Občanský průkaz
Novela vydaná 2006 byla v roce 2010 zfilmována Ondřejem Trojanem. Pojednává o životě mladého hrdiny, který spolu s ostatními spolužáky v šedesátých letech obřadně obdrží z rukou policistů své nové občanské průkazy. Tím se stávají oficiálními články systému, s nímž nesouhlasí. Smluvené drcení ruky předávajícímu strážníkovi namísto obyčejného potřesení pravicí započíná dlouholetou éru potyček s představiteli zákona, kteří na skupinku výrostků a později mladých mužů mají už navždy spadeno. Vzdorovitost i odvaha této partičky jejím členům ovšem komplikuje život na mnoha frontách: nedostanou se na adekvátní střední školu, jeden z nich dokonce podlehne onemocnění ledvin, když si ve snaze vyhnout se odvodu na vojnu lehnul na několik hodin nahý do sněhu. Postupně procházíme jejich prvními povoláními, prožíváme házení dlažebních kostek při pražském jaru 1968, jež bylo brutálně potlačeno. Příběh končí až po revoluci, kdy dochází k odtajnění kádrových spisů tajné policie a náš hrdina, který už je teď ve středních letech a má vlastní rodinu, je překvapen, kdo všechno z jeho známých byli udavači a kolaboranti se systémem.
Ukázka: okupace vojsk Varšavské smlouvy 1968
Aleše zbili Rusové hned jako jednoho z prvních. Stalo se to na Haštalským náměstí, kde si zřídili něco jako svý headquarters čili hlavní velitelství. Malý děti, který se tam motaly, žebraly na těch ruskejch vojácích odznáčky. Aleš tam byl se svým spolužákem Felixem, kterej si to fotil, a když po něm Rusové chtěli film a začali se s ním strkat, tak mu šel Aleš na pomoc s vysokoškolskou ruštinou, kterou v něm kultivovala v prvním ročníku právnické fakulty profesorka Raisa Arsentěvna Dolgopolová. Aleš dostal za svůj výkon jednu zleva a jednu zprava a ustlal si přímo na ulici, kdežto Felixe dokopali ty nasraný Rusáci do sklepa, kde si ho vzalo do práce takový to komando, chlapi, co měli pod maskáčema modrobíle pruhovaný trika, a málem ho tam zabili.
"Ne že bych se v tom sklepě posral strachy," vysvětloval Felix Alešovi pozdějc, "voni to ze mě prostě vytloukli ven..."
Už předtím měl Aleš ve svém vztahu k Sovětskému svazu poměrně jasno. To, že od nich dostal přes držku, již na kvalitu tohoto vztahu nemělo podstatný vliv, jenom si potvrdil, že jeho dřívější básně, které se tímto tématem zabývaly, skutečně vyplynuly, jak říkal, "z nejjemnějších záhybů básníkovy duše".
Kde domov můj, kde domov můj?
tanky hučí po lučinách,
kulky bzučí po skalinách
v sadě skví se Rusů pět,
zemský ráj to na pohled.
A to je ta země česká,
vůkol je mléko a jednotky,
strdí bys však marně hledal,
dávaj ho v Rusku do vodky.
A později události na náměstí v Praze, známé jako Pražské jaro - demonstrace a její následné potlačení policejními jednotkami a milicí.
"Ukaž ruce!!!" a Charlie nechápavě natáh ruce před sebe a čekal, protože nevěděl, co se po něm chce, a mladej policajt mu poručil: "Dlaně!!! Ukaž mi dlaně!!!", a tak Charlie poslušně otočil svý ruce dlaněma vzhůru, a když je policajt chňap a prohlíd, tak křiknul směrem k ostatním: "Házel! Tahle svině házela!" a smek s ním stranou, kde mu dlaně prohlíželi další policajti, který jen pokyvovali hlavama a říkali jeden druhýmu: "Jasně že házel! Podívejte, jak je má od těch matek zasraný...!"
"Já tady bydlím..." bylo to jediný, na co se zmoh Charlie. "Já tady kousek bydlím...", ale nikdo ho neposlouchal, protože teď prohlíželi ruce i ostatním, a byl v tý řadě i jeden chlap v těžký kožený bundě, takovej už poměrně starší chlápek, a ten policajtům povídá: "Vidíte? Čistý...! Kdepak, soudruzi, já nic neházel...!" a ten mladičkej policajt ho při těch slovech třísknul do těch dlaní obuškem tak silně, že chlap jen zařval a strčil ruce do podpaždí, a policajt chvíli čekal a celou tu dobu se jen usmíval a pak zahulákal: "A teď je ukaž!" a vytrh mu ty ruce, za zápěstí mu je vyrval z podpaždí a pak už klidnějším tónem a s pohledem vítěze prones: "Vidíš?! Sou modrý! A když sou modrý, tak si házel...!" a pa se obrátil k ostatním a přikázal, ať všichni natáhnou ruce dlaněma nahoru, a policajti do těch dlaní řezali obuškama a lidi řvali bolestí a hrůzou a ta holka, co před chvílí prosila, že se jí chce na záchod a jestli by si nemohla odskočit, teď seděla se zalknutým výrazem a rezignovaně pozorovala skvrnu na svejch bílejch kalhotách, skvrnu, která se pomalu zvětšovala.