Daleko od stromu

Zuzana Brabcová

- Kniha z r.1984, kterou napsala autorka již ve svých 24 letech (nar. 1959). Překvapuje zde její bravurně zvádnutý styl, bohatost jazykového vybavení a téměř jasnozřivá inteligentnost.

- Kniha je autorčinou výpovědí o svém životě, o svých konfliktech se světem, o své životní krizi, kterou chtěla vyřešit absolutním vzdorem, což vedlo k jejímu umístění v blázinci.

- Kniha je vyjádřením generačního vzdoru a varovným obrazem o autorčině generaci. Její celkové pocity vystihuje bezradnost, touha uniknout kamkoliv.

- V knize se prolínají autorčiny vzpomínky na dětství, na první lásky, dospívání, na otce, na její pobyt v blázinci i na život po propuštění. To vše však zachovává chronologii jen přibližně – časy a místa se prolínají a věcné vyprávění je neustále prostupováno asociacemi, obrazností, střípky vzpomínek zdánlivě nesouvisejících, jako by se vše odehrávalo ve snu. Tomuto dojmu napomáhá kompoziční způsob, kde autorka pracuje s opakováním motivů, a to nejčastěji tak, že se jeden motiv objevuje na různých místech v různých kontextech a třeba i zcela jiných významech. Časté jsou také odkazy na předchozí, co už bylo řečeno (Je to jako v té rýmované pohádce: byl jeden domeček, v tom domečku stoleček, na stolečku mistička... v další kapitole se objevuje věta: Výslech pokračuje, voda stoupá a žádní voli ji už nevypijí.)

- výraznější než dějová linie je jazyková rovina – Brabcová je mistrem metafory a metonymie (propojování na základě souvislostí, označení, která jsou její vlastní, nikoliv všeobecně známá)

- Jazyk a slovní zásoba jsou velmi bohaté, kniha je protknuta množstvím překvapujících přirovnání (nebesky ožralý, vykachlíkovaný chlad), sousloví, obrazů, metafor (řeč – sladká jedovatá šupina, která koluje naší krví, maminka – step, úsměv; ticho much, osten skály; na nebi měsíc přeškrtnutý ústavní mříží) a jiných jazykových zajímavostí (ptáci, kteří jsou zabiti posypem z práškovacího letadla – ten něžný prach ptáky v prach obrazí...Z bílých stromů začali padat ptáci, docela tiše a samozřejmě, jako přezrálé plody...ptáci opadávají; o hospodě „V Kufru“ – Kufr nás vybalil do noci. Praha má zavírací dobu.).

- Autorka si hraje s interpunkcí, kterou často vynechvává (nemám nohy ruce smysly srdce ba ani rozum), nebo používá různé jazykové hříčky vycházející z mluvené řeči a sousloví (revolver ráže)

- Základním motivem celé knihy je voda, moře. Nelézáme ji zde ve dvou smyslech: buď jako vodu životadárnou a očišťující, ve smyslu biblické potopy, která by smyla zlo a nesmyslnost tohoto světa; na druhé straně je to záplava již existující, negativní, produkt civilizace, před kterým nelze uniknout, a jehož hladina se postupně zvyšuje (v mnoha případech je touto záplavou myšlen komunismus).

Brabcová se v knize označuje jako Věra. Hned zpočátku mluví o své první lásce, Řeháčkovi, sousedovi z lavice. Jeho zálibou bylo album s fotografiemi amerických mrakodrapů. Jednou však Řeháček (Věra jej nazývala „Řehtáček“) beze stopy zmizel – emigroval s rodiči do Vídně. To byla Věřina první zkušenost s režimem, pocítila jeho hořkou nespravedlnost, která jí vzala její lásku. „Víte, jak jsem se ještě dlouho potom uspávala? Místo počítání oveček, které v nekonečné řadě přecházejí lávku, jsem si šeptala do polštáře, dokud jsem neusnula: Řeháček ve Vídni, Vídeň v Rakousku, Rakousko v Evropě, Evropa na planetě, planeta v galaxii, galaxie ve vesmíru, vesmír ve vesmíru, vesmír ve vesmíru...Zrzek byl první varování. Pak přišli na řadu další. Motiv „vesmír ve vesmíru“ se dále vyskytuje velmi často, když chce autorka vyjádřit pocit nekonečna, propadu nikam.

Další důležitou osobou ve Věřině životě je její otec – „disciplinovaný evangelický farář“. Jeho otec, zde nazývaný dědek Václav, byl zarytým komunistou a architektem a nemohl strávit vzdor svého syna, když se chtěl stát farářem. Táto: když ses v Praze zapsal na fakultu, dědek Václav zamkl vrata a neitevřel ti je sedm let. Klepal jsi trpělivě, neboť s jistotou, že ti bude jednou otevřeno, jak stojí psáno. Sedm dlouhých let jsi žil před dveřmi svého otce a čekal na onen okamžik, kdy uslyšíš klíč tam, z druhé strany, ve dne v noci ses ty, jenž jsi mým otcem, modlil na komunistově prahu. ..Po sedmi letech ti otevřel vyčerpán ...a trochu přesvědčen rusky znějícím příjmením tvé ženy, mé maminky.

Věra popisuje rozdíl mezi otcem a matkou, jak jej vnímala: Maminka nebyla žádná obyčejná maminka; byla step, byla úsměv, byla sen bez obzoru napříč staletími. Byla vzdálenou planetou, a proto nemusela, ba dokonce ani nemohla chápat zákony této země. S tátou to bylo jiné. Jeho káravé pohledy, jimiž doprovázel nesrozumitelné novozákonní metafory, a jeho rozšafné kamarádství s Kristem, kterého nutil, aby se přezouval v předsíni, -to všechno nemělo nic společného ani s obzorem, ani s hvězdou. Bylo to chudé, každodenní a unavující jako nákup v samoobsluze. Otce, jehož vztah k náboženství Věra neměla ráda, neboť se jí tak snažil vnutit hodnoty, postoje a zvyky, které jí nebyly vlastní, nazývá dále v celé knize označením ctihodný otec (spojení role otce s jeho kněžským povoláním). „Ctihodný otec ti nikdy nečetl pohádky ...Váš otec vám četl před spaním čtyři apoštolská evangelia.“ Zatímco jsem toužila po dědečkově ztraceném hlasu, přicházel ke mně hlas mého otce, nežádaný, vtíravý a prorocký jako ten váš (=psychiatrů) ...Zoufale jsem nerozuměla těm slovům, marně jsem se snažila je neslyšet...ale tatínek se odradit nenechal: četl tak dlouho, dokud jsem nezačala předstírat spánek...

Věra vypráví o svém zážitku z návštěvy hřbitova, kde její vědomí poprvé chtělo uniknout z tohoto světa, kterému nerozuměla. Tenkrát jsem poprvé „omdlela“ . ..ten stav nemá se ztrátou vědomí nic společného ...jako by se mé vědomí ve mně oddělilo v těchto chvílích od všeho přebytečného, zatěžujícího, čím je hmota a hmotu zprostředkovávající smysly, a octlo se v bytí, čirém jako voda. Jako voda...Ano. .. nemám nohy ruce smysly srdce ba ani rozum, nic, co je třeba člověku ve světě, protože svět není ...Když jsem se těmihle i jinými křivolakými slovy snažila popsat svůj stav těm druhým – dožadovali se toho mnohokrát -, jejich obličeje vždy potemněly a jejich tužky se nemilosrdně rozletěly po papíře (ti druzí – tímto termínem označuje Věra psychiatry, lidi na druhé straně, vůbec všechny lidi v zajetí tohoto světa, kteří ji nemohou nikdy pochopit). S velkou nevolí sledovali můj mysticky podmořský výklad, protože pro mystiku měli jen ironické pokrčení ramen, a co se vody týče, z té měli – pokud netekla spořádaně vodovodním potrubím – pudový, a proto nesmírný strach. Přiznám se, že jsem si v jistých situacích svůj „útěk“ pod hladinu pokoušela přivodit uměle: ve škole v hodinách matematiky, při tatínkových stále epičtějších ponaučeních, v trapných situacích... Reakce na její zvláštní omdlení při dědečkově pohřbu: „Bodejť, pradědeček skončil v blázinci, dědek v komunistický straně a táta je farář. Pak má bejt to dítě normální.“

Své vyprávění narušuje autorka jakoby návratem do příromnosti, kdy je vyslýchána psychiatry, kterým, jak se zdá, celý příběh vypráví: „Musíte hezky popořádku. Vaše záhadná nemoc, lékařská vysvědčení, která následovala...“

Věra mluví také o svém dědečkovi komunistovi, který měl prazvláštní zálibu: Dědek totiž pracoval ve dne v noci. Nevím, jestli lze nazvat prací onu posedlost, s níž pokrýval ohromné bílé archy papíru divoce barevnými světadíly, nečitelnými názvy měst, libovolnými hranicemi mezi státy či temně oranžovými zálivy. ...Můj dědeček si prostě vymýšlel svět, a nedá-li se taková činnost nazvat prací, pak docela jistě uměním. ...Vytvářel svoje mapy od oka, podle předlohy. Nikdy se ale nesnažil předlohu otrocky napodobit, sloužila jeho fantazii jenom jako základní inspirace. ...“Proč pořád mlčíš, dědku bláznivej? Proč nikdy nic neříkáš? Ty tvoje mapy nejsou žádný mapy. Jižní Ameriku jsi nakreslil vedle Severní a Sovětskej svaz není vůbec tak ohromnej! Si praštěnej, hloupej dědek. Abys věděl, svět je úplně jinej, než jak ho vidíš!“ Dědek Václav se nehodlal smířit s tím, že svět není podle jeho představ (lidé už začali nenávidět komunismus, který on tak upřímně vyznával a jeho syn je farářem), a proto svůj rozpor se světem řešil tímto způsobem. Mapami si taky, těmi dědkovými, vytapetuji náš pokoj, Josífku, abych měla stále na očích barevnou vzpouru, již do mě Václav zasil, tu vzpouru proti skutečnosti, do které mi strkali nos a kterou jsem musela sbírat v pokleku ze země.

Jednou ze způsobů obrany proti vnějšímu světu byl pro Věru fenomén jazyka: Naučila jsem se psát a číst během neuvěřitelně krátké doby. Nikdo netušil, nikdo si nevšiml, že jsem svůj obranný arzenál už dávno rozšířila o dvě nejúčinnejší zbraně. ..Hledala jsem adresáta. Dědek Václav...co když mlčí jen tváří v tvář? ...Začala jsem ho zahrnovat neumělými dopisy, na něž s příznačnou vytrvalostí neodpovídal. ...Jeho neoblomnost mě urazila. Ostatně, byla jsem přece gramotná a tudíž historická a tudíž sebevědomá, kralovala jsem v říši řeči, proměnila jsem jeskyni v mrakodrap, proto jakým právem ignoruješ moje vítězství, němý předku? ...Dalším adeptem na dosud volné místo spoluhráče se stal Ježíš. Ctihodný otec ho ještě nestačil obléct do výhružnosti, a tak mi ten ochočený chlapeček přinášel na křidélkách vánoční dárky. Jenomže po čase jsem zjistila, že naše korespondence je beznadějně jednostranná, zatímco já prahla po dialogu.

Další osobou v jejím životě je Ivan, její milenec. Hrál na klarinet, nazývala ho fakírem. Následující ukázka vypovídá o autorčině umění eufemismu – popisuje, že se s Ivanem milovala u Národního divadla: Bylo jaro, byl květen. Národ sobě, zkamenělý na protějším břehu, tajil semeno mého fakíra. Věra poznává i Ivanova otce, topiče pana Zámka, který byl hluboce věřící, a kterého zatkla StB. Ukázka z jeho výslechu: ‚A jestlipak víte, pane Zámek,‘ začal bodře, ‚čí syn byl Ježíš Kristus?‘ Nečekal na odpověď a vítězně se na mě podíval: ‚No přece Heroda, pane Zámek, Heroda. Je to jasný jako facka. Herodes nechal pobít všechny chlapce proto, aby se zbavil vlastního následníka. Už chápete?‘ Nechápal jsem dočista nic. ‚A na to přišla, soudruhu,‘ vypadlo ze mě konečně, ‚pražská StB?‘ Pan Zámek jako jeden z mála má pochopení pro Věřiny pocity topení se.

Ivan neudělal maturitu, a když utekl z policie, kde byl vyslýchán kvůli otci, rozhodl se emigrovat přes Krkonoše. Také spolužačka Katka z gymnázia emigrovala s rodiči. To už byly nejméně tři osoby v jejím životě, které náhle zmizely. Ivan však byl chycen a za opuštění republiky odsouzen na 1 rok.

Doma měli dva akordeony, jejichž původ byl pozoruhodný. Jedna rodina ukrývala za války dva židy v maličkém výklenku za zdí, vycházeli jen v noci. Někdo je však udal a ti židé i s tou rodinou skončili v táboře. Věřin dědeček byl pověřen vyklizením jejich pozůstalosti a ve výklenku našel dva akordeony po těch židech.

Výpovědi o jejím náhledu na tuto zem a situaci v ní, o jejím vztahu k češství: Opravdu nevím, co pro mě znamená tahle zem. Po válce se z protektorátních archívů vyvalily desetitisíce udavačských dopisů psaných mými bratry v řeči na mé bratry v řeči. Libuše byla histerická. Oprané svazácké košile našich učitelů a plachty se schematickými znaky mříží, patřící našim otcům. ...

Chtělo se křičet: sešli vláhu, Hospodine, naplň, Milosrdný, aspoň jeden Adélin hrníček, abychom prohlédli tu strašlivou temnotu před námi, kterou nám svými falešnými světlomety ozařují ti druzí, temnotu světa, do něhož jsme byli narozeni, temnotu divoce rozhoupaných kolébek, do nichž nám vhodili občanské průkazy...

Pobyt v blázinci (=veliká budova uprostřed vod): Východiskem z neusálého hledání vlastní identity v tomto světě se pro Věru stal pokus o sebevraždu. Chtěla se utopit ve Vltavě, ale byla zachráněna zřejmě přivolanými záchranáři, když se namísto utopení snažila otrávit požitím krabice kostkového cukru: „Jen polykej, huso jedna pitomá, pitomá, pitomá,“ rve do mě dobrácký řezník v bílém plášti gumovou hadičku, zatímco zahlédnu další tři, kteří mi přidržují ruce za zády, zatímco zahlédnu sotv jeden kruh na hladině vzdalujícího se Styxu. ...V ústavu: Jak jsem tu dlouho? Několik hodin, několik dní... Čas mě opustil. ...Otevřu-li oči, spatřím čtyři stěny plné oplzlostí, nehybné oko v jidášku a zamřížovaným oknem vodu, moře, stoupající oceán.

A tak se neobyvatelný svět postupně zalidnil psychiatry. Nasadili si brýle a jali se mě prosvěcovat. Kreslila jsem jim tlející stromy, vyprávěla o potopě, která už bude co nevidět ... Injekce pro spaní, proti vakuu noci, a trochu farmaceutického svinstva, ovšemže v přiměřených dávkách...Kromě dvou budov pod zámkem Praha zmizela, propadla se, nebyla. Jedna z nich pro tebe, Ivane, a ta druhá pozřela mě..

Během pobytu v blázinci hodně četla – fungovala zde pojízdná knihovna a často bylo čtení jedinou smysluplnou činností, kterou zde bylo možno provozovat. Věra tak přečetla celou řadu děl krásné literatury (odtud možná pramení vytříbenost jejího stylu). A tak došlo k tomu, že se psychicky narušení stali v naší zemi de facto jedinou skupinou obyvatelstva, která četla, protože podle neověřených zpráv vyhynul poslední duševně zdravý čtenář kdesi u Litoměřic koncem šedesátých let.

Píše o spoluvězenkyni Loketce, která nakonec skočila z okna a zabila se. Poslední důležitou postavou, o které se autorka zmiňuje, je spolupacient Josífek, který se po propuštění stává jejím partnerem. Josífek je velmi inteligentní, v blázinci je patrně proto, aby se vyhnul vojně. Měl jsem tu smůlu, že mě sem narodili. Tu smůlu kromě mě mělo ještě několik miliard lidí, všichni ostatní z toho pro tentokrát vyvázli. Bylo nevyhnutelné zešílet, protože jinak bych byl utěsněn v tanku či drezurován na střelnici, což je v tomto státě dosti podivný iniciační zvyk.

Když jsou s Josífkem propuštěni, musí si Věra zvyknout na šeď socialismu, začlenit se do společnosti (A muzikál zvykneš-si, něco tak odporného...Neodejdem, Josífku. Není možné odejít. Jak tě jen mohlo napadnout vydat se proti proudu? Razíš si cestu lokty. Marně.). Ve snaze začít znovu se stane uklízečkou a myčkou nádobí v nemocnici.

Další jazykové zvláštnosti:

Ukázka paralelismů v textu: „Miluju tě,“ chci mu říct, i když vím, že na banalitu už není čas, „miluju tě,“ říkám mu, zatímco se usmívám na potrhlého Cyrila. ...o 5 stran později: „Ubožáku,“ chci mu říct, i když vím, že na banalitu už není čas. „Ubožáku,“ říkám mu, přičemž se usmívám na kormidlo armatury.

Slovní hra: rovina pustá, kára, kat, sup ani vor – v obou směrech jde o stejný text.

Originální popis toho, co bylo v novinách: Kromě inzerce volných míst, ochotnického protestu proti takticky taktním zbraním, které sice nezachovají nás, zato velkoryse Empire State Building a athénskou Akropoli, a ještě trapných karikatur zlého prezidenta-upíra v sombreru, zela Večerní Praha jakousi napjatou prázdnotou zamlčování.