- Soubor 13ti povídek z roku 1878, které sjednocuje prostor Malé Strany, kterou autor znal důvěrně ze svého dětství a mládí
- Malá Strana je zde jakýsi mikrosvět, uzavřený ostatní Praze a světu. Autor podává jeho celkový obraz (scény z hostince, ulice, domácností…)
- Drobnokresba – detailní záběr na jednotlivé postavy, maximální konkrétnost charakteristiky.
- Vysoká umělecká hodnota jazyka a vypravěčského umu.
- S výjimkou Týdne v tichém domě mají všechny povídky vypravěče v první osobě.
(text naleznete na serveru www.cesky-jazyk.cz, jelikož jsem dosud nepořídila vlastní výpis)
Týden v tichém domě
Povídka úvodní a nejrozsáhlejší, která popisuje život obyvatel měšťanského domu. Žije zde hokynářská rodina Bavorova se synem Václavem, ten je propuštěn z úřadu pro zápisky a karikatury, v nichž posuzoval spoluúředníky. Rodina domácího Ebera šije vojenské prádlo pro výdělek, ale zároveň se nezapomíná chovat maloměšťácky. Objevuje se zde i figurka starého mládence doktora Loukoty. V pozadí se ještě ukazuje pohřeb staré panny Žanýnky a svatba Josefínky a strojmistra Bavoráka.
Pan Ryšánek a pan Schlegl
Příběh povídky zasahuje do roku 1875. Odehrává se v hostinci U Štajniců, kde se odedávna schází společnost vyšších úředníků a každý zde má své místo. U jedné lavice proti sobě sedávali pan Ryšánek a pan Schlegl. Nikdy na sebe ale nepromluvili, nepodívali se stejným směrem. Nenáviděli se, protože dříve byli soky lásce. Jednoho dne ale prodavač kanafasu- pan Shclegl – onemocněl. Když zase po dlouhé době přišel ke Štajnicům, shledal se opět s panem Ryšánkem – obchodníkem se železným zbožím. překonali nenávist a ukázalo se, že se potřebují a jsou vlastně i přátelé.
Přivedla žebráka na mizinu
Pan Vojtíšek byl žebrák, ale měl se docela dobře. Vždyť v ulici ho každý znal. Měl jedno přísné pravidlo, nikdy nežebrat u kostela. Přes den se pak šel najíst, vždy věděl, kde ho čeká hrnek od oběda. Jednou o něm však Baba Miliónová napovídala, že má za vodou dva domy. Potom už panu Vojtíškovi nikdo nedal peníze ani jídlo. A pan Vojtíšek nakonec zemřel.
O měkkém srdci paní Rusky
Paní Ruska, vdova, se zúčastňovala všech pohřbů, které na Malé Straně byly. Vždy nebožtíka pomluvila, a proto nesměla na pohřby chodit. Proto se přestěhovala k bráně, kterou každý pohřeb musel projít.
Večerní šplechty
Na střechách malostranských domů se scházeli čtyři muži. Povídali si a rozjímali o životě. Zde měli klid. vystupuje zde postava autora (Hovora).
Doktor Kazisvět
Doktor Kazisvět byla přezdívka pro lékaře Heriberta, který však své povolání nevykonával. Lidé jej pro jeho uzavřenost neměli rádi. Při jednom slavném pohřbu rady Schepelera sjela rakev z nosítek a Heribert poznal, že „mrtvý“ muž žije. Stal se tak sice slavným, ale to nic nezměnilo a Heribert byl doktor Kazisvět neboť zkazil radost dědiců a vdovy.
Hastrman
Pan Rybář patřil k nejváženějším občanům. jeho oblíbené „moře“, které všem ukazoval, a zelený fráček mu vysloužily přezdívku Hastrman. Vyprávělo se, že vlastní velké bohatství – sbírku diamantů. Snad si to i myslel on sám, ale jeho kameny neměly žádnou cenu. Rodina ho měla však i přesto ráda.
Jak si pan Vorel nakouřil Pěnovku
Pan Vorel si otevřel krámek U Zeleného anděla. Lidé si však na nový obchůdek nechtěli zvyknout, a tak si pan Vorel krátil čas při čekání na zákazníky kouřením dýmky. Když přišla první zákaznice, bylo vše tak zakouřené, že se rozneslo, že vše z jeho krámu je vyuzené kouřem. Pan Vorel stále čekal a nakonec se ze zoufalství oběsil.
U tří lilií
Romanticky laděný příběh, který prožívá básník (autor) o dívce, jež tančí v hospodě. Ta i přes zprávu o matčině smrti tančí dál. Lidská otrlost nezná mezí.
Svatováclavská mše
Autor vzpomíná na své mládí. Nechal se zavřít na noc do svatováclavského chrámu, aby se přesvědčil, zda sv. Václav bude o půlnoci sloužit mši, ale všecko zaspal. Když se probudí, vidí plačící maminku a tetu, které se o něho strachovaly.
Jak to přišlo…
Příběh z dětství, kdy se Neruda domluví s kamarády, že zničí Rakousko. Utvořili tajný spolek, vypracovali tajný plán dobytí Prahy, koupili si pistoli a všechny peníze dali hokynáři Pohorákovi na střelný prach. Ten peníze propil a tak zachránil Rakousko.
Psáno o letošních Dušičkách
příběh o tlusté slečně Máry, která zůstala starou pannou. Kdysi se jí v žertu písemně vyznal z lásky kupec Cibulka a rytec Rechner, ale pak zase ustoupili (prý z vzájemné ohleduplnosti). Oba ctitelé spadli do Vltavy a utonuli. Máry jim oběma na Dušičky dává na hrob věnec.
Figurky
Advokátní koncipient Krumlovský chce složit advokátskou zkoušku a přestěhuje se na Malou Stranu, aby mohl studovat. Ale lidé v domě – figurky – jsou tak zajímaví, že ho rozptylují. Bydlí u záletné konduktérky a je vyzván nadporučíkem, který za ní chodí, na souboj a obstojí v něm. Žije tu malíř Augusta, jeho manželka, která šišlá, když mají peníze, Provazník píšící škodolibě anonymní dopisy atd.
Ukázka: (z povídky Psáno o letošních dušičkách)
Věděl jsem, že velcí psi umějí i kliky odvírat, a proto jsem dolejší dvéře připevnil šátkem. Soudil jsem, nahoru na kruchtu pak že za mnou nemohou. Ráno ale, až je kostelník zase odvede, že sejdu beze všeho nebezpečí opět dolů. Ano, jednalo se o přenocování v Svatovítském chrámě. O tajné, to se rozumí. Ale o velice důležité. Věděliť jsme my hošíci naurčito, že den co den a vždy zrovna o půlnoci slouží svatý Václav ve své kapli svatou mši. Abych se přiznal, byl jsem zvěst o tom mezi svými soudruhy rozšířil vlastně sám. Měl jsem ji ale z dobrého, zcela spolehlivého pramene. Kostelník Havel - říkali mu Havel Krocan, pro neobyčejně dlouhý a skvostný jeho nos - vyprávěl o tom doma u rodičů mých, a když vyprávěl, stříhal tak podivně očima stranou po mně, a já uhodl ihned, že nechce, abych o té tajnosti zvěděl také já. Sdělil jsem ji nejlepším svým dvěma kamarádům a usnesli jsme se, že se na tu půlnoční mši podíváme, - svatý Václav byl náš ideál. Já co hlavní zasvěcenec měl jsem ovšem přednost a dnes jsem tedy první z trojice seděl na spodním kůru, zavřen a oddělen od celého světa.
Doma, to jsem věděl, dnes mne pohřešovat nebudou. Dovedl jsem s onou prolhaností, která tak mnohého devítiletého, nadaného hocha krášlí, matce nalhat, že sobě staroměstská teta naše přeje, abych k ní navečer přišel. Rozumělo se samo sebou, že zůstanu tam přes noc, ráno ale že se dostavím určitě zas na roráty, k ministrantské své povinnosti. Prozradím-li se později, co na tom, vždyť mohu vyprávět, jak svatý Václav slouží mši! Podobalo se mně, že budu pak skoro tak vzácnou osobou jako stará Wimmrová, matka hradčanského truhláře Wimmra, která viděla v čas cholery jednou na vlastní oči, jak kapucínská panenka Mana, oděná zlatým svým talárem, kráčela v noci po Loretánském náměstí a kropila domy svěcenou vodou. Lidé tenkráte se těšili, že úmoru pozbudou; když ale cholera právě v těch domech pak řádila ještě krutěji než dřív, připadli teprv na pravý výklad, že totiž panenka Mana sama si v sousedství vykropovala ty, kteří měli vejít k ní do nebeského království.