Soubor sedmi pohádek vydaných poprvé roku 1888. Z anglického originálu přeložil Arnošt Vaněček. Pohádky jsou velmi poetické, ale zároveň oplývají nesmírnou myšlenkovou hloubkou – jemným způsobem kritizují sobectví, sociální propasti, ovlivnitelnost lidského myšlení a názoru a jiné nešvary. Objevují se v nich prvky moderního politického života, který je zde také propírán. Přesto, nebo právě díky tomu, se mě tyto příběhy dotkly ze všech čtených pohádek snad dosud nejsilněji.
Wildovy pohádky jsou tvorbou výlučně umělou, nečerpají z lidových námětů. Nevítězí v nich vždy dobro a ani zlo není vždy potrestáno. Je však vždy souzeno autorovým jemným výsměchem a břitkou ironií.
Šťastný princ
Titulní pohádka o soše Šťastného prince, který stojí na náměstí a všichni jej obdivují, že musí být velmi šťastný, když je vykládán tolika drahokamy a zlatem. Princ však po nocích pláče, neboť ze svého vyvýšeného místa spatřuje všechnu bídu a nespravedlnost života, která mu za jeho života v ohrazeném paláci zůstala utajena. Setkává se s vlaštovkou, která tudy letí do teplých krajin, a prosí ji po tři noci, aby donesla některé z jeho vzácností lidem, se kterými soucítil nejvíce, chtěje jim takto pomoci z nouze. Obětuje tak obě své smaragdové oči a je slepý. Vlaštovka, zprvu pyšná, si stěžuje, že už musí odletět, protože dny začínají být chladné a ona by umrzla, ale poté, co princ oslepne, se rozhodne zůstat s ním, aby nebyl sám, a nakonec zemře. Socha, která už není tak krásná, protože přišla o veškeré pozlátko, se najednou lidem oškliví a proto ji roztaví.
„Když jsem byl živ a měl jsem lidské srdce,“ odpověděla socha, „nevěděl jsem, co jsou slzy, neboť jsem žil v paláci Sanssouci, kam nesměla žádná žalost vkročit. Ve dne jsem si hrál se svými druhy v zahradě a večer jsem jako první tančil ve Velké síni. Zahradu obkličovala vysokánská zeď, ale nikdy jsem se nezeptal, co je tam za ní, všechno kolem mne bylo tak krásné! Moji dvořané mi říkali Šťastný princ a opravdu, šťasten jsem byl, je-li rozkoš štěstím. Tak jsem žil a tak jsem zemřel. A teď, když jsem mrtev, stojím tak vysoko, že vidím všechnu ošklivost a bídu svého města, a proto ačkoli mám srdce z olova, přece musím zaplakat.“
Konečně doletěla k chudému domu a nahlédla dovnitř. Chlapec se horečně zmítal na posteli a matka usnula únavou. Vlétla dovnitř a položila velký rubín na stůl k ženině náprstku. Pak lehounce obletovala postel a ovívala chlapečkovi čelo svými křídly. „Jak se pěkně ochladilo,“ řekl hoch, „jistě je mi už lépe,“ a upadl do lahodné dřímoty.
Potom se Vlaštovka vrátila k Šťastnému princi a řekla mu, co udělala. „To je podivné,“ poznamenala, „ale cítím, že je mi tepleji, ačkoliv je taková zima.“
„To proto, že jsi vykonala dobrý skutek,“ řekl Princ. Vlaštovička o tom přemýšlela a potom usnula. Myšlení ji vždy uspávalo.
Když se rozbřeskl den, slétla k řece a vykoupala se. „Jaký zajímavý zjev,“ řekl profesor ornitologie, který přecházel po mostě. „Vlaštovka v zimě!“ A napsal o tom dlouhý dopis do místních novin. Všichni lidé jej citovali, neboť v něm nalezli velmi mnoho slov, jimž nerozuměli.
„Rubín mu z meče vypadl, oči jsou ty tam a ani zlatý už není,“ promluvil starosta, „inu, se žebrákem si nezadá.“ „Se žebrákem si nezadá,“ pravili konšelé. „A u nohou mu leží mrtvý pták,“ pokračoval starosta. „Musíme dát vyhlášku, že se tady nedovoluje ptákům umírat.“ A městský písař si návrh zapsal.
I strhli sochu Šťastného prince. „Protože už není krásný, není už ani užitečný,“ vyslovil se profesor umění na universitě.
Znamenitá raketa
Koná se svatba Prince a Princezny a na jejich počest má být o půlnoci spuštěn ohňostroj. Mezi nachystanými výbušnými atrakcemi je i velmi pyšná Raketa, která se cítí být na úrovni, vznešená a naprosto nadřazená ostatním. Je tak afektovaná, že neustále roní slzy bez důvodu, až nakonec navlhne, a když přijde chvíle k velké podívané, ona jediná se nevznítí a je vyhozena jako špatná. Upadne za zdí do bahna a i tam se povyšuje nad ostatní tvory. Nakonec ji najdou chlapci a v domnění, že jde o dřevěnou hůl, ji přiloží pod svůj kotlík na vodu. Poté usnou a raketa vyletí do povětří, aniž by byla někým spatřena a obdivována.
Král rozkázal, aby Páže dostávalo dvojnásobný plat. Protože nedostávalo vůbec žádný, nijak mu to neprospělo, ale bylo to považováno za velikou čest a zpráva o tom vyšla v Dvorních novinách.
Nevěsta a ženich měli tančit Růžový tanec a Král přislíbil, že zahraje na flétnu. Každý věděl, že hraje velmi špatně, ale nikdo se mu to neodvážil říci, protože to byl Král.
„Co asi je ohňostroj?“ tázala se Princezna Prince jednou ráno, když se procházela po terase. „Je jako Severní záře,“ řekl Král, jenž vždy odpovídal na otázky položené jiným...
...láska se už nenosí, básníci ji zabili. Psali o ní tolik, že jim už nikdo nevěří, a já se nedivím.
„Povídala jsem,“ pokračovala Raketa, „povídala jsem... co jsem to povídala?“ „Mluvila jste o sobě,“ odpověděla Římská svíce. „Ovšem, věděla jsem, že jsem mluvila o nějakém velmi zajímavém předmětu, když jsem byla tak hrubě přerušena. Nenávidím hrubost a jakékoli špatné způsoby, neboť jsem nesmírně citlivá. Nikdo na světě není tak citlivý jako já, o tom jsem naprosto přesvědčena.“
„Co je to citlivá osoba?“ ptala se Prskavka Římské svíce.
„Osoba, která má sama kuří oka, a proto šlape druhým na prsty,“ odpověděla Římská svíce tichým šepotem a Prskavka téměř vybuchla smíchem.
„To jest od vás velmi sobecké,“ řekla Raketa hněvivě. „Jakým právem jste šťastna? Máte myslit na druhé. Máte myslet na mne. Já myslím vždycky jen na sebe a očekávám, že každý udělá totéž. Tomu se říká soucítění. Je to krásná ctnost a já ji mám ve velké míře.“
„Já že jsem špatná raketa? Špatná raketa?“ říkala si kroužíc vzduchem. „Nesmysl! Vzácná raketa, to říkal ten člověk. Špatná a vzácná zní trochu podobně, někdy to je dokonce totéž.“ A zapadla do bláta.
Žába v bahně mluvila o jejich žabím sboru: „...Náš zpěv je tak okouzlující, že nikdo neusne a poslouchá. Řeknu vám, právě včera jsem zaslechla, jak povídá selka své matce, že kvůli nám ani oko nezamhouřila. Taková popularita těší nejvíce.“
„Jste velmi nepříjemná osoba,“ řekla Raketa, „a velmi špatně vychovaná. Nenávidím lidi, kteří mluví ustavičně o sobě jako vy, když člověk potřebuje mluvit o sobě, jako právě já. Tomu já říkám sobectví...“
„...Nehodlám mlčet jen proto, že mi nevěnuje pozornost. Sama se ráda slyším. To je jedna z mých největších radostí. Mívám často dlouhé rozhovory sama se sebou a jsem tak talentovaná, že někdy nerozumím ani slova z toho, co povídám.“
„To byste tedy měla přednášet Filosofii,“ povídala Vážka.
„...A co se týká domácnosti, člověk v ní rychle stárne a odvrátí svou mysl od vyšších ideálů.“ „Ach, vyšší ideály života, jak jsou krásné!“ zvolala Kachna. „To mi právě připomíná, že jsem hladová,“ dodala a odplavala po potoce...
Slavík a růže
Student pláče, protože jeho milá mu slíbila s ním tančit na plese pořádaném princem pouze za podmínky, že jí donese červenou růži. Tu on ale nemá a proto je skleslý. Jeho neštěstí vidí Slavík, kterému je chlapce líto a rozhodne se, že mu červenou růži obstará. Jediný růžový keř, který však plodí rudé růže, přes zimu pomrzl a pupeny uvadly. Slavík má jedinou možnost – obětovat svůj život a po celou noc keři zpívat, zatímco bude jeho tělo nabodnuto na jeho hruď – tak dá život nové růži, která se zbarví krví Slavíkova srdce. Slavík oběť podstoupí a zemře. Mladík ráno najde rudou růži, donese ji své dívce, ale ta ji odvrhne, že by se jí stejně nehodila k šatům a vůbec, že hoch je jen student a nebude se s ním zkrátka zahazovat. Slavíkova oběť je tak zbytečná.
Když Slavík dozpíval svou píseň, Student vstal, vyňal zápisník a tužku z kapsy.
„Má formu,“ řekl si a odcházel hájem, „to se mu nedá upřít, ale má nějaký cit? Obávám se, že nemá. Ano, je jako většina umělců. Všechno je jen styl, bez jakékoli pravé upřímnosti. Neobětoval by se pro jiné. Myslí jen na hudbu a každý ví, ze Umění je sobecké. A přece musíme připustit, že v jeho hlase znějí některé krásné tóny. Jaká škoda, že nic neznamenají a nemají praktické ceny.“
I přitiskl se Slavík těsněji k trnu a trn se dotkl jeho srdce a ostrá bolest jím mučivě pronikla. Hořká, hořká byla ta bolest a divočeji a divočeji zaznívala slavičí píseň, neboť zpíval o Lásce, kterou zdokonaluje Smrt, o Lásce, která nezhyne v hrobě.
A nádherná růže znachověla jako růže východní oblohy. Nachový byl věnec lupení, nachové jako rubín bylo srdce.
„Jaká hloupost je Láska!“ pronesl Student odcházeje. „Není ani zpola tak užitečná jako Logika, neboť nedokazuje nic a vždycky říká to, co se nikdy nesplní, a přesvědčuje nás věřit v to, co není pravdivé. Vskutku je zcela nepraktická, a protože v této době být praktickým je všechno, vrátím se k Filozofii a budu studovat Metafysiku.“
Sobecký Obr
Obr byl po sedm let na návštěvě u přítele a děti si po tu dobu chodily hrát do jeho krásné zahrady. Když se Obr vrátil, rozzlobil se na děti a prohlásil, že jen on si může hrát ve své zahradě a nikdo jiný. Děti vyhnal, obehnal zahradu vysokou zdí a vyvěsil výstražnou ceduli. Jaro, Léto i Podzim se zahradě od té doby vyhýbaly, protože litovaly děti, které si teď neměly kde hrát. Za to Zima, Severák, Kroupy, Sníh a Mráz si libovaly, jaké je to pěkné místečko, a zabydlely se tu. V Obrově zahradě tedy byla věčná zima. Jednou se sem děti přeci jen vkradly, vylezly na stromy a zpívaly. Tu Zima začala ustupovat a v zahradě vše krásně vykvetlo. Obr si uvědomil, jak byl sobecký a dokonce pomohl nejmenšímu chlapečkovi, který nedosáhl na větve, a vysadil ho na strom. Chlapečka si oblíbil nejvíce, ale ten už se zde nikdy potom neobjevil. Obr zestárnul a po celý jeho život si v zahradě již směly hrát děti. Jednou v zimě opět uviděl v zahradě onoho malého chlapečka.
Na dlaních dětských ruček byly stopy hřebů a stopy dvou hřebů byly i na nožkách. „Kdo se tě odvážil ranit?“ vzkřikl Obr. „Pověz mi a já vezmu svůj veliký meč a zabiju ho.“ „Nesmíš!“ odpovědělo dítě, „neboť to jsou rány Lásky.“ „Kdo jsi?“ zeptal se Obr a podivná bázeň ho přepadla, že poklekl před děťátkem. A tu se dítě na Obra usmálo a řeklo: „Tys mě jednou nechal hrát ve své zahradě, dnes půjdeš se mnou do mé zahrady, která jest Ráj.“
A když děti odpoledne přiběhly, nalezly Obra, jak leží mrtev pod stromem, celý pokryt bílými květy.
Oddaný přítel
Věru, bohatý Mlynář byl Honzíkovi tak oddán, že nikdy neminul jeho zahradu, aniž se naklonil přes zeď a nenatrhal si velkou kytici nebo hrst kořenných bylin nebo si nenaplnil kapsy švestkami a třešněmi, byla-li právě doba ovoce.
„Praví přátelé mají mít všechno společné.“ říkával Mlynář a Honzík přikývl usmívaje se a byl velmi hrdý na přítele s tak vznešenými myšlenkami.
Někdy se ale sousedé divili, že bohatý Mlynář svému příteli nic nedává na oplátku...
... V zimě byl také nesmírně osamělý, protože Mlynář k němu nikdy nepřišel na návštěvu. „Nebylo by k ničemu dobré, abych chodil k Honzíkovi, dokud leží sníh,“ říkával Mlynář své ženě, „neboť když lidé mají nesnáze, mají být ponecháni sami sobě a ne obtěžováni návštěvami. Taková je aspoň moje představa o přátelství a jsem přesvědčen, že je správná.“ ......
„Ale nemohli bychom pozvat malého Honzíka k nám?“ ptal se nejmladší Mlynářův syn. „Vede-li se ubohému Honzovi zle, dal bych mu polovinu své kaše a ukázal bych mu své bílé králíky.“ „Jsi ty ale hloupý hoch! ... Což nevíš, že kdyby Honzík přišel k nám a viděl náš sálající oheň a naši dobrou večeři a náš velký sud červeného vína, že by se mohl stát závistivým; a závist je nejhroznější vlastnost, jež kazí každou povahu. A já nedovolím, aby se Honzova povaha zkazila. Jsem jeho nejlepší přítel a budu nad ním povždy bdít a dbát, aby se ho nezmocnilo pokušení.“
Mlynář po kruté zimě nabídl Honzíkovi svůj polorozbitý trakař, protože mu doma překážel, když si koupil zbrusu nový. Honzík mu byl velmi vděčen a Mlynář jej od té doby vydíral čím dál více – za přislíbený trakař pro něj musel Honzík nosit pytle s moukou, spravit střechu, jít pást jeho ovce a další služby, pro které ač nerad zanedbával svou zahradu. Příteli však nemůže odříci pomoc! Nakonec je poslán ve tmě pro vzdáleného lékaře. Na cestě zpět zabloudí a utopí se v bažině.
Hvězdné dítě
Příběh o nalezenci, jehož se ujal chudý Drvoštěp. Dítě bylo krásné na pohled a brzy velmi zpychlo, nad ostatní děti se povyšovalo a zvířatům a všem ošklivým a chudým ubližovalo. Jednou bylo kruté ke staré žebračce, která mu však pověděla, že je jeho matka. Dítě najednou zošklivělo a nyní to bylo ono, komu se všichni smáli a jehož trýznili. Dítě prohlédlo a rozhodlo se, že musí najít ve světě svou matku – žebračku a prosit ji za odpuštění. Ve velkém městě upadlo do otroctví zlého kouzelníka, který jej bil a trápil hlady a nutil je po tři dny hledat v lese tři hroudy zlata. S hledáním mu vždy pomohl Zajíc, nad nímž se chlapec slitoval a jehož pustil z oka. Zlato však vždy dal malomocnému, který o ně prosil u vstupu do města, i když chlapec věděl, že jej pak čeká bití. Po třech dnech však opět zkrásnělo a všichni lidé se mu klaněli, neboť v ten den měl do města vstoupit jejich očekávaný vladař. Objevila se i žebračka, jejíž nohy mladík zkropil slzami lítosti. Když vstal, shledal, že žebračka je královnou a malomocný, nad nímž se slitoval, je králem. Tak se tedy začal spravedlivě vládnout městu a se všemi slabými a potřebnými měl vždy slitování.
Mladý král
Ale ještě častěji zůstával samoten. Bleskový instinkt, podobný vnuknutí, mu prozradil, že tak tajemství umění nejdůvěrněji poznáme a že Krása jako Moudrost milují osamělé obdivovatele.
Infantčiny narozeniny
Španělská infantka slaví dvanácté narozeniny. Na její počest je u dvora uspořádána znamenitá oslava, kde je nachystáno mnoho atrakcí: květinové záhony, divadelní představení, hudebníci, fakíři, cikáni hrající na citery a všechno možné pro pobavení infantky a jejího doprovodu – všichni se samozřejmě baví v souladu s přísnou dvorskou etiketou, nijak okázale.
V obyčejných dnech si směla hrát pouze s dětmi své vlastní společenské třídy, takže si vždycky hrála sama, ale den jejích narozenin, to byla výjimka, a král přikázal, že si má pozvat kohokoli ze svých mladých přátel...
Největší veselost a rozmar však způsobilo tančení malého trpaslíka, zrůdičky, která svou ohyzdností všechny přitahovala.
Ten trpaslík byl ale vskutku zcela neodolatelný a ani u dvora španělského, odjakživa proslulého pěstovanou zálibou ve všem hrůzném, nikdo ještě nikdy neviděl tak fantastickou malou nestvůru. Však to také bylo jeho první vystoupení. Teprve včera ho objevili dva šlechtici, když se při lovu dostali do vzdálené části rozlehlého korkového lesa, obklopujícího město: divoce tam pobíhal a šlechtici ho dopravili do paláce jako překvapení pro infantku; jeho otec, chudák, který v milířích pálil uhlí, byl jen rád, že se zbavil tak ošklivého a k ničemu dobrého dítěte. To nejzábavnější na tom trpaslíkovi asi bylo, že si vůbec neuvědomoval, jak groteskně vypadá. Dělal dokonce dojem tvora zcela šťastného a báječně naladěného. Když se děti smály, sám se smál stejně uvolněně a radostně jako kterékoli z nich a po každém tanečku se jim všem úžasně legračně klaněl a usmíval se a kýval na ně, jako by patřil mezi ně a nebyl jen příšerka, kterou příroda v jakémsi humorném rozmaru vymodelovala druhým pro posměch.
Infantku jeho vystoupení tak pobavilo, že po jeho skončení hodila trpaslíkovi bílou růži ze svých vlasů. Ten se domníval, že je to známka infantčiny lásky a začal si představovat, že ji vezme s sebou do lesa, kde je to o tolik krásnější a zajímavější než tady, kde je tolik druhů květin a rostlin, že jí ukáže všechny ptáky a zvěř a co všechno umí, že ji ochrání.
Z toho, co jim říkal, nerozuměli ptáčci ani jedinému slovu, ale to vůbec nevadilo, protože nakláněli hlavičky k jedné straně a tvářili se moudře, a to je zrovna tak působivé jako skutečné porozumění a je to mnohem snazší.
Vydá se ji odpoledne hledat do paláce, když v jedné komnatě uvidí zrcadlo. Z počátku nechápe, že ta příšera v odrazu je on sám, ale když mu to dojde, pochopí zároveň, že byl při představení všem jen pro posměch a infantka ho nemiluje. Vzápětí přijde infantka se svou družinou a chce po něm, aby jí opět zatančil, ale trpaslík nemůže – zemře žalem.
„Mi bella princesa, ten komický trpaslíček vám už nezatančí nikdy. Škoda, protože je to taková šereda, že by snad i krále přiměl k úsměvu.“ „A proč mi už nikdy nezatančí?“ ptala se se smíchem infantka. „Protože mu puklo srdce,“ odvětil komoří. Infantka se zamračila a něžné rtíky, podobné plátkům růže, se jí maličko zvlnily pohrdáním. „Pro příště si zapamatujte, že ti, co si přijdou se mnou hrát, nesmějí mít srdce,“ prohlásila a vyběhla do zahrady.