Soubor tří povídek zasazených do prostředí podkarpatské židovské vesnice Polany, napsaný v roce 1937. Povídky zachycují život ortodoxních Židů, jejich neochvějnou víru, skálopevné zvyky, charakter, jejich hrdost coby národu vyvoleného Hospodinem, také jejich chudobu a naprostou izolaci od okolního světa a civilizace, jsouce nejzaostalejší částí nově vzniklého Československa. Jednotlivé postavy se objevují ve všech třech povídkách, čtenář je tak poznává v různých kontextech, jednou jako hlavní postavu, podruhé jako epizodní figurku, ke které však už pociťuje známý vztah.
Zázrak s Julčou
Bajnyš Zisovič je velmi chudý, poslední vydělané peníze uspořil na studia svému nejstaršímu synu Chaimkovi a nyní nemá čím nakrmit svých 8 potomků. Snaží se v obchodě u Salamona Fuxe a jeho dcery Sury vyprosit nějakou mouku na dluh, jak se zde často stává. Sura je však neústupná a ani po dlouhém smlouvání mouku nedá. Bajnyš nemá čím nakrmit děti, vyprosí si u kováře akorát trochu zeleniny. Ta však nestačí, děti však pláčí, že mají hlad. Bajnyš je zoufalý, přesto věří, že hlady nezemřou, protože Hospodin ještě nenechal žádného ze svých Židů zajít hladem. Věří, že mu Bůh zajisté pomůže včas. A taky ano. Hned následujícího dne potká dva zbloudilé bohaté turisty, patrně manželský pár, kteří hledají koně a průvodce. Dříve, než mohou objevit silného koně sousedova, se jim vemluví sám se svou starou a vetchou Julčou. Vodí je po širém kraji, obratně si vymýšlí jména okolních hor a přírodnin, která pochopitelně nezná, různé historky se k nim vážící, jen aby panstvo pobavil a pozdržel a šikovným způsobem židům vlastním z nich vymámil co nejvíce peněz jako svůj honořář. Tak Hospodin zachránil Bajnyše Zisoviče a jeho rodinu.
Bajnyš Zisovič se tedy opírá o pult, drbe se v kaštanovém plnovousu, a zatím co Sura váží jakési ženě pytlíček dobytčí soli, myslí si: „No nemám... Upíři! Vydřiduši! Ať máte černý rok, prasečí hlavy! Kdybych měl, hodil bych vám tu pětikorunu pod nohy. Nemám, no!“ Ale Bajnyš Zisovič si to nemyslí jen tak, jak už se v hlavě převalovávají neurčitosti, nýbrž myslí si to slovy zcela určitými a ono NEMÁM dokonce velmi hlasitě a jaksi velkými písmeny. „Nemám, nemám, nemám... Ale co dělat? Žena čeká doma na mouku.“
„Chaimku, ty jsi jedl k snídani tři brambory.“ „Dva,“ praví hoch. „No, to je jedno, dva nebo tři. Podívej se, tatínek má také hlad, ale to málo, co máme, musíme nechat těm nejmenším...“
Hoch hledí na otce mandlovýma očima a horlivě kývá hlavou, jako by chtěl říci, že je to také jeho mínění, a jako by se snažil co nejrychleji odvrátit i stín podezření, že by mohl smýšlet jinak.
„...protože my dva nejsme žádní gójové, kteří myslí jen na jídlo, protože jsme Židé, že máme míti mysl obrácenou k vyšším věcem, protože jsme otužilí proti malichernostem, jako je chvilka hladu, protože víme, že Věčný nedal ještě žádnému Židovi umříti hlady a že nám do večera něco pošle.“
Událost v mikve
Mikve je posvátná židovská lázeň. Každý Žid má povinnost se v ní alespoň jeden den v týdnu vykoupal, aby se očistil pro Boha. Koupou se v ní ženy po menstruaci, ortodoxní jedinci každý den. Správcem mikve je bédr, který má za úkol topit, dohlížet na to, aby tam nevstoupil nikdo nesprávně oděný a hlavně, aby hladina vody v mikve neklesla pod určenou rysku. To by znamenalo znečištění mikve, musela by se celá vypustit a na bédrovy náklady se celá napustit mlékem, které by ji očistilo. A to přesně se stalo bédru Mojše Kahanovi. V povídce je celá událost líčena velmi dlouhosáhle, poněvadž šlo o skutečně nebývalou věc a hroznou katastrofu, která znamenala narušení železných zvyklostí obce Polany. Do obnovení mikve ji nesměl nikdo použít, což všechny znervózňuje. Na Mojšeho se každý dívá skrz prsty a je nezbytné věc co nejdříve vyřídit s rabínem.
Druhou postavou, se kterou se zde seznámíme, je Pinches Jakubovič. Byl od Boha vybrán jako lamet vav – jeden z 36ti vyvolených, kteří mají hluboké duchovní znalosti a pochopení, a nesou 36tinu tíhy celého světa. Takový člověk se má obracet jen k věcem duchovním a poučovat o nich ostatní. Pinches by to moc rád dělal, ale sužuje ho zlá manželka Brana – nadává mu, že je lenoch a nehledí si svého řemesla (je krejčím), nutí ho k nízkým fyzickým činnostem a tyranizuje ho. Ovšem on nesmí nikomu říci, že je lamet vavem, je to posvátné tajemství, které si musí vzít do hrobu.
Já, Hospodin bůh váš, který rozsvěcuji a zhasínám hvězdy na dráze nebeské, svatý a věčný, který jsem vyvedl vaše otce ze země Mizraim a z domy služby, k vám mluvím takto: Zřiď, Izraeli, v každé obci, a ovšem také v Polaně, lázně a v těch sdělej nádrž na čtyřicet věder vody a každý, kdo se mně bude chtít zalíbiti, se tam koupej každý den, a ohavníci, kterým půjde jen o to, aby se vyhnuli strašlivé prchlivosti mé, alespoň jednou za týden, v pátek před šábesem! A v té nádrži nechť se také každý měsíc vykoupají ženy, a to přesně čtrnáct dní po objevení se květu jejich krve a po celých těch čtrnáct dnů budou nečisté a každý, kdykoli by se jich dotkl, bude také nečistý a mně ohavností, neboť jejich lenochy jest možno k dobrému dílu na rozmnožení mého národa izraelského donutit jen hladem. Ale protože jest váš lázeňský chlap nepořádný, líný, plný nepravostí a mně navýsost protivný, a kdybych mu to dovolil, nechal by vás nakonec šplouchati se v loužičce bahny, sděláte uvnitř nádrže čáru hraniční, po kterou sahá čtyřicet věder vody, a nechá-li bédr klesnouti vodu pod ni, bude lázeň nečistá potud, pokud ji na svůj náklad nenaplní mlékem – ať to cítí.
Jen třicet šest je v každé generaci, kteří nosí jméno svatého čísla: lamet vav. Jen třicet šest je těch, kteří zachovávají svět. Bůh si je nevybírá mezi učeným rabíny, ani mezi mocnými světa, ani mezi boháči, vyvoluje je z řad krejčích, nosičů břemen a na východě mezi nosiči vody. Nikdo je nezná. Neboť jejich údělem jest zachovávat o svém poslání věčné mlčení a ve chvíli, kdy by je komukoli prozradili, zemrou, a anděl Hospodinův, snad v podobě žebráka, snad žáka rabínské školy s bílými punčochami, snad neznámého cizince, příjde k jinému synovi vyvoleného národa, možná v Buenos Aires, možná v Bombaji, možná v Kapském Městě, možná v Polaně, a řekne mu: „Byl jsi vyvolen.“ Tak třicet šest chudých, nepatrných a pracujících, ale vědoucích a vidoucích, putuje křižovatkami světa, skládá u Morice Schönfelda v Berehově z vozu petrolejové sudy a bedny s cikorkou, sedí s jehlou v ruce v hořeních poschodích chudých čtvrtí Nového Yorku a vyrábí laciné kalhoty pro konfekční závody, roznáší v egyptských přístavech měchy s vodou: a nikdo netuší, kdo jsou a jak drtivé břemeno nesou na svých plecích. Ale běda každému a běda celému Izraeli, kdyby je někdo urazil nebo ublížil jim. Jen někdy, zřídkakdy, se dva z nich potkávají a silou svého ducha se poznávají. Jen zřídkakdy poznává některého z nich učený rabín podle síly a pronikavosti, kterou nabývá modlitba obce, modlí-li se on spolu.
Pinches Jakubovič je člověk vědoucí. Vytrvalý zápasník s Bohem a houževnatý útočník na jeho tajemství. Chasid, ale spíš kabalista než ortodoxní a spíše učenník truchlivého rabiho z Belzu, který káže vstávati k půlnočním tajným obřadům, lkáti nad zbořením chrámu a u vytržení volati po Mesiáši, než přívrženec Bála Šema, který učí radovati se z milosti vyvolenosti, z přírody, lásky, tance a opojných nápojů, které přibližují člověka k Bohu.
Znáte, děťátka, tři věci, na kterých jako na sloupech stojí svět? Al hatora, učení; al haavoda, práce; al gemilut chasadim, vztah k bližnímu…
O smutných očích Hany Karadžičové
Nejrozsáhlejší ze všech třech povídek. Líčí nejen prostřednictvím příběhu o Hanele postupný úpadek tradičního života ortodoxní židovské vesnice Polany, který se projevuje příchodem nové měny, nových odnoží židovské víry a v závěru dokonce bezvěrectvím a odpadnutím jednoho jejich člověka od víry, což se ještě nikdy v minulosti Polany nestalo a znamená to kruté narušení klidného a stereotypního života v izolované Polaně.
Hanele Šafarová žila v rodině obchodníka Josefa Šafara, konkurenta Salamona Fuxe. Jejich rodina byla zámožná, ale už za jejího dědečka vznikl spor s Fuxovými, na jejímž konci přišla rodina o téměř všechen majetek a počala žít v chudobě. Hanele, narozdíl od jejích dvou sester, již neměla na věno. Podobnou pohromou a nejen pro Šafarovy byla nová měna, kterou nařídila vláda. Poněvadž nikdo nevěděl jistě, zda se nová měna udrží nebo se vrátí měna maďarská, vznikly dva tábory s růnými názory – měnit či neměnit peníze v bance. Šafarovi nevyměnili a tak jim doma zůstalo mnoho neplatných peněz. To dovršilo zkázu jejich slavných časů.
Jako dítě zažila Hanele hrůznou příhodu. Do jejich krčmy přišli vojáci, kteří se opili, chovali se hrubě a dožadovali se nejstarší dcery Etelky, kterou matka úzkostlivě schovávala. Vojáci ve zlosti zdemolovali hospodu, ale starý Šafar je opil do němoty a přemohl. Dědeček Šafar pak jejich veliteli pomočil obličej, což byla msta horší než vražda a čehož byla Hanele nedopatřením svědkem.
Ne. Hanele nemohla rozuměti tomu, co se tu událo; a zdá se, že se o vyšším smyslu dědova počínání nedoví nikdy. To nebylo potupení lidské tváře. To nebyla pomsta. Co Hanele viděla, bylo něco strašlivějšího než vražda.
Již v jídle, byť sebepřísněji upraveném, jest něco nečistého, a člověk, který chce býti duševně silen, nesmí požívati mnoho potravy. Jsou v ní nečisté substance, které člověku škodí, oslabujíce všechny jeho síly a neprve ducha, kterého činí mdlým. Lidská voda však v sobě soustřeďuje všechnu tuto nečistotu, jest výtažkem vší nečistoty, jest nejnečistější ze všech věcí nečistých. A člověk jí potřísněný přestává být člověkem. Už nikdy nebude schopen duchovních úkonů, pozbude všech sil, ztratí veškerou vůli, zůstane navždy jen mátohou s lidskou tváří, kusem špinavé látky zmítaným větry.
Druhá rána pro Polanu i rodinu Šafarových představoval příchod nových odnoží víry a posléze člověk bez víry vůbec.
Znáte přece poučnou talmudskou povídku Pinchesa Jakuboviče o rabim na rozcestí!
Šel moudrý rabi cestou. Dohonil ho na voze muž gój a vyzval ho, aby si přisedl. Jeli v dobré vůli spolu, až dospěli na rozcestí. A tam visel ten, nu ten na tom dřevě, však už víte, jak bývá na rozcestích. Gój nepozdravil. “Proč jsi nesmekl klobouk?” otázal se za chvíli rabi. “Proč bych smekal?” zasmál se muž. “V nic nevěřím.” “Pak zastav, prosím, a já slezu,” řekl rabi. “Mohl jsem jeti s člověkem jiného náboženství, ale s člověkem bez víry se cestovati bojím, poněvadž ten jest schopen všeho.”
Žel! Do Polany přišly takové doby, že krásné povídky Pinchesa Jakuboviče nechtěl už nikdo poslouchat. Do Polany proniklo bezvěrectví…
Švec Lejb Abrahamovič se při přespolní zakázce dověděl něco o sionismu a začal jej hlásat v Polaně. Brzy měl jisté stoupence a přespolní studenti zde udělali sionistickou přednášku. Starší obce přemýšleli, jak by zde jistě zhoubný sionismus vymýtili. A někdo jim poradil, aby založili v obci organizaci mizrachi. Působí jako sionismus, ale je přísně náboženská. Tou by se dal sionismus potřít. Tak zde mizrachi vznikla. Rozpory v těchto politicko-náboženských názorech vyvolaly nejeden spor, který skončil i vzájemným ničením osobního majetku. To byl zřetelný důsledek rozkladu poklidného života polanských Židů. Ostravští mizrachisté požadovali po polanských členské příspěvky a jinou organizační činnost, které však u zaostalých polanských nedosáhli. Součástí hlásání mizrachi byla víra v odchod Židů do Palestiny, která jim náleží. Společenství hachšara, se sídlem v Ostravě, bylo k tomu uzpůsobeno – lidé v hachšaře vydělávají společné peníze na cestu do země zaslíbené. Z Polany měl být vybrán jeden člověk. Nikdo neměl dost odvahy, jelikož podmínky práce v ostravských továrnách nebyly zrovna příjemné; jen Hanele Šafarová se přihlásila. Odjela do Ostravy, kde jí začal nový život. Život plný civilizace, automobilů, špatné dostupnosti košerného jídla. Potkala Iva Karadžiče, 33tiletého obchodního zástupce. Vypadal jako pravý Žid, jeho matka je Židovka, on se však víry zřekl a působí ve spolku Volný myslitel. Zamilují se do sebe s Hanou. Ona trochu trpí tím, že není židovského vyznání, ale respektuje to. Jednou má Ivo obchodní cestu do Podkarpatské Rusi. Vezme Hanele s sebou a domluví se, že při té příležitosti navštíví Polanu a seznámí se s jejími rodiči, které požádá o její ruku. Hanele je nesvá, ví, že ho nikdy nemohou přijmout. Přesto jedou. Je krutá zima.
V Polaně v tu noc má Pinches vidění, že nepravosti obce budou vykoupeny smrtí “horší než oděnec, než ohneň a hrob, smrt všech smrtí”. Zatím neví, co to znamená. Milenci přijedou. Otec Hanele mluví s Ivem, je jím nadšen, zvláště proto, že nepožaduje věno, ale když vyjde najevo, že Ivo nevěří v Boha, jako by bylo rázem po domluvě. To je nepřijatelné. Nejprve on, poté rada starších obce jej přesvědčují, aby se přiklonil k židovství, že on po nich chce, aby se jejich dcera pro ně stala mrtvou. On však není ochoten ustoupit. Hanele před ním ukryjí, on se ji snaží dobýt zpět. Celá obec je proti němu, srotí se a čekají, co udělá, co udělají Šafarovi. Nakonec není jiného východiska – rodiče zavrhnou Hanele, vypudí ji z rodiny i vsi, je pro ně mrtvá, neboť zemřela duchovně. Při odchodu obou snoubenců z vesnice se ze všech domů ozývá plačtivý pohřební nigun. Tak Henel duchovně zemřela a vykoupila tak všechny ostatní.
“Och… och… och, pane, vy pravíte: není Boha! Kterak bychom vydrželi žít, kdybychom nevěděli, že trpíme pro něho? Och, och, pane, vy žádáte, aby jeden z nás, a třeba jen dívka, vyvstal a svým činem prohlásil: Zhyň, Izraeli, vše, čím jsi od stvoření světa žil, byl klam, a tvé utrpení jest pouze pro smích dětem a bláznům! Zemřete, Polanští, v bídě a zoufalství! Hle, já Hana od vás odcházím, zemřete, zemřete, já se směji a veselím, jdu do světa, do radovánek a rozkoší, neboť tak smím, protože není odplaty ani na tomto, ani na onom světě, protože není Bůh! Och… och… och… můj pane…!” A stařec s hrůzou v očích vztáhl proti hostu dlaně a pomalými kroky ustupoval.