- realisticko-naturalistické drama z konce 19. století (podobně jako Naši furianti Stoupežnického, či Její patorkyňa Gabriely Preisové). Tyto hry často pojednávaly o vesnických ženách, vychovaných ještě k pokorné poslušnosi vůči rodičům a svému muži.
- V Maryši nastává kolize mezi mužem milovaným a přisouzeným, která nakonec vyústí v zoufalý čin.
Maryša je dcera bohatého statkáře Lízala a miluje Francka, který je ovšem chudý. Otec jejich vztahu nepřeje. Francek navíc odjíždí s ostatními rekruty na 2-3 roky na vojnu. Lízal se domluví se sousedem, mlynářem Vávrou, že mu svou dceru dá. Přou se o její věno – Lízal nechce dát tolik, kolik Vávra žádá. Vávrovi se Maryša líbí, ale hlavně chce vyženit peníze, neboť se topí v dluzích. Není totiž příliš odbrý hospodář. Navíc je to vdovec se třemi dětmi. Maryša ho pochopitelně nechce, nemůže ho ani vidět a s rodiči se o tom hádá. Otec však nechce nic slyšet a do sňatku ji natlačí.
Další dějství se odehrává o dva roky později. Maryša je vyhublá, bledá, nemluvná, zničená a lidé ze vsi ji litují. Vávra ji prý i bije, je na ni zlý. Francek se zrovna vrátil z vojny a vyhledává Maryšu. Chce, aby s ním utekla do Brna. Maryša však nechce, že prý je sice nešťastná, ale nebude ještě i špatná. Vávra vidí, že od nich Francek odchází, ruzzuří se a chce ho jít zastřelit. Maryša je ve smrtelné úzkosti, ale slyší oknem, jak se Francek směje, že ho Vávra netrefil. Vávra přece jen nemá odvahu k vraždě. V Maryše se však v těch chvílích něco zlomilo a je již rozhodnuta. Připraví Vávrovi k snídani kávu a přimíchá do ní jed. Vávra ji vypije, odejde po svých, ale za chvíli jej přinášejí sousedé, že ztratil vědomí. Maryša se ke svému činu přiznává a hra končí.
Hra je celá psána hanáckým nářečím, ačkoliv s jistými nekonzistentními odchylkami (nebuj se - pouzkazuje spíš na nářečí slezské, nebudu - hanácky by bylo spíše nebodo atd.)
LÍZALKA: Na mó dušu, věř mně nebo ne, ale tak si oddechnu, až ju budu mět s krku. To je čert děvčisko! Dyť se už začala aji se mnou rvát! Utýct nám chtěla – všecko už měla schystaný, uzlíček svázané a pryč. Mocó jsme ju museli přihnat zpátky. To, jak mám ruce poškrábaný. Strkala se mnó jako chlap. Vidíš ju.
...
HOSPODSKÁ: Kam se to podělo - božíčku milé, kam se to podělo! Ty tváře, ty ruce! Děvčica - oči mohl každé na ní nechat, jak byla pěkná, vždycky bílá, plná, a včilka - ani snaď nejí, nespí. A nic pré si nenaříká - nic - slova pré nepromluví, enem co musí - a tak tichá - tichá chodí a trpí jako ta - ovečka v trní, až meslim dotrpí. (K Lízalovi přímo) Stréčku Lízale, néni vám jí líto? To ste jí přece měl nedělat - tak zkazit mladé její život!
-
VÁVRA: Proč seš na mě taková zlá? Co nemůže bét u nás jináč? Ubyde ti, dyž se na mě vlídně podíváš? Poslechni! Maryšo! – Já na všecko zapomenu, nic ti nebudu vyčítat, nikomu nebudu hrozit, jen dyž trochu lepší vůlu budu vidět u tebe. ...