- vydáno 1916, soubor pěti povídek inspirovaných Weinerovou účastí na srbské frontě za 1. světové války, kde se nervově zhroutil. Lítice = lítá příšera války.
Dvojníci: poručík Spajdan se při mobilizaci se setká se svým dvojníkem Ludvíkem Sankorym, kterého od počátku nesnáší. Ten mu však stále vnucuje, že se navzájem potřebují a doplňují, že jsou vlastně rub a líc jedné osobnosti. V několika dnech, kdy každý z nich velí jedné setnině, Sankory přibližuje Spajdanovi podstatu osobnosti své i jeho vlastní, až se zdá k nevíře, že do Spajdana takto vidí. Spajdan je člověk veselý, myslící jen na sebe a své štěstí, avšak nikomu neubližuje a lidé ho mají rádi, i když se vlastně pro ně nikdy neobětoval. Sankory je podivín, kolem kterého je spousta nešťastných událostí, kolují o něm neblahé pověsti, je však ve své podstatě šlechetný. Jednou na frontě chce Sankory zabít Spajdana, neboť bez něj má nárok na štěstí. Je ale dřívě zabit kulkou. Spajdanova osonost se od té chvíle, lidé v něj ztratili důvěru, on přestal věřit své dobré vůli. Tak se vlastně vyplnila Sankoryho slova, kterým se Sp. tak urputně bránil, že se navzájem potřebují.
Deník: V bitevním poli se po bitvě najde deník padlého kozáckého poručíka Jevgenije Ivanoviče Zostova. Ten zde na počátku píše jen o drobných vojenských událostech, ale náhle je zde dlouhý příběh, který jej velice ovlivnil. Když nocovali v jedné vsi, seznámil se s rodinou Panuškinovou, u které spal a zamiloval se do jejich dcery Násti. Ta jej však jako přítele prosí, aby našel vojáka, který u nich spal dříve a do kterého se zamilovala. Zostov cítí žárlivost k vojákovi, ale slíbí jí to a důstojníka později opravdu najde, vyřídí Nástin vzkaz, ale důstojník odpoví tak, že je jasné, že krátkému vzplanutí s Násťou neřikládal význam. Zostov se to bojí Násti napsat, ale nechce jí ani lhát. Když ji znovu potká, neřekne nic určitého, jen jí slíbí, že bude vždy jejím přítelem. Tehdy se viděli naposled.
Blahosklonný den: líčí myšlenek vojáků, kteří si představují, že jejich pochod není pochodem, ale výletem, že oni jsou volnými výletníky, kteří se kochají krajinou, aby se uklidnili, kteří vidí v pohledu na město, byť zbořené, útěchu civilizace družnost lidských osad. Ve chvílích klidu jsou vděčni, když našli někoho, s kým mohou mluvit o něčem ze svého oboru (matematika, impresionismus). Jednou dorazí do vesnice, kde jsou jen děti. Otcové ve válce a matky odešly. Během dne, kdy zde vojáci přebývají, se spřátelí s dětmi velice blízce. Další den je však vzbudí dělová rána, oni jdou bojovat a zcela zapomenou, vojáci i děti, na idyličnost předchozího dne a plně se vžijí do nastalé situace.
Kostajnik: opět myšlenky vojáka, pocit pospolitosti a důvěry s ostatními vojáky, smíření se s útrapami, pochodem v noci za deště, vlhkem, jako by to byly věci obyčejné. Uvědomuje si, jak jej život v armádě již poznamenal, že jej vnímá jako samozřejmost, a v úžasu to srovnává s životem obyčejným, civilním. (Jak to, že jsem včera mohl věřiti v hory, jichž netřeba dobývati, v polem po nichž je hospodářem zakázáno kráčeti, ve smysl života mimo stejnokroj, v rány, způsobené slovem?). Kostajnik je jméno srbské hory, kterou mají dobýt. Vojáku, který vypráví, je líto ji plenit, cítí k ní nostalgii, neboť mu přítel kdysi věnoval svou publikaci o síře z Kostajniku, on v té době zrovna chodil se Srbkou a navíc zrovna je s bývalým spolužákem toho přítele. Diví se těmto podivným shodám okolností a pociťuje jako osudovost, že narazili zrovna na tuto horu, která pro ostatní nic neznamená. (Válka – ne sociální, ne hospodářská, ne kulturní věc, do níž nás zapřáhli. Nikolov – pro každého z nás vlastní, nejosobnější záležitost, vepsaná do knihy, a bez níž by náš život nebyl kruhem.) Nakonec zůstane se dvěma druhy přes noc v proláklině izolovaný od ostatních a boj se Srby mu splývá s bojem X bývalému soku v lásce.
Ztřeštěné ticho: Lajtnant dostane během pobytu v zákopu dopis od své dívky, která mu píše, jak trpí ve strachu o něj. Jeho živé vzpomínky na ni se mísí s jeho povinností vés vojsko v bitvě, jako by byl trochu ve snách. Nakonec zahyne.