Tato sbírka obsahuje většinou fragmenty a náčrty různých nedokončených děl, často bez titulu, nebo skici k později dokončeným povídkám, jejich různé verze (zejména Popis jednoho zápasu, Svatební přípravy na venkově, Strážce hrobky, Lovec Gracchus a jiné).
Fragmenty 1897-1906
Nelze říci: Jen nová představa vyvolává estetické potěšení, nýbrž: Každá představa, která nespadá do volní sféry, vyvolává estetické potěšení. Jestliže to ale přesto řekneme, pak by to znamenalo, že jen novou představu můžeme vnímat tak, že naše volní sféra není dotčena; je ale jisté, že existují nové představy, jež esteticky nehodnotíme, takže kterou část nových představ hodnotíme esteticky? Tato otázka zůstává. ...
Existuje rozdíl mezi estetickými a vědeckými lidmi.
Úvodní přednáška o žargonu
Tento žargon je nejmladší evropský jazyk, teprve čtyři sta let starý, a vlastně ještě mnohem mladší. ... Jeho vyjadřování je stručné a rychlé.
Nemá žádné gramatiky. Amatéři se pokoušejí psát gramatiky, ale žargonem se neustále mluví; nedojde klidu. Lid ho gramatikům nenechá.
Žargon pozůstává jen z cizích slov. Ta však v něm nespočívají, nýbrž podržují si spěch a živost, s nimiž byla převzata. ...
Teprve tady může pomoci vykladač, který vás uklidní, takže se již nebudete cítit vyloučeni, a také uznáte, že již nemáte právo naříkat, že žargonu nerozumíte. To je nejdůležitější, neboť při naříkání vždy uniká pochopení.
Nižší státní návladní
Tato povídka zřetelně předjímá pozdější román Proces. Autor se zde stejně jako v Procesu zabývá líčením absurdního puntičkářství a lpění na bezvýznamných detailech v oblasti soudnictví. O povaze obžaloby, jíž se vlastně týká celá povídka, se nedovídáme nic, vše co je podrobně popsáno, je pouze záležitost pečlivě připravovaných písemností k obžalobě. Na diskutovaném přečinu vlastně ani vůbec nezáleží.
Teprve nyní, když je případ oproštěn od všech písemných dokladů, svědeckých výpovědí, jednacích protokolů, porad o rozsudku a zdůvodnění rozhodnutí, poznávají lidé jeho bezprostředně podmanivou prostotu! ...
Nižší státní návladní si velmi přesně vzpomíná – tolikrát ty věci promýšlel -, jak se do oné obžaloby pustil téměř s nadšením, nejen proto, že to byla čest, vést proces pro urážku majestátu, nýbrž protože obžalovaného a jeho věc upřímně nenáviděl. ...
Nešetřil se tehdy, celou obžalobu několikrát přepracoval, některé části desetkrát i dvacetkrát. Navíc se materiál připravovaný pro hlavní líčení hromadil v téměř neproniknutelné mase. ... Dokončení samotné obžaloby považoval jen za nejmenší část své práce, proto viděl pochvalu, s níž mu druhý státní návladní obžalovací spis po důkladném prozkoumání vrátil, nikoli jako odměnu, nýbrž pouze jako povzbuzení, a byla to pochvala veliká, navíc od přísného, na slovo skoupého muže. Zněla, jak nižší státní návladní často opakoval, aniž ovšem dokázal druhého státního návladního přimět k tomu, aby se na ni rozpomněl: „Tento svazek, milý kolego, neobsahuje jen obžalobu, on obsahuje podle všeho, na co stačí lidská předvídavost, také vaše jmenování desátým státním návladním.“
Jedna povídka bez titulu a samozřejmě také nedokončená, pojednává o muži, jenž doma jednou zničehonic našel obří vejce, z něhož se vylíhnul obrovský čápovitý pták. Muž se rozhodl, že se o něj bude starat, opatřoval mu ryby u obchodníka a učil ho létat. Až mne u této povídky mrzelo, že nepokračuje dále ☺.
Dále mne zaujala povídka Isaak Löwy – O židovském divadle, kterou vypráví malý židovský chlapec, kterého fascinovalo herectví a divadlo, jež však bylo jemu jako židovi jeho komunitou zakazováno. Dověděl se jednou, že existuje i židovské divadlo a tajně tam pravidelně chodil. Rodiče se to jednou dověděli a otec mu řekl: „Pamatuj si, dítě moje, že tohle tě zavede daleko, velice daleko“ – a měl pravdu.
Zlo, jež tě obkličuje v půlkruhu jako obočí oko, přinuť zářením k nečinnosti. Aby nad tebou bdělo, až budeš spát, ale nesmělo ani o píď postoupit vpřed.
Uměl jsem umírat, snášet bolesti nikoli, při pokusech uniknout jim jsem je zřetelně zvyšoval, uměl jsem se podřídit umítání, ne utrpení, chyběl mi duševní pohyb, jako když je všechno sbaleno, utažené řemeny se stále znovu mučivě utahují a odjezd se nekoná. Nejhorší jsou nesmrtící bolesti.
Sedmý den odpočívá on, tehdy zaplňujeme zemi my.
Všechny lidské chyby spočívají v netrpělivosti, přerušení metodického postupu v nepravý čas, ve zdánlivém upevňování zdánlivé věci.
Když člověku vniká do duše meč, je důležité toto: klidně hledět, neztrácet krev, přijímat chlad meče s chladností kamene. Skrze bodnutí, po bodnutí se stát nezranitelným.
Levharti vtrhnou do chrámu a vypijí obětní džbány; to se opakuje stále znovu; nakonec se to dá předem vypočítat a stane se to součástí obřadu.
Z opravdového protivníka do tebe vjede bezmezná odvaha.
Je fakt, že existují náboženství, důkazem nemožnosti, aby jedinec byl trvale dobrý? Zakladatel se odtrhne od dobra, ztělesní se. Činí tak kvůli druhým, nebo protože věří, že jen s těmi druhými může zůstat tím, co byl, protože musí zničit „svět“, aby jej nemusel milovat?
Kdo věří, nemůže zažít žádné zázraky. Ve dne nevidíme hvězdy.
Nedopustit, aby slova ukradla přesvědčení. Shoda mezi slovy a přesvědčením ještě není rozhodující, dobrá víra také ne. Taková slova mohou stále ještě takové přesvědčení podle okolností buď zarazit do země, nebo vykopat.
Vrány tvrdí: Jediná vrána by mohla rozbořit nebe. To je nepochybné, nedokazuje to ale nic proti nebi, neboť nebe znamená: nemožnost vran.
Lidský soud o lidském konání je pravdivý a nicotný, totiž nejprve pravdivý, pak nicotný.
Dveřmi vpravo vniknou bližní do místnosti, kde se koná rodinná rada, vyslechnou poslední slovo posledního řečníka, vezmou je, vyhrnou se s ním dveřmi vlevo do světa a vyvolávají svůj soud. Pravdivý je soud o slově, nicotný soud jako takový. Kdyby chtěli soudit s konečnou platností pravdivě, byli by museli zůstat navždy v místnosti, stali by se částí rodinné rady, a tím ovšem zase neschopni soudit.
Mesiáš přijde, až bude možný nejbezuzdnější individualismus víry, nikdo nebude tuto možnost ničit, nikdo trpět ničení, tudíž se otevřou hroby. To snad hlásá i křesťanské učení, jak tím, že skutečně ukazuje příklad, jenž má být následován, individualistický příklad, tak tím, že symbolicky ukazuje zmrtvýchvstání prostředníka v jednotlivém člověku.
Věřit znamená: osvobodit to nezničitelné v sobě, nebo správněji: osvobodit se, nebo správněji: být nezničitelný, nebo správněji: být.
Bylo jim dáno na vybranou stát se králi, nebo královskými kurýry. Všichni chtěli, jako děti, být kurýry. Proto jsou jen samí kurýři, ženou se světem, a protože není žádných králů, vykřikují jeden na druhého hlášení, která již ztratila smysl. Rádi by skoncovali se svým bídným životem, ale neodváží se toho s ohledem na služební přísahu.
Člověk nemůže žít bez trvalé důvěry k něčemu nezničitelnému, přičemž mu jak to nezničitelné, tak ta důvěra mohou zůstat trvale skryty. Jednou z možností, jak vyjádřit tuto trvalou skrytost, je víra v osobního Boha.
Existuje jen duchovní svět, ten, který nazýváme smyslovým, je jen zlo v tom duchovním.
Skutečnost, že existuje jen duchovní svět, nám bere naději a dává nám jistotu.
Po tomto světě nemůže následovat nějaký onen svět, neboť onen svět je věčný, a nemůže tudíž být v časovém vztahu k tomuto světu.
Co je radostnějšího než víra v nějakého domácího boha. – Je to propad opravdového poznání a dětsky šťastné vstání!
Teoreticky existuje možnost dokonalého štěstí: Věřit v to nezničitelné v sobě, a nepachtit se po něm.
Styk s lidmi svádí k sebepozorování.
Fakt, že je naše úloha velká přesně jako náš život, jí dodává zdání nekonečnosti.
Bezútěšné zorné pole zlého člověka, domnívá se, že již v rozpoznání dobra a zla je vidět rovnost Bohu. Jako by prokletí nic nezhoršilo na jeho podstatě: délku cesty bude měřit břichem.
Nikdo se nemůže spokojit pouze poznáním, nýbrž musí se snažit podle něho se chovat.
Stanovisko umění a života je i v samém umělci odlišné.
Smrt je před námi asi jako ve školní třídě na zdi obraz Alexandrovy bitvy. Rozhodující je, abychom svými činy ten obraz zastínili, nebo dokonce vymazali.
Jestliže ti je uložena všechna zodpovědnost, můžeš využít okamžiku a chtít zodpovědnosti podlehnout, ale zkus to a uvidíš, že ti nebylo nic uloženo, nýbrž že ty sám jsi tato zodpovědnost.
Ve světě lži se lež nedá sprovodit ze světa ani jejím protikladem, nýbrž jen světem pravdy.
Utrpení je pozitivním prvkem tohoto světa, ba dokonce je to jediné pojítko mezi tímto světem a pozitivními hodnotami. Jedině zde je utrpení – utrpením. Ne v tom smyslu, že by ti, kteří zde trpí, byli za toto utrpení jinde povýšeni, nýbrž v tom smyslu, že to, co se v tomto světě nazývá utrpením, je v jiném světě, nezměněno a jen osvobozeno od svého protikladu, blaženstvím.
Zničení tohoto světa by bylo úkolem jen tehdy, kdyby to byl zaprvé svět zlý, tj. odporující našemu smyslu, a kdybychom, zadruhé, byli schopni jej zničit. Nemůžeme tento svět zničit, poněvadž jsme jej nevybudovali jako něco samostatného, nýbrž jsme do něj zabloudili, ba ještě víc: tento svět je naše zbloudění, jako takový je ale sám něco nezničitelného, či spíše to, co může být zničeno jen dovedením do konce, nikoli rezignací.
Existuje pro nás dvojí pravda, taková, jak ji představuje strom poznání a strom života. Pravda činnosti a pravda spočívání, v první se dobro odděluje od zla, druhá není ničím jiným než dobrem samým, neví nic ani o dobru, ani o zlu. První pravda je nám dána skutečně, druhá jen jako tušení. To je ten smutný pohled. Ten radostný spočívá v tom, že první pravda patří okamžiku, ta druhá věčnosti, proto také první pravda hasne ve světle té druhé.
Držíme svět a stěžujeme si, že on drží nás.
Hřích přichází vždy nezastřeně a dá se ihned zachytit smysly. Je průhledný jako něco, co jsme sami vytvořili. Přichází zvenku, a když se ho zeptáme, označí svůj původ.
Kdo pečuje o budoucnost, je méně prozíravý než ten, kdo pečuje jen o tento okamžik, protože ten prvý nepečuje ani o okamžik, nýbrž jen o jeho trvání.
Stejně jako se dítě vyvíjí všemi životními stadii až ke stařeckému věku a k smrti – a každé stadium se v podstatě zdá každému předchozímu stadiu nedosažitelné, ať již po něm toužíme, nebo se ho bojíme -, právě tak ve vývoji procházíme – spjati s lidstvem ne méně než se sebou samými – vším utrpením tohoto světa společně se všemi lidmi. V této souvislosti není místa pro spravedlnost, ale ani pro strach z utrpení nebo pro výklad utrpení jako zásluhy.
Kontemplace i činnost mají svou zdánlivou pravdu, ale teprve kontemplací vyslaná, či spíš k ní se vracející činnost je pravdou.