Válečný pilot

Antoine de Saint-Exupéry

Meditativně filozofická kniha zasazená do let druhé světové války, období porážky Francie Německem. Válka, její vymezení vůči míru i smysl existence a příslušnost člověka k lidskému společenství vedly Exupéryho k různým zamyšlením. Sloužil jako bojový pilot stíhačky u francouzského letectva a v době, kdy se válečná infrastruktura Francie už kvůli postupujícímu Německu téměř rozpadla, dostal se svým navigátorem a střelcem takřka sebevražedný úkol, fotit nad nepřátelským územím plným německých ozbrojených sil. Exupéry se snaží vyrovnat s tímto vpravdě nesmyslným úkolem (vždyť ty informace stejně už nikdo nebude potřebovat):

Na našich bedrech spočívá celá strategie francouzské armády! Obrovský les tu stojí v plamenech a na jeho uhašení lze obětovat několik sklenic vody. Tedy se obětují. Je to tak v pořádku. Koho by napadlo si stěžovat? Slyšeli jsme u nás někdy jinou odpověď než: „Dobře, pane majore. Ano, pane majore. Díky, pane majore. Rozkaz, pane majore?“ Ale jeden dojem převládá nad všemi ostatními na sklonku této války. Dojem nesmyslnosti. Všechno se kolem nás hroutí. Všechno se řítí. Je to tak všeobecné, že i sama smrt připadá nesmyslná. Smrt pozbývá vážnosti v tomhle rozvratu...

Psychika lidí při válečném přemožení se vyznačuje spíše apatií než zuřivou činností:

Uvědomili jsme si už, zprvu s překvapením, ale pak už jako samozřejmost, kterou jsme mohli předvídat, že jakmile dojde k zhroucení, není co dělat. Myslíte si, že přemožený je zavalen spoustou problému, že až do úpadu využívá svou pěchotu, dělostřelectvo, své tanky a letouny, aby problémy rozřešil... Ale porážka především problémy jako kouzlem odklidí. Nikdo se už nevyzná ve hře. Už se neví, k čemu použít letadel, tanků, pikové dámy...

Pro tuto chvíli jsem docela podoben křesťanu, kterého opustila milost. Sehraji svou úlohu s Dutertrem poctivě, to je jisté, ale bude to asi takové, jako když se zachovávají obřady, které už nemají obsah. Když z nich vyprchal Bůh. Počkám do noci, bude-li mi dáno ještě žít, a projdu se trochu po hlavní silnici, která vede naší vsí, zahalen do své milované samoty, abych v ní objevil, proč mám zemřít.

Úvaha o smrti, které je autor tak blízko: jak se s ní ostatní lidé vyrovnávají? Co vlastně znamená smrt pro žijící?

Za dlouhých pohřebních obřadů nejsme ve styku se smrtí, ať jsme přitom měli mrtvého seberaději. Smrt je veliká věc. Je to nová síť vztahů k myšlenkám, předmětům, zvykům mrtvého. Je novým uspořádáním světa. Nic se zdánlivě nezměnilo, a přece se změnilo vše. Stránky knihy jsou stále stejné, ale nikoliv jejich smysl. Chceme-li procítit smrt, musíme si představit chvíle, kdy mrtvého potřebujeme. Tehdy nám chybí. Představit si chvíle, kdy by on byl potřeboval nás. Ale on nás už nepotřebuje. Představit si hodinu přátelské návštěvy. A shledat, že zeje prázdnotou. Musíme vidět život v jeho perspektivě.

Piloti žertují, aby si dodali odvahy před možná posledním letem:

Jsme předem obětováni...No řekněte, copak má smysl obětovat posádku kvůli zprávám, které nikdo nepotřebuje a které nebudou nikdy nikomu předány, i když bude některý z nás ještě naživu, aby je přinesl...

„Do štábu by si měli povolat spiritisty...“

„Proč?“

„Abychom jim ty jejich zprávy mohli dnes večer sdělit při seanci u stolečku.“

Mají smysl pro povinnost – tu především je třeba mít. Proto uposlechnou rozkaz, jakkoli se jim zdá beze smyslu: slouží své zemi:

Neboť není důležité nadchnout se. V porážce není nejmenší naděje na nadšení. Důležité je ustrojit se, nastoupit do letounu, odstartovat. Co si o tom člověk myslí, není vůbec důležité. A dítě, které by bylo nadšeno při pomyšlení na hodiny gramatiky, by se mi zdálo jaksi domýšlivé a podezřelé. Důležité je zaměřit se k cíli, který není v daném okamžiku zjevný. Není to cíl pro rozum, ale pro ducha. Duch je schopen lásky, ale spí. Vím, co je podstatou pokušení, zrovna tak dobře jako nějaký Církevní Otec. Být v pokušení znamená být pokoušen ve chvíli, kdy duch spí, ustoupit důvodům rozumu.

Obyčejné věci se zdají z perspektivy blízkého konce najednou nevšední, důvěrné a milé. Exupéry sní, jak bude vychutnávat zvuky a vůně své vesnice, pokud se vrátí z letu:

Slíbil jsem si, zůstanu-li naživu, noční procházku svou vesnicí. Pak snad budu konečně sám sebou. A uvidím.

Snad nebudu mít co říci o tom, co uvidím. Když se mi některá žena zdá krásná, nemám, co bych o tom řekl. Vidím prostě, jak se usmívá. Intelektuálové rozebírají obličej, aby ho po částech vyložili, ale nevidí už úsměv.

Poznávat neznamená rozebírat ani vykládat. Znamená to plně se zadívat. Ale máme-li vidět, je nejprve nutno mít účast. Je to tvrdé učení...

Celý den mi byla má vesnice skryta. Než jsem odlétl, byly to zdi z lepenice a více či méně špinaví sedláci. Teď je to jen trocha kamení deset kilometrů pode mnou. To je má vesnice.

Ale dnes v noci se snad probudí některý hlídací pes a rozštěká se. Vždycky jsem vychutnával kouzlo vesnice, která sní za jasné noci nahlas štěkotem jediného hlídacího psa.

Smrt i utrpení jsou pro trpícího a umírajícího mnohem prostší, než se obecně myslí. Je to okamžik, jako každý jiný, kdy uvažujeme a cítíme tak, jak jsme byli zvyklí doposud:

Člověk zůstane vždycky člověkem. Jsme lidé. A v sobě jsem vždycky našel zase jen sebe. ... Ten, kdo umírá, umírá takový, jaký byl. Ve smrti obyčejného horníka umírá obyčejný horník. Kde najdete tu šílící vytřeštěnost, kterou si vymýšlejí literáti, aby nás oslnili? ... Žádná okolnost v nás neprobouzí cizince, o němž bychom neměli aspoň trochu tušení. Žít znamená pozvolna se rodit. Bylo by trochu příliš pohodlné, kdybychom dostávali hned úplně hotovou duši!

Na vojně vše podléhá superordinaci vše, bez ohledu na to, zda systém dosud funguje nebo už nikoliv. Systém státní správy se může v krajním případě obrátit i proti nám:

Taková státní správa je stroj. Čím je státní správa dokonalejší, tím více vylučuje lidské rozhodování. V dokonalé státní správě, kde člověk zastává jen úlohu ozubeného převodu, lenost, nepoctivost, nespravedlnost nemají už příležitost řádit.

Ale stejně jako je stroj postaven, aby jednou provždy konal sled nepředvídaných pohybů, tak ani státní správa už nic netvoří. Pouze řídí. Použije takového trestu na takovou a takovou chybu, takového řešení na ten a ten problém. Státní správa není stvořena k tomu, aby řešila nové problémy. Když do lisu na plech vložíme kusy dřeva, nevyjde z něho nábytek. Bylo by nutno, má-li se stroj upravit, aby měl někdo právo obrátit ho naruby. Ale ve státní správě, jejímž úkolem je předcházet nepřístojnostem svobodného lidského rozhodování, odmítají převody lidský zásah.

...

Znám sto dokladů této národní vady. Rekviziční komise v jednom severním departementu například zrekvírovaly stelné krávy a proměnily tak jatky ve hřbitov nenarozených telat. Žádné kolečko stroje, žádný plukovník rekviziční služby neměl schopnosti jednat jinak než právě jen jako kolečko stroje. Všichni poslouchali jiná kolečka, jako v hodinkách. Jakákoliv vzpoura byla zbytečná. Proto se ten stroj, jakmile začal vynechávat, pustil vesele do porážení stelných krav. Snad to bylo menší zlo. Kdyby se poškodil vážněji, mohl třeba začít porážet plukovníky.

Mají-li být činy konány s nadšením, musí být jejich význam zřejmý.

Odkud pocházím? Ze svého dětství. Jsem ze svého dětství jako z nějakého kraje...

Co znamená civilizace a duchovní dědictví, které si po generace předáváme:

Nic z toho, co se týká člověka, se nedá spočítat ani změřit. Skutečný prostor není pro oko, je dopřán jen duchu. Je asi tím, čím je řeč, neboť řeč k sobě váže věci. ,,, Civilizace je dědictví věr, zvyků a znalostí, získávaných pozvolna během staletí, které se často stěží dají ospravedlnit logikou, ale ospravedlňují se samy jako cesty, když někam vedou, protože otevírají člověku jeho vnitřní prostor.

Co znamená mír, z čeho skutečně sestává:

V míru je všechno pěkně uzavřeno samo v sobě. Do vesnic se navečer vrátí vesničané. Zrno přijde na sýpky. A složené prádlo se srovná do almar. A dobách míru ví člověk o každé věci, kde ji najde. Ví, kde vyhledat kterého přítele. Ví také, kam půjde večer spat. Ach! Mír zemře, když se předivo zpřetrhá, když člověk nemá na světě své místo, když nevíte, kde najít své milé, když se manžel, jenž odchází na moře, nevrátil.

Netečnost, která je způsobena porážkou ve válce, kdy nadšení vyprchalo:

Když se rozptýlení vojáci, zbylé části rozbitých jednotek, potloukají nazdařbůh po cestách, neprojevují ti muži, z kterých se stali nezaměstnaní válečníci, beznaději, jež se připisuje přemoženým vlastencům. Přejí si neurčitě mír, to je jisté. Ale mír v jejich očích nepředstavuje nic jiného než konec sebeskromnější. Takový bývalý obuvník sní, jak zatloukal cvočky. Dokud zatloukal cvočky, spolutvořil svět.

A míří-li všichni přímo před sebe, tedy jen v důsledku všeobecné nesoudržnosti, která je od sebe odděluje, a ne z hrůzy před smrtí. Nemají hrůzu z ničeho. Jsou prázdní.

V čem se projeví porážka? V maličkostech všedního dne, nikoliv ve fatálním a náhlém zkolabování:

Takřka všem, těm, kdo ještě vzdorují, jako těm, kdo už nevzdorují, se tvář poražené Francie ukáže až později, v hodinách ticha. Každý se dnes vyčerpává nějakou všední drobností, která se vzpouzí nebo hroutí, porouchaným kamiónem, ucpanou silnicí, zadřenou páčkou plynu, nesmyslným úkolem. Známkou zhroucení je, že úkol se stal nesmyslným. Stal se totiž nesmyslným sám čin, který se staví proti zhroucení. Neboť všechno je teď rozpolceno samo v sobě. Nenaříkáme nad porážkou jako celkem, ale nad jednotlivým předmětem, za nějž máme odpovědnost, který jediný je hmatatelný, a který se porouchal. Hroutící se Francie je už jen jediná záplava částic, z nichž žádná nemá tvář; ani tento let, ani ten kamión, ani ta silnice, ani ty zatracené páky plynu.

Exupéry letí nad nepřátelským územím. Každou chvíli může být sestřelen. Samozřejmě si však namlouvá, že mu bude nějakou velkou náhodou přát štěstí:

Člověk vidí tak jasně to, co si přeje vidět: Tenhleten voják na mne míří, ale nijak přesvědčeně a netrefí mě. Ostatní mě nechají být. Ti, kteří jsou schopni nám podrazit nohy, snad v této chvíli s rozkoší vdechují vůni večera nebo si zapalují cigarety nebo dokončují nějaké žertovné vyprávění – a nechají nás být. Jiní, z téhle vesnice, kde jsou ubytováni, nastavují snad právě misky na polévku. Hukot se ozve a zanikne. Je to přítel nebo nepřítel? Nemají čas nás pozorovat, sledují, jak jim naplňují misku, a nechají nás být. A já, s rukama v kapsách, si pískám, abych vypadal tak přirozeně, jak jen umím, a snažím se projít touto zahradou, kam je prochazečům vstup zakázán, ale kde každá stráž spoléhá na druhou – a nechá vás být...

V blízkosti smrti se pilotu náhle vybavují různé vzpomínky: na dětství, na chůvu, na hry v parku, na studia v koleji. Zároveň uvažuje, k čemu mu jsou tyto vzpomínky, když možná za několik vteřin zemře; k čemu jsou, když už je nikomu nebude moci předat a zprostředkovat.

Navzdory smrtelnému nebezpečí dokáže Exupéry vychutnat atmosféru rychlého letu z jasného slunečného dne, poezii pohledu na zemi hluboko pod ním a dokonce i střel země-vzduch, jimiž jsou ostřelováni.

Svítící projektily zářily jak zlaté klasy.

Jeho letoun byl zasažen. Nyní se všechna energie upíná k ovládnutí letadla, k jeho záchraně a odletu do bezpečnější zóny. Na vlastní ohrožené tělo není čas brát zřetel:

Člověk se tolik zabýval svým tělem! Tolik je oblékal, myl, pečoval o ně, holil je, napájel, živil. Ztotožnil se s tím domácím zvířetem. Vodil je ke krejčímu, k lékaři, chirurgovi. Trpěl s ním. Křičel s ním. Miloval s ním. Říká o něm: To jsem já. A hle, naráz se tato iluze zhroutí. Člověk se vykašle na tělo. Odsune je mezi služebnictvo. Stačí, aby se trochu rozdmýchal hněv, vzplála lásky nebo utužila nenávist a pověstná soudržnost povolí.

Tvůj synek je ohrožen požárem? Zachráníš ho! Nemohou tě zadržet! Hoříš! Kašleš na to. Přenecháš cáry svého masa v zástavu každému, kdo je bude chtít. Zjišťuješ, že jsi zdaleka tak nelpěl na tom, na čem ti zdánlivě tak hrozně záleželo. Setkáš-li se s překážkou, prodal bys klidně svou ruku za přepych podání pomocné ruky. Jsi celý ve svém činu. Tvůj čin, to jsi ty. A jinde se už nenajdeš! Tvé tělo ti patří, ale není tebou. Udeříš? Nikdo tě neovládne tím, že tě ohrozí v tvém těle.

Člověk se má zabývat filozofickými otázkami, ale především musí mít svou podstatu – činnost, tvorbu, zaměstnání, poslání. Něco, čím by přispíval lidskému společenství a v čem by se realizoval.

Každý, kdo začne rozjímat, mění se v setbu. Každý, kdo objeví nějakou samozřejmou pravdu, zatáhne všechny za rukáv, aby jim ukázal. Každý, kdo vynalézá, rozhlašuje okamžitě svůj vynález.

Přitom mě ani nenapadne nějak snižovat pochody rozumu nebo vítězství myšlení. Obdivuji jasnozřivé hlavy. Ale co je člověk, když mu schází podstata? Což je-li jen pohledem a ne bytostí? ... Výhody, které mohu vytěžit z činnosti spisovatele, ta svoboda kupříkladu, které bych snad mohl volně využít a která by mi dovolila, kdyby se mi mé zaměstnání u útvaru 2/33 nelíbilo, abych se z něho uvolnil pro jiné funkce, takové výhody zavrhuji přímo s hrůzou. Je to jen svoboda vůbec nebýt. Každým závazkem se člověk uskutečňuje.

Dokud člověk cítí sounáležitost se svou obcí, národem, společenstvím či civilizací, posiluje ho toto vědomí a on se nevzdá naděje na vítězství.

Jsem poután jenom k tomu, komu dávám. Chápu jen toho, jehož věc hájím. Existuji jen potud, pokud mě napájejí pramínky mých kořenů. Jsem z toho zástupu. A ten zástup je ze mne. Při pěti stech třiceti kilometrech za hodinu a ve dvou stech metrech výšky, když jsem se teď večer snesl pod svůj mrak, objímám ten zástup jako pastýř, který jediným pohledem spočte, shromáždí a srazí dohromady stádo. Ten zástup není už jenom zástupem. Je to národ. Jak bych mohl být bez naděje?

Lidé jsou semknuti do pospolitosti svými zvyky, tradicemi, historií nebo obřady – například tím, co pro ně všechno znamená chléb. V tomto příměru chléb symbolizuje onu sounáležitost lidí, která je nyní ohrožena.

Obilí je něco jiného než jen tělesný pokrm. Živit člověka je něco jiného než vykrmovat dobytek. Chléb má kolikerou úlohu! Naučili jsme se v chlebu uznávat nástroj pospolitosti lidí, protože ulamujem ze společného bochníku. Naučili jsme se v chlebu vidět obraz velikosti práce, neboť chléb dobýváme v potu tváře. Naučili jsme se v chlebu uznávat podstatný prostředek soucitu, neboť chléb se rozdílí ve chvílích bídy. Nic se nevyrovná chuti sdíleného chleba. Nuže, teď je v nebezpečí všechna moc tohoto duchovního pokrmu, duchovního chleba, který se zrodí z tohoto obilného pole.

Protože pojmy porážka i vítězství jsou pouze relativní, není třeba si zoufat v případě porážky. Je úkolem lidí z ní něco vytěžit, dát věcem čas, aby se ukázaly takovými, jakými uzrají.

Porážka... Vítězství... Jsou vítězství, jež budí nadšení, jiná, jež vysilují. Porážky, jež vraždí, jiné, jež probouzejí. Život se nedá vyjádřit stavy, ale činností. Jediné vítězství, o němž nemohu pochybovat, je vítězství, jež spočívá v mocném zrnu. Zrno vítězí tím okamžikem, kdy je zaseto do širé žírné země. Ale je nutno nechat uplynout čas, abychom byli svědky jeho triumfu v podobě obilí.

Člověku k moudrosti nestačí pouhý rozum. Musí posilovat svého ducha, být pro něco zapálen, vědět, čemu jeho rozum slouží – jinak bude sloužit jen sobě samému a svým zájmům, což je přízemní, plané a neužitečné.

Rozum má cenu, jen slouží-li lásce. ...

Až příliš dlouho jsme se klamali o úloze rozumu. Zanedbali jsme podstatu člověka. Domnívali jsme se, že z naučené obratnosti přízemních duší může vzejít vítězství ve vznešených přích, že chytrácké sobectví může nadchnout k obětavosti, že vyschlé srdce může strhujícím řečněním sjednocovat v bratrství nebo lásce. Zanedbali jsme Bytí. Semínko cedru, ať chce nebo nechce, se stane cedrem. Semínko pýru bude zase jen pýrem. ...

Jen duch sám zúrodňuje rozum. Oplodňuje ho dílem, jež se má zrodit. A rozum je pak dovrší.

Sounáležitost k vlasti, národu, rodině nebo jakékoliv pospolitosti lidí se musí projevit především ve věrnosti, která je vyjádřením oné sounáležitosti. Je třeba přijímat zodpovědnost za úspěchy i neúspěchy celku.

Poněvadž jsem z nich, nezapřu nikdy své drahé, ať dělají cokoliv. Nebudu proti nim nikdy kázat před druhými. Bude-li možno je bránit, budu je bránit. Když na mne nakydají hanu, uzavřu tuto hanu do svého srdce a budu mlčet. Ať si o nich budu myslet cokoliv, nikdy jim nepřitížím svým svědectvím. Manžel nechodí od domu k domu vykládat svým sousedům, že jeho žena je běhna. Tak nezachrání svou čest. Neboť jeho žena je z jeho domu. Nemůže se proti ní stavět ušlechtilým. Teprve až se vrátí domů, má právo dát najevo svůj hněv.

Tak se nikdy nebudu distancovat od porážky, která mě často poníží. Patřím k Francii. Francie vytvořila Renoiry, Pascaly, Pasteury, Guillaumety a Hochedéy. Vytvořila také neschopné lidi, politiky a šejdíře. Ale zdá se mi příliš snadné dovolávat se jedněch a popřít jakékoliv příbuzenství s druhými.

Porážka rozděluje. Porážka rozráží, co bylo sraženo. V tom je hrozba smrti. Nebudu přispívat k této nejednotě tím, že bych svrhoval odpovědnost za porážku na ty z mých krajanů, kteří smýšlejí jinak než já. Z takových procesů bez soudce nic nevzejde. My všichni jsme byli poraženi. Já jsem byl poražen. Hochedé byl poražen. Hochedé nesvaluje porážku ze sebe na jiné. Říká si: „Já Hochedé, který patřím Francii, jsem byl slabý. Hochedéova Francie byla slabá. Já byl slabý v ní a ona slabá ve mně.“ Hochedé ví dobře, že proslaví jen sebe, když se oddělí od svých krajanů. A od té chvíle už to nebude Hochedé patřící domu, rodině, útvaru, vlasti. Bude to Hochedé patřící poušti.

Silný člověk umí převzít odpovědnost.

Poprvé chápu jedno z tajemství náboženství, z něhož vzešla civilizace, které se dovolávám jako své: „Vzít na sebe hříchy světa...“ A každý nese všechny hříchy všech lidí.

Kdo v tom vidí učení slabých? Vůdce je ten, kdo na sebe vezme všechno. Řekne: Byl jsem poražen. Neřekne: Moji vojáci byli poraženi. Tak mluví skutečný muž. Hochedé by řekl: Já jsem odpovědný.

Chápu smysl pokory. Není sebetupením. Je přímo podstatou činnosti. Když omlouvám svá neštěstí osudem s úmyslem, abych se ospravedlnil, podrobuje se osudu. Omlouvám-li je zradou, podrobuji se zradě. Ale vezmu-li na sebe břímě chyby, dovolávám se své lidské síly. Mohu působit na to, čím jsem. Jsem podstatnou částí lidského společenství.

Civilizace jako náboženství obviňuje sama sebe, jestliže si naříká na vlažnost svých věrných. Má je naplňovat nadšením. Stejně, jestliže si naříká na nenávist nevěřících. Má je obrátit na víru. Nuže, má civilizace, která kdysi dokázala velké věci, která rozplamenila své apoštoly, zlomila násilníky, osvobodila národy otroků, nedovedla dnes už ani nadchnout, ani obrátit na svou víru. Snažím-li se přijít na kořen rozličných příčin své porážky, toužím-li znovuožít, musím nejprve najít vznět, který jsem ztratil.

Chci-li zachránit určitý typ člověka – a jeho moc – musím zachránit také zásady, z nichž roste.

Není samozřejmých pravd.

Nežil jsem v tom společenství lidí už jako architekt. Využíval jsem k svému prospěchu jeho míru, jeho snášenlivosti, jeho blahobytu. Nevěděl jsem o něm nic, jen, že v něm bydlím. Bydlel jsem v něm jako ten kostelník nebo ta stoličnice v kostele. Tedy jako příživník. Tedy jako přemožený.

Tak je tomu s cestujícími na lodi. Užívají lodi, a nic jí nedají. Pod ochranou salónů, které pokládají za neotřesitelný rámec, pokračují ve svých hrách. Nevědí nic o námaze kýlních vzpěr pod věčným tlakem moře. Jakým právem si pak stěžují, když bouře loď rozdrtí?

V mé civilizaci mě ten, který se ode mne liší, nepoškozuje, ba právě naopak, obohacuje mě. Naše jednota se klene nad námi a základy má v Člověku. Tak naše večerní debaty u útvaru nikterak neškodí našemu bratrství, naopak podporují je, neboť nikdo si nepřeje slyšet svou vlastní ozvěnu nebo se dívat do zrcadla.

Osvobodit kámen neznamená nic, není-li tíže. Neboť kámen stejně nikam nepůjde, i když bude svobodný.

Po celá staletí vzhlížela má civilizace k Bohu jen skrze lidi. Člověk byl stvořen k obrazu božímu. Uctíval se Bůh v člověku. Lidé byli bratři v Bohu. Tenhle obraz Boha dodával každému člověku nezničitelnou důstojnost. Vztahy člověka k Bohu byly samozřejmým základem povinností jednoho každého k sobě nebo k druhým. ... Rovnost je už jen slovem zbaveným smyslu, není-li nic, k čemu by se mohla upnout. ...

Chápu, proč rovnost založená na Bohu s sebou nepřinášela ani rozpory ani zmatek. Demagogie se vloudí tehdy, když v nedostatku společného měřítka se zásada rovnosti zvrhne v zásadu totožnosti. Tehdy vojín odmítne zdravit kapitána, neboť kdyby vojín zdravil kapitána, uctíval by v tom případě individuum a nikoli národ. ...

Chápu původ vzájemné úcty lidí. Učenec musel prokazovat úctu i uhlíři, neboť skrze uhlíře ctil Boha, jehož vyslancem byl také uhlíř. Ať byl jakkoliv velký význam jednoho a bezvýznamnost druhého, žádný člověk nesměl proto ještě usilovat o zotročení druhého.

Chápu původ bratrství lidí. Lidé byli bratry v Bohu. Bratrem může být člověk jen v něčem. Není-li pouta, které by je sjednocovalo, lidé jsou k sobě přitaženi, ale nejsou spjati. Nelze být bratrem jen tak o sobě. Moji kamarádi a já jsme bratry „v“ útvaru 2/33. Francouzi „ve“ Francii.

Chápu význam lásky k bližnímu, která mi byla hlásána jako povinnost. Láska k bližnímu sloužila Bohu skrze jednotlivce. ... Lékař byl povinen nasadit svůj život v péči o nejobyčejnějšího člověka stiženého morem. Sloužil Bohu.

Chápu hluboký význam pokory, vyžadované od jednotlivce. Nikterak ho neponižovala. ... Ukládala mu, aby zapomínal na sebe a tím rostl, neboť když se jedinec nadchne svou vlastní důležitostí, cesta se okamžitě změní v zeď.

Má civilizace přece vynaložila úctyhodnou energii a genialitu na záchranu kultu vladaře nazíraného skrz jedince a na záchranu vznešenosti lidských vztahů, které tento kult zakládal. Všechno úsilí humanismu mířilo jen k tomuto cíli. Humanismus si uložil jako výlučné poslání osvětlit a dále udržovat prvenství Člověka před jednotlivcem. Humanismus hlásal víru v Člověka.

Ale když se má mluvit o Člověku, narážíte na jazykové obtíže. Člověk se odlišuje od lidí. Neřeknete nic podstatného o katedrále, mluvíte-li jen o kamenech. Neřeknete nic podstatného o Člověku, když se ho snažíte definovat lidskými vlastnostmi. ... Žádný slovní výklad nikdy nenahradí rozjímání. Jednota Bytí je slovy nepřenosná. Kdybych chtěl naučit lásce ke kterékoli vlasti nebo panství lidi, jejichž civilizace by tuto lásku neznala, neměl bych po ruce žádný argument, abych je pohnul. Neboť panství vytvářejí pole, pastviny a dobytek. Každá část zvlášť a všechny dohromady mají za úkol obohacovat. Je však v panství něco, co uniká materiálnímu rozboru, neboť jsou vlastníci, kteří by se z lásky k němu přivedli na mizinu, jen aby je zachránili. A zase naopak toto „něco“ dodává jednotlivým hmotným částem zvláštní ušlechtilost. Stávají se dobytkem panství, lukami panství, poli panství...

Tak se stáváme člověkem určité vlasti, určitého řemesla, určité civilizace, určitého náboženství. Ale abychom se mohli dovolávat těchto podstat, musejí v nás nejdříve mít pevný základ. A tam, kde neexistuje vědomí vlasti, tam je žádná řeč nepřenese. Podstatu, které se dovoláváme, v sobě vytvoříme jen činy. Podstata není z říše řeči, ale z říše činů. ...

Jen ten pochopí, co je panství, kdo mu obětuje část sebe sama, kdo bude bojovat, aby je zachránil, a snášet strádání, aby je zkrášlil. Pak se v něm probudí láska k panství. Panství není souhrn zájmů, to je omyl. Je to souhrn darů.

Byli jsme v nebezpečí, že jednoho dne sklouzneme po ošemetném svahu a zaměníme Člověka se symbolem průměru nebo souhrnu lidí. Byli jsme v nebezpečí, že zaměníme naši katedrálu za hromadu kamenů.

A tak jsme poznenáhlu ztratili dědictví.

Místo abychom upevnili práva Člověka právy jedinců, začali jsme mluvit o právech celku. Viděli jsme, jak se nenápadně zavádí morálka kolektivu, která nedbá Člověka. Tato morálka objasní, proč má jednotlivec povinnost obětovat se společenství. Nevyloží však bez pohrávání se slovy, proč má společenství povinnost obětovat se pro jediného člověka. Proč je spravedlivé, aby zemřelo tisíc lidí pro osvobození jediného nespravedlivě uvězněného. Ještě to máme v paměti, ale pozvolna na to již zapomínáme. a přece právě v této zásadě, která nás tak jasně odlišuje od mraveniště, spočívá především naše velikost.

Sklouzli jsme – z nedostatku účinné metody – od Lidstva, které se zakládalo na Člověku – k tomu mraveništi, jež se zakládá na souhrnu jedinců.

Hlásali jsme dále rovnost lidí. Ale když jsme zapomněli na Člověka, nechápali jsme už nic z toho, o čem jsme mluvili. Protože jsme nevěděli, na čem založit rovnost, učinili jsme z ní neurčité přesvědčení, které nám nebylo k ničemu. Jak definovat v úrovni jednotlivců rovnost mezi mudrcem a tupcem, mezi hlupákem a géniem? Rovnost v úrovni hmotných statků vyžaduje, chceme-li ji definovat a realizovat, aby všechno zaujímalo totéž místo a hrálo stejnou úlohu. A to je absurdní. Zásada rovnosti se v tom případě zvrhá v zásadu totožnosti.

Pokračovali jsme v hlásání svobody Člověka. Ale když jsme zapomněli na Člověka, definovali jsme svobodu svou jako neurčitou zvůli, omezenou jedině křivdou páchanou na jiném. A to nemá naprosto smyslu, neboť není činu, který by nezasahoval bližního. Zmrzačím-li se jako voják, zastřelí mě. Není vůbec osamoceného jedince. Kdo se odděluje od obce, uráží ji. Kdo je smutný, rozesmutňuje ostatní.

Tak jsme ztratili Člověka. A když jsme ztratili Člověka, zbavili jsme veškeré hřejivosti i samo bratrství, které nám naše civilizace hlásala – protože bratrem je člověk v něčem a nemůže být bratrem jen tak. Podílnictví zakládá bratrství. To se navazuje jen v oběti. Navazuje se v společném daru něčemu mocnějšímu, než jsme sami. Ale když jsme ničili neplodným osekáváním sám kořen každé skutečné existence, omezili jsme naše bratrství nadále již jen na pouhou vzájemnou snášenlivost.

Přestali jsme dávat. Jenže snažím-li se dávat už jen sobě, nedostanu nic, neboť nestavím nic, k čemu bych patřil, a nejsem tedy ničím. Přijdou-li pak ode mne žádat, abych zemřel pro nějaké zájmy, odmítnu zemřít. Zájem velí v prvé řadě žít. Jaká by to musela být uchvacující láska, jež by zaplatila mou smrt? Umíráme pro dům. Ne pro předměty a zdi. Umíráme pro katedrálu. Ne pro kameny. Umíráme pro národ. Ne pro houfec. Umíráme z lásky k Člověku, je-li klenbovým svorníkem pospolitosti. Umíráme jen pro to, ž čeho se dá žít.

Je-li samozřejmě nepřípustné, aby jediný člověk zotročoval masu – je stejně nepřípustné, aby masa rozdrtila jediného člověka.

Katedrála může pohltit kameny, neboť v ní nabudou smyslu. Ale hromada kamenů nepohltí nic, a protože není schopna pohlcovat, bude drtit.

Jsem silnější, když najdu sám sebe.Když náš humanismus obnoví Člověka. Když budeme umět založit svou pospolitost a když k jejímu založení užijeme jediného nástroje, který je účinný: oběti. Naše pospolitost, tak jak ji naše civilizace vybudovala, nebyla přece souhrnem našich zájmů – byla souhrnem našich darů.

Jsem silnější, protože strom je silnější než půdní živiny. Vtáhne je do sebe. Promění je v strom. Katedrála je zářivější než hromada kamenů. Jsem silnější, protože moje civilizace jediná dokáže sepnout v jednotu osobité odlišnosti, aniž je oklestí. Vyživuje pramen své síly a zároveň se jím i napájí.

Člověk vždy musí dávat, dříve něž přijímá – a stavět, než se ubytuje.

Já založil svou lásku k svým lidem na daru krve, jako matka zakládá svou lásku na daru mléka. V tom je tajemství. Musíme začít obětí, máme-li založit lásku.

Budu bojovat proti každému, kdo by chtěl podřídit individuu – stejně jako mase individuí – svobodu Člověka.