Autorčin v pořadí druhý román vydaný v roce 2006. Kniha se zabývá otázkou, jak lze aplikovat filozofii do běžného života. Jedná se o dvojromán vyprávěný dvěma osobami. Tou první je 54letá domovnice Renée Michelová, která spravuje luxusní pařížský dům obývaný nejbohatšími lidmi Paříže. Je velmi sečtělá a inteligentní, a to navzdory tomu, že nezískala žádné oficiální vyšší vzdělání. Miluje umění, jemuž připisuje veliký význam, zamýšlí se nad různými jevy ve společnosti, je vědeckým eklektikem – zajímá se o vše a o všem také uvažuje. Má však silnou nedůvěru ve svět bohatých a za jakéhosi pudu sebezáchovy se snaží svůj potenciál před nimi utajit. Navenek se proto tváří jako přihlouplá, prostá osoba, taková, jak si většina lidí domovnice představuje.
Druhou hrdinkou je dvanáctiletá Paloma Josseová, dcera poslance žijícího v tomto domě. Paloma je introvertní dívkou, která díky silně nadprůměrné inteligenci uvažuje o svém okolí jako dospělá a odsuzuje nezdravé chování a vztahy ve své rodině. Protože má pocit, že musí svou rodinu vyléčit ze zhýčkanosti přepychem a vnitřní prázdnoty, rozhodne se, že v den svých třináctých narozenin spáchá sebevraždu a podpálí byt.
Ačkoliv se s domovnicí nikdo z obyvatel domu nebaví jinak, než přezíravým způsobem a pokud něco potřebují, obě hrdinky k sobě posléze naleznou cestu a stanou se vzájemně spřízněnými dušemi.
Ukázky, jež vypráví Renée, píši kurzívou, ty s rovným písmem patří Palomě.
Co je to aristokratka? Žena, která se nezaplete s vulgaritou ani ve chvíli, kdy jí je zcela obklopena.
Někteří lidé nejsou schopni rozlišit, co z toho, co kolem sebe vidí, je živé a opravdu dýchá. Putují pak celým svým bytím a rozmlouvají s lidmi, jako by se jednalo o nějaké automaty, a o věcech hovoří tak, jako by neměly žádnou duši a jejich bytí by bylo možné shrnout tím, co se o nich říká na základě subjektivních pocitů a představ.
(když za Renée přišel jeden z obyvatel, aby mu donesla balíček)
Když zaslechnete v hlase bohatého člověka, že se obrací zase a jenom k sobě, ačkoli je jeho promluva čistě prakticky určena vám, dotýkáte se samého dna společnosti.
(Renée vypráví o svém dětství v chudé rodině žijící na pařížském venkově)
Absence touhy u mě hraničila s nicotou. Nic mě nezajímalo, nic mě neprovokovalo, nechávala jsem se hloupě unášet záhadnými vlnami. Neměla jsem ani chuť s tím vším skoncovat.
U nás doma se příliš nemluvilo. Děti křičely a rodiče si hleděli svého, jako by byli o samotě. Jedli jsme sice střídmě, ale zato kdykoli jsme měli hlad, nikdo nás netýral a nosili jsme prosté oblečení, které bylo vždy čisté a vyspravené. Mohli jsme se za ně sice stydět, ale rozhodně nám v něm nebyla zima. Skoro jsme však nemluvili.
(rodiče Renée a její sourozence téměř nikdy neoslovovali jménem)
Zpravidla se mylně domníváme, že probuzení našeho vědomí je spojeno s okamžikem našeho prvotního narození. Zřejmě proto, že si nedokážeme představit jiný stav bytí, než je tento. Máme za to, že jsme vždy vnímali a cítili. S touto jistotou pak ztotožňujeme nás příchod na svět s rozhodujícím okamžikem zrodu našeho vědomí. Že by jistá dívenka jménem Renée, nadaná všemi smysly, zrakem, sluchem, čichem, chutí a citem, mohla žít a existovat celých pět let, aniž by si vůbec uvědomovala sama sebe i okolní svět, to je popřením této nepropracované teorie. Protože k tomu, abychom získali vědomí, potřebujeme jméno.
(Renée vypráví o svém zesnulém manželovi Lucienovi)
Do všeho šel s chutí a důvtipem, což je přesně ta věc, která odlišuje výrobce od umělců a která nás v jazyce utvrzuje v tom, že znalosti nejsou všechno.
(Paloma odsuzuje formální vzdělání kontrastující se skutečnou zvídavostí a přemýšlením, odsuzuje substituování vřelých citů a pochopení zdánlivě potřebnými úkony a jednáním)
Jediným cílem koček je stát se pohyblivým dekoračním předmětem. Tenhle koncept mi připadá intelektuálně zajímavý, ale naše kočky mají tak vytahaná a tlustá břicha, že se na ně aplikovat nedá.
Mamka sice přečetla celého Balzaka a při večeři nám pravidelně cituje Flauberta, ale je na ní jasně vidět, do jaké míry je vzdělání parádním podfukem. Stačí se jenom podívat, jak se chová ke kočkám. Částečně si jejich dekorativní potenciál uvědomuje, ale stejně s nimi bude umíněně mluvit jako s lidmi, což by ji u nějaké lampy nebo etruské sošky rozhodně nenapadlo. Vypadá to tak, že si děti až do celkem pokročilého věku myslí, že všechno, co se hýbe, má duši a umí to myslet. Mamka už dítě není, ale stejně si nedokáže připustit, že Ústava a Parlament neumějí myslet víc než vysavač. Připouštím, že rozdíl mezi vysavačem a kočkou je v tom, že kočka může cítit radost a bolest. Ale copak to nutně znamená, že má lepší schopnost komunikovat s člověkem?
Můžeme si říkat, co chceme o evoluci, civilizaci a dalších „-ucích“ a „-acích“, ale ať děláme co děláme, člověk se od začátku moc nevyvinul: pořád si myslí, že tady není náhodou a že nad jeho osudem bdí shovívaví bohové.
Lidé žijí ve světě, kde vládnou slova a činy, kde je nejvyšší dovedností ovládnutí jazyka. To je strašné, protože v podstatě jsme jenom primáti naprogramovaní k tomu, abychom jedli, spali, rozmnožovali se, dobývali a bránili svoje teritorium. A ti, kdo jsou v tom nejlepší, budou vždycky podřízení těm, kteří umějí dobře mluvit, ale přitom nejsou schopní si ubránit zahradu, ulovit zajíce k večeři nebo zdárně počít potomstvo. Lidé žijí ve světě, kterému vládnou ti slabé. To je obrovská nespravedlnost vůči naší zvířecí podstatě. Je to určitá forma perverze a hlubokého rozporu.
(Renée ráda čte, miluje Tolstého, ale nezalekne se ani filozofické literatury, nad níž se vážně zamýšlí)
Pokud se někdo chce zabývat fenomenologií, musí si uvědomit, že je založena na dvou otázkách: Jakou povahu má lidské vědomí? Co víme o světě?
Když se zeptáte: Co to děláš?, dostanete odpověď: Drbu se. Posuneme-li se ještě o krok dál (jsi si vědom toho, že si jsi vědom, že se drbeš?), dostaneme opět kladnou odpověď a stejné by to bylo, kdybychom přidávali libovolné množství dalších „jsi si vědom“. Bude vás to ale svědit méně, když budete vědět, že se drbete a že si toho jste vědomi? Pomůže vám reflexivní vědomí snížit míru svědění? Ani náhodou! Vědět, že vás to svědí, a vědět, že si uvědomujete, že to víte, nemění nic na tom, že vás to svědí.
...Připadá nám, že tato přednost lidského vědomí se hodně podobá čemusi božskému, což nám pomáhá uniknout chladnému determinismu, jemuž je podřízena veškerá naše tělesnost. ... Zdá se však, že si nikdo neuvědomuje, že my jsme zvířata podřízená chladnému determinismu naší tělesnosti. Vše, co bylo kdysi, je už překonáno.
Idealistická odpověď staví na tom, že vytvoří nemožný stav, v němž se bude ptát, zda to, co vnímáme a pojímáme jako kočku, zda to, co se jako kočka jeví našemu vědomí, odpovídá tomu, čím je kočka ve své nejniternější podstatě. Možná že můj kocour, kterého nyní považuji za obézního čtyřnožce s chvějícími se fousy a kterého si v duchu řadím do kategorie označené „kočka“, je ve skutečnosti a ve své niterné podstatě kuličkou zeleného slizu, která nemňouká. Mé smysly jsou však již natolik přivyklé na daný stav věcí, že se mi to tak jeví a že pořádná porce zeleného hnusu oklame mé znechucení a mou nezkalenou důvěru a bude se mému vědomí jevit jako žravý chlupatý domácí mazlíček.
To je tedy kantovský idealismus. Poznáváme jenom ideu světa, již si o něm vytváří naše vědomí. Existuje však ještě trýznivější teorie, než je tato. ... Je to idealismus Edmunda Husserla, který ve mně od nynějška bude evokovat značku šatů, jaké nosí kněží polapení obskurním schizmatem baptistické církve.
V téhle teorii existuje už jenom představa kočky. A kočka? Inu, bez té se obejdeme. Kočku nikdo nepotřebuje. Na co taky? Jakou kočku? Dneska si už filozofie může dovolit oddávat se výhradně prostopášnostem ryze duchovním. Svět je nedosažitelnou realitou, kterou je zbytečné pokoušet se pochopit. Co víme o světě? Nic. Veškeré naše vědění je pouze sebezkoumáním reflexivního vědomí jím samým, a svět tak můžeme poslat ke všem čertům.
Jak vypadá takový fenomenologův den? Vstane, je vědom toho, že si ve sprše namydlí tělo, jehož bytí není podložené, je si vědom toho, že spolyká několik znicotnělých kousků pečiva, že si na sebe bere oblečení, jako by to byly prázdné závorky, že jde do své pracovny a že má kočku.
Pramálo záleží na tom, zda kočka existuje či nikoli a čím je ve své vlastní podstatě.
Je pozoruhodné, že v tomto případě můžeme podrobně zkoumat, jak funguje vnímání, prostřednictvím vědomí něčeho, jehož bytí samo o sobě není vůbec podstatné.
Jeden sociolog studoval vývoj kulturních zájmů intelektuálů, které byly kdysi od rána do večera vyháněny z univerzitního prostředí, a dnes se naopak staly centrem synkretismu, v němž se hranice mezi dobrou a špatnou kulturou nenapravitelně narušila. Popisoval příběh docenta klasické literatury, který kdysi poslouchal Bacha, četl Mauriaka a díval se na nezávislé a experimentální filmy a dnes poslouchá Händela a MC Solaara, čte Flauberta a Johna Le Carré, jde se do kina podíval na Viscontiho i na poslední Smrtonosnou past, k obědu si dá hamburger a povečeří suši.
Je vždycky nepříjemné zjistit, že to, co jste považovali za znak výjimečnosti, je převládajícím sociálním návykem. Nepříjemné a možná až urážející.
(pokračování Palominých úvah o lidském jednání a chování, zejména ve vztahu ke své matce a sestře)
A to je základ toho paradigmatu: koncentrujte se na objekt, dodejte mu zvenku živiny a ony už uvnitř zařídí, že vyroste a bude prospívat. Jedno stříknutí na listy a rostlinka je připravená čelit budoucnosti. Člověk ji sleduje se smíšenými pocity nervozity a naděje. Ví, že je život choulostivý, obává se komplikací, které mohou přijít, ale na druhé straně je spokojený, že udělal, co bylo zapotřebí, že splnil roli živitele. Člověk se cítí jistě a na nějakou dobu v bezpečí. Takhle vidí mamka život: jako řadu propojených aktivit, stejně neužitečných jako jedno stříknutí vody, které vám na chvíli přinese iluzorní pocit jistoty.
A přitom by bylo lepší, kdybychom společně sdíleli svou nejistotu, kdybychom se všichni ponořili sami do sebe a uvědomili si, že fazole a vitamin C sice můžou zasytit tělo, ale nedokáží uspokojit naši duši.
Z nějakého podivného důvodů si Kolombína usmyslela (ačkoli nemá ani špetku rozumu), že to, co mě na celém světě ze všeho nejvíc děsí, je hluk. Myslím, že ji to napadlo jen tak, čirou náhodou. Nikdy by jí totiž nemohlo dojít, že můžou být na světě lidé, kteří potřebují ticho. Nechápe, že ticho slouží k tomu, aby se člověk mohl dostat dovnitř do sebe, že ho můžou vyžadovat ti, kteří se nezajímají jenom o svět kolem sebe. Myslím, že ona to pochopit nemůže, protože její nitro je stejně chaotické a hlučné jako pouliční ruch. ...
Jsem pro ni totiž po lidské stránce naprosto nedostupná, a tak když na mě nemůže zaútočit jinak, okupuje alespoň můj zvukový prostor a otravuje mi život od rána do večera. ...
Dokonce si z toho udělá filozofii: „Moje pitomá sestřička je netolerantní neurastenička, která nesnáší ostatní a nejradši by bydlela na hřbitově, kde jsou všichni spolehlivě mrtví – zatímco já jsem otevřená bytost, plná radosti a života.“ Jestli totiž něco opravdu nesnáším, tak to, když si někteří lidé ze své neschopnosti nebo choré mysli udělají svoje motto.
V čem spočívá krása? Ve velkých věcech, jež jsou stejně jako všechno ostatní odsouzeny k zániku, nebo v těch malých, které nic nepředstírají a přitom dokáží okrášlit jakoukoli chvíli klenotem nevyčíslitelné ceny?
Ano, vesmír směřuje k nicotě, ztracené duše oplakávají krásu, obklopuje nás spousta bezvýznamného. Dejme si proto šálek čaje. Rozhostí se ticho, venku uslyšíme foukat vítr, šumět a opadávat podzimní listí ve větvích. Uslyšíme, jak kočka vyspává na hřejivém slunci. A v každém doušku bude sublimovat čas.
(o panu Arthensovi)
Když říkám, že je to „špatný a zlý člověk“, tak tím chci říct, že je to člověk, který tak moc popřel všechno dobré, co v něm mohlo být, že se z něj ještě zaživa vlastně stala mrtvola. Opravdu zlí lidé totiž nenávidí celý svět a nenávidí taky sami sebe. Copak vy snad nepoznáte, když se někdo nenávidí? Přivede ho to do hrobu ještě zaživa, otupí to všechno jeho špatné i dobré smysly, aby necítil hnus ze svého bytí.
Až budou na oltáři naší lidské podstaty pokáceny všechny naše romantické, politické, intelektuální, metafyzické a morální představy, které se nám snažila vštípit léta vzdělávání a výchovy, pak se naše společnost, teritoriální pole protkané hlubokými křivkami hierarchie, ponoří do nicoty Smyslu. Už nebudou bohatí ani chudí, myslitelé, vědci, vládci, otroci, hodní ani zlí, umělečtí duchové ani lidé svědomití. Zůstanou pouze primitivní humanoidi, kteří budou mít ve svém genetickém průkazu totožnosti obyčejného primáta vepsány grimasy, úsměvy, postoje, pohyby, jazyky a kódy, které budou znamenat pouze: drž se s námi, nebo zemři.
V té chvíli zoufale pocítíte potřebu Umění. Budete zaníceně toužit po znovuzrození duchovní iluze, budete si vášnivě přát, aby něco zachránilo vaše biologické osudy a aby ze světa nezmizela veškerá poezie a vznešenost.
Opravdu nové je to, co navzdory času nezestárne.
Vnímat okamžiky věčnosti v obyčejném běhu světa.
(Renée je ohromena a znechucena lístkem, který jí poslala paní Palliéresová: „Mohla byste, u sebe dnes odpoledne uložit balíky z čistírny?“. Potrpí si totiž na správnou gramatiku a užívání interpunkce)
Vyvolení členové společnosti, jež osud vyňal z rolí svých služebníků (které jsou vyhrazeny chudým), jsou vysíláni na misi s dvojím cílem – obdivovat a respektovat krásu a bohatství jazyka. Pokud tedy Sabina Palliéresová užívá špatně interpunkci, je to rouhání o to větší, že skvostní básnici narození v páchnoucích přívěsech a špinavých slumech pro tuto blahoslavenou interpunkci horují z důvodu její Krásy.
Bohatí lidé by se měli starat o Krásu. Jinak si zaslouží smrt.
(Paloma silně sympatizuje s japonskou kulturou a filozofií, čte komiksy manga, hraje japonskou hru go)
Jedna postava z Tanigučiho říká: žiješ, umřeš, to jsou následky. To je přísloví, které platí pro go i pro život.
Život a smrt – to jsou pouhé následky toho, co jsme postavili. Důležité je hlavně umět dobře stavět.
(Renée o svém známém bezdomovci)
Nikdy jsem nepřičítala chudým lidem k dobru vznešenou duši jenom proto, že jsou chudí a potýkají se s nespravedlnostmi života. Ale stejně jsem si myslela, že je spojuje nenávist k zámožným majitelům realit. Gigi mě vyvedl z omylu a naučil mě toto: jestli je na světě něco, co chudí opravdu nenávidí, pak jsou to ostatní chudí lidé.
Když odhodíme zátěž rozhodování a přemýšlení a vydáme se brázdit svá vnitřní moře, můžeme sledovat své rozmanité jednání, jako by šlo o činnost někoho jiného, a obdivovat její vůlí neovládanou dokonalost.
(Palomin otec trpí výčitkami svědomí, že umístil svou matku do domova důchodců, prakticky na nátlak své ženy, která s ní nechce žít, a celá rodina se za ní jede podívat, jak se tam zabydlela. Je to luxusní sanatorium pro bohaté lidi.)
Mamka s Kolombínou se rozplývaly nad mramorovou vanou, jako by to pro babičku něco znamenalo, že je vana z mramoru, když má prsty z betonu...
Ale já jsem pochopila hodně brzo, že život neprobíhá v žádném čase. Jen se podívejte na dospělé okolo mě, pořád spěchají, stresují se z neúspěchů, touží po dnešku a zapomínají na budoucnost... To, že nevěříme budoucnosti, ale znamená, že si neumíme vybudovat přítomnost, a když neumíme budovat přítomnost, tak si namlouváme, že se to naučíme zítra, a to je v háji, protože ze zítřka se vždycky stane dnešek, že jo?
Mít pořád v hlavě domov důchodců, abychom se mohli každý den překonávat a nenechali dnešek zemřít. Musíme krok za krokem zdolávat svůj vlastní Everest a dělat to tak, aby v každém kroku byla trochu věčnosti.
Paní Michelová se pohybuje s elegancí ježka: zvenku je obrněná ostny jako pořádná pevnost, ale mám pocit, že uvnitř je stejně ušlechtilá jako ježci. To jsou totiž neprávem opomíjená zvířátka. Plaší samotáři, a přitom strašně elegantní.
(Také Renée má kladný vztah k japonské kultuře – skrze filmy režiséra Ozu)
Dva důvody, oba spojené s Ozuovými filmy.
První spočívá v samotných posuvných dveřích. Od jeho prvního filmu Chuť zeleného čaje v misce rýže jsem byla fascinovaná japonským životním prostorem a posuvnými dveřmi, které žádným způsobem neatakují prostor a tiše kloužou po neviditelných kolejničkách. Když totiž otevíráme dveře my, velmi nehezkým způsobem místnosti proměňujeme. Útočíme na celou jejich extenzitu a nešetrně do nich prolamujeme otvor ve špatném poměru k celku. Když se nad tím zamyslíte, není nic ošklivějšího než otevřené dveře. Do místnosti, v níž se nacházejí, proniknou jako parazitní krajinný zlom a zničí tak jednotu prostoru.
Navzdory tomu, že přirozenost velí pohybu, aby byl souvislý, nepřirozené podněty, které ho vedou k nesouvislosti a viditelné odchylce, z něj učinily estetické dílo.
Protože Umění je život. Ale v jiném rytmu.
To, že si po ránu pouštím hudbu, není vůbec nijak originální: udává to ale náladu celému dni. Je to vlastně úplně jednoduché, ale nedá se to tak snadno vysvětlit: myslím si totiž, že si můžeme svoji náladu vybírat, protože naše vědomí má několik rovin a my k nim máme přístup. Například proto, abych napsala nějakou hlubokou myšlenku, musím se dostat do jedné speciální roviny, jinak bych ze sebe žádné myšlenky ani slova nedostala. Na jednu stranu na sebe musím zapomenout, ale na druhou stranu se musím šíleně soustředit.
Francouzština s paní Maigerovou se skládá z celé řady technických cvičení, které se dělají na gramatiku nebo při čtení textů. S ní by si člověk snad začal myslet, že všechny texty byly napsané proto, abychom v nich mohli označit postavy, vypravěče, místo, zápletku, čas vyprávění atd. Myslím, že ji nikdy v životě ani nenapadlo, že text je napsaný hlavně proto, aby ho někdo četl a vzbuzoval u čtenáře emoce. Představte si, že nám třeba nikdy nepoložila otázku: „Líbila se vám ta knížka/ten text?“ A přitom je to jediná otázka, která může dát smysl zkoumání role vyprávění nebo výstavby příběhu. ... Když nám (v našem věku) bude někdo něco vykládat se zájmem a vezme to za správný konec (láska, vzpoura, touha po novém atd.), tak má všechny předpoklady uspět.
„Gramatika slouží k tomu, abyste uměli dobře mluvit a psát.“
Myslela jsem, že dostanu infarkt. Něco tak nejapného jsem fakticky ještě neslyšela. Tím nechci říct, že to je špatně, chci prostě říct, že to je opravdu nejapné. Říkat adolescentům, kteří už dávno umí mluvit a psát, že gramatika je právě k tomuhle, to je jako byste někomu říkali, že si musí přečíst vývoj WC v dějinách, aby se naučil dobře čurat a kadit.
Já si ale myslím, že gramatika je přístupovou cestou ke kráse. Když mluvíme, čteme nebo píšeme, tak poznáme, že jsme řekli krásnou větu nebo že nějakou ještě hezčí větu čteme. Jsme schopní poznat hezký slovní obrat a ocenit pěkný styl. Ale když se zabýváme gramatikou, tak máme přístup i k jiné dimenzi krásy jazyka. Zkoumat gramatiku znamená dostat se pod slupku, sledovat, jak je jazyk vystavěný, vidět ho jistým způsobem v celé jeho nahotě.
Je dobré si uvědomit, že ty nejvznešenější koncepty se rodí z těch nejbanálnějších věcí. Krása spočívá v přiměřenosti.
Mamka u večeře prohlásila (jako by to byl důvod k tomu, aby šampaňské teklo proudem), že je to přesně deset let, co začala se svou „analýzou“. Všichni budou zajisté souhlasit, že je to ú-žas-né! Jenom psychoanalýza může konkurovat křesťanství v lásce k dlouhodobému utrpení. Mamka už totiž neříká, že je to také deset let, co bere antidepresiva. Zjevně to nemá žádnou souvislost. Já jsem přesvědčená, že antidepresiva nebere proto, aby se jí ulevilo od úzkostných stavů, ale proto, aby mohla vydržet psychoanalýzu. Když vypráví o svých sezeních, tak by člověk nejradši mlátil hlavou do zdi.
Řeknu asi úplnou banalitu, ale inteligence sama o sobě nemá žádnou hodnotu a není vůbec zajímavá. Někteří nadprůměrně inteligentní lidé zasvětili svůj život například otázkám sexuálního života andělů. Ale hodně inteligentních lidí má v sobě naprogramovanou chybu: považují inteligenci za cíl. Mají v hlavě jedinou myšlenku: být inteligentní, což je hodně hloupé. A když berete inteligenci jako cíl, tak funguje docela zvláštně: důkaz, že existuje, nespočívá v důvtipu a jednoduchosti myšlenek, ale v obskurním vyjadřování.
Když umíme milovat stromy, je v tom tolik lidskosti, tolik nostalgie po našem prvotním okouzlení, tolik síly cítit se nepatrně v lůně přírody...ano, to je přesně ono: stromy a jejich nevšímavá majestátnost a láska, kterou k nim máme, nás učí na jednu stranu chápat, jací jsme směšní, neohrabaní paraziti, kteří se hemží na povrchu země, a na druhou stranu z nás dělají bytosti hodné života, protože jsme schopní rozpoznat krásu, která nám není nijak zavázána.
Televize odvádí pozornost od vysilující nutnosti plánovat budoucnost z nicoty našeho povrchního bytí; tím, že klame zrak, snímá z našeho ducha břemeno tvorby velkého díla tohoto smyslu.
hojnost zastaveného okamžiku vytrženého z času lidského dychtění. Lidské dychtění! Nikdy nemůžeme přestat toužit – a to nás povznáší a ubíjí zároveň. Touha! Unáší nás i trýzní a každý den nás vede na bitevní pole, na němž jsme včera prohráli, ale bojiště ozářené dnešním sluncem se opět zdá být vhodným místem k dobývání.
Neustále po něčem toužit je ale tak úmorné...Brzy se proto uchýlíme k rozkoším bez námahy, začneme snít o stavech blaženosti, které nezačínají ani nekončí, v nichž již krása nebude ani cílem, ani plánem, ale stane se samozřejmostí naší přirozenosti. Takovým stavem je Umění.
(Pan Arthens, majitel jednoho z bytů, náhle zemřel. Rodina byt prodala a po téměř třiceti letech se tak změnilo jméno jednoho z majitelů. Byt koupil pan Kakuro Ozu, nevýslovně bohatý Japonec v důchodovém věku. Celý dům je z něj unesen: někteří pro jeho evidentní bohatství, které se projevuje masivní rekonstrukcí celého bytu – ten zaujímá celé patro - , Renée je šokována jeho příjmením, jež poukazuje na spříznění s jejím obdivovaným režisérem, Paloma zase proto, že je to Japonec. Obě hrdinky brzy poznají, že pan Ozu je moudrým, laskavým, vyrovnaným a nesmírně charismatickým mužem: Paloma s ním naváže vztah jako první z domu – ačkoliv všichni obyvatelé by se k němu pod různými záminkami sami rádi dostali – a oba se shodnou na tom, že paní Michelová, Renée, se hloupou jen dělá, ale evidentně je inteligentní a určitě čte. Vymyslí si na ni lest. Pan Ozu jí pošle výtisk Anny Kareninové s věnováním jejímu kocourovi, jenž se jmenuje Lev – koho by napadlo, že po Tolstém? – A tak Renée pozná, že je prozrazena. Ještě nějakou dobu se snaží krýt své vzdělání, ale pan Ozu ji k sobě pozve na čaj a později i na večeři spojenou s promítáním japonských filmů. Renée se přestává skrývat, mezi oběma lidmi vznikne vřelý vztah založený na úctě a hlubokém porozumění. Renée je poprvé v životě šťastná, neboť se může svobodně projevit taková, jaká je. Kakuro Ozu ji pozve do restaurace na oslavu svých narozenin. Renée o sebe po třiceti letech začíná opět dbát – opatří si krásné šaty, účes, boty, šperky... Paloma vyzradila Kakurovi důvod, proč se Renée před bohatými lidmi ukrývá: její chudou, ale krásnou sestru Lisu svedl bohatý synáček a poté vyhodil z domu – sestra porodila mrtvé dítě a zemřela. Od té doby má strach ukázat, co v ní je, aby na to také ve světě bohatých nedoplatila. Kakuro jí však řekne: „Renée, vy nejste svoje sestra.“ A Renée se rozpláče. „Můžeme zůstat přáteli, A čímkoli budeme chtít.“
Tu noc po večeři s Kakurem Renée nespí. Srdce se v ní probudilo. Poprvé v životě. Může ještě zažít šťastný vztah s mužem?
Následujícího rána se vypraví do města za pochůzkami. Spatří známého Gigiho, jak se namol vrhá do prázdné vozovky. Rozběhne se za ním – a srazí ji dodávka z čistírny oděvů. Renée umírá, myslí s usmířením v srdci na svého kocoura, Palomu, přítelkyni Manuelu, Luciena, na Kakura Ozu, který ji osvobodil.)
Protože krásné je to, co vnímáme, když se to děje. Je to pomíjející seskupení věcí ve chvíli, kdy vidíme krásu i smrt zároveň.