- ústřední Demlova próza, vydáno 1934. Tomuto dílu předcházela autorova hluboká krize a názorová proměna (ostrá kritika Masaryka, Mé svědectví o Otokaru Březinovi – provokativní vyjádření o Březinově antisemitismu a jeho sympatiích k fašismu). Ke krizi přispěla i smrt Demlovy nejbližší přítelkyně, spisovatelky Pavly Kytlicové.
- Byl jako básník zneuznán přáteli i národem, církev jej dispenzovala pro velkou slabost pro ženy. Zapomenuté světlo je obnaženou osobní zpovědí z těchto životních krizí, obsahuje utkvělé motivy, útržky z jeho života, zážitky, útoky proti jeho odpůrcům i výlevy kajícnosti. Je to zoufalá snaha vyrovnat se s nemilosrdným světem a najít usmíření v Bohu a jeho lásce. Dochází však k poznání, že Bůh není, všechny Demlovy hodnoty se hroutí a jeho utrpení bylo marné a zbytečné. Jazykem se Deml snaží překonat prázdnotu nesmyslného bytí.
- Zapomenuté světlo je metaforou a znamená Boha
Přeju si jenom toho, aby ke mně nikdo nechodil,..., aby mě celý svět nechal na pokoji a jestli přece někdo mne miluje, aby si nechal svou lásku pro sebe a posílal mně jenom poníze.
...Pohřeb totiž velmi ochotně zadarmo mně vystrojí církevní a světská vrchnost a všichni ostatní, kteří mne nenáviděli. Já nemám ve své duši žádné nenávisti, já tam mám něco daleko horšího, já tam mám lhostejnost. ... Nejsem ani jednomu člověku vděčen, nemám dnes ani k jednomu člověku úctu. Já se přetvařuji a dělám zdvořilého...
Panna Maria měla naspěch a musela zdržovat Svůj Porod, poněvadž „nebylo místa v hospodě“. Ale já jsem na tom nepomyslitelně lépe, neboť pro mne už je místo jenom v hospodě.