Volné pokračování knihy Hrdý Budžes. Román byl vydán roku 2006. Podobně jako v Hrdém Budžesovi, i zde se jedná prakticky o autorčinu biografii, zprostředkovanou čtenáři coby deníkový záznam. Hrdinka Helena Součková již žije s rodinou v Praze, kam se přestěhovali poté, co byla její matka vyštvána z divadla stranickými pohlaváry a přišla tak o práci herečky. Helena je v maturitním ročníku na gymnáziu a skutečnosti související s neblahým režimem si již ona a její přátelé z hudebně-herecké party plně uvědomují. Co víc, sami na vlastní kůži několikrát vyzkouší, co to znamená balancovat nad propastí, stát se v očích svých představených provokatérem a „závadným“ živlem a za nevinné provokace, jimiž se pouze vyrovnávají se svými názory, mládím a potenciálem, čelit reálnému nebezpečí vyhození ze školy a dalším postihům. Po formální stránce už dílu pochopitelně chybí onen vtipný rozměr Hrdého Budžese daný naivním pohledem a dětským vyjadřováním malé Helenky Součkové, a proto už tuto knihu ve srovnání s první zmiňovanou neshledávám tak zajímavou. Nicméně z dějinného hlediska podává mnoho dobových svědectví o tehdejších poměrech, od nevalné nabídky zboží jako je oblečení, obuv či parfémy (což mladí řešili různými alternativami, jako jsou levné dárky příbuzných ze Západu či barvení doktorských bílých kalhot), přes příšerný unifikovaný styl oblékání a účesů, až konečně po deformované vzorce chování učitelů a úředníků stranicky zmanipulovaných či dokonce studentů představujících si při souladu se Stranou svou zářnou budoucnost. Kniha je psána ve znamení důrazu na kladné lidské vlastnosti, jako je nadsázka, nadhled, humor, odvaha a pravdomluvnost, které bylo pro mladé studenty v oné době jistě těžké si udržet.
Helena zažívá první lásku s Antošou, který ovšem bere jejich vztah poněkud povrchně, zažívá také silné přátelství s Jůlií, které se svěřuje se vším, i s alkoholismem své matky, se kterou rády probírají oblíbené téma židovství, a vůbec s celou partou pojmenovanou Pomed, která se zabývá psaním vtipných, lyrických či hlubokomyslných textů a básní, jež potom zpravidla zhudebňují a legálně či navzdory perzekuci přednášejí.
Proto se v knize také objevují některé autorčiny verše či citace poezie různých autorů.
Onehdy jsme spolu šli pěšky do školy, a když už jsme se blížili k tý naší hnusný vykachlíkovaný škatuli, tak já povídám, že je stejně s podivem, že se to naše gymnázium jmenuje prostě a jednoduše Nad štolou, a ne třeba Nad Vladimírem Iljičem Leninem. A Richard na to, že když už, tak by se rozhodně muselo jmenovat Pod Vladimírem Iljičem Leninem, protože nad Vladimírem Iljičem Leninem přece nemůže bejt vůbec nic.
Ptáš se mě taky jak se mám
Jak se má člověk když je sám?
Novýho nic – pes by tu zašel
Mám trochu rýmu trochu kašel
Taky mám milence Ne lásku
Chodíme občas na procházku
když nejsme zrovna v posteli
Co tomu říkáš příteli?
Je to věc zvyku lásky ne
ať mi to pánbůh promine
vždyť každej se rád poveselí
A to je všechno to je celý
Píšu to psaní potmě vstoje
jen měsíc zírá do pokoje
jenom ta luna prokletá –
jak by řek ňákej poeta.
Co vůbec mají básníci
na tomhle blbým měsíci?
Tak končím nevím už jak dál
Je to moc príma žes mi psal
(rackové tady v noci křičí)
Nechci psát tvoje... nejsem ničí
Nezlob se píšu jako cvok
Tak šťastný Vánoce A novej rok!
Klepáčová chvíli listovala notýskem. Bylo absolutní ticho. Přede mnou už odstřelila Jáchyma Jocha a teď hledala další oběť na velký zkoušení. Očička se jí za brejlema leskly, špička jazyka jí samým vzrušením trčela z fialově omalovaný tlamy. Lovecká vášeň nepolevovala.
„Jíchová!“ zakvičela vítězoslavně.
Chudák Páťa se zvedla a všichni ostatní si oddechli. Dalo se předpokládat, že po týhle exekuci už dá pokoj.
„Tak co, Jíchová, co je...? Kdybyste laskavě ráčila hejbnout zadkem. Nemáme času nazbyt, musíme ještě probrat Povolží, Podněstří...“
„Pozvrací a Poprdí...“ ozvalo se zezadu.
„No tak vidíte. Na DAMU z vás budou celý vodvázaný, že jo. Už tam na vás určitě čekaj s otevřenou náručí.“ Páťa si šla sednout, a když šla kolem Jocha, tak Joch povídá: „No jo, ty vole, Páťo, na DAMU z tebe budou celý vodvázaný, když nevíš, že v Novosibirsku se těží mangan a wolfram.“
Jak šli za Mikuláše k Cikánům: Ale dopadlo to dobře, nic zvláštního se nestalo, rozebrali si z košíčku rumový pralinky, rum, kuře a cigára, co nám tam předtím nandali. Nechtěli čekat na žádný rozdělování a Richardovu vzletnýmu proslovu v tom bordelu stejně nemoh nikdo rozumět, ale všichni, děti i dospělí, nadšeně volali: „Bravo, sväty Otec! Bravo!“ Někdo sice myslím taky volal Choc do piči!, ale v zásadě to byl sukces a dostali jsme pajcku.
Honza Kaplan: Podle dohody měl bejt rezervní čert, jenže to nějak splet, zřejmě myslel, že má dělat Mikuláše, ale Mikuláše taky připomínal jenom hodně vzdáleně. Narazil si takovou podivnou červenou čepičku a taky červenej baňatej noc s knírem a s řídkým plnovousem a v ruce držel velkej špinavej jutovej pytel jako od brambor, takovej, co nosej spíš čerti. Na sobě měl normálního zelenýho párkra, v pase převázanýho kusem tlustýho provazu.
„Ty vole, Kaplan, co to je?“ pustil se od něj Halvíček, „to má bejt děda Mráz tohle, nebo Duch jednotného zemědělského družstevnictví?“
Farář na mši: Mluvil o víře a o pochybách, i o strachu, bez čehož se žádná víra, která stojí za řeč, neobejde. O víře, která je vždycky z podstaty věci nepříjemná moci, ať je jakákoli, a taky o víře a o humoru, kterej tý skutečný nemůže bejt nikdy nebezpečnej, protože je to vysoké, mužné umění, utkané ze stejně opravdové, a tudíž i krvavé látky. Tak nějak to říkal. A taky o zázraku, o tý neobyčejně obyčejný věci, která se dá snadno přehlídnout a bez který se nedá žít.
Štědrý večer: „Rozkrojíme si jablíčko,“ řekla, popadla nůž, popadla jabko, rozkrojila ho a prásk! Byl tam křížek. Krve by se v nikom nedořezal, a aby náhodou nebylo pochyb, matka vzlykla: „Kdo má křížek, do roka je na pravdě boží.“ A zavřela se v koupelně. ... Snažili jsme se na sebe usmívat a vychvalovat dárky, ale bylo to samozřejmě v nejčernější prdeli. ... Po půl hodině vylezla, rozmazaný šminky, ale ve tváři výraz maximální možné zmužilosti, skrz slzy se statečně usmála, nalila si sklenku a špitla: „Miláčkové, musíme brát osud s pokorou. Veselé Vánoce!“ A ožrala se jako prase.
Snad jednou díky vzdělanosti,
až povolí ji ruský svět
(počítám na to ze skromnosti
filozoficky pět set let),
i v cestách dočkáme se změny,
nadejde rozvoj netušený:
silnice po Rusi sem tam
se vzmáchnou ke všem končinám,
přes naše řeky mosty sklenou
se kovovými deskami,
prokopem hory; vodami
povedem směle chodbu zděnou
a bude v zájmu národa
co stanice, to hospoda.
Teď naše cesty chátrajíce
pozvolna hnijou, mosty též.
A ve stanicích pro štěnice
zamhouřit oka nemůžeš. (Z Puškinova Oněgina – napsáno na školní tabuli a vnímáno učitelkou jako provokace někoho ze studentů)