Kniha o svobodné experimentální škole, jejímž zakladatelem je zároveň autor publikace Summerhill, A. S. Neill.
Summerhill je způsob života, znamená soužití s ostatními v rámci komunity a vyjadřování sebe sama prostřednictvím nadšeného zájmu o lásku, znalosti a práci.
Redaktor o Neillovi: Nebyl u něj zjevný ani náznak pýchy, která je tak obvyklá u dospělých. Dařilo se mu zachovávat si výraznou osobní autoritu bez toho, že by se autoritářsky projevoval. [...]
Neill byl mezi pedagogickými průkopníky výjimkou, jelikož se zajímal více o psychologii než o vzdělávání. Jeho škola je tou nejstarší samosprávnou školou na světě nabízející dobrovolnou účast na vyučování. [...]
Jeho cílem bylo využívat dětství a období adolescence pro vytvoření emocionálního zdraví a osobní síly. Domníval se, že jakmile děti dosáhnou takovéto vyrovnanosti, budou samy motivovány k tomu, aby se naučily všechno, co budou potřebovat pro další studium. Klíčovým faktorem tu bylo poskytnutí svobody a možnosti hrát si tak dlouho, jak jen budou potřebovat, to vše v prostředí lásky a porozumění. Děti dostaly svobodu, ovšem ne volnou ruku. Mohly si dělat, co se jim zlíbí, pokud tím neobtěžovaly ostatní. [...] Sociální kontrola byla vždy v rukou celé komunity, byla realizována prostřednictvím Školních schůzí a vždy byla mnohem výraznější, než by se mohlo u "svobodné" školy zdát. Děti mají rády pravidla a samy sebe jimi vždy vybaví více než dostatečně.
[...]
Jako "velké dítě" se žák stává správcem školní kultury a vidíme, že role velkého dítěte je spojována s určitým vyšším společenským postavením. Na sociální strukturu školy to má velmi zajímavý dopad. Znamená to, že menší děti jsou ve škole svěřovány ne do péče dospělých, ale ostatních, starších dětí.
[...]
Tato pluralistická škála lidí různého věku, pohlaví a zájmů pomáhá škole vyhýbat se tomu, aby sklouzla k "tyranské nadvládě komunity nad jedincem", jak naši školu kdysi popsala Margaret Meadová.
[...]
Není nutné učit děti o rasové snášenlivosti, když jsou součástí takové velké rodiny, která sestává z členů různých ras. Totéž platí pro práva žen. Školu v podstatě řídí ty nejstarší děti. Pokud se ve škole vyskytne skupinka starších dívek, obvykle převezmou vedoucí úlohu při správě školy ony, protože dospívají velmi rychle. A děti se učí další věc i bez toho, že by jim ji musel vysvětlit nějaký učitel.
[...]
Přestože Summerhill poskytuje tradiční akademické vzdělání a je hrdý na studijní úspěchy svých žáků, ty skutečné výhody jeho vzdělávacího programu sahají daleko hlouběji. Mnohé děti přicházejí do Summerhillu s emocionálními problémy a odcházejí uzdravené a silné. [...] Struktura školy umožňuje žákům, aby byli nezávislí, ovšem současně přijímali zodpovědnost jeden za druhého, stejně jako je tomu v dobře fungujících rodinách.
ÚVOD:
osvobození od jakékoliv indoktrinace, ať už náboženské, morální či politické, osvobození od formování osobnosti.
[...]
Summerhill ukázal světu, že škola může být schopná skoncovat se strachem z učitelů, a dokonce i se strachem ze života. Personál Summerhillu si nezakládá na vlastní důstojnosti, ani neočekává úctu jen proto, že jsou to lidé dospělí. Jediným privilegiem učitelů v této komunitě je, že se na ně nevztahuje večerka.
[...]
O původu strachu ve školách: Tragédií je, že strach mají také učitelé - strach z toho, že budou považováni za lidi, že je prohlédne neuvěřitelně bystrá dětská intuice. [...] V Summerhillu žádná propast mezi generacemi neexistuje. Kdyby tu byla, nemohla by při našich školních schůzích být polovina mých návrhů zamítnuta. Kdyby tu byla, nemohla by dvanáctiletá školačka říct svému učiteli, že jeho hodiny jsou nudné. Musím tu ovšem dodat, že učitel má stejné právo vyčíst žákovi, že ve vyučování tropí neplechu. Svoboda musí fungovat oběma směry.
Vzdělávání by mělo produkovat děti, které jsou individualitami a zároveň platnými členy určité komunity a samosprávné zařízení toho bezpochyby dosahuje. V běžné škole je poslušnost považována za ctnost, a to do takové míry, že si jen málokdo troufá v pozdějším životě cokoliv zpochybňovat. [...] Celoživotní formování je koneckonců jen obtížně překonatelné.
[...]
Je úkolem nás pedagogů bojovat proti davové psychologii, té ovčí mentalitě, která zatracuje černé ovce a šťouraly a přikazuje všem nosit stejné roucho a bečet v souladu se stádem.
[...]
Co je úkolem psychologie? Navrhuji slovo vyléčení. [...] Vyléčit bychom měli pouze nedostatek pocitu štěstí. [...] Problémové dítě je nešťastné dítě. Neustále bojuje samo se sebou a výsledkem je, že nakonec bojuje proti celému světu.
Idea Summerhillu:
Je jasné, že každá škola, která nutí aktivní děti sedět v lavici a učit se povětšinou zbytečným předmětům, je špatná škola. [...] Začali jsme tedy budovat školu, ve které jsme dětem chtěli dát svobodu k tomu, aby byly samy sebou. Abychom toho dosáhli, museli jsme se zříct veškeré disciplíny, směrování, sugerování a náboženské indoktrinace.
[...]
Nepoužíváme žádné zvláštní nové metody výuky, protože si nemyslíme, že by na samotném způsobu výuky nějak výrazně záleželo. Není podstatné, zda má škola speciální metodu pro výuku nezkráceného dělení, protože nezkrácené dělení nemá žádný význam pro někoho, kdo se ho naučit nechce. A pokud se dítě chce nezkrácenému dělení naučit, zvládne ho bez ohledu na to, jak je vyučováno.
[...]
Vzdělání samotné není tak důležité jako osobnost a povaha.
Málokdy slýchám děti plakat, jelikož svobodné děti pociťují mnohem méně nenávisti, kterou by takto potřebovaly vyjadřovat, než děti utiskované. Nenávist plodí nenávist a láska zase lásku. Láska znamená projevovat dětem respekt, a to je nezbytné v jakékoliv škole. Nemůžete být na straně dětí, pokud je trestáte a hubujete jim.
Chytráci by mohli namítnout, že v praxi se samozřejmě prosadí hlasy dospělých. Copak nebude to dítě se zvednutím ruky čekat, dokud neuvidí, jak budete hlasovat vy? Občas si přeji, aby tomu tak bylo, jelikož mnohé moje návrhy jsou zamítnuty. Svobodné děti není snadné ovlivnit. Absence strachu je tou nejúžasnější věcí, která se může dítěti přihodit.
[...]
Devítileté dítě za mnou přijde s tím, že rozbilo okno míčem. Řekne mi to, protože se nebojí hněvu nebo morálního pobouření. Možná za to okno bude muset zaplatit, ale nemusí se obávat poučování nebo potrestání. Když děti tento pocit strachu neznají, snadněji také navazují kontakt s cizími lidmi.
[...]
Přirozenou snahou dítěte bude žít svůj vlastní život, tedy nikoliv život, o jakém se jeho úzkostliví rodiče domnívají, že by žít mělo, či život, jak si ho představuje jeho pedagog, který si myslí, že všemu rozumí nejlépe.
Školní schůze:
Vytrvalé vyžadování, to je způsob, jakým se menšina v naší školní demokracii domůže svých práv. To platí pro malé děti stejně jako pro dospělé.
[...]
Pokud je dítě podrobováno disciplíně vynucované dospělými, roste v něm nenávist. Jelikož nemůže beztrestně projevovat svou nenávist k dospělým, vybíjí si ji na mladších nebo slabších dětech.
[...]
Viník obvykle rozhodnutí schůze přijme. Nicméně pokud je pro něj nepřijatelné, má obviněný právo na odvolání a v tom případě se předseda celou záležitostí zabývá znovu na samém konci schůze. Při takovém odvolání je obvykle případ zkoumán pečlivěji a obecně bývá verdikt zmírněn ve prospěch obviněného. Děti si uvědomují, že pokud má obviněný pocit, že byl křivě obviněn, je pravděpodobné, že tomu tak opravdu bylo.
Žádný provinilec ze Summerhillu nikdy neprojevuje ani náznak odporu nebo nenávisti vůči autoritě své komunity. Vždy mě překvapuje poslušnost, s jakou naši žáci přijímají trest. [...] Zdá se, že s rolí menšiny mají děti mnohem menší problém než dospělí.
[...]
Některá pravidla jsou porušována, zvláště večerka, ale jsem přesvědčen, že pokud bych tato pravidla ustanovoval já, bylo by jich porušováno mnohem více, jelikož by do hry vstupoval přirozený sklon odporovat otci. Je dobře známo, že "není zločinů bez zákona."
Samospráva
Smysl pro spravedlnost, který děti prokazují, mě nikdy nepřestane udivovat. A jejich talent pro správu vlastních záležitostí je rovněž vynikající. Jako součást vzdělávání je samospráva nekonečně cenná.
[...]
Svoboda nemůže existovat bez toho, že by děti cítily absolutní svobodu v řízení vlastního sociálního života. Kde existuje jakýkoliv šéf, neexistuje skutečná svoboda. To v případě benevolentního šéfa platí ještě více než u despoty. Autoritě tvrdého šéfa se dětská duše může vzepřít, ale vlídný šéf vyvolává v dítěti pouze pocit bezmoci a nejistoty ohledně vlastních skutečných pocitů.
[...]
Upřímně řečeno, menší děti se o provoz samosprávy zajímají pouze málo. Kladu si otázku, jestli by děti bez vnějšího popudu samy od sebe tíhly k jakékoliv formě správy. Jejich hodnoty nejsou našimi hodnotami a jejich způsoby nejsou našimi způsoby.
[...]
Pokud mají děti žít v souladu s jejich vnitřní přirozeností, vyžaduje to často ze strany dospělých určitou míru sebeobětování.
Příběh o dílně, která byla veřejně přístupná, avšak děti soustavně ničily vybavení a nářadí. Na školní schůzi se debatovalo o tom, zda by se měla dílna zamknout a zda by měly mít děti přístup pouze pod dohledem - což ale porušuje princip jejich svobody.
"Nechceme, aby byla dílna otevřená. Jen se podívejte, co se stalo minule!" říkaly jiné děti.
"Tak tedy alespoň nechejme otevřené divadlo. S jevištěm nikdo neuteče," prosil jsem.
Dramatici, herci a herečky, režisér i osvětlovač, všichni se naráz zvedli ze židlí. Osvětlovač si stěžoval: "Dneska zůstalo otevřeno od rána a odpoledne nějaký pitomec zapnul všechna světla a nevypnul je. To jsou tři kilowatty po šesti pencích!"
Někdo jiný řekl: "Malé děti si berou kostýmy a hrajou si v nich."
Závěr byl takový, že můj návrh získal dva hlasy pro. Jeden můj vlastní, druhý od sedmileté holčičky. Později jsem zjistil, že si myslela, že se ještě pořád hlasuje o předchozím návrhu, který se týkal povolení návštěv kina sedmiletým dětem. Děti se z vlastní zkušenosti učily, že osobní vlastnictví by mělo být respektováno.
[...]
V rámci své samosprávy naši žáci prokazují zdravý postoj k vnějšímu světu. Můžete nadávat v areálu školy, ale ne v místním kině či kavárně. Když jdete do města, musíte být umytí a upravení. Musíte respektovat zákony. Vaše kolo musí mít dvě funkční brzdy.
Hra a seberegulace:
V Summerhillu zastáváme teorii, že když si dítě vyhraje dosyta, pustí se do práce a je schopno čelit nesnázím. [...] Pokud bude dítě moci svobodně prožít svoje hravá léta, bude v dospělosti schopno zvládnout jakékoliv potíže. [...] V Summerhillu si šestileté děti hrají celý den - hrají si s fantazií. Pro malé dítě jsou světy reality a fantazie úzce propojené. [...] Staré známé hry na učitele nebo doktory jsou svobodným dětem neznámé, protože nepotřebují imitovat autoritu.
[...]
Nemáme u nás žádný organizovaný tělocvik a já jej nepovažuji za nutný. Dětem se při všech jejich hrách, plavání, tancování a ježdění na kole dostane dostatečné dávky pohybu. Zajímalo by mě, jestli by svobodné děti na hodinu tělocviku přišly.
[...]
Podle mého názoru je rozdíl mezi hraním a hrami. Pro mne nejsou fotbal, hokej, ragby ani baseball hraním. Postrádají představivost, kterou hraní vyžaduje. Když jsou děti svobodné, dávají před týmovými sporty přednost hrám založeným na fantazii.
O cenzuře a "vhodnosti" dětské literatury: Vzpomínám si, že jako dítě mě děsil příběh z Bible, ve kterém jsou děti požírány medvědy, a přesto cenzuru Bible nikdo nenavrhuje. [...] Pokud dítě osvobodíme od neznalosti v záležitostech sexu, zlikvidujeme potenciální nebezpečí v jakékoliv knize. Jsem zásadně proti cenzuře literatury pro děti jakéhokoliv věku.
[...]
Seberegulace znamená právo dítěte žít svobodně mimo omezení vnější autority. Znamená to, že dítě bude jíst, když bude mít hlad, vypěstuje si návyky ohledně čistoty, až bude chtít, nebude nikdy káráno ani tělesně trestáno a naproti tomu bude vždy milováno a chráněno. Seberegulace může samozřejmě být, podobně jako jiné teoretické myšlenky, nebezpečná, pokud není spojena s využitím zdravého rozumu.
[...]
Seberegulace znamená chování pramenící z nitra člověka, ne z vnějšího nátlaku. K tomu, aby někdo dokázal podnítit v dětech seberegulaci, nepotřebuje být nijak zvlášť vzdělaný ani kultivovaný. [...] Ideálním prostředím pro výchovu seberegulovaných dětí je vesnice. [...] Pokud je ovšem matka ve skutečném kontaktu se svými potomky a oni se jí nebojí, nemusí se obávat říct "ne", protože pak nebude působit negativně a škodlivě. První věc, kterou se musejí rodiče naučit, je regulovat sami sebe. Upusťte od všech konvenčních domněnek ohledně čistoty, nepořádku, vyvádění, nadávání, sexuální zvědavosti a neúmyslného ničení hraček (zdravé dítě by naopak mělo v průběhu dospívání zničit značné množství hraček zcela úmyslně).
Nikdo by neměl dítěti ukazovat, jak nějaká hračka funguje. Dokonce by nikdo neměl dítěti pomáhat vyřešit jakýkoliv problém, pokud není jasné, že ho nedokáže zvládnout samo. Nedávejte svým dětem všechno, o co si řeknou. [...] Všeobecně ovšem dnes děti dostávají příliš mnoho věcí a přestávají si dárků odpovídajícím způsobem vážit. [...] Na druhou stranu byste neměli být vůči svým dětem lakomí, jste pro ně jediní lidé, na které by měly být schopné se naprosto spolehnout.
Když rodiče zahrnují děti dárky z pocitu provinilosti, že se jim dostatečně nevěnují: Jedna z postav tragikomedie J. M. Barrieho Dear Brutus vypráví své milence, že pokaždé, když s ní má dostaveníčko, dá své ženě nový kožich.
Člověk by mohl tvrdit, a nebyl by daleko od pravdy, že veškeré zlo civilizace pramení z nedostatku hraní v dětství. Jinými slovy, všechny děti byly uměle "vyrychleny" do podoby malého dospělého dlouho předtím, než dospělosti dosáhly. [...] Právě strach o budoucnost dětí vede dospělé k tou, že omezují děti v jejich právu na hraní. [...] Z lidí, kteří zapomněli na své dětské tužby, zapomněli, jak si hrát a žít vlastní fantazií nebývají dobří rodiče.
Práce a upřímnost
Pro děti byla ta práce jednoduše příliš nudná a jejich mladé hlavy vnímaly potřebu nové nemocnice jako příliš odtažitou. Děti na ní neměly žádný vlastní zájem. Později, když chtěly kolárnu, postavily si ji samy, bez nejmenší pomoci dospělého personálu.
Píšu o dětech takových, jaké jsou, ne jaké by podle nás dospělých měly být. Jejich smysl pro komunitu, pro sociální zodpovědnost se plně nevyvine dříve než okolo osmnácti let, nebo dokonce ještě později. Jejich zájmy se soustřeďují na přítomnost a budoucnost pro ně neexistuje.
Zatím jsem ještě nepotkal jediné líné dítě. To, co je nazýváno leností, je nedostatek buď zájmu nebo zdraví.
Rozbřesklo se mi až jednoho dne, když jsem pracoval na zahradě u svého bratra ve Skotsku. To kopání mě vůbec nebavilo a náhle jsem si uvědomil, že problém spočívá v tom, že pracuju na zahradě, která pro mě nic neznamená. Stejně tak moje zahrada neznamená nic pro naše žáky, zatímco jejich kola nebo rádia pro ně znamenají hodně. Skutečný altruismus přichází až v pozdějším věku a nikdy neztrácí element sobeckosti.
[...] Když dítěti umožníme svobodně prožít jeho sobeckou fázi tak, jak to děláme v Summerhillu, jeho egoismus se postupně změní v altruismus a přirozený zájem o ostatní.
Přístup k práci se u malých dětí a náctiletých velmi liší. V Summerhillu se budou malé děti od tří do osmi let dřít do roztrhání těla a míchat maltu, vozit kolečka s pískem nebo čistit cihly. Budou pracovat bez jediné myšlenky na jakoukoliv odměnu. Identifikují se s dospělými a jejich práce je fantazií, která se promítá do reality.
Tím, že studenty nutíme zaměřovat jejich pozornost na předměty, které je nezajímají, připravujeme je na pozdější zaměstnání, z nichž nebudou mít žádnou radost. Lidé mi stále opakují: "Ale jak se budou svobodné děti schopny přizpůsobit této životní nudě?" Já bych si přál, aby se právě z těchto dětí stali průkopníci snahy o vymýcení nudné dřiny z každodenního života.
Podle mého názoru žádná příčetná civilizace nebude nutit děti k práci, dokud nedosáhnou alespoň osmnácti let. Většina chlapců a děvčat je ochotna zastat všelijakou práci i dříve, avšak taková práce by pro ně měla být hrou a z pohledu jejich rodičů by nejspíše byla také značně neekonomická.
Musíme dítěti dovolit sobectví, svobodu nedělit se a v dospívání sledovat vlastní dětinské zájmy. Když se střetnou individuální a sociální zájmy dítěte, měli bychom umožnit, aby převládly ty osobní. Celá idea Summerhillu je postavena na osvobození, umožnění dítěti naplno prožít své přirozené potřeby.
Škola by měla dětem udělat ze života hru. Tím nemyslím, že by jim měla zametat cestičku. Usnadňování může mít na povahu dítěte fatální dopad. Ovšem život sám před děti staví tolik problémů, že ty uměle vyvolávané, které dětem vytváříme my, jsou naprosto zbytečné.
[...]
Dítě by nemělo dělat nic, dokud nedospěje k názoru - svému vlastnímu názoru - že by to udělat mělo. Vnější nátlak je prokletím lidstva, ať už přichází od papeže, státu, učitele nebo rodiče. Je to všechno forma fašismu.
[...]
Svoboda znamená možnost udělat, co se mi zlíbí, pokud tím neomezuji svobodu jiných. Výsledkem je sebedisciplína. [...] Svoboda je pro dítě nezbytná, protože pouze svobodné dítě může vyrůstat přirozeně a tedy správně. Důsledky nátlaku vídám u žáků, kteří k nám přijdou z jiných škol. Jsou uzlíčky pokrytectví, s předstíranou slušností a falešnými mravy. [...] Přirozené, zdravé děti, které řeknou, co si myslí, bez špetky nervozity nebo nenávisti. Pokud je dítě vystaveno svobodě od útlého věku, nemusí procházet touto fází neupřímnosti a předstírání. Tou nejpozoruhodnější věcí na Summerhillu je tato naprostá upřímnost našich žáků.
Otázka upřímného postoje v životě a k životu je velmi důležitá. Je dokonce tím nejdůležitějším na světě.
[...]
My jsme chtěli nechat děti na pokoji, abychom zjistili, co jsou vlastně zač. To je jediný způsob, jak s dětmi zacházet.
Problémové děti:
"Když nemůžu mít lásku, budu mít aspoň nenávist". Každý případ zločinného jednání u dětí má své kořeny v nedostatku lásky.
[...]
Nemůžeme být slepí vůči faktu, že dítě je ve své podstatě egoista. Na nikom jiném nezáleží. Když je ego spokojené, dostáváme to, co nazýváme dobrem. Pokud ego strádá, dostáváme zločin. Dítě se zločinem mstí společnosti, protože nedokázala ocenit jeho ego tím, že by mu prokázala lásku.
[...]
Pokud chceme dítě zbavit nežádoucího sociálního chování, je nutné nechat ho realizovat jeho tužby.
[...]
Dítě je souborem dynamických potřeb. Neustále hledá způsob, jak tyto potřeby zrealizovat. Dítěti přirozeně záleží na jeho vlastních zájmech a stále se snaží prosadit svou. [...] Pokud se dítěti nepodaří realizovat své potřeby, nenávidí. Pokud vezmu tříletému dítěti hračku, zabilo by mě, kdyby mohlo.
O žačce Ansi: Štastná byla jenom tehdy, když vedla jiné. Za její vzpourou proti učiteli stála snaha být důležitější nežli on. Ansi nenáviděla pravidla, protože nenáviděla moc, která je vytvářela.
Rozdíl mezi důsledkem a trestem: Trest vždy obsahuje nějaký morální aspekt. [...] Je důležité, aby se dítě naučilo, že není možné půjčit si cizí nářadí a pak ho jen tak nechat ležet, jen tak ničit cizí majetek nebo jen tak někomu ubližovat. Protože nechat dítě, aby si dělalo, cokoliv se mu zamane, na úkor jiných, není pro něj dobré. Tak vznikají rozmazlené děti a z těch nevyrůstají dobří lidé. [...] Láska znamená být na straně toho druhého. Láska znamená respekt. Vím, že dětem trvá poměrně dlouho, než se naučí, že svoboda znamená něco jiného než volnou ruku.
Pozitivním faktem je, že svobodné děti nemají tendenci příliš lhát. Když byl u nás kdysi na návštěvě místní četník, byl šokován, když ke mně do kanceláře přišel jeden chlapec a oznámil: "Neille, rozbil jsem okno v hale." Děti lžou především proto, aby se chránily, a lež vzkvétá v prostředí, kde vládne strach. Když odejde strach, lež ho bude následovat.
[...]
Může se to zdát nelogické a paradoxní, ovšem já rozlišuji mezi lží a nepoctivostí. Člověk může být poctivý v zásadních životních otázkách, a přesto občas zalhat o triviálních věcech. Mnohé z našich lží také mají ušetřit ostatní od bolesti.
[...] Nejlepším způsobem, jak z dítěte udělat doživotního lháře, je nutit ho za všech okolností říkat pravdu a nic než pravdu.
Zdá se, že dospívání dětem trvá mnohem delší dobu, než jsme si dříve mysleli, a když říkám dospět, myslím tím stát se sociální bytostí.
[...]
Téměř v každém případě krádeže prokazatelně spáchané dítětem pociťuje mladistvý zloděj nedostatek lásky. Jeho krádeže jsou symbolickým pokusem získat něco hodnotného. Ať už krade cokoliv, jeho podvědomou touhou je ukrást lásku. Tento druh kradení je možné vyléčit pouze tím, že se najde přímý způsob, jak tomu dítěti lásku poskytnout.
Stinná stránka Summerhillu - není skutečně pro každého (zejména co se inteligence týče:
Měli jsme u nás zavést jedno přísné pravidlo: Pokud v průběhu jednoho školního roku nepřestanete se šikanou, půjdete pryč. Nemyslím, že by na zavedení takového pravidla bylo příliš pozdě.
[...]
Svoboda funguje nejlépe u těch, kteří v oblasti emocí a inteligence mají dostatečnou kapacitu na to, aby byli schopní ji vstřebat.
Jednou chybou školy, ne-li přímo selháním, byla neúspěšná snaha vymýtit strach. [...] Je mi jasné, že většina případů nenávistného chování vychází z nedostatku lásky v raném dětství. Neznám žádnou školní léčbu, která by mohla účinkovat proti následkům takových začátků nebo prostředí, v němž vlastní nebo nevlastní rodič či rodiče dítě vystavují nenávisti, když přijede na prázdniny domů.
Terapie:
Vyléčení dětské neurózy je záležitostí ventilování emocí. [...] V Summerhillu léčí láska, porozumění a svoboda být sám sebou. [...] Stále více věřím v účinky kreativní činnosti. Přál bych si, aby děti více tancovaly, hrály divadlo a věnovaly se ručním pracím.
Zdraví v Summerhillu:
Jsme na straně skutečného žití, máme pozitivní přístup k tělesnu a upřednostňujeme štěstí před pečlivě volenou stravou.
[...]
Rodiče přikládají pořádku příliš často příliš velký význam. Je jednou ze sedmi smrtelných ctností. Člověk, který je pyšný na svoji pořádkumilovnost, je obvykle druhořadá osobnost a cení si druhořadých věcí. Často mívají ti nejčistotnější lidé ty nejšpinavější myšlenky. To říkám s veškerou objektivitou člověka, jehož pracovní stůl neustále připomíná hromadu papírků pod cedulí "Zákaz odhazování odpadků" ve veřejném parku.
Divadlo a hudba:
Z našich dlouholetých zkušeností jsme poznali, že nejhorší herci jsou ti, kteří hrají také v reálném životě. Takové dítě se nikdy nedokáže odpoutat od svého předstírání a na jevišti je rozpačité.
[...] Herectví je nezbytnou součástí vzdělávání. [...] Jako herec potřebujete silně vyvinutou schopnost identifikovat se s ostatními. [...] Zajímalo by mě ovšem, jestli si děti při hraní po celý čas uvědomují, kdo skutečně jsou. Často se stává, že malý herec vstupuje na jeviště a na repliku kolegy "Kdo jsi?" místo předepsaného "Jsem duch opatství!" odpoví: "To jsem já, Peter."
[...]
Hraní je jedním z prostředků k vybudování sebedůvěry. Některé děti, které hrát odmítají, se mi však svěřily, že naše představení nemají rády, protože se při nich cítí podřadně. To je problém, pro který nemám řešení. Takové děti si obvykle najdou jinou oblast, ve které mohou prokázat svoji hodnotu.
[...]
V Summerhillu se specializujeme na určitý typ dramatického umění, který nazýváme spontánní hraní. Většinou začínám jednoduchými situacemi: Nasaď si vymyšlený kabát. Sundej si ho a pověs ho na věšák. Šlápni na ulici do psí hromádky. Vezmi do ruky kytici květin a zjisti, že je v ní bodlák.
[...] Poskytuji ovšem jen základní kostru. "Ty jsi otec, ty matka a tebe právě vyloučili ze školy. Pokračujte." Pravidlem u nás je, že se herci nesmějí radit o situaci ani dialogu.
Učitelé a učení
Mým poselstvím je: emoce dítěte jsou nekonečně důležitější než jeho intelektuální pokroky. [...] Učitelé příliš často pro stromy nevidí les a tímto lesem myslím plný život osvobozený od formování osobnosti. [...] Práce učitelů se omezuje na tu část dítěte, která se nachází od krku nahoru, a proto je pro ně ta životně důležitá, emocionání část dítěte neznámým územím.
Také rodiče si jen pomalu začínají uvědomovat, jak nedůležitá je studijní stránka školy. Podobně jako dospělí se děti naučí to, co se naučit chtějí. Všechny ty známky, zkoušky a ocenění jen odvádějí pozornost od správného rozvoje osobnosti. [...] Jedinými věcmi, které se děti skutečně potřebují naučit, je pouze čtení, psaní a počítání, zbytek by měl být jen samé nářadí, hlína, sport, divadlo, barvy a svoboda.
[...]
Ve svobodném prostředí se na intenzivní studium ovšem dokážou správně soustředit pouze chytré děti, protože v prostředí komunity, která nabízí tolik rozptýlení, je to věc velmi nesnadná.
Vím, že prostředí disciplíny může pomoct úspěšně absolvovat zkoušeky i podprůměrně nadaným studentům, ale zajímalo by mě, co z takovýchto absolventů v životě bude. Kdyby byly všechny školy svobodné a účast na výuce dobrovolná, myslím, že by si každé dítě našlo svoji přirozenou úroveň.
[...]
Komunita má plné právo omezit antisociální chování dítěte, pokud ohrožuje práva ostatních, ale nemá právo nutit dítě učit se latinsky - to je otázkou osobního rozhodnutí. Nutit dítě k učení je stejně bláhové jako nutit někoho přijmout určitou víru vydáním zákona.
[...]
Tento problém je z velké části sociální. Je to otázka třídního vzdělávání, společenského předpokladu, že je lepší být absolventem soukromé střední školy s maturitou než vyučeným hrnčířem či zámečníkem.
[...]
Na základě dlouholetých zkušeností učitele jsem přesvědčen, že pravopis nelze vyučovat. Vychází především ze čtení a je tedy primárně vizuální.
[...]
Studenti pedagogických fakult postrádají emocionální faktor, schopnost podřídit přemýšlení pociťování. Vyprávím jim o světě, který jim unikl a stále uniká. Jejich učebnice nepraví nic o lidské povaze, lásce, svobodě a sebeurčení. [...] Dokonce i systém Marie Montessori, dobře známý jako systém usměrňované hry, je umělým způsobem, jak donutit dítě učit se hrou. Není v něm špetka kreativity.
Když s dítětem zacházíte bez toho, že byste do svého jednání zatahovali autoritu a morálku, dítě cítí, že jste na jeho straně.
[...]
Pokud může dítě svobodně mít rádo samo sebe, obvykle nebývá nenávistné. Nebude pro něj tedy zábavou snažit se vyprovokovat dospělé. [...] Provokovat můžete pouze lidi, kteří si zakládají na vlastní důstojnosti.
O humoru:
Každá národnost má svůj vlastní druh humoru, z čehož často vyplývají stereotypní vtipy, jako například ty o skotské šetrnosti. Když jsem žil v Německu, tak jediní Němci, kteří se dokázali sami sobě zasmát, byli Židé. [...] Pokud se člověk nedokáže zasmát sám sobě, pak zemřel ještě před svou smrtí.
[...]
Jedna věc se u nás objevila opakovaně - učitel, který chce být populární tím, že bude na straně dětí za jakýchkoliv okolností, tedy z toho špatného důvodu. Děti takové učitele brzy prohlédnou. Příliš mnoho nových učitelů a rodičů má potíže rozeznat rozdíl mezi svobodou a volnou rukou. Jedna matka nechala své děti kompletně zdemolovat vybavení domácnosti, protože "si myslela, že dětem nesmí říct ne".
Školy by měly být posuzovány podle výrazů na tvářích jejich žáků, ne podle studijních výsledků.
Dobrota, která vychází ze strachu z pekla nebo strachu z policie či trestu, není skutečná dobrota, je to prostá zbabělost. Dobrota, která závisí na vidině odměny, chvály nebo nebeské spásy, vychází z úplatku.
[...]
Chtít po dítěti, aby nebylo sobecké, je nesprávné. Každé dítě je egoista. Patří mu celý svět. Má silně vyvinutý smysl pro přání, stačí mu jenom si to přát a je králem zeměkoule. Když dostane jablko, jeho jediným přáním je to jablko sníst. [...] Altruismus přichází později a přichází přirozeně, pokud dítě nebudeme učit být nesobeckým. [...] Malý altruista je pouze dítě, které rádo uspokojuje své sobectví tím, že potěší ostatní.
Tím, že budete v dítěti potlačovat sobectví, u něj právě sobectví fixujeme. Nesplněná přání budou dál přežívat v jeho podvědomí. Dítě, které bylo učeno nesobeckosti, velmi pravděpodobně na zbytek života uvízne v sobeckosti. Morální výchova je zde tedy naprosto kontraproduktivní.
Ty nejšťastnější rodiny, které znám, jsou takové, kde rodiče se svými dětmi jednají na rovinu a upřímně bez nějakého moralizování. Strach v těchto rodinách nenajdete.
Když jsou děti svobodné, nikdy si o jiném dítěti neřeknou, že je to hříšník. Pokud v Summerhillu některé z dětí něco ukradne a je souzeno tribunálem svých vrstevníků, jen málokdy je potrestáno za samotnou krádež. Většinou musí pouze vrátit nebo zaplatit, co ukradlo. Děti podvědomě rozumějí tomu, že krádež znamená chorobu.
O Kristovi:
Hřích pro něj byl nemocí. Očividně si uvědomoval existenci lidského podvědomí dva tisíce let před Freudem. Nemusel odolávat pokušení, protože on sám se uvnitř necítil provinile.
Schopnost být svobodným člověkem, šťastným v práci, přátelství i lásce, nebo být utrápenou hromádkou konfliktů, která nenávidí sebe samu a celé lidstvo - jak to první, tak to druhé je odkazem, který v každém dítěti mohou zanechat rodiče i učitelé.
Strach rodičů z budoucnosti nabízí nepříznivou prognózu pro zdraví jejich dětí. Tento strach se kupodivu projevuje prostřednictvím touhy, aby se děti naučily víc než jejich rodiče. [...] Já jsem se ovšem naučil počkat a dívat se, jak dítě dělá pokroky minimální nebo také žádné. Nikdy nepochybuji o tom, že pokud nebude nějak deformováno nebo zneužíváno, v pozdějším životě uspěje.
Svobodné děti si z nabídky předmětů vybírají jen ty, které je zajímají, a většinu svého času tráví jinými zálibami - prací se dřevem, železem, malováním, čtením knih, hraním, posloucháním hudby.
Efekty Summerhillu podle slov bývalých žáků:
Nemají strach z autority, umějí lépe porozumět vlastním dětem a vychovat je zdravě, mohli lépe překonat různé antisociální pocity.
Hluboko zakořeněný pocit méněcennosti brání některým dětem v tom, aby se naučily i naprosto základním věcem. Rodiče by se měli mít na pozoru, aby nikdy nevzbudili v dítěti pocit, že není dost dobré.
Inspektoři jsou slepí k faktu, že Summerhill spočívá na principu, který praví, že pokud jsou emoce svobodné, intelekt se o sebe postará sám. Nic, co je opravdu důležité, naučit nelze - lásku, dobrotu - a nikdo tedy nemůže nic důležitého podrobit jakékoliv inspekci.
Rád bych poznal někoho, kdo bude ve třiapadesáti tvrdit, že si není tak úplně jistý, co bude v životě dělat.
V určitém věku je pro děti jejich vnitřní život nekonečně důležitější než jakékoliv vnější záležitosti. Ale všiml jsem si, že se u nás chlapci i děvčata oblékají na naše oslavy konce pololetí do svých nejlepších šatů, i když dívky mají tendenci strojit se více.
Když nevíte, co by z dítěte mělo být, musíte být negativní, musíte pouze přihlížet, a to je něco, co establishment neudělá a nemůže udělat. Ví, co by z dítěte mělo být.
Co je vzdělání? Já tvrdím, že mimo jiné je to formování osobnosti zevnitř, ne zvenčí [...]
King Alfred's School: Dlouho přede mnou se zbavila různých forem oceňování, známkování a tělesných trestů.
Edmond Holmes: What is and what might be
Caldwell Cook: Playway
Norman MacMunn: Path to Freedom in the school
Mým snem je vydávat učitelský magazín, v němž by nepadla jediná zmínka o vyučování, platech, inspektorech a předmětech. Magazín, který by byl plný vynikajících myšlenek a humoru.