Nemodlenec

Karolina Světlá

- Román, poprvé vydán 1873. Patří k tzv. ještědským prózám, vyzdvihuje morální vyspělost venkovského lidu a zpracovává osudy lidí nevšedních, výjimečných, a jejich vypjaté životní situace (typický romantický prvek děl Světlé).

Děj se točí kolem zemanského rodu Luhovských, žijících na Luhově v Podještědí. Kdysi

bývali pány, ale v době náboženské perzekuce všech, kteří vyznávali jinou víru než katolickou, jejich vliv upadl, neboť oni a jejich lidé tuto víru vyznávali. Současný zeman Luhovský však touží po jejich opětném vzestupu. Zeman má dva syny, staršího Adama a mladšího Míchala. Adam je temperamentní, má rád muziku, tanec a pití a často střídá dívky, protože touží po vášnivé lásce a žádná mu ji neumí dát. Míchal je hloubavý, má rád samotu a zeman právě v něm vidí naději na nový vzestup jejich rodu. Chce, aby se Míchal stal oficírem a vzal si za ženu některou z panských dcer.

Zemanova žena Marie po celou dobu manželství trpí, neboť když o ni zeman usiloval, unesl ji násilím od jejího milého myslivce, věznil ji na ovčíně a pak si ji vzal. Ona se rozhodla, že se lásky k myslivci nikdy nezřekne. Proto se chovala vždy chladně a nevšímavě ke svému muži, svým dětem, které nazývala zemanovými dětmi (měli i dceru, která však zemřela), i k hospodářství, jako by jí bylo jedno, co se s ním stane. Lidé její tvrdost odsuzovali a říkali, že ji jednou stihne odplata.

Se zemanovou rodinou žil také jeho děd, pomatený na rozumu. Jeho syn, zemanův strýc, byl totiž mučen a popraven v době náboženského stíhání (vždy byl odsouzen jeden z vyšší vrstvy, aby páni nepřišli o pracovní sílu na robotě, kdyby popravovali mnoho prostých lidí. Zemanův strýc byl tehdy popraven za podezření, že ukradl císařský patent zavazující poddané robotovat kdykoliv a jakkoliv mnoho, jinak budou považováni za buřiče). Děd kvůli kruté smrti svého syna přestal věřit v Boha, který podle něj vraždí a ničí jen pro své potěšení, že by jinak tohle nemohl dopustit na českém lidu, který mu tak dlouho věrně slouží.

Míchal zrovna toto vyslechne v hodině pradědovy smrti, kdy je s ním v domě sám (všichni ostatní šli odstraňovat následky obrovské bouře) a je zdrcen jak jeho rouhačskými slovy, tak jeho smrtí. Od té doby má v hlavě zmatek, tápe v otázkách víry a z toho se velice roznemůže a mnoho týdnů vůbec nevstává z lože.

Služebná Veruna téhož večera, kdy se strhla velká bouře, děd skonal a Míchal ochořel, vzkázala zemance, že ji žádá krtičkář ( = bylinkář, zaříkávač), který je ubytován v ovčíně se svou dcerou Dalenou (Majdalenou) a umírá, aby jej navštívila. Zemanka se sice nechce vrátit do svého dávného vězení, ale něco ji tam táhne a nakonec jde. Ukáže se, že krtičkář je onen myslivec, kvůli kterému se staví Marie tak lhostejně k celému svému životu na Luhově a kterému zaslíbila všechny myšlenky a lásku až do smrti. Myslela si, že je mrtev. On jí vypravuje svůj osud, stal se myslivcem jedné hraběnky, zamilovali se do sebe, tajně se oddali a měli spolu Dalenu, ale její ziskuchtiví bratři ji chtěli prodat za nějakého bohatého šlechtice a násilím ji unesli. Myslivce i s dcerou vyhnali. Teď, když možná brzo zemře, chce po zemance, aby se postarala o jeho dceru Dalenu a přijala ji do služby. Krtičkář pak líčí zemance, že nikdy neviděl krásnější ženu, než je hraběnka, a nikoho tak nemiloval jako ji, myslíce si, že zemanka žije šťastný život po boku Luhovského a tudíž ji tato slova nemohou ranit. Ona je však úplně zničena, zjistí, že ten, ke komu se tak upínala, ji nikdy nemiloval a celá ta léta, kdy svým vlastním dětem nevěnovala ani špetku mateřské lásky, byla naprosto zbytečná. Zaplní ji hrozný pocit nenávisti a pomstychtivosti a začne hraběnku hanět, zpochybňovat její lásku k Daleně, když ji zapřela, její šlechtický původ, její lásku k myslivci i platnost jejich sňatku. Pohaní nakonec i Dalenu. Nemocnému krtičkáři se kvůli jejím slovům tak přitíží, že zemře. Dalena si přísahá, že se zemance a celému rodu pomstí, aby obhájila čest rodičů.

Když se zemanka vrátí do statku, ze zjištěné pravdy vážně onemocní, říká, že ji hrozně studí od srdce, které se jakoby mění v led. Chce Dalenu zničit, chce, aby poznala zklamanou lásku stejně jako ona. Plánuje, že až přijde na statek, Adam by se kolem ní mohl točit a slibovat jí lásku a pak by si vzal jinou dívku a stejně by ji před Dalenou chválil, jako krtičkář hraběnku. Dalenu by to také zničilo.

Dalena přijde na statek, je celá oděná v psí kůži, jak krtičkáři bývají (říká, že tak zůstane oděná kvůli památce svého otce). Není tak vidět její nebývalá krása, o které ví jenom Adam, který ji náhodou spatřil, ještě než přišla na Luhov a velice se do ní zamiloval. Dalena dobrovolně dělá tu nejhorší práci, nechá se všemi odstrkovat a všem slouží bez odmlouvání. Chce se stát co nejvíce opomíjenou a nenápadnou, aby pak mohla vykonat svou pomstu na zemance. Adam na ni začne naléhat a vyznávat jí lásku, ale ona s ním nechce nic mít, neboť pochází z nenáviděného a zkázyhodného rodu. Nejdříve plánuje, že kdyby si vzala Adama, stala by se dědičkou statku a zemanka by ji musela poslouchat a snášet ji v jejím vlastním domě jako paní, ale pak slyší od Veruny, že zemanka je velice nemocná, možná brzy zemře, zeman že je ještě k světu a možná si vezme nějakou mladou ženu, která by ho ctila a jejíž děti by byly dědici statku. Dalena je ráda, že si pro svou pomstu nemusí brát Adama, ale že stačí, až zemanka zemře, zakopat pod práh domu mezník ze třech stran obrostlý chmerkem a k němu dát zemančiny vlasy a ona tu bude muset každou noc sedávat a uvidí, jak šťastně žije zeman s druhou ženou na Luhově.

Jednou v noci, když jde hledat onen mezník, potká neznámého mladíka, který se prochází pod habry a je velice nešťastný – zažil zřejmě velikou bolest. Dalena k němu cítí hlubokou náklonnost a soucit a tak jej osloví a nabídne mu pomoc prostřednictvím svého bylinkářského umění, aby se jí svěřil. On myslí, že mu nemůže nikdo pomoci, protože je nemodlenec. Dalena má i pro takového radu – někdo by se pro něj musel velice obětovat a sama přiznává, že takové nesobecké lásky není asi nikdo schopen, ani ona.

Jednou jej chce zase pod habry navštívit, ale narazí náhodou na Adama, který zůstal déle na poli. Ten myslí, že jde za jiným hochem a zahltí ho žárlivost. V amoku střelí po Daleně a myslí si, že ji zabil. V hrůze toho, co udělal, se sám zastřelí. Dalena je však jen omráčena, probere se, a zmizí na statek. Brzy zjistí, že Adam je mrtev. Když se o tom doví zemanka, zemře také. Zeman je zdrcen. Dalenu (všichni jí říkají Ryska pro rysé vlasy) nikdo nepodezřívá. Ale Veruna tvrdí, že jej určitě očarovala, protože Adam chodil každý večer k jejímu okénku a prosil ji, aby mu jeho lásku opětovala. Zeman tomu ale při své otcovské pýše nevěří, že by jej ona nechtěla, pokud by ji Adam chtěl. Když přinášejí Adama do dvora, stojí u vrat také malátný Míchal, ve kterém Dalena v údivu poznává onoho mladíka od habrů. Tak zjistí, že vlastně miluje syna nenáviděného rodu. Rozhodne se, že jediným způsobem, jak se ospravedlnit od této zakázané lásky a očistit památku a čest svých rodičů, je sama se obětovat a stát se druhou ženou zemana, které by pak mrtvá zemanka záviděla její štěstí. Vyzná se zemanovi, že si jej zamilovala a on, při své velké ctižádostivosti, jí vše uvěřil a rozhodl se pojmout ji za manželku. Na svatbě mu všichni záviděli překrásnou nevěstu.

Míchal se ještě před svatbou odstěhuje do hájovny, kde má pomáhat farářovi starat se o nemocnou šlechtičnu, která sem přijíždí, aby se zotavila a připravila na vstup do kláštera. Když ji Míchal spatří, je tak podobná dívce, kterou viděl tehdy večer pod habry, že je přesvědčen, že je to ona. Proto ji střeží jako oko v hlavě a je dokonce zraněn, když se zloději snažili hájovnu vykrást a on je zastrašil a vyhnal. Je dlouho nemocen, kněžna Alžběta se o něj starostlivě stará a připadá mu jako andělská bytost. Vše je ale trochu jiné, když se zotaví – navzájem se stydí se sblížit a skoro vůbec spolu nemluví. Míchal navíc podlehne otcovu smýšlení o světě, že je třeba využít příležitostí a tak, jak se tomu dříve bránil, touží teď stát se oficírem a dostat mladou kněžnu za každou cenu.

Vrchnost potřebuje své poddané, aby šli robotovat ještě i na pozemky v sousední oblasti Mimoňsko, kde řádí mor a je tam nedostatek pracovních sil a žádá zemana, aby byl prostředníkem a lid k tomu přesvědčil po dobrém. On ale namítá, že by bylo lepší dát přečíst onen starý patent od císaře, že jsou povinni sloužit pánům kdykoliv a jak bude po nich vyžadováno. Vrchnost však přiznává, že patent už nějakou dobu není k nalezení. To zeman dobře ví, protože jej má sám doma v držení (jeho strýc jej tehdy opravdu ukradl) a nabízí se, ž se jej sám pokusí v zámku najít. Za nalezení si žádá vrácení pozemků, o které přišel a aby byl jeho syn Míchal přijat do císařské armády jako oficír.

Zeman opravdu patent „najde“ (podstrčí ho mezi listiny a dělá, že jej právě objevil) a slíbí hraběti, že přesvědčí poddané po dobrém, aby šli robotovat na sousední panství. Šlechta je nechce nutit násilím z obavy před vzpourami, o jakých se donášejí zprávy z Francie. Zeman už dlouhodobě pěstuje v lidu pověrčivost, což se mu zrovna teď hodí. Hraje spolu se zámeckými písaři strašidla a různá zjevení okolo sochy sv. Jana Nepomuckého, kterého mají místní za patrona jejich kraje a vždy se spoléhají na jeho pomoc. Když se na soše objeví záhadné krvavé slzy, jsou lidé zděšeni, že se na ně jejich patron a ochránce hněvá a přemýšlejí, čím se mohli provinit. Zeman jim vnukne, že je to asi proto, že je uchránil před morem, který se v okolí rozmáhá, a oni mu za to nijak nepoděkovali. Tak zeman nabídne, že by jako výraz díků mohli jít pomoci mimoňským na polích, když jsou na tom teď tak bídně. Líčil to jako bratrskou pomoc bližním. Přesto někteří lidé reptali, že se takto uvážou v dvojí robotu a šlechta je už z toho nebude chtít pustit, ale zeman je přesvědčí, že je přece jen lepší to udělat dobrovolně, aby šlechta viděla, že její poddaní nejsou žádní buřiči a patent by možná coby zbytečná zrušila. Tak se lidé této myšlence poddali a rozhodli se jít na Mimoňsko pracovat. Zeman tak získává, co žádal.

Dalena plánuje jít na návštěvu do hájovny, aby překazila vzkvétající vztah mezi Míchalem a mladou šlechtičnou, což by byla součást její pomsty. Je to z části i proto, že Míchala miluje a nechce, aby byl šťastný s jinou. Tyto dva city se v ní bijí. Zároveň má pokušení využít listiny, kterou má jako památku od své matky. Je zde psáno, že v případě jejího úmrtí by měla Dalena zdědit všechen její majetek. Otec Daleně ale výslovně zakázal tento list využít, je to pouze posvátná památka.

Koná se velká slavnost k poctě sochy sv. Jana, na které má být mj. potvrzeno, že půjde lid robotovat na Mimoňsko a Míchal má být oficiálně uveden do šlechtického stavu. Přijde z hájovny v doprovodu faráře i Alžběty, která má slavnostně korunovat onu sochu. Zde se vše rozuzlí: lid stále hlasitěji pláče nad svým osudem i přes slavnostní ráz chvíle, Míchal díky tomu konečně v sobě objeví ztracenou víru, veřejně promluví k lidem, aby se neklaněli k modlám a připomíná jim pravý smysl víry v boha, je ta to zatčen a uvězněn. Tím ztrácí rod Luhovských naději na obnovu šlechtického erbu. Dalena, která vše pozoruje z dálky přestrojena do svých starých hadrů, pozná v Alžbětě svou sestru a dojde jí, že její matka byla vlastně opravdu tak špatná, jak o ní tvrdila zemanka, neboť se svého dítěte a lásky tak snadno vzdala, a zemanka naopak zasluhuje úcty, když stála při své lásce daleko věrněji než matka Daleny. Tím si Dalena ulevila od břemene pomsty, které ji tížilo.

Navštívila pak Alžbětina otce na zámku, a pod pohrůžkou uplatnění oné listiny od matky si vymohla vysvobození Míchala, kterého chtěla pro sebe myslíc si, že jí za vysvobození bude vděčný a bude ji milovat. Když pak ale spatřila Alžbětu a její nevinnost, obměkčilo se její srdce a rozhodla se nestát v cestě jejich lásce a listinu dala Alžbětě, která ji v mdlobách považovala za svou matku.

Dalena pak dál žila na statku, i po zemanově smrti, a pomáhala lidem pomocí svého bylinkářského umění. Míchal se s Alžbětou odstěhoval někam k moři. Po smrti Daleny potomci Luhovských statek rozprodali a to byl definitivní konec kdysi mocného rodu.