Povídky z tohoto výboru patří k stěžejním výkonům Václava Rodomila Krameria. Opatovický poklad a Kšaft jsou povídkami ze současnosti ve stylu „měšťanského realismu“. V obou prózách je východiskem místní pověst kolující v ústním podání, dojem ústního podání podporuje také vypravěč – dodává to věrohodnosti (čtenáři v té době preferovali ústní vypravování před čtením nebo předčítáním) (X preromantická básnická próza dbala naopak na jazyk ozvláštněný a poetizovaný => tato próza se na konci 30. let tedy dostává na rozcestí).
Opatovický poklad: výchovný románek. Do mlynářovy dcery Lidušky je zamilován sládek Tomáš, otec však chystá pro svou dědičku partii výhodnější. Tomáš si Lidušku může vzít, ale až bude mít odpovídající množství peněz. Jednou přijde do mlýna cizinec, když je tam Tomáš sám. Rozmlouvají a podle Tomášova vyprávění se cizinci potvrdí, že na místě mlýna dříve stál Opatovický klášter, který vyplenili husité. Cizinec chce hledat poklad, Tomáš mu pomáhá, taky že naleznou kus zlatého sloupu, ale k tomu aby se dostali k celému sloupu, by bylo potřeba srazit žlab, což Tomáš nechce dovolit, protože starý mlynář by ho určitě zabil. Cizinec mu tedy vyloží svůj příběh. Je stavitelským mistrem a jednou pomáhal opravit klenbu v jednom klášteře a opat ho za to hostil a nechal ho pročítat knihy v knihovně. Tam našel pergamen se zprávou Opatovického opata, že je v klášteře poklad, a s mapou jak se k němu dostat. Chce po Tomášovi, aby zarazil žlab, aby se k pokladu dostali. Tomáš ve vidině svatby s Liduškou a velkého bohatství nakonec souhlasí, když u nalezení pokladu bude také Liduška. Tak společně v noci, když je starý mlynář v Praze, odkopou vchod do podzemní jeskyně a naleznou poklad. Mlynář se ale vrátí dříve než měl a když zjistí, že je voda zastavená a žlab shozený, pustí vodu znovu a ta zatopí podzemí. Tito tři se šťastnou náhodou dostanou ven, mlynář jim odpustí a slíbí Tomášovi, že když dostane z podzemí vodu a poklad vynese, dostane Lidušku. Mezitím se ale strhne velká povodeň, Labe se rozvodní a celý mlýn zatopí. Mlynář s Tomášovou pomocí vystaví nový mlýn. Tato zkouška poučí mlynáře, že nad všecky poklady světa cennější jsou pracovité ruce. Liduška, příkladná česká dívka, zbožná a moudrá, nakonec dostane otcovo požehnání ke svatbě.
Kšaft: dějištěm Dolní Sasko. Čas příběhu vytčen bitvou u Waterloo 1815 a povodní o 10 let později. 3 bratři, Konrád, Bedřich a Filip jsou posláni otcem Valánem, starým vojákem, do války – chystají se na bitvu u Waterloo. Den před bitvou se v hospodě rozhodnou, že nebylo moc zodpovědné nechat doma ve vsi Rýnkopu otce na statku samotného s dcerou Bétou, bez dědice. Sepíšou tedy úpis – kšaft s husarem, který se zde objeví. Mají k němu důvěru, neboť ho jeden z bratří zná už z dřívějška. V bitvě všichni bratři zemřou a husar Bohuslav Štěstěnský má zdědit statek a vzít si jejich sestru Bétu. Přijde na statek a pomáhá nezištně Valánovi. Ten si jej oblíbí a B se také zamiluje do Béty a ona do něj. Otec ji však chce provdat za sousedova syna Petra Dvořáka a teď teprve vytáhne B kšaft, aby dokázal, že statek i Béta jsou mu svěřeni jejími bratry. Statkář ale nevěří v pravost kšaftu a viní B ze zištných úmyslů. Ten tedy odejde, cestuje po Evropě a po několika letech se vrací zpět, koupí nedaleko Rýnkopu statek a žije tam. Místními je oblíben, Béta se zatím vdala za Petra a má s ním dítě. O Bohuslavovi neví.
Jednou přijde obrovská povodeň, při níž zahyne spousta lidí, i Petr. Bohuslav nejdříve zachránil nejmladší Bétino dítě Andulku, kterou našel v plovoucí kolíbce a pak dojel loďkou až ke statku a zachránil Bétu s dětmi, jejího otce a služebnou. Starý Valán nejdříve odmítá projevit vděčnost, ale když z jejich statku vyžene loupežníky a sám je při tom raněn, teprve uzná jeho obětavost a děkuje mu. B si potom vezme Bétu.
Železná košile: překlad povídky uznávaného anglického romantika Williama Mudfordda The Iron Shroud (Železný rubáš), otištěnou ve známém časopisu romantiků Blackwood’s Magazine 1830. Koncem 19.století ji objevil Jakub Arbes. Dají se zde odhalit jisté prvky předzvěstující Máchův Máj (hrdinou vězeň, mučený zřejmostí neodvratného konce).
Ital Vivenčio je zavřen ve vězení na hradě knížete Tolfi na Sicílii. Hloubá nad svým osudem – neví, co s ním má věznitel v plánu, zda ho chce zabít, umořit hladem nebo jestli tam má po léta žít v cele, zapomenut světem.
Když se jednou probudí, zjistí, že má čerstvou potravu, ale okna se mu zdají jinak uspořádaná. To v něm vzbudí pozornost a naději. Totéž se opakuje další den, ale je o jedno méně. Chtěl zjistit, čím to je a v noci nespal, ale cítil ve tmě jen lehké chvění. Ráno měl opět nové jídlo a oken bylo již jen 5. Každý den ubude jedno okno a místnost se zmenšuje, jako by byly odpočítávány dny jeho života. Když je místnost už malá a má 2 okna, najde V. nápis, který sem napsal Ludviko Sforza, který pro Tolfiho sestrojil tuto konstrukci zmenšujících se cel, až člověka nakonec rozmačká. Tolfi ho tam pak sám uvrhl, aby nevyzradil tajemství této stavby. Když je místnost maličká a s jedním oknem, má V místo postele máry. V poslední noci očekává jistou smrt, už slyší hluk zdí a hrůzou omdlí, ale když se vzbudí, zjistí, že je u svých přátel, od nichž se dozví, že jejich vojska porazila vojska Tolfiho, toho zahnali až k hradu a on, aby aspoň Vivenčio neušel pomstě, chtěl přeříznout lano od závaží, což by urychlilo jeho rozdrcení, ale omylem spustil mechanismus roztahování zdí. Sám pak skočil do propasti pod hradem. Přátelé tak našli V spícího na márách, Želenzná košile je název pro tento mechanismus kol, závaží a lan.
Faust: přímá předloha Krameriova Fausta byla německá. První faustovské lidové čtení bylo do češtiny přeloženo již 1611. Tento námět velmi oblíben. Tento Faust vystupuje jako marnotratný, ale i štědrý, jako hýřil i dárce radostí, uspokojený tím, že dosáhl nemožného a získal si obdiv ostatních. Jeho příběh se skládá z více menších příběhů, kde se Faust poměřuje s císaři, kněžnami, sedláky, studenty, aby jim předvedl svou převahu, okouzlil je svou štědrostí, svými divuplnými činy. Až teprve krásná Helena odvrátí Fausta od pestrého světa do ticha soukromí.
Prášílek: Neuvěřitelné a zjevně smyšlené historky kolovaly v ústní lidové tradici odedávna. Tyto byly sebrány německým učencem Rudolfem Erichem Rapsem a spojeny se skutečnou postavou barona Hieronyma von Münchenhausen, důstojníka vojenské jízdy v ruských službách, který proslul jako vtipný vypravěč neuvěřitelných příhod válečných a jiných. Toto sebrání bylo nadále překládáno a rozmnožováno o další příběhy. Kramerius k nim přidal vstupní kapitolky o dětství a výchově mladého šlechtice, který byl veden k pohrdání chudými, k povýšené nadřazenosti nad sedláky a vůbec nad lidmi, kteří pracují.