Knihy veršů
- 2. sbírka
- Skeptická, stejně jako první sbírka Hřbitovní kvítí, ale už to není takový ironický výsměch.
- Náměty: smrt, nešťastná láska, chudoba, mezilidské vztahy, sociální problémy
Kniha veršů výpravných:
Divoký zvuk – inspirováno článkem v Lumíru o geniálním hudebníkovi Antonínu Čermákovi, kterého uchvátila cikánská hudba a odebral se do Uher, kde celý život působil, skládal a hrál uherské písně a převyšoval i nejlepší uherské národní umělce. Kvůli nešťastné lásce zešílel, což však jeho talent neochromilo. Zemřel neznámo kdy a kde.
Divoký zvuk je romance zachycující život cikánů, jejich temperament a smýšlení. Následuje je výborný houslista, který miluje jejich čardáš, a oni jeho hru chválí, ale vytýkají mu, že správná cikánská píseň neobsahuje jen smutek, ale také vztek, je pomstou světu, který je zavrhl, takže se její naléhavosti nikdo nedokáže ubránit. Hudebník miluje mladou cikánku, ale té se zmocní bohatý magnát, on zešílí a nakonec skočí z útesu do vody.
Kolovrátek – za zimního večera jsou ve světnici přástky. Stará bába pracuje na svém starém kolovrátku, na kterém už upředla na rubáš pro svého otcem bratra, pak muže, plínky pro své děti. Vypráví o tom a poučuje mladé, že se teď chovají daleko hůře než dříve.
Matka – parafráze Erbenova Vodníka. Panna Marie vyhrožuje manželce Vodníka, že jestli se vrátí k němu a svým dětem, nedojde spasení. Dívka se táže, zda by ONA kdy mohla opustit svého syna. Neruda zde přehodnocuje žánr balady. Oslabuje na rozdíl od Erbena moc přírodních sil a místo mytologických motivů přidává pohnutky sociálně psychologické.
Dědova mísa – tak jako se otec chová k dědovi, bude se syn chovat k otci.
V kamnech praská, dědek každou chvíli
svadlé ruce sobě zahřívá,
kolo vrčí, syn si s prací pílí,
nádobu si z dřeva vyrývá.
Kolečko si divou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají –
„Hlele, co náš táta všecko umí,
jak mu tříšťky z rukou lítají!
Dřevo ukradl jsi v panském lese –
komu děláš z něho koryto?“
„Dědovi, již se mu ruka třese,
nádobí už všechno rozbito.“
„Nauč mě to!“ – „Vida toho kluka,
nač by tvá to ruka uměla?“
„Až se tobě bude třásti ruka,
koryto ti synek udělá!“
V kamnech praská, dědek shrben pláče,
zvadlé ruce syn mu zulíbá,
kolo mlčí, vnouče kolem skáče –
„Táto, proč se kolo nehýbá?“
= sociální balada
Knihy veršů lyrických a smíšených:
Otci – zpověď zemřelému otci, vzpomíná na jeho smrt a pohřeb, lituje, že si za jeho života nebyli bližší. Lituje otce, co musel všechno za života vytrpět.
Matičce – vzdává vroucí dík své matce za celoživotní oběť a lásku, kterou mu dala, stěžuje si, jak je mu smutno a prázdno po její smrti.
Anně – vroucí vyznání lásky, vyjadřuje bezmezný obdiv k milované dívce, ale také hledá příčinu ochladnutí jejich vztahu a nakonec se ptá, proč mu ona vůbec dávala lásku.
Ohlasy italských národních písní – vyznání lásky dívky ke svému milému.
Z mělnické skály – několik kratších básní oslavujících víno (zavrhuje pivo, že je po něm všechno líné, i pokrok našeho národa, a proto bychom měli pít víno)
Vším jsem byl rád. Našel jsem se – zpověď stárnoucího básníka, který zjistí, že jeho mládí už uplynulo (psáno 1871)
Kniha veršů časových a příležitých:
Z časů zaživa pohřbených – promlouvá k národu, lituje jeho zoufalou situaci, povzbuzuje k boji a sjednocení
Smíme dýchat, ne však o tom mluvit, / smíme mluvit, ne však vlastní řečí… O slavná druhdy mužův mysl smělá, jež pro myšlénku svět sám zbořit chtěla…ta mysl zašla – není sjednocení, / a pro věc velkou více zanícení! Teď na lebky se klade těžká kletba, že nikdo více o své bratry nedbá, že o věci dbá jenom každodenní, že žaludku si více hlavy cení…
Karlu Havlíčkovi Borovskému – opěvuje oběť K. H. Borovského pro národ.