Na jih od hranic, na západ od slunce

Haruki Murakami

Název románu je odvozen od kontrastujících asociací, jež se nezávisle na sobě v knize objevují. Na jih od hranic je název písně Nat King Cola, písně oblíbené Hadžimem a jeho přítelkyní Šimamoto v období dospívání. Symbolizuje pro ně fantastickou, nedostižnou představu krásného a ideálního života. Spojení "na západ od slunce" má opačné konotace. Šimamoto je vyslovuje v závěru románu, kdy při nejmenším jí samotné je jasné, že nemanželský poměr s Hadžimem nebude mít dlouhého trvání. Pojem souvisí s jevem, jímž trpívají sibiřští rolníci žijící v naprosté izolaci od civilizace. Jejich dlouhodobá samota je nakonec dožene k šílenství - jednoho dne všeho nechají a vydají se zjistit, co je za obzorem, tam, kde zapadá slunce. Vidina je žene dál a dál navzdory hlavu a únavě, až nakonec padnou vysílením a zemřou. Zmínka Šimamoto o tomto fenoménu shrnuje jeden z hlavních motivů románu - hledání životní cesty, vyrovnávání se s pocitem osamění a nepatřičnosti.

Román vydaný poprvé 1992 (v češtině 2004), vyprávěný v ich-formě. Jeho protagonista Hadžime líčí běh svého života a krize svých milostných vztahů, s akcentem na jeho rostoucí rozčarovanost z banálního, prázdného světa pragmatického blahobytu. Potýká se s pocity odcizené pseudoexistence a podvědomě hledá cesty, jak hluboce, opravdově žít.

Japonsko je dnes země z ekonomické perspektivy moderní, ale konfuciánským duchem, podněcujícím lid k loajalitě a patriotismu, je prosyceno stále. A právě v tom Japonci spatřují specifika své tržní společnosti, jíž vděčí za výrazné hospodářské úspěchy. Tato podoba hospodářské prosperity ovšem vytváří atmosféru leckdy těžko únosného tlaku na jedince.

Tento tlak pociťuje také Hadžime, připadaje si sevřený konvencemi a svými sociálními rolemi, z nichž není úniku.

Pocit odcizení se v japonské literatuře objevil na začátku minulého století v souvislosti s importem individualismu. Chápání tohoto pojmu ovšem vychází ze zcela odlišných intelektuálních tradic a nedá se snadno převést do kultury, kde je život jednotlivce ve všem všudy podřízen vždy nějaké vyšší komunitě. Individualismus tu byl obvykle ztotožňován s egoismem a jeho projevy byly potlačovány, neboť nejpodstatnějším prvkem japonské sociální struktury je skupinová identita. K odporu vůči ní se přidružil koncept buddhistické rezignace, což přispělo k japanizovanému pojetí individualismu, jehož výrazem nebylo sebenalezení v moderní společnosti, ale paradoxně naprostá izolace jedince.

V tomto díle se rovněž projevují náznaky tohoto přístupu. Hadžime se celoživotně cítí být vyčleněn ze společnosti díky svému jedináčkovství, introvertní povaze a posléze totéž nalézáme v komunikaci s tchánem, jehož touhu po mamonu a materialistické pojetí štěstí Hadžime ostře odmítá. Přesto však individualismus v tomto románu není tak krajní a explicitní jako v jiných dílech uvedené tendence.

Román se ve velké míře zaobírá motivem manželské nevěry. Na tu je v japonské kultuře pohlíženo jinak než v našem kulturním kontextu.

Pokud muž nezapomíná hrát patřičnou roli ve společnosti, nevěrou se mravnosti nezpronevěřuje. Užívání smyslných radostí mimo rodinu má i ozdravné účinky, dokáže navíc pozdvihnout pracovní morálku. Proto je také tchán Hadžimemu rozhodně neupírá.

Když byla moje žena těhotná, párkrát jsem jí byl i nevěrný. Nikdy ale nešlo o nic vážného ani dlouhodobého. S jednou partnerkou jsem se nikdy nevyspal víckrát než jednou nebo dvakrát. No dobrá, výjimečně i třikrát. Vlastně mi to ale nikdy nepřipadalo jako opravdová nevěra. Prostě jsem se jen chtěl s někým vyspat, a ty ženy to nejspíš vnímaly úplně stejně.

Hadžime však svůj mimomanželský vztah vnímá jinak. Jeho vztah s Šimamoto se blíží spíše západní "koncepci" milostné romance. Ona pro něj nepředstavuje ozdravné povyražení, ale osudovou přitažlivost.

[...] Zatímco civilizaci s křesťanskou tradicí spíše dokáže pobouřit samotný fakt manželské nevěry, japonské cítění odpuzuje pouze otevřený popis erotických scén. Těch se Murakami rozhodně nebojí - erotické popisy zvláštně kontrastují s jinak decentním, až poetickým líčením vztahů a situací.

Z domácí literární tradice zde Murakami čerpá zejména při charakteristice žen coby objektů lásky a milostných citů vůbec. Murakami v líčení své nevyzpytatelné krásky uplatňuje starý trik japonského umění: mistrné ovládání elegance náznaku. Právě v [milostných vztazích podle japonské tradice] se často vyskytují postavy zastřené nocí a deštěm. V postavě Šimamoto, která se za deště zjevuje v baru, aby se záhy ztratila do tmy, se promítá kdysi velmi oceňovaná graciéznost tlumeného. [...] Šimamoto je typ ženy přicházející z hlubin japonské tradice.

Přestože se Murakamiho příběhy nesnaží nijak poučovat, dají se chápat jako výstražná podobenství o světě pokřivených lidských hodnot.

Text kurzívou převzat z doslovu Kláry Macúchové.

O původu názvu knihy. Tedy alespoň první poloviny :)

Zvedla ruku, kterou měla až do té chvíle opřenou o opěradlo pohovky, a pak ji položila na koleno. Trochu nepřítomně jsem sledoval, jak její prsty obkreslují jeden ze čtverečků na látce sukně. Bylo v tom něco fascinujícího. Jako by z jejích prstů vycházela neviditelná nit, ze které se pomalu spřádá nový a nový čas. Když jsem přivřel oči, úplně jsem ho viděl vířit tmou. Jeho spirály se rodily a pak zase tiše ztrácely ve tmě. Odněkud z dálky bylo slyšet, jak Nat King Cole zpívá South of the Border. To "na jih od hranic" mohlo být jedině v Mexiku. To jsem tehdy ale nevěděl. Cítil jsem v těch slovech zaznívat něco zvláštního, jedinečného.

Introveze a proč je nebezpečná. Kdo se v tom vidí? Já ano.

Vytáhla z kapsy kapesník a utřela si slzy. Až tehdy jsem si všiml, že pláče. Nevěděl jsem, co bych měl říct, a radši jsem čekal, jak se věci vyvinou.

"Ty si totiž nejradši o všem přemýšlíš sám a nechceš, aby se ti do toho někdo pletl. Možná proto, že jsi jedináček. Prostě sis zvyknul všechno řešit sám. Uděláš si závěr sám pro sebe a to ti stačí," zavrtěla Izumi hlavou. "Někdy z toho mám trochu strach. Připadám si opuštěná."

Na vysoké škole jsem chtěl ještě jednou začít žít v úplně cizím městě, ještě jednou od základů změnit sebe i svůj život. Myslel jsem si, že se dokážu změnit a napravit své chyby. Ze začátku zdálo, že to svedu. Ale nakonec jsem zase zjistil jen to, že už jiný nebudu. Že budu dál dělat stejné chyby, dál ubližovat ostatním i sám sobě.

Pocity osamění, únik do světa představ:

Trávil jsem spousty času vymýšlním, jak se usmířím s Izumi a jak se zas začnu vídat s Šimamoto. Byly to krásné představy. Pro jejich naplněn jsem ale nakonec neudělal vůbec nic. Ty dvě už se mnou totiž ve skutečnosti nemusely mít nic společného. A čas se zpátky vracet nedá. Nakonec jsem začal trpět samomluvou a po nocích osaměle pít. Tehdy mě napadlo, že se už třeba nikdy v životě neožením.

"Každý žijeme jinak. A každý jinak umíráme. Ale to není důležité. Nakonec zůstane vždycky jen poušť. Jedině ta přežije."

O knihách

"A proč nečteš žádné nové?"

"Možná se nechci zklamat. Když čtu knížku, která nestojí za nic, vyčítám si pak, že jsem zbůhdarma marnil čas. Hrozně mě to vždycky naštve. Dřív to tak nebývalo. Měl jsem spoustu času, a připadalo mi, že i z vyloženého škváru si dokážu něco odnést. Vážně. Ale to už je pryč. Dnes už mi něco takového přijde opravdu jen jako ztráta času. Asi už začínám stárnout."