Dvoudílný grafický román, jehož jednotlivé díly byly vydány souborně v letech 1980 a 1991, zpracovává choulostivé téma holokaustu osobitým způsobem. Autor využívá postmoderního přístupu - jednotlivé postavy dostávají podobu zvířat podle národnosti - Židé jsou zobrazeni jako myši (původ této ideje objasňuje například týdeník Respekt: "Nápad Mause se zrodil, když se mu dostaly do ruky nacistické antisemitské karikatury z časopisu Der Sturmer, zobrazující Židy jako krysy, havěť, kterou je třeba vyhubit." , Poláci jako prasata, pravděpodobně symbolizující zrádnost a prospěchářskost jejich povahy (Když jde o Židy, Poláci moc popichovat nepotřebují! str. 39), a konečně Němci jako kočky - lovci myší, úlisná, úskočná stvoření.
Díky četným rozhovorům, které Art vedl po několik let se svým otcem - původem polským Židem Vladkem Spiegelmanem, jenž i se svou ženou Anjou přežil holokaust a po válce emigroval nejprve do Stockholmu a posléze do USA - a které Art pečlivě zapisoval či nahrával, byl spisovatel schopen s realistickou přesností zrekonstruovat život tehdejších Židů od počátku světové války až do jejího konce. Ilustrace komiksového zpracování podtrhují a dokreslují veškerou hrůznost a emotivnost jednotlivých scén, prostřednictvím nichž se seznamujeme s Vladkem jako vojákem, německým válečným zajatcem, obyvatelem ghetta, uprchlíkem schovávajícím se s rodinou před Němci a konečně vězněm v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau, kam se on i jeho žena dostali.
Dočítáme se o nesnázích při shánění obživy, o těžkých okamžicích, kdy se Vladek a Anja zachrání před transportem, avšak svým starým rodičům již pomoci nemohou, o zoufalství Anji, jejíž malý syn Ríša přišel o život, když ho jeho opatrovnice spolu se svými dětmi a sebou samotnou otrávila, aby se vyhnuli transportu a plynové komoře.
Kniha popisuje do podrobností život a strádání v táboře Osvětim, způsoby, jakými si lidé mohli opatřit trochu jídla, což byla alespoň spíše výjimka v mnoha a mnoha dnech nesnesitelného hladovění.
Art Spiegelman se nesnažil o vytvoření válečného dokumentu ani o sdělení nějakého poselství lidstvu, což bylo jeho knize přisuzováno. Jejím prostřednictvím chtěl lépe pochopit své vlastní kořeny a minulost své vlastní rodiny, aby dosáhl jistého splynutí, porozumění a snad usmíření. Mnoha vzorcům chování svých rodičů v novém prostředí amerického života nemohl porozumět a mezi ním a jeho otcem se vytvořila bariéra, kterou chtěl Art překonat. Tato bariéra se vystupňovala po matčině (Anjině) sebevraždě.
"Chci vyprávět o tobě, o tom, co se ti skutečně stalo." (str. 25)
Tím se dostáváme k druhé rovině tohoto románu. Vladkovy dávné zážitky se prolínají s linií přítomnosti, kde čtenář sleduje Artieho rozhovory s Vladkem a má tak možnost proniknout do komplikovaného vztahu syna s otcem, s nímž se pojí nejedna kontroverzní vlastnost. S přehnaně šetřivým, často zlostným, nerudným a poroučivým Vladkem není snadné vyjít, což zažívá nejen Vladek, ale i Vladkova přítelkyně Mala a Artieho přítelkyně Francois. (Mala: Já se z něj zblázním! Nesmím vyhodit ani plastikový kelímek, který si loni přinesl z nemocnice! Má radši věci než lidi!)
Kniha obsahuje také zajímavé okamžiky odkazů na sebe sama, kdy Art na počátku druhého dílu zobrazuje sám sebe v době, kdy byl vydán první díl a on, autor, upadá do depresí spojených se ztrátou vize, s níž vůbec knihu psal, s pocity marnosti a neoprávněnosti tento příběh zpracovávat. Viní se z toho, že neprožil to, co jeho otec, a nemůže tedy nikdy plně pochopit to, o čem si troufl psát.
Před válkou:
Říkám vám, v těchto dnech probíhá v Německu pogrom! Jeden muž vyprávěl o svém bratranci, který žil v Německu. Musel prodat svůj obchod Němcům a utéct ze země, bez peněz [...] Další člověk mluvil o příbuzném v Braniborsku - přišla pro něj policie a nikdo už o něm neslyšel. (str. 35)
Vladek byl jako válečný zajatec propuštěn: ukázalo se však, že je to jen nacistická intrika:
Hej! Tenhle vlak Sosnovcem jen projíždí! Když vlak nezastavil, dostal jsem strach. Němci totiž rozdělili Polsko na Generální gouvernement a Říši odděleně střeženou hranicí. Vlak projel mou částí Polska - Říší - a zastavil až v Generálním gouvernmentu. [...] Mezinárodní právo nás trochu chránilo jako polské zajatce. Ale říšského Žida mohl zabít na ulici kdekdo!
Vladek byl během války velmi vynalézavý a za každé situace si dokázal poradit, aby vydělal nějaké peníze nebo sehnal jídlo pro sebe či své blízké.
Nu, když seženete nějakou látku, přijďte za mnou. Tenhle papír ukažte vrátnému. (Stálo tam, že pro něho pracuji. Podobný doklad se mohl hodit. Obešel jsem obchody, kde mi dlužili peníze z doby před válkou..
"Ale já vám nemohu zaplatit! Šéfuje tu Němec a já jsem rád, že mám aspoň místo!" "Tak mě založte pár metry látky, bez lístků." "Dobrá, schovejte si to pod kabát."
Vyhláška: Všichni sosnovečtí Židé musí do 1. ledna 1942 přesídlit do čtvrti Starý Sosnovec. Do uvolněných domů se nastěhují osoby nežidovského původu.
10. května 1942 budou všichni Židé nad 70 let přesunuti do Terezína v Čechách do komunity s lepší péčí o starší osoby, než u nás v Sosnovci.
Všichni přišli v nejlepších šatech. Snažili se vypadat mladě a práceschopně, aby dostali správné razítko do legitimace. Když jsme byli všichni uvnitř, obklíčilo Gestapo se samopaly stadion. Pak přišla selekce. Posílali lidi buď doleva, nebo doprava. "Staří lidé, rodiny s více dětmi a lidé bez pracovních dokladů museli všichni doleva!" Bylo nám jasné, že to je velmi zlé.
V románu je odkaz na Artův dřívější komiks Vězeň z planety Peklo, který vznikl v době, kdy Artieho matka Anja spáchala sebevraždu. Vladek jej náhodou objevuje a oživil mu mnoho vzpomínek na Anju.
Stěhování do ghetta ve Srodule:
Toho jara odvezli Němci během jednoho dne ze Sroduly do Osvětimi přes 1000 lidí. Většinou brali děti. Některým byly jen 2 nebo 3 roky. Některé děti křičely a křičely. Nedaly se utišit. Tak je Němci rozhoupali za nohy a praštili s nimi o zeď... Pak už přestaly křičet.