Kdo chytá v žitě

Jerome David Salinger

Poválečný americký román vydaný 1951. Prostřednictvím sedmnáctiletého Holdena Caulfielda, jenž je v měřítku mainstreamové společnosti neúspěšným studentem a beznadějným ignorantem bez ambicí vyhozeným už z několika škol, formuluje autor kritiku celé škály společenských jevů, zejména lidského pokrytectví, touhy po slávě a obdivu ostatních, nezdravé ctižádostivosti a zajetí v idei "musí z tebe něco být", ale také náboženství, prostituce nebo milostných vztahů.

Postupně se více a více odkrývá, že Holden, jenž vypráví svůj příběh tří dní strávených prakticky na ulici s několika dolary v kapse, není (přinejmenším ne pouze) špatný student bez zájmu o učivo, ale spíše hloubavým mladým člověkem, jemuž nekonformní a kreativní uvažování brání přizpůsobit se požadavkům a pravidlům školy a celé společnosti. Holden hodnotí dění ve svém okolí měřítkem opravdovosti a smysluplnosti, a co shledá falešným či odtrženým od přirozenosti, to je hotov příkře odsoudit a neúčastnit se toho (příkladem jsou třeba školní cvičení z rétoriky - kritériem dobré známky je mluvit k věci a souvisle, avšak Holden namítá, že pokud někoho napadne zajímavé téma až poté, co začne mluvit o jiném, a mluví poutavě a se zaujetím, je nesmysl chtít po něm souvislost. Není to pro něj potřeba.)

Autor se snaží vytvořit obraz typického nezralého mladíka, jenž svým stylem řeči a posuzováním věcí působí dojmem, že vnímá svět ještě napůl dětskýma očima, černobíle. Avšak právě toto vidění světa - zdánlivě infantilní - umožňuje dobrat se pravé podstaty věcí, kterou "vyspělý" a vzdělaný intelektuál, právoplatný člen většinové společnosti, už není často schopen vidět.

Holden promlouvá jazykem pro jeho věkovou kategorii typickým - mnoha slangovými výrazy, nespisovně, s občas chabou slovní zásobou, mnoha invokacemi (Páni! Kriste pane!), mnoha opakováními stejných formulací a také velkým množstvím hyperbol.

Taky hodně často říkám "páni". Částečně proto, že mám mizernou zásobu slov a částečně proto, že se někdy chovám na svůj věk hrozně nezrale. To mi bylo šestnáct a teď je mi sedmnáct. Ale někdy se vám chovám, jako by mi bylo tak třináct. Což je vážně ironie, poněvadž měřím 189 a mám šedivý vlasy. Vážně! Na jedný straně - na pravý - mám moře šedivejch vlasů. Já je mám odjakživa, už od dětství. Ale přesto se ještě někdy pořád chovám, jako by mi bylo maximálně dvanáct. Všichni to říkají, zvláště táta. Ono je to taky částečně pravda. Mně je to celkem fuk, jenom mě občas otráví, když mi lidi řeknou, abych se choval, jak se na můj věk sluší. Někdy se chovám, jako bych byl mnohem starší, než jsem, vážně. Ale toho si lidi nikdy nevšimnou.

O povýšenosti učitelů:

"Nechal jsem tě propadnout z dějepisu, protože jsi neuměl absolutně nic."

"Já vím, pane profesore. Páni, vždyť já vím. Němoh jste nic jinýho dělat."

"Absolutně nic," opakoval ještě jednou. Což by mě dovedlo dohnat k šílenství. Když lidi něco dvakrát opakujou, ačkoliv to člověk připustí už napoprvé. Načež to řek potřetí. "Ale absolutně nic. Moc pochybuju, žes vůbec otevřel za celý semestr učebnici. Otevřels? Mluv pravdu, hochu."

"No, párkrát jsem se na to tak trochu mrknul," povídám. Nechtěl jsem zraňovat jeho city. Byl do dějepisu zažranej.

"Tak ty ses na to tak trochu mrkl - co?" povídá - hrozně jedovatě. "Tvůj - hm - test je tamhle na prádelníku. Navrchu na té hromadě. Prosím tě, přines to sem."

To teda byla hrozná sprosťárna. Ale šel jsem a přines mu to - neměl jsem na vybranou. Pak jsem si zase sed na tu jeho betonovou postel. Páni, nedovedete si představit, jak mě začínalo mrzet, že jsem k němu zaskočil se rozloučit.

Nezasloužená a podplacená sláva

Zkrátka a dobře, Ossenburger dal Pencey moře prachů, a tak po něm pojmenovali naše křídlo. Na první ragbyovej zápas v roce přijel vždycky do školy v tý svý obrovský káře - v tom svým cadillacu - a my museli všichni na tribuně vstát a udělat mu lokomotivu - to je takovej sborovej pozdrav. Načež druhej den ráno proslovil v kapli řeč, která trvala minimálně deset hodin. Na zahájení nám řek minimálně padesát vtipů - všechny uhozený -, aby nám předved, jakej je báječnej. Ohromná junda.

Holden trpěl smrtí bratra

Můj bratr Allie měl baseballovou rukavici na levou ruku. Byl levák. Náramnej námět na popisování byla proto, poněvadž Allie po ní měl po všech prstech a po kapse napsaný básně. Zeleným inkoustem. Napsal si je tam, aby měl co číst, když je v poli a nikdo není u čáry. Allie už umřel. Dostal leukemii a umřel - 18. července 1946 -, když jsme byli v Maine. Ten by se vám byl líbil. Byl o dva roky mladší než já, ale minimálně padesátkrát inteligentnější. Allie byl příšerně inteligentní. [...] Bylo mi teprv třináct a chtěli mě vzít k psychiatrovi, poněvadž jsem v garážíi rozbil všechny okna. Já jim to nevyčítám, vážně. Tu noc, co umřel, jsem spal v garáži a rozmlátil jsem pěstí všechny okna - jen tak pro nic a za nic. Dokonce jsem se pokoušel rozbít okna v tom stejšnu, co jsme to léto měli, ale to už jsem měl zlomenou ruku, takže se mi to nepodařilo. Byla to ohromná hloupost, to uznávám, ale já skoro ani nevěděl, co dělám, a vy jste Allieho neznali.

Uznání okolí jako měřítko úspěchu

Člověk si málem nemoh ani dát kabát do šatny, takovej nátřesk tam byl. Ale bylo tam hrozný ticho, poněvadž Ernie právě hrál na klavír. Pro pána krále, oni se vám na to dívali jako na posvátnej obřad, když Ernie seděl u klavíru. Tak dobře zas nehraje nikdo. Kromě mě čekaly na stůl asi tři páry a všichni se strkali a vystupovali na špičky, aby viděli, jak Ernie hraje. Měl před klavírem velký zrcadlo a velkej reflektor, obrácenej na sebe, - aby všichni mohli při hře pozorovat jeho obličej. Když hrál, člověk mu neviděl na prsty, ale ten jeho velikej obličej. Náramná senzace. Já nevím tak docela na beton, jak se jmenoval šlágr, co hrál, když jsem vešel. Ale ať to bylo co bylo, cvičil s tím pěkně. Ve vysokých polohách dělal takový ty idiotský efektní kudrlinky a hromadu jiných švindlů, který mě dovedou namíchnout. Ale přál bych vám vidět to stádo, když skončil! To byste se pozvraceli. Vyváděli jak šílenci. Byli to zrovna ty samí imbecilové, co se v kině řehtají jak houpací koně věcem, který nejsou vůbec k smíchu. Na mou duši, já kdybych byl klavírista nebo herec nebo něco a tyhle tupci by mysleli, že jsem senzační, tak by mě to asi dohnalo k šílenství. Já bych ani nechtěl, aby mi tleskali. Lidi vždycky tleskaj tomu, čemu nemají. Já kdybych byl klavírista, tak bych asi hrál někde v almaře. Zkrátka a dobře, když skončil a všichni se mohli utleskat, Ernie se otočil na židličce a udělal takovou hrozně skromnou poklonu. Šašek jeden! Jako kdyby byl bůhvíjak skromnej, kromě toho, že hraje senzačně na klavír. Byla to hrozná šaškárna - já jen jako, že je to takovej strašnej snob. Ale bylo mi ho stejně tak trochu líto, když skončil - z takovýho legračního důvodu. Já si myslím, že už ani neví, kdy hraje dobře a kdy ne. Což není tak docela jeho vina. Částečně to mají na svědomí i všichni ty tupci, co se můžou utleskat - ty by zfanfrněli každýho, když jim k tomu dáte příležitost. Zkrátka a dobře, hrozně mě to deprimovaloa bylo mi zase hnusně, takže jsem si zase div nevyzved kabát a nešel zpátky do hotelu, ale bylo ještě moc brzo a neměl jsem zrovna chuť bejt sám.

Pokrytectví, povrchnost

Byl to nejnudnější kluk, jakýho jsem kdy slyšel. A bylo vidět, že tu jeho holku ten pitomej zápas ani dost málo nezajímá, ale vypadala ještě srandovnějc než on, a tak nejspíš poslouchat musela. Takový doopravdy ošklivý holky jsou na tom bledě. Je mi jich někdy tak líto!

[...] Pak se v baru setkal se známou Lili:

Byla tam s jedním námořním důstojníkem, kterej vypadal, jako by spolk pravítko.

"To je báječný, že tě vidím!" povídá Lilinka Simmonsová. Vyložená šaškárna. "Copak dělá tvůj váženej bratr?" To bylo jediný, co vlastně chtěla vědět.

"Má se prima. Je v Hollywoodu..." "V Hollywoodu! No ne, to je ale báječný. Copak tam dělá?"

"Já nevím. Píše..." povídám. Neměl jsem chuť o tom debatovat. Bylo vidět, že to pokládá za senazční událost, že je v Hollywoodu. Skoro každej to pokládá za senzační událost. Většinou lidi, který nikdy nečetli žádnou jeho povídku.

[...]

My jsme si s tím námořníčkem navzájem řekli, že nás moc těšilo, že jsme se poznali. Což mě vždycky dovede umrtvit. Věčně říkám: "Těší mě, že jsem se s váma seznámil" někomu, s kým mě ani dost málo netěšilo se seznámit. Ale když člověk chce žít, musí tyhle věci říkat.

Epizoda s prostitutkou na hotelu:

Řek jsem si, že když je to prostitutka, že bych u ní moh získat nějakou praxi, pro případ, že se kdy ožením. Mě někdy tyhle věci trápěj. Já jednou čet ve Whootonu jednu knihu a tam vám bylo o takovým hrozně kultivovaným, distingvovaným vášnivým chlápkovi. Jmenoval se Monsieur Blanchard, ještě se na to pamatuju. Ta kniha byla mizerná, ale ten Blanchard, to bylo číslo! On vám měl v Evropě na Riviéře velikej zámek, a když měl volno, tak nedělal nic jinýho, než odháněl ženský klackem. Byl to hotovej zpustlík, ale ženský do něj byly úplně vedle. On vám tam na jednom takovým místě říká, že ženský tělo je jako housle, ale rozehrát že ho umí jen senzační muzikant.

[...]

Jestli chcete co vědět, já když s nějakou holkou blbnu, tak mi v padesáti případech ze sta dá pekelnou fušku, abych aspoň zjistil, oč vlastně pro pána krále jde, jestli rozumíte, co tím chci říct. Například ta holka, co jsem s ní jen tak tak neměl pohlavní styk, jak jsem vám o tom vykládal. Mně vám trvalo minimálně hodinu, než jsem jí jenom sundal tu její pitomou podprsenku. Když se mi to konečně povedlo, měla už chuť naplivat mi do ksichtu.

[...]

"Nemáš ramínko? Nechtěla bych si pomačkat šaty. Jsou právě z čistírny."

"Samo," řek jsem honem. Byl jsem jenom rád, že můžu vstát a něco dělat. Odnes jsem jí šaty do skříně a pověsil je. Byla to legrace. Když je věšel, bylo mi vám z toho tak trochu smutno. Představoval jsem si, jak jde do nějakýho obchodu a kupuje si je a v krámě nikdo neví, že je to prostitutka. Když si je kupovala, prodavač si asi prostě myslel, že je to docela normální holka. Bylo mi z toho pekelně smutno - já nevím vlastně proč.

Rozmluvy o náboženství

Já se nedokážu modlit vždycky, když se mi chce. Předně jsem tak trochu ateista. Ježíše mám rád, ale ty ostatní věci v bibli jsou mi celkem dost fuk. Například takoví učedníci. Ty by mě dovedli namíchnout, jestli chcete co vědět. Když Ježíš umřel, byli už prima, ale když byl ještě naživu, tak mu byli pendrek platný. Vždycky ho nechali ve štychu.

[...] konfrontace názorů s jedním spolužákem:

Říkal, že když si Ježíš učedníky vybral, tak je člověk má mít rád. Já mu říkal, že vím, že si je vybral, ale že si je vybral jen tak nazdařbůh. Říkal jsem, že Ježíš neměl čas, aby chodil a každýho analýzoval. Říkal jsem, že to nemám Ježíšovi za zlý a nic. Nebyla to jeho vina, že neměl čas.

Liftboy - pasák přišel s prostitutkou vymáhat pět dolarů navíc a když Holden odmítl, spustil na něj hrůzu a udeřil ho do žaludku. Nechal ho poté ležet na podlaze hotelového pokoje.

Ale stejně jsem měl chuť spáchat sebevraždu. Vážně. Měl jsem chuť skočit z okna. A byl bych to taky asi udělal, kdybych byl na beton věděl, že mě tam někdo něčím přikryje, až přistanu. Neměl jsem chuť se nechat okukovat stádem nějakejch pitomejch čumilů, až budu ležet v tratolišti krve.

Sebereflexe:

Nevzpomínám si přesně, kolik mi ještě zbejvalo, ale jmění to zrovna nebylo. Já vám za nějakejch pitomejch čtrnáct dní utratil majlant. Vážně. Já jsem v podstatě děsnej marnotratník. A co neutratím, to ztratím. V padesáti případech ze sta si dokonce zapomenu vzít zpátky drobný - v restauracích, v barech a tak. Moje rodiče to dohání k šílenství. To jim člověk nemůže mít za zlý.

Majetkové nepoměry, pokrytectví, svůj k svému:

O spolužákovi jménem Dick Slagle: Například si ze mě věčně utahoval - jako kvůli těm kufrům. V jednom kuse opakoval, že jsou moc nový a moc buržoustský. Což byl jeho nejoblíbenější výraz. Někde to čet anebo to někde slyšel. Všechno, co jsem měl, bylo pekelně buržoustský. Dokonce i moje plnicí péro bylo buržoustský. Od rána do večera si ho ode mě půjčoval, ale přes to přese všechno bylo buržoustský.

[...]

Ono je vážně těžký bydlet s lidma, když vaše kufry jsou mnohem lepší než jejich - když máte kufry doopravdy kvalitní a oni ne. Myslíte si, že když je někdo inteligentní - jako ta druhá osoba - a má smysl pro humor, že je mu úplně fuk, čí kufry jsou lepší. Ale ono vám mu to není fuk! Vážně. Což je taky jeden z důvodů, že jsem bydlel s takovým volem, jako byl Stradlater. Měl zrovna tak kvalitní kufry jako já, když už nic jinýho.

Úvahy o jeptiškách

A máma Sallyny Hayesový! Kriste pane! Ta by chodila vybírat prachy s košíčkem jedině v tom případě, kdyby před ní všichni, kdo jí dají příspěvek, padali obdivem na zadek. Kdyby ty peníze do košíčku jen tak hodili a pak odešli a nic neřekli a jí si nevšimli, tak by toho maximálně za hodinu nechala. To by ji nudilo. Odevzdala by košíček, nařčež by šla na oběd do nějakýho hogo fogo podniku. A právě to se mi na těch jeptiškách líbilo. Ty určitě v životě do žádnýho hogo fogo podniku na oběd nejdou, to bylo vidět. Bylo mi z toho děsně smutno, když jsem si pomslel, že nikdy v životě nejdou do žádnýho hogo fogo podniku na oběd. Já věděl, že na tom nějak moc nezáleží, ale přes to přese všechno mi z toho bylo smutno.

Holden pozoruje chlapce, který jde po ulici s rodiči:

Dělal, že jde po nějaký hrozně rovný čáře, jak to děcka dělávají. A celou tu dobu si v jednom kuse zpíval a broukal. Šel jsem k němu blíž, abych slyšel, co zpívá. Zpíval si tu písničku, "Když někoho chytí někdo, jak jde žitem kdes". A měl vám hezkej hlásek. Zpíval si jen tak z recese, to bylo vidět. Kolem svištěly auta, brzdy skřípaly o sto šest, ale rodiče si ho vůbec nevšímali a on vám v jednom kuse šel u okraje chodníku a zpíval si "Když někoho chytí někdo, jak jde žitem kdes". Bylo mi z toho hned líp. Nebyl jsem už tak deprimovanej.

Já nemám žádný hry nějak moc rád, jestli chcete co vědět. Nejsou tak špatný jako filmy, ale že by to bylo něco, o čem bych zrovna básnil, to teda ne. Předně k smrti nenávidím herce. Nikdy nehrajou jako lidi. To si jenom myslej. Některý z těch dobrejch jako lidi hrajou, aspoň tak trošinku, ale ne zas tak moc, aby to byla zábava se na ně koukat. Když některej herec hraje doopravdy dobře, je vždycky vidět, že to ví, že hraje dobře, a hned je všechno v tahu.

Poetické vzpomínky z dětství (muzeum)

Na Kolumba jsme všichni celkem kašlali, ale člověk s sebou měl vždycky moře cukroví a žvejkačku a všelijaký krámy a uvnitř v tom sále to moc příjemně vonělo. Byla tam vždycky vůně, jako když venku prší, i když nepršelo, a jako by to bylo jediný místečko na světě, kde je příjemně, sucho a útulně. Já vám to pitomý muzeum miloval!

[...]

Šel jsem v jednom kuse dál a dál a v jednom kuse jsem myslel na Phoebulku, jak chodí v sobotu do toho musea, stejně jako jsem tam chodil já. Myslel jsem na to, jak si prohlíží stejný věci, jako jsem si vždycky prohlížel já, a jak i ona je pokaždý jiná, když si je prohlíží. Ne že by mě to zrovna nějak moc deprimovalo, když jsem na to myslel, ale nebylo mi z toho taky dvakrát do zpěvu. Některý věci by měly zůstat tak, jak jsou. A člověk by měl mít tu moc, že by je strčil do některý tý velký vitríny a prostě je tam nechal na pokoji. Já vím, že to nejde, ale je to přes to přese všechno hrozná škoda.

Holden uvažuje o smutné budoucnosti mladých, pěkných dívek

Spousta škol už byla na svátky doma, takže tam sedělo a stálo minimálně milión holek a čekaly, až se objeví kluk, se kterým mají rande. Byly tam holky, který měly zkřížený nohy, a holky, který neměly zkřížený nohy, holky, který měly senzační nohy, a holky, který měly hnusný nohy, holky, který vypadaly prima, a holky, ze kterejch se vyklubaly pěkný potvory, až by se s nima člověk seznámil. Jen co je pravda, byla to pěkná přehlídka! Jestli víte, co tím chci říct. Ale taky to člověka kapánek deprimovalo, poněvadž musel v jednom kuse uvažovat, co se s nima se všema asi stane. Jako až vyjdou ze školy a z university. A člověk si moh spočítat na prstech, že většina z nich si asi vezme za muže nějakýho troubu. Nějakýho chlapa kterej věčně vykládá, kolik mu ta jeho mašina žere na sto kilometrů. Nějakýho chlapa, kterej se pekelně namíchne a vzteká jak malý dítě, když ho vyklepnete v golfu, nebo dokonce i v nějaký takový stupidní hře, jako je třeba ping-pong. Nějakýho chlapa, kterej je hrozně sprostej. Nějakýho chlapa, kterej nikdy nepřečte žádnou knihu. Nějakýho chlapa, kterej je nudnej.

[...]

Když se sejdete s nějakou holkou a tý holce to skuší, tak komu by nebylo fuk, že přišla pozdě. Každýmu.

[...]

U holek je ten problém, že když se jim některej kluk líbí, může to bejt sebevětší smrad a řeknou, že má komplex méněcennosti, a když se jim nelíbí, může bejt sebevíc prima a může mít sebevětší komplex méněcennosti a řeknou o něm, že je fouňa.

V divadle:

Víte, hráli dobře, ale zase až moc dobře. Jak jeden z nich něco dořek, tak hned na to přišla hrozně rychle odpověď toho druhýho. Mělo to bejt, jako když lidi doopravdy mluvěj a jeden druhýmu skáče do řeči a podobně. Problém byl v tom, že to bylo zase až moc tak, jako když lidi mluvěj a jeden druhýmu skáče do řeči.

V divadle potkali známého od Sally, se kterou tam Holden přišel:

Byl tam s jednou fantastickou blondýnou a oba dva se snažili tvářit hrozně blazeovaně, jako by si nebyli vůbec vědomi, že se na něj lidi koukají. Skromňoučkej jak fialinka. Měl jsem z toho ohromnou jundu. Sallyna, až na to, že básnila o Luntovejch, moc nemluvila, poněvadž měla strašně práce, jak musela jezdit očima na všechny strany a bejt roztomilá. Načež z ničeho nic uviděla na druhý straně vestibulu jednoho známýho kreténa. Jednoho kluka v takovým tom hodně tmavošedým flanelovým obleku a v takový tý kostkovaný vestě. Typickej produkt některý puncovaný univesity. Ohromná junda.

[...]

Byli byste řekli, že je v dětství koupali v jedný vaničce nebo co. Kamarádi od narození. Dělalo se mi z toho nanic. A legrace na tom byla, že se pravděpodobně setkali všeho všudy jen jednou, na nějakým mejdanu tajtrlíků. Když už byli celí poslintaný blahem, tak nás Sallyna konečně představila. Jmenoval se George, jak dál, nevím - a chodil do Andoveru. No prostě Junda! Byli byste ho měli vidět, když se ho Sallyna zeptala, jak se mu ta hra líbí. Byl to takovej typ tajtrlíka, co na to potřebuje prostor, když má někomu odpovědět. Udělal krok dozadu a stoup jedný paní, která stála za ním, přímo na nohu.

[...]

Načež se začli se Sallynou bavit o spoustě lidí, který oba znali. To byla taková šaškárna, ta jejich koverzace, že jste to v životě neslyšeli. Oba dva si v jednom kuse jako o závod vyvzpomínali všelijaký místa, načež si vyvzpomínali, kdo tam bydlí, a říkali si, jak se jmenuje. Když byl čas jít si zas sednout, měl jsem už namále, že se pozvracím. Vážně. A pak, po druhým aktu, v tý pitomý, nudný konverzaci pokračovali!

Holden se vzpírá obecně zažité představě dospělého života:

"Říkal jsem, že ne, že nebudeme moct jet na žádný úžasný místo, až vyštuduju. Sedíš si na uších. To už pak bude něco docela jinýho. Budeme muset sjíždět s kuframa a se všema krámama vejtahem. Budeme muset všem zatelefonovat a s každým se rozloučit a každýmu poslat lístek z každýho hotelu a podobně. A já budu pracovat v nějaký kanceláři a vydělávat moře prachů a jezdit do zaměstnání taxíkem a v autobusech po Madson Avenue a číst noviny a hrát od rána do večera bridž a chodit do kina a dívat se na spoustu stupidních krátkejch filmů a 'Příštích programů a tejdeníků'."

aluze

Já jsem mu řek, že mně se líbí Ring Lardner a "Velikej Gatsby" a podobně. A to se mi taky líbí. Z "Velikýho Gatsbyho" jsem byl úplně vedle. Ten Gatsby! To byl pašák. Ten mě úplně umrtvil.

Z řečnickejch cvičení měli nejlepší známku kluci, co se drželi věci pořád - to je fakt. Ale byl tam jeden kluk, Richard Kinsella. Ten se nedržel věci pořád a oni na něj věčně řvali: Odbočuješ! Což bylo příšerný, poněvadž předně byl hrozně nervózní - víte, byl to takovej hrozně nervózní kluk - a vždycky se mu začaly třást rty, když na něj došla řada, aby něco vypravoval, a člověk ho skoro ani neslyšel, když seděl ve třídě kousek víc vzadu. Ale když se mu jen kapánek přestaly třást rty, tak se mi jeho vypravování líbilo víc než všech ostatních. A přitom z toho předmětu prakticky taky rupnul.

Wilhelm Stekel: "Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je, že chce kvůli něčemu v příkoří žít."

Profesor promlouvá Holdenovi do duše:

"Říkám ti to k smrti nerad," povídá, "ale já si myslím, že až už jednou budeš mít jasnou představu o tom, kam chceš jít, tvůj první krok bude, že se začneš snažit ve škole. Budeš muset. Jsi student - ať už se ti ta myšlenka zamlouvá nebo ne. Miluješ poznání. [...] Budeš se od nich učit - když budeš chtít. Stejně jako jednou - jestli budeš mít co nabídnout - se bude někdo učit od tebe. Je to nádherné, vzájemné uspořádání. To není vzdělání. To jsou dějiny. Je to poezie. [...] tvrdím, že vzdělanci a učenci, když je jim dán do vínku důvtip a tvůrčí síla - což se na neštěstí stává zřídkakdy - po sobě zanechávají namnoze nekonečně hodnotnější záznamy než lidi, co mají jenom důvtip a tvůrčí sílu. Vyjadřují se namnoze jasněji a obyčejně dokážou jít vášnivě za svou myšlenkou až do konce. A - což je nejdůležitější - v devíti případech z deseti mají víc pokory než neučený myslitel."