Divá Bára

Božena Němcová

- Povídka, poprvé vydáno 1856

Obecní pastýř Jakub ve vsi Vestci se nikdy nechtěl ženit, až když mu bylo kolem čtyřiceti, řekli mu kamarádi, že když nebude mít děti, tak se nedostane do nebe. Proto si vzal za ženu děvečku Báru, která si ho vzala, protože už jí taky táhlo na čtyřicítku, ačkoliv Jakub nebyl příliš vzhledný.

Narodila se dcera Bára. Během šestinedělí byla její matka nalezena polomrtvá na podlaze, protože vařila na plotně, což prý se v tomto období nesmí, neboť člověku hrozí návštěva Polednice. Podle její výpovědi se jí udělaly mžitky před očima a jasně cítila, jak ji něco tahá za vlasy. Báby hned začaly zkoumat malé děvčátko, jestli ho Polednice nevyměnila za divé a hned také podle velkých očí a dalších „znamení“ usoudily, že je to divé dítě. Tak vznikla tato pověra o Báře, které od té doby lidé často říkali divá.

Jak Bára rostla, tato domněnka se mnohým potvrzovala, protože Bára oplývala mnoha neobvyklými vlastnostmi. Byla neobyčejně silná, měla tuhé a velmi husté vlasy, přeprala všechny kluky, nevěřila v nadpřirozené bytosti a ničeho se nebála, ani bouřky, které se jinak báli všichni, považujíc ji za hněv boží. Byla také velice opálená, protože si v létě nikdy nezakrývala obličej, jak to dělala ostatní děvčata. Uměla rovněž plavat.

Mnoho lidí ve vsi ji nemělo rádo, štítili se jí nebo se jí vyhýbali. Rád ji měl jen otec, který na ni byl velice pyšný, pes Lišaj a její vrstevníci Elška, farářova dcera a kostelníkův syn Jozífek, velmi drobný a bojácný chlapec, kterého se Bára musela častokrát zastat před silnějšími. Když však bylo dětem 12 let, dal kostelník Jozífka do města na studie, aby z něj byl páter a Elška byla poslána na vychování k bohaté tetě do Prahy. Tak zůstala Bára s otcem sama.

Elška se vrátila po třech letech a byla velice krásná, její srdce však zůstalo stejně dobré a čisté jako předtím. Svěřila se Báře, že se miluje s mladým pražským lékařem, který léčil její tetu. Panna Pepinka, farářova sestra, ale chtěla Elšku provdat za malého, tlustého, šilhavého, ale velice bohatého pana správce. Elška z toho byla nešťastná.

Bára se proto jednou převlékla za strašidlo a když šel správce z návštěvy u faráře, zjevila se mu a křikla: „Jestli se ještě jednou na faře ukážeš co ženich, je po tobě veta!“ Správce, velice bojácný, byl vyděšen k smrti. Ponocný ale svolal vesničany a ti začali strašidlo honit. To jim uteklo a oni našli jen bílý šat a Bářinu suknici. Na druhý den bylo rozhodnuto, že Bára musí být potrestána. Měla být na noc zavřena v kostnici na hřbitově.

Bára se ale nebála, klidně v márnici přespala a k ránu za ní přišel otec s Lišajem a pak také myslivec, který již dříve často chodil kolem, když Bára pásla. Ačkoliv spolu nikdy nemluvili, měli se navzájem rádi. Bára o něm nikomu neřekla, jen Elšce.

Myslivec ji v kostnici požádal o ruku a Bára souhlasila. Celá vesnice se tomu divila, že si chce Báru někdo vzít. Elšce také odpověděla teta z Prahy, že jí vše odkáže, ale jen když si vezme onoho mladého lékaře Hynka a proto ji pak panna Pepinka už ke svatbě se správcem nenutila, neboť o její věno bylo postaráno.