Žalář nejtemnější

Ivan Olbracht

- 1916, psychologický román. Olbracht zde zpodobil krizi a rozvrat osobnosti.

- Postava komisaře Macha je typem podobná „zlým samotářům“, lidem, kteří se ženou za osobní svobodou i třeba za cenu nelítostného zničení druhých.

- inspirace hlubinnnou psychologií S. Freuda (představy, halucinace)

Komisař Mach žije se svou mladou ženou Jarmilou v malém městě. Je mezi známými velmi vážen, i když je na své podřízené poněkud tvrdý. Své povolání vykonává až úzkostlivě pečlivě, nedělá žádné ústupky. Všichni o něm také vědí, že je přehnaně žárlivý. Svou ženu neustále sleduje, s kým se baví, kam chodí, a stále ji podezírá, že jej podvádí. Jsou spolu jen dva roky a komisař má pocit, že ji vůbec nezná, tudíž že může od ní čekat cokoliv.

Jednou se komisaři dostala do oka čedičová střepinka, když se dláždil chodník a on šel okolo. Zpočátku bylo zaníceno jen jedno oko, ale infekce se brzy dostala do obou a Mach oslepl na obě oči. Chtěl se s Jarmilou rozejít, neboť věděl, že teď ji už nebude tak moci hlídat a neustálou nejistotu, zda je mu věrná, by neunesl. Jarmila jej však nehodlá opustit. Odstěhují se spolu do Prahy na Vinohrady, aby zde začali nový život. Z komisaře se stává paranoik. Sleduje tón, s jakým jeho žena mluví, zda mu čte dopisy čte plynule a tedy mu nic nezamlčuje, zda opravdu chodí ke švadleně a ne k nějakému muži, bezvýznamným detailům přikládá velký význam (odkud zná tu literaturu, kterou mu čte?), z procházky se chce náhle vrátit rychle domů, protože si je téměř jist, že tam Jarmila někoho má atd. Slepota je mu „žalářem nejtemnějším“. Dokonce ani v noci si není jist, zda zatímco on vedle Jarmily nic nevědouc leží, nemá tam ona milence. Ve svých představách se nejednou ocitá před soudem, kde se snaží dokázat Jarmilinu vinu. Má však na podporu svého tvrzení jen chabé důkazy, které se snad ani za důkazy nedají považovat. Sám vidí, jak jsou jeho podezření směšná, ale nemůže proti tomu nic dělat. Jeho nejistota a neustálé podezírání jej stravují.

Jednou si myslí, že mu žena zamlčela jeden dopis, který došel (přijal od listonoše dvě psaní, ale Jarmila mluvila jen o dopisu od bratra Josefa). Vyjde si s ní proto ven, pošle ji do lékárny a pak poprosí kolemjdoucí, aby mu dopis přečetli. Pomůže mu gymnazista Král. Dopis je sice bohužel ten od Josefa, který mu už Jarmila četla, avšak vyjde najevo, že jsou v něm (a patrně i v jiných byly) podtrhané řádky, které Jarmila nemá Karlovi číst. Jsou většinou o lístosti nad jejím údělem, o soucitu, a o hrozném Karlovi, který ji trápí. Josef prosí Jarmilu, aby se přestěhovala k němu a nechala Karla svému osudu. Mach si je teď jist, že mu Jarmila lže. Konečně ji přistihl. Když však manželka přijde z lékárny, nedá na sobě nic znát. Dokonce je na ni od té doby snad i milejší. Chladný, ale mírný. Rozhodl se totiž pevně, že svou ženu opustí. Vysní si, že koupí statek svého bratrance v Nových Dvorech, který jej beztak již léta chce prodat, stane se hospodářem a váženým občanem mezi ostatními sedláky, kterým bude radit s pěstováním a hospodařením. Jarmilu nechce mít na krku, neboť teď si je jist, že ji uhlídat nemůže a že by ho to zničilo. Student Král by mu měl v jeho novém životě pomáhat, být jeho zrakem. Král komisaře od jejich setkání skutečně začal navštěvovat. Mach mu platí za to, že mu student předčítá hospodářský tisk a různé publikace, že s ním mluví o životě, osudu a podobných věcech. Král je vděčen, neboť potřeboval nějaké kondice na zaplacení studia, jen Jarmila se velice diví, proč se Karel teď tak zajímá o hospodářství, i proč je k ní tak odtažitý.

Komisař Mach, často se zaobírajíc svým osudem a údělem, nakonec dospěje k závěru, že nikoliv slepota – vnější tma, dokonce ani sama žárlivost, která je tmou vnitřní, ale láska je oním žalářem nejtemnějším. Olupuje člověka o svobodu.

Jednou v noci je si Mach již téměř jist, že má Jarmila v místnosti milence. Domnělého vetřelce zažene do salónu a chce po něm slyšet jeho jméno. Ale záletník mlčí, jen Jarmila pláče a je v šoku, ujišťujíc Karla, že v místnosti nikdo další není. Mach nevěří a hlídá celou noc. Přesvědčuje neznámého, že jej pustí, jen když uslyší jeho hlas, aby měl jistotu. Žádná odpověď. Mach stráví v salónu celou noc a nechce dovnitř nikoho pustit. Ráno si pro Jarmilu přijede její bratr Josef, aby ji odvezl od toho šílence k sobě. Mach nakonec tušeného pachatele celý vyčerpán pustí a rezignuje. Svůj plán, stát se národohospodářským spisovatelem a odborníkem venkovské samosprávy, poté uskuteční.

Ukázka:

A myšlenky se stávají horšími. Jestlipak také Jarmile posílají vojáci od pekařů hubičky? Ve tmě kolem se může dít vše, a on neví nic! Ne, vojáci od pekařů snad ne a hubičky přímo také ne, ale což to musí být právě voják a hubička? A konečně proč i to ne? Myšlenky se valí překotem a srdce se rozbuchává. Její záliba ve večerních vojenských koncertech! Aj! Jak to, že si toho ještě nepovšiml? Jarmila mu popisuje lidi, kteří sedí kolem nich, ale mluvívá vždy jen o ženách, občanech a dětech! A na vojenských koncertech bývá přece spousta důstojníků!

A teď přišla myšlenka, která uhodila a zapálila: A co se děje doma teď? Komisař vyskakuje z lavičky. Slyší srdce bít až v krku. „Domů, Andulo!“