však ten nápor s podivuhodnou odvahou a rozhodností.
K rodině Buendíů jednou přišla dívka Rebeca, sirotek, s pytlem s kostmi svých rodičů. Byla zamlklá, jako by neznala nic ze světa lidí, a své psychické problémy kompenzovala cucáním palce nebo pojídáním omítky a hlíny.
V oné době ještě v Macondu nebyl hřbitov, poněvadž tu dosud nikdo neumřel, a tak nechali pytel s kostmi v domě, dokud nenajdou místo, kde by je důstojně pohřbili. Kosti pak dlouho překážely na nejrůznějších místech [...]
Trvalo dlouho, než se Rebeca začlenila do rodinného života. Celé dny vysedávala v nejodlehlejších koutech domu na své dřevěné židličce a cucala si prst [...] zjistili, že Rebece chutná jedině vlhká hlína ze dvora a koláče vápna, které nehty odlupovala ze zdí.
O nespavé nemoci, která postihla celé Macondo
"Tím líp, když nebude spát," mínil José Arcadio Buendía dobromyslně. "Aspoň budeme mít víc ze života." Indiánka jim však vysvětlila, že nejstrašnější na celé nemoci není to, že člověk nemůže spát, poněvadž tělo necítí žádnou únavu, nýbrž její neúprosný postup k něčemu vážnějšímu: ke ztrátě paměti. Zdůraznila jim, že když si nemocný zvykne bdít, začnou se mu z paměti vytrácet vzpomínky na dětství, potom jména a významy věcí a nakonec totožnost různých osob, a dokonce i vědomí vlastního já, až se promění v hlupáka bez minulosti.
[...]
Zpočátku to nikomu nedělalo starosti; naopak byli rádi, že nemusí spát, poněvadž v té době bylo v Macondu tolik práce, že jim čas sotva postačoval. Pracovali tak vytrvale, že zanedlouho už neměli co dělat, a ve tři hodiny ráno tu seděli se založenýma rukama a počítali, z kolika not se skládá valčík hracích hodin.
Pietro Crespi - uhlazený italský mladík s vybranými způsoby, který do Maconda donesl kulturu tance a hracích skříní a pobláznil nejednu dívku.
Pietro Crespi byl nejhezčí a nejlépe vychovaný muž, jaký se kdy v Macondu objevil; byl to světlovlasý mladík, natolik dbalý na své oblečení, že vzdor dusivému vedru pracoval v brokátové vestě a v těžkém saku z tmavé látky. Zachovávaje uctivý odstup vůči pánu domu i ostatním členům rodiny, strávil několik týdnů v návštěvním pokoji za zavřenými dveřmi, zalit potem a zabrán do své práce podobně jako Aureliano ve zlatnické dílně.
Moudrý Melquíades, který na sklonku svého života trávil veškerý čas zavřený ve svém pokoji u Buendíů a psal záhadným písmem cosi na nekonečné pergameny, byl zřejmě vegetarián. Zajímavá poznámka o vegetariánství:
Tam take jídával pokrmy, které mu Visitación dvakrát denně přinášela, i když v poslední době ztratil chuť k jídlu a živil se jen zeleninou. Brzy nabyl onoho zanedbaného vzhledu příznačného pro vegetariány. Kůže mu obrostla drobným mechem, stejný mech vybujel na jeho prastaré kazajce, kterou nikdy neodkládal a z úst mu páchlo jako spícímu zvířeti.
Magický rozměr - návštěva mrtvého, zavražděného Prudencia Aguilar:
Když José Arcadio Buendía konečně pochopil, kdo to za ním přišel, užasl nad tím, že i mrtví stárnou, a zachvátil ho náhlý stesk. "Prudencio," zvolal, "jak ses dostal tak daleko?" Prudencio Aguilar, mrtvý už tolik let, tak hluboce zatoužil po živých lidech, tak naléhavě potřeboval jejich společnost a tak se děsil onoho druhého konce, který ho už zanedlouho čekal v krajině smrti, že nakonec začal mít rád svého největšího nepřítele. Hledal ho už dlouho a dlouho. Vyptával se na něho mrtvých z Riohachy, mrtvých, kteří přicházeli z údolí Upar, i těch, kteří přišli z bažiny, nikdo mu však nebyl s to nic říci, poněvadž o Macondu žádný z nich nevěděl, dokud nepřišel Melquíades a černou tečkou je nezanesl do pestrobarevných map smrti.
Nenávist Amaranty vůči její nevlastní sestře Rebece kvůli Pietru Crespimu, do níž byly obě zamilované. Amaranta si přísahala, že zabrání Rebece ve svatbě s Pietrem Crespim, i kdyby ji to mělo stát život.
Během hlučné oslavy, která trvala až do pondělního rána, jediná Rebeca Buendíová byla nešťastná. Původně to měla být i její slavnost, poněvadž z Úrsulina rozhodnutí se její svatba měla konat téhož dne, v pátek však Pietro Crespi dostal zprávu, že jeho matka leží na smrtelné posteli. Odložili svatbu a Pietro Crespi vyrazil do hlavního města provincie hodinu poté, co dopis obdržel; cestou se minul se svou matkou, která přijela v sobotu večer, jak původně počítali, a na Aurelianově svatbě zpívala smutnou árii, kterou si připravila na svatbu svého syna. Pietro Crespi uštva cestou pět koní ve snaze vrítit se včas na svatbu, přijel však teprve v neděli o půlnoci, kdy už slavnost pomalu skomírala. Nikdy se nezjistilo, kdo ten dopis psal. Úrsula uhodila na Amarantu, ta se však pohoršeně rozplakala a u oltáře, který tesaři ještě úplně nezbourali, přísahala matce, že je nevinná.
[...]
Mezitím však vyvstala větší překážka, stejně nečekaná jako neodstranitelná, a přiměla je k novému odkladu, tentokrát na neurčito. Týden předtím, než se svatba měla konat, se malá Remedios uprostřed noci probudila, zmáčena teplou tekutinou, která jí s jakýmsi pustošivým říhnutím vyhrkla z útrob, a tři dny nato zemřela, otrávena vlastní krví, i s dvojčaty, která se jí vzpříčila v břiše. V Amarantě se hnulo svědomí. Tak usilovně předtím prosila Boha, aby se stalo něco strašlivého a ona nemusela Rebecu otrávit, že se teď cítila vinna Remediosinou smrtí. To přece nebyla překážka, o kterou tolik prosila. Remedios přinesla do Buendíova domu radost.
Ach ty dvojsmysly :-) (kněz se rozhodl pozvednout duchovní úroveň Maconda a zbudoval zde kostel)
Mnozí se tam vydali ze zvědavosti; druzí ze stesku po zašlých časech; další proto, že by si Bůh mohl brát jako osobní urážku, kdyby pohrdli jeho prostředníkem
Úvahy plukovníka Aureliano Buendía. Samota.
Oné nekonečné noci, zatímco plukovník Gerineldo Márquez vzpomínal na pominulá odpoledne v Amarantině šicím pokoji, plukovník Aureliano Buendía po dlouhé hodiny drásal tvrdou skořápku své osamělosti a snažil se ji prolomit. Od onoho vzdáleného odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led, prožil jediné šťastné chvilky ve své zlatnické dílně, když tam sedával a tepal zlaté rybky. Musel vyvolat dvaatřicet válek, porušit všecky své úmluvy se smrtí a válet se jako vepř na hnojištích slávy, než téměř se čtyřicetiletým zpožděním objevil přednosti prostoty.
Aureliano Segundo a Melquíades:
Ode dne, kdy odtud vynesli Melquíadesovu mrtvolu a pověsili na dveře zámek, jehož součástky se už zatím slily rzí, nikdo do pokoje nevkročil; když však Aureliano Segundo otevřel okno, vedralo se dovnitř důvěrně známé světlo, které jako by sem svítilo každodenně, a nikde nebylo ani stopy po prachu a po pavučinách. Všecko bylo uklizené a čisté, uklizenější a čistší než v den pohřbu, inkoust v kalamáři nevyschl, kovové předměty se leskly nedotčeny rzí a dokonce ani řeřavé uhlí v pícce, kde José Arcadio odpařoval rtuť, ještě nevyhaslo. Na poličkách stály nedotčené rukopisy a knihy, svázané do čehosi tuhého a bledého, co připomínalo vydělanou lidskou kůži. Dlouhá léta tu nikdo nevětral, vzduch se však přesto zdál čistší než jinde v domě.
Jednoho žhavého poledne, když hloubal nad rukopisy, měl naráz pocit, že není v pokoji sám. U okna ozářeného sluncem seděl Melquíades s rukama na kolenou. Nebylo mu víc než čtyřicet let. [...] Aureliano Segundo ho okamžitě poznal, poněvadž ona dědičná vzpomínka se přenášela z pokolení na pokolení a z paměti jeho děda se dostala až k nemu.
Aureliano Segundo: se utvrzoval v názoru, že jeho šťastná hvězda nezávisí na jeho počínání, ale na vlivu Petry Cotesové, jeho souložnice, jejíž láska byla s to rozněcovat přírodu. Byl natolik přesvědčen, že právě v tom je zdroj jeho bohatství, že Petra Cotesová musela být neustále nablízku jeho chlévům a kurníkům, a i potom, kdy se oženil a měl děti, s Fernandiným souhlasem s ní žil dál.
Civilizování Maconda se neobešlo bez roztodivných vymožeností:
Obyvatele Maconda naráz obklopilo takové množství zázračných vynálezů, že brzo nevěděli, čemu divit dřív. Celé noci probděli a pozorovali bledé žárovky, zásobované z elektrárny, kterou přivezl Aureliano Triste při druhé cestě vlakem, a na jejíž dotěrný klapot si dlouho a pracně zvykali. Dívali se na pohyblivé obrazy, které zámožný obchodník don Bruno Crespi promítal v dvadle s pokladnami ve tvaru lvích tlam, a rozhořčilo je, když hrdina, který v jednom filmu zemřel a byl pochován a nad jehož nešťastným osudem hořce plakali, se v příštím filmu naráz objevil znovu, živ a proměněn v Araba. Diváci, kteří zaplatili po dvou centavem, aby mohli přihlížet vrtkavému štěstí hrdinů, nebyli ochotni se smířit s výsměchem tak neslýchaným a porozbíjeli sedadla. Na žádost dona Bruna Crespiho vydal starosta zvláštní vyhlášku, vysvětlující, že kino nezobrazuje skutečné události, a tudíž nestojí za to, aby se obecenstvo kvůli němu rozvášňovalo. Po onom odrazujícím vysvětlení mnozí usoudili, že se stali obětí nového a okázalého cikánského kejklu, a rozhodli se víckrát do kina nevkročit s tím, že mají dost svých vlastních trápení, než aby plakali nad vylhanými útrapami pomyslných stvoření.
Gramofon = mechanická hračka, kterou nelze srovnávat s něčím tak dojemným, lidským a plným každodenní pravdy, jako je kapela.
Počátek vykřičené ulice v Macondu
jednoho slavného dne přivezli celý vlak plný nejneuvěřitelnějších běhen, babylónských ženštin znalých nejstarších způsobů milování a vybavených nejrůznějšími mastičkami a prostředky na roznícení netečných, povzbuzení bojácných, ukojení nenasytných, vydráždění skromných, potrestání těch, kteří si libovali v množství a napravení samotářů.
Krásná Remesios vydávala tak silný sexuální pach, že se kvůli ní nejeden muž dokonce i zabil. Ona však si toho nikdy nevšímala, její pohled na život byl celý život prostý, naivní, společností nepostižený, až jednoho dne zaživa vstoupila na nebesa.
Zteřelé tašky se s ponurým rachotem probořily a muž sotva ještě stačil vyrazit zděšený výkřik, rozrazil si lebku o betonovou podlahu a v tu chvíli byl mrtev. Hluk zaslechli návštěvníci v jídelně a přispěchali sem; když pak nebožtíka odnášeli, ucítili z jeho kůže omamný pach Krásné Remedios. Natolik už prostoupil celé tělo, že z prasklin v lebce neprýštila krev, ale ambrový olej nasáklý onou tajuplnou vůní, a oni pochopili, že pach Krásné Remedios sužuje muže až za hrob, dokud se neobrátí v prach.
V té době jeden z bratří zapomenutého plukovníka Magnífica Visbala zavedl svého sedmiletého vnuka na náměstí k vozíkům s limonádou a chlapec nešťastnou náhodou vrazil do policejního kaprála a polil mu uniformu. Neurvalý policista ho mačetou rozsekal na kusy a jediným máchnutím srazil hlavu i dědovi, který se ho snažil zadržet. Celé městečko vidělo starcovo bezhlavé tělo, když je hlouček mužů odnášel domů, uťatou hlavu, kterou jakási žena nesla za vlasy, a zakrvácený pytel, co něhož posbírali chlapcovy pozůstatky.
[...]
Z jeho příkazu (prezidenta republiky) se na pohřeb dostavil starosta se čtyřmi pohřebními věnci a chtěl je položit na rakve, plukovník ho však vykázal z domu. Po pohřbu napsal prezidentovi hrubý telegram a osobně ho odnesl na poštu, telegrafista ho však odmítl odeslat. Doplnil ho tedy o několik zvlášť šťavnatých nadávek, vložil ho do obálky a poslal ho poštou.
Úvaha José Arcadia Segunda:
oné noci, kdy něj vojáci hleděli a neviděli ho, myslel na napětí posledních měsíců, útrapy ve vězení, zděšený zástup na nádraží a na vlak naložený mrtvými a došel k závěru, že plukovník Aureliano Buendía byl buď komediant, nebo pitomec. Nechápal, proč tenkrát potřeboval tolik slov, aby vysvětlil, co člověk za války cítí, když stačilo říci: strach. V Melquíadesově pokoji, chráněn nadpřirozeným světlem, šuměním deště a vědomím, že je neviditelný, však našel klid, jaký za celý svůj život nepoznal dosud ani na okamžik, a bál se jen toho, aby ho nepochovali zaživa.
Jednoho dne započal velký a dlouhý déšť.
Pršelo čtyři roky, jedenáct měsíců a dva dny. Občas už jenom drobně mžilo, a všichni si už oblékali sváteční šaty a nasazovali výraz nemocných, kteří se uzdravují, na oslavu toho, že je po dešti; brzy však uvykli tomu, že ony pomlky jsou předzvěstí dalšího zhoršení.
[...]
Déšť všecko ničil, v soukolí nejsušších strojů vyrážely květiny, jakmile je každé tři dny nenamazal, nitě brokátů zrezivěly a na vlhkém šatstvu bujely šafránové řasy. Ovzduší bylo tak vlhké, že by ryby bývaly mohly vplout dveřmi dovnitř, proplout vzduchem v pokojích a okny se dostat zase ven. [...] Museli vykopat stružky, odvodnit dům a vyhubit ropuchy a hlemýždě, aby mohli vysušit podlahy, vytáhnout cihly, na kterých stály postele, a začít zase chodit v botách. Zaujat nesčetnými maličkostmi, které si žádaly jeho péče, Aureliano Segundo si ani neuvědomoval, že stárne, až jednou odpoledne seděl v houpací židli, sledoval předčasný soumrak a zjistil, že na Petru Cotesovou myslí bez nejmenšího vzrušení.
[...]
(Fernanda, dcera šlechtice, přivdaná do Maconda) Nezměnila denní rozvrh a neupustila od obřadů, které zavedla. Dokonce i v době, kdy stůl stál na cihlách a židle na prknech, aby si stolovníci nezmáčeli nohy, dávala na stůl lněné ubrusy a čínský porcelán a při večeři zažehovala svícny, soudíc, že živelné pohromy nesmějí sloužit jako záminka k uvolnění mravů. Na ulici nikdo ani nevyhlédl. Kdyby záleželo na Fernandě, nebyli by se tam povídali nikdy, nejenom od chvíle, kdy začalo pršet, ale mnohem dřív, poněvadž byla přesvědčena, že dveře jsou od toho, aby se zavíraly, a zájem o to, co se děje na ulici, přísluší leda nevěstkám.
[...]
Opravdu přestalo; jednoho dne o druhé odpolední zaplavilo svět přihlouplé slunce, červené a drsné jako cihlový prach a málem stejně chladné jako voda, a potom deset let ani nekáplo.
José Arcadio Segundo zakázal, aby ho při četbě pergamenů kdokoli rušil, otevřít dveře do pokoje mohou, až si budou jisti, že je bezpečně po smrti. Úrsula však likvidovala hmyz a nenechala si vymluvit, že musí vejít i do této místnosti.
Musela se přidržet dveří, aby ji neporazil puch. Ve dvou vteřinách se však stačila rozpomenout, že tady uložili dvaasedmdesát nočníků po studentkách a v jedné z prvních deštivých nocí že vojáci prohledali celý dům, pátrajíce po José Arcadiu Segundovi, najít se jim ho však nepodařilo.
"Pro Boha živého," prohlásila, jako kdyby to všecko viděla. "Tak dlouho jsme se snažili naučit tě způsobům, a nakonec tu žiješ jako prase."
José Arcadio Segundo stále ještě četl pergameny. V neproniknutelné houštině jeho vlasů a vousů bylo vidět jen zuby, pokryté zeleným slizem, a nehybné oči.
Stoletá Úrsula už pozbývala sil a pomalu se blížila k smrti.
Postupně se scvrkávala, až připomínala spíš lidský plod nebo živoucí mumii, takže v posledních měsících svého života vypadala jako sušená švestka, ztracená v noční košili, a její věčně vztyčená paže nakonec připomínala nohu chápana.
[...]
"Chudák prababička," řekla Amaranta Úrsula, "samým stářím nám umřela."
Úrsula se polekala. "Já jsem přece živá!" prohlásila.
"Tak vidíš," řekla Amaranta Úrsula, zadržujíc smích, "už ani nedýchá."
"Já přece mluvím!" vykřikla Úrsula.
"Už ani nemluví," řekl Aureliano. "Umřela jako cvrček."
Pod tíhou důkazů se Úrsula vzdala. "Můj ty Bože," pronesla potichu, "tak takhle vypadá smrt."
V Macondu začali záhadně vymírat ptáci. Kněz seznal, že je to přítomností "věčného žida", obludy na způsob ďábla.
O Vzkříšení stoletý otec Antonio Isabel prohlásil z kazatelny, že smrt ptáků přivodil neblahý vliv věčného žida, kterého on sám předchozího večera zahlédl. Popsal ho jako křížence kozla s kacířkou, pekelnou stvůru, která svým dechem spaluje vzduch a jejíž návštěva bude mít za následek, že novomanželky počnou zrůdy. [...] skupina mužů už netvora sundávala ze špičatých tyčí, které předtím zatloukli na dno jámy přikryté suchým listím, a ten už nebučel. Byl těžký jako vůl, i když postavou nebyl větší než nějaký výrostek, a z jeho ran prýštila zelená olejnatá krev. Tělo měl obrostlé hrubou srstí, plnou drobných klíšťat, a kůži pokrytou zatvrdlou korou, v rozporu s farářovým popisem však jeho lidské části připomínaly spíš neduživého anděla než člověka, poněvadž ruce měl měkké a zručné, oči velké a soumračné a na lopatkách měl zjizvené mozolnaté pahýly po mohutných křídlech, která mu zřejmě někde usekli selskou sekerou.
Konec rivality mezi ženou a milenkou Aureliana Segunda:
Od té doby jim každou středu poslíček přinášel košík s jídlem, se kterým vystačili na celý týden. Nikdo se nikdy nedozvěděl, že ony zásoby posílá Petra Cotesová, vedena představou, že pokračujícím milosrdenstvím ponižuje tu, která ji předtím ponížila. Zášť ji však přešla mnohem dřív, než sama očekávala, a pak už posílala Fernandě jídlo z pýchy a nakonec ze soucitu. Když někdy nebyla s to jít prodávat losy a lidé ztráceli o loterii zájem, zůstala raději sama bez jídla, jen aby se Fernanda najedla, a nepřestala onen závazek dodržovat, dokud neuviděla její pohřeb.
Některé popisy: (José Arcadio)
Na sobě měl oblek z ponurého taftu, košili s kulatým tvrdým límcem a dlouhou hedvábnou stužku uvázanou na uzel místo vázanky. Měl sinalou pleť, užaslý pohled a úzké rty a pohyboval se jako bez ducha. Hladké černé vlasy, napomádované a uprostřed lebky rozčísnuté rovnou a bezvýraznou pěšinkou, vypadaly stejně uměle jako vlasy světců. Tmavá bradka, úhledně navazující na jeho voskový obličej, mu zřejmě dodávala sebevědomí. Měl bledé ruce se zelenými žilkami a s příživnickými prsty a na levém ukazováčku prsten z ryzího zlata s kulatým podbízivým opálem.
José Arcadio se údajně učil ve Francii na kněze. Dlouhá léta udržoval Fernandu, svou matku, svými dopisy v tomto domnění. Skutečnost však byla taková, že žil spustlým životem a oddával se neřestem, a při návratu, kdy už neměl žádné finanční prostředky, se snažil alespoň zevnějškem budit dojem kněze právě popsanými atributy. Bohužel (nebo snad i naštěstí) nalezl matku mrtvou.
Fernanda:
Potřeba být smutná se u ní proměnila v neřest, a jak ji pustošilo stáří, byla stále silnější. Samotářským životem zlidštěla; onoho rána, když přišla do kuchyně a bledý, kostnatý mladík s blouznivou září v očích jí vtiskl do ruky šálek kávy, však měla najednou trýznivý pocit, že vypadá směsně. Nejenže mu nedovolila vyjít ven, ale od té chvíle osila domovní klíče ve váčku, v kterém schovávala nepoužité pesary. Byla to zbytečná opatrnost; kdyby Aureliano chtěl, býval by mohl utéci a vrátit se zase domů, aniž by o tom Fernanda věděla. Dlouhé vězení, neznalost vnějšího světa a návyk poslouchat však v jeho srdci udusily semínka vzpoury.
Postupné pustnutí Maconda - úpadek blížící se zkáze
Na svých potulkách se dostal až do trosek pochybné čtvrti, kde lidé kdysi utráceli celé svazky bankovek, aby dodali zábavě náležitý říz, a z které se teď stalo bludiště nejsmutnějších a nejubožejších uliček z celého města, kde místy ještě zářily červené lucerny a ve zpustlých tanečních sálech, vyzdobených potrhanými girlandami, ještě pořád čekaly u hracích skříní hubené a tlusté vdovy po nikom, francouzské prababičky a babylónské pramatky.
Aureliano Babilonia a jeho teta Amaranta Úrsula
Nato jí Aureliano vylil své srdce. Osiřele jí zlíbal dlaň zraněné ruky, otvíral jí i nejskrytější zákoutí svého srdce a vytáhl z nich dlouhého a rozmáčeného červa, hrůzné příživnické stvoření, zrozené z jeho muk. Vyprávěl jí, jak o půlnoci vstává a samým zoufalstvím a vzteky pláče do spodního prádla, které si rozvěsila v koupelně. Vyprávěl jí, jak toužebně prosívá Nigromantu, aby vřískala jako kočka a vzlykala mu do ucha Gastone, Gastone, a jak lstivě plenívá její lahvičky s voňavkami a postřikuje jimi hrdla děvčátek, která se prodávají z hladu.
Popis učeného Katalánce, a jak potom Macondo opustil, vrátil se do vlasti a trpěl pak steskem po zašlých vzpomínkách i po Macondu:
U dlouhého stolu, rovněž zavaleného tlustopisy, seděl majitel a psal fialovým, poněkud výstředním krasopisem na volné listy ze školních sešitů jakýsi nekonečný text. Měl krásné stříbrné vlasy, které mu padaly do čela jako chocholka papouška kakadu, a v jeho modrých, úzkých a čilých očích byla pokora člověka, který už přečetl všecky knihy na světě.
[...]
Přemožen současně dvěma stesky, stojícími proti sobě jako dvě zrcadla, ztratil svůj podivuhodný smysl pro neskutečnost a nakonec jim radil, aby opustili Macondo, zapomněli na všecko, čemu je kdy učil o světě a o lidském srdci, aby se vykašlali na Horatia a nikdy nezapomínali, ať už se v životě octnou kdekoli, že minulost je lež, paměť nezná cesty zpátky, k někdejším jarům se vrátit nelze a že i nejzdravější a nejvytrvalejší láska je koneckonců jen něco pomíjivého.
Jedné neděle o šesté odpolední Amaranta Úrsula pocítila porodní bolesti. Usměvavá porodní babka děvčátek, která se prodávala z hladu, ji vysadila na stůl v jídelně, sedla si jí rozkročmo na břicho a surově po ní harcovala, až její křik zanikl v nářku velikého chlapce. Závojem slz Amaranta Úrsula uviděla, že je to jeden z velikých synů Buendíova rodu, mohutný a svéhlavý na způsob José Arcadiů a s otevřenýma, jasnozřivýma očima Aurelianů, předurčený k tomu, aby znovu založil rod a oprostil ho od zhoubných neřestí a samotářských sklonů, poněvadž byl za celé století jediný, jenž byl počat z lásky.
Hostinský, který měl jednu paži uschlou a jakoby spálenou, poněvadž ji kdysi pozvedl proti své matce, pozval Aureliana na láhev kořalky a ten ho pozval na druhou.
Aureliano Babilonia konečně rozluštil Melquíadesovy pergameny, když zjistil, že je to vlastně vylíčení osudu celého stoletého rodu Buendíů, od počátku až po naprostý konec. Dočetl se až ke své vlastní smrti, jíž rod Buendíů, stižen osudem samoty, navždy vymizel.
V tu chvíli zahlédl dítě. Zbývala z něho naběhlá, vyschlá kůže, kterou snad všichni mravenci světa pracně vláčeli po kamenité zahradní pěšině ke svým obydlím. Aureliano nebyl s to se pohnout; ne proto, že by se mu hrůzou podlomily nohy, nýbrž proto, že v onom zázračném okamžiku pochopil poslední Melquíadesovy šifry a spatřil moto pergamenů, dokonale zasazené do lidského času a světa: Toho prvního přivázali ke stromu a posledního žerou mravenci.
[...]
Přeskočil ještě jednou, aby předpovědi předstihl a zjistil den a okolnosti své smrti. Ještě než došel k poslednímu verši, stačil však pochopit, že z oné místnosti už nikdy nevyjde, neboť je souzeno, že ono město (anebo zrcadlení) bude smeteno větrem a vymazáno z lidské paměti v okamžiku, kdy Aureliano Babilonia rozluští poslední pergamen, a všecko, co v nich stojí, že je neopakovatelné odevždy a navždy, poněvadž rodům, odsouzeným ke sto rokům samoty, se nové příležitosti na této zemi už nikdy nedostane.