Paulo Coelho
Meditativní, filozoficky a duchovně laděný román z roku 1995.
Skrze vyprávění v ich-formě nahlížíme do mysli mladé 29leté ženy, která se setkává se svou někdejší láskou, mužem, kterého více než 10 let neviděla. Jejich mladá láska znovu ožívá a přináší s sebou mnoho transformačních momentů, zejména pro ženskou hrdinku - Pilar.
Pilar skrze zrcadlo v tomto muži poznává, jaký bázlivý a stažený život dosud vedla v rodném městečku, odkud jakživa nevytáhla paty, a kde se snažila žít spořádaný život, který by byl v souladu s očekáváním jejího okolí, který však postrádal jakoukoliv vášeň, lásku pro život, odvahu, zkoumání, riskování, objevování. To vše nahánělo Pilar strach, a proto se ukrývala za nejrůznější zásady a racionální pravidla, která začala považovat za ctnosti.
Kromě cesty k probuzení života a jeho plného prožívání sledujeme v tomto románu také druhou linii - téma lásky a oběti. Milý Pilar se má stát knězem - má jedinečný dar léčit a promlouvat s Pannou Marií, kterou považuje za ztělesnění ženské stránky Boha. Musí se však rozhodnout: dá přednost službě bližnímu a bude se plně věnovat své duchovní cestě nebo si zvolí světskou lásku a život se ženou, na niž ve skutečnosti nikdy nepřestal myslet? Téma oběti je zde znázorněno v několika rovinách: Pilar se rozhodne obětovat pro svého přítele a všemožně jej podporovat v jeho duchovním poslání, její přítel se naopak nakonec svého daru zřekne, aby mohl svobodně prožít svou světskou lásku.
Mnich Thomas Merton řekl: "Duchovním životem se rozumí láska. Nemilujeme proto, že chceme činit dobro, někomu pomáhat nebo jej chránit. Jednáme-li tak, vidíme ve svém bližním jen pouhý objekt a sami sobě se jevíme jako velkorysí a moudří lidé. To s láskou nemá nic společného. Milovat znamená cítit sounáležitost a najít v tom druhém záblesk světla Hospodinova."
[...]
"Je třeba podstupovat riziko," zdůrazňoval. "Zázrak života pochopíme jen tehdy, když dovolíme, aby se stalo nečekané. Každý den nás Bůh s vycházejícím sluncem obdaří okamžikem, ve kterém můžeme změnit všechno, co nás trápí. Každý den se tváříme, jako bychom o něm nevěděli, jako by neexistoval, jako by se dnešní den nelišil od včerejšího, ani od toho, který přijde zítra. Ale kdo vnímá každý svůj den, onen kouzelný okamžik objeví. Může to být zrovna ta chvíle, kdy ráno zamykáme dveře, ticho po večeři, bezpočet věcí, které se nám zdají stejné. Existuje však; a když nastane, soustředíme v sobě sílu hvězd a jsme připraveni činit zázraky.
Někdy je štěstí darem - ale obvykle je výsledkem našeho úsilí. Díky kouzelnému okamžiku se můžeme změnit, vydat se na cestu hledání svých snů. Budeme trpět, prožívat těžké chvíle, budeme čelit zklamáním - ale to všechno je pomíjivé a nepoznamená nás to. Jednou se ohlédneme za svým životem naplněni hrdostí a vírou.
Ubohý ten, kdo se neodvážil riskovat. Možná nikdy nezažije zklamání ani deziluzi, možná nebude trpět jako ti, kteří jdou za svým snem. Ale když se ohlédne - protože každý se jednou ohlédne -, uslyší, jak se jej srdce ptá: Jak jsi naložil se zázraky, které Bůh zasel do tvých dnů? Jak jsi naložil s nadáním, které ti tvůj Učitel svěřil? Pohřbils je hluboko ze strachu, že je ztratíš? Odměnou ti bude jediné: jistota, žes promrhal život."
[...]
"Někdy se nás zmocní pocit smutku, který nedokážeme ovládnout," říkal. "Uvědomujeme si, že kouzelný okamžik dne pominul, a my jsme jej nepostřehli. Kouzlo a umění života nám zůstalo skryto.
Naslouchejme však dítěti, kterým každý z nás byl a které v sobě ještě stále nosíme. Ono ví, co magický okamžik znamená. Jeho pláš můžeme utlumit, nedovedeme jej však umlčet.
To dítě, kterým jsme byli, v nás žije dál. Blaze těm, kdo jsou dětmi, neboť takovým patří království nebeské.
Pokud se znovu nenarodíme a nepohlédneme na život s andělskou nevinností a nadšením, ztrácíme smysl svého bytí.
[...]
Naslouchejme dítěti, které jsme si ještě uchovali v srdci. Nestyďme se za ně. Buďme k němu hodní, když má strach; cítí se samo a většinou se marně dožaduje naší pozornosti.
Svěřme mu na chvíli otěže svého bytí. Ono totiž ví, že každý den je jiný.
Dejme mu znovu pocítit svou lásku. Udělejme mu radost - i kdyby to znamenalo jednat takovým způsobem, který by ostatní považovali za hloupý.
Nezapomínejme, že před Bohem je lidská moudrost pouhou pošetilostí. Budeme-li naslouchat dítěti v nás, vrátí se nám do očí jiskra, která během let stačila vyhasnout. Dokud s ním neztratíme kotakt, netztratíme kontakt se životem."
[...]
Barvy kolem mě nabývaly sytosti. Přistihla jsem se, jak mluvím nahlas a pokládám sklenici na stůl hlučněji, než mám ve zvyku.
Skupina lidí šla přímo z přednášky na večeři. Mluvili jeden přes druhého a já jsem se usmívala - ano, usmívala, protože tento večer byl jiný. Byl to po mnoha letech první večer, který jsem si neplánovala.
Dlouho jsem se necítila tak dobře. Když jsem se rozhodla, že pojedu do Madridu, ovládala jsem své city i jednání. Najednou bylo všechno jinak. Byla jsem ve městě, do kterého jsem se nikdy předtím nevypravila, protože je od Sorie dělily necelé tři hodiny cesty. Seděla jsem u stolu, kde jsem znala pouze jednoho člověka - a přesto všichni se mnou mluvili jako se starým známým. Samotnou mě překvapovalo, jak si povídám, popíjím a bavím se jako oni.
Byla jsem tam, protože mě život odevzdal Životu. Nepociťovala jsem vinu, strach ani stud. Čím déle jsem s ním byla a naslouchala mu, tím více jsem věřila tomu, co říká: jsou okamžiky, kdy stojí za to podstupovat riziko a dělat šílené věci.
Celé dny se hrbím nad knihami a poznámkami a vyvíjím nadlidské úsilí, abych si mohla koupit vlastní otroctví, přemýšlela jsem. Proč tu práci chci? Čím mě obohatí jako člověka, jako ženu?
Ničím. Nenarodila jsem se proto, abych zbytek života strávila za psacím stolem a probírala se soudními spisy.
Tak o svém životě přemýšlet nemůžu. Ještě tento týden se k němu budu muset vrátit.
[...]
Někteří lidé se celý život hádají; s druhými, se sebou i se samotným Životem. V jejich myslích se začne odvíjet něco jako divadelní hra a oni píšou scénář podle toho, co je zrovna tíží.
[...]
Nové boty tlačí a stejně tak je to i s životem: zastihne nás nepřipravené a nutí nás kráčet vstříc neznámému, zrovna když to nechceme, když se nám to nejméně hodí.
[...]
"Potkal jednou jeden muž starého přítele, který se celý život snažil dostat k penězům, ale bezvýsledně. Budu mu muset dát nějaké drobné - řekl si muž. Ještě téhož večera se ale náhodou dozví, že jeho starý přítel je bohatý a že zaplatil všechny dluhy, které si v průběhu let nadělal.
Jdou do hospody, kam kdysi chodívali společně a on platí útratu za všechny. Když se jej ptají, jak se dostal k takovému jmění, odpoví, že až donedávna s ním žil ten Druhý. Kdo je ten druhý? - ptají se všichni. Ten, kým mě naučili být, ale kým ve skutečnosti nejsem. Ten Druhý věří, že člověk musí celý život hromadit bohatství, aby na stáří neumřel hlady. Tolik o tom přemýšlí a tolik plánuje, že na život začne myslet až ve chvíli, kdy už jsou jeho dny na tomto světě sečteny. Ale to už je pozdě.
A kdo jsi ty?
Jsem ten, kým je kdokoliv z nás, když jde za hlasem svého srdce. Jsem ten, koho okouzlilo tajemství života, kdo věří na zázraky a cítí radost a nadšení ze všeho, co dělá. Ten Druhý však měl strach ze zklamání, a proto mi nedovoloval jednat."
[...]
Když však vyprávěl svůj příběh, zdálo se mi, že v něm vidím sama sebe: svůj strach, nejistotu, snahu raději nevidět všechnu tu krásu, protože zítra může všechno skončit a my budeme trpět.