Román vyšel knižně poprvé roku 1880. Vychází ze starofrancouzské pověsti o Amisovi a Amilovi, pocházející z 11. století. Původní latinská mnišská legenda byla později zpracována ve francouzštině jako rytířská skladba. Podle původního příběhu jsou Amis a Amil dvojníci předurčení k věčnému přátelství. Amil svedl královskou dceru, a když má soubojem prokázat svou nevinu, zastoupí ho Amis. Ten si pak princeznu vezme a po svatbě se oba opět vymění. Nedojde sice k cizoložství, ale za podvod je Amis stižen malomocenstvím. Jeho žena ho vypudí a uzdraví se až krví přítelových dětí, načež dojde k jejich zázračnému vzkříšení. Přátelé po letech oba umírají ve stejný den na různých místech.
Román líčí čisté a nekonečně hluboké přátelství dvou mladíků, Amise a Amila, kteří jsou si k nerozeznání podobni. Zeyer se zde pravděpodobně vyrovnává se svou homosexualitou, vztah Amise a Amila totiž na nejednom místě připomíná cit spíše milenecký než přátelský, fyzický kontakt a citlivé vyjadřování svých ryzích citů se zde objevuje nápadně často.
Dlouho seděli tak na balvanu beze slov; hlava Amilova spočívala na rameně drahého druha; Amis hladil něžně jako matka dlouhé jeho kadeře a hleděl mu vážně a smutně v zarosený zrak. ...
„A nesmál jsem se lásce víc a neměl od té doby než jedno přání, aby lilie podobná vykvetla v srdci mém! Však příteli můj, drahý Amisi, já marně, marně toužím! Mé srdce jest jak neúrodná skála a bytost moje rovná se té soše, o které blouznila Belisanta, matek našich matka...“ ...
Ponořili se pak v tichou modlitbu a zdálo se jim, že duše jejich se světlem plní, a bylo jim tak sladce u srdce jak milencům. Kněz odešel od oltáře, lid se rozcházel a Amis a Amil vstali též; hleděli si s nevýslovnou radostí do očí, a ruku v ruce, jak byli vešli, opustili šerý chrám a vyšli ven, kde slunce nyní v plné síle své a spanilosti zářilo...
Rytíři Amis a Amil se radostně setkají na kraji lesa na základě slibu, že se po pěti letech sejdou tam, kde zrovna bude dlít král – což je zrovna touto dobou v Remeši. Po cestě lesem se svou družinou potkají starého poustevníka, který je pohostí ve své skalní jeskyni. Tam jim vypráví příběh o krásné Belisantě, chladné šlechtičně, která tajně vyznávala lásku zapovězenému bohu Adónovi. Vdala se za rytíře Raula a splodila s ním dvojčata – dcery, ale Belisantu miloval zároveň Raulův nejbližší přítel, rytíř Gaston, jenž její tajemství odhalil a sochu Adónovu zničil, aby ji očistil od pohanství. Belisanta v šoku ze ztráty svého idolu pozbyla vědomí a v mdlobách narazila hlavou do zbytků sochy a zemřela, Gaston ji pochoval v lesích. Dvojčata byla rozdělena a každá z obou žen později porodila syna. Těmito dvěma syny jsou právě Amis a Amil. A poustevník, jenž vyprávěl příběh jejich původu, je oním Gastonem z Tressillonu.
Amil ve městě Remeši potká při slavnosti Panny Marie krásnou dívku Jolantu, do které se zamiluje a ona do něj. Ukáže se, že je to králova dcera, Amil tedy bojuje o její přízeň v turnaji a vyhraje. Je za to přizván ku dvoru a rozhodne se cestovat s králem do Paříže, aby mohl být Jolantě nablízku.
Byla mu nyní tak blízko, že slyšel její dech a cítil jemnou vůni jejího roucha, ale ona ho neviděla; šero ve výklenku bylo husté a v bílém krzně zdál se jakoby jedna z četných soch, jež tam dílem stály, dílem klečely, a nikdo v celém chrámu neviděl blaženého Amila. Bez pohnutí, pohroužen v pohled její krásy, klečel Amil; tu ale projelo srdce jeho zachvění jako blesk: dívka, unavena chůzí a vedrem, položila v polosnu vnadnou hlavu svou na jeho koleno, mníc, že podpírá se o mramor.
Amis je ale stále zasmušilý a Amil se jej vyptává, jaké trápení ho tíží. Amis tedy vypravuje svůj osud, spojený s dívkou Thorgerdou.
Po několik let cestoval Evropou a byl jednou hostem u norského krále, jehož manželka, královna Astrida, truchlila pro svou sestru Jorunnu, unesenou islandským panovníkem Olafem, do kterého se zamilovala. Jorunna již sice zemřela, ale zanechala dceru, krásnou Thorgerdu, kterou by královna Astrida ráda přivedla zpět do Norvéžska, do své původní domoviny. Amis, který spatřil Thorgerdu na obraze, byl tak uchvácen její krásou, že dal rytířský slib, že Thorgerdu přivede. Vypraví se na Island. Olafem a jeho dvorem je vřele přijat a pobývá tu jako host. Thorgerda je však k němu chladná a přezíravá, jako ke všemu – zaslíbila totiž z vlivu své babičky, Olafovy matky Sigelindy, která byla valkýrií, svůj život temnému duchu sopky Hekly a jejím jediným přáním je najít kouzelný rubáš po babičce, díky němuž by se i ona mohla stát mocnou valkýrií a utéci. Olaf jí však místo, kde ho ukryl, nechce prozradit.
Amis se snaží získat Thorgerdino srdce a po dlouhé době se mu sama Thorgerda přizná, že ho miluje, ale nenávidí se za svou slabost – její život je totiž určen vyšším cílům než sloužit muži a být slabou ženou – otrokyní citů; ona chce sloužit jedině duchu hory a být valkýrií.
Od onoho dne zpozoroval jsem na Thorgerdě změnu; sedávala sice ještě naoko lhostejně mezi sloupy runami pokrytými, ale nedovedla se přece úplně již přemoci a opanovati; často, velmi často vídal jsem, že oko její na okamžik zabloudilo na mou tvář, pak ale, když jsem plachý její pohled zachytil, zatřásla se vášní, zbledla a bodla mne divokým zrakem plným nenávisti.
Jednou je Olaf na lovu ptáků smrtelně raněn, na smrtelné posteli žádá svou dceru, aby alespoň nyní mu projevila trochu vřelosti a lásky a Thorgerda vyhoví pod podmínkou, že jí vyzradí místo, kam ukryl rubáš. Olaf svolí. Po pohřbu krále všichni vidí, že královské město Nidaros hoří. To Thorgerda ho zapálila a nyní utíká vyzvednout roucho z útrob samotné sopky. Věrný přítel Olafa, kovář Asbjarn, však také zná místo úkrytu a vyzve Amise, aby tam spěchali a rubáš vyzvedli dříve než Thorgerda. To se jim podaří a Thorgerda vidouc, že Amis je silnější démona sopky, souhlasí, že se podvolí svému citu a stane se jeho ženou. Amis ji tedy přiveze nejprve do Norska a posléze odveze na svůj hrad do Francie. Thorgerda je však po čase opět chladná, mlčenlivá a lásky neschopná – nenávidí sama sebe za to, že selhala a podlehla a nyní je navždy s Amisem spoutána. Proto Amis prožívá nešťastné manželství.
Po Amisově odjezdu zůstává Amil s družinou francouzského krále. Během slavnosti Neposkvrněné Panny Marie shlédnou pro ně připravenou hru o malé dívce Rimóni, která je vyvolena, aby šla s Kristem do jeho nebeského království. Čistotou a mravní silou této postavy jsou všichni uneseni, nejvíce Jolanta.
Satanáš k Jidášovi: ...Chtěls přelstít nás a v mukách našich najíti úlevy, však peklo naše není dosti silné, aby přehlušilo peklo v srdci tvém. Jdi a žij! Buď bídný nadále.
Během hostiny dostává král dopis od opata Hyvarniona, který jej žádá, aby přijel do jeho lesního kláštera, hradu Ardhuin, jak velí tradice francouzských králů, a vykonal zde slavný lov na lesní zvěř. Zvláštním lákadlem má být skolení obrovského bílého zubra. Král neváhá a s rodinou i rytíři se vydává na cestu. Amil jede s nimi.
Hrad vypadá velmi ponuře a tmavě. Cosi zde působí dojmem stísněnosti. Na nádvoří stojí kamenný trůn a naproti němu obrovský záhadný zvon, zvaný Cernunnos, který má prý za účel svolávat ke královským soudům. Ke jménu Cernunnos se váže příběh, který vypráví opat – jako mladý zde zažil novice, o kterém nikdo nic nevěděl. Opat jej jednou zastihl v lese, jak vyzývá pohanská božstva. Odsoudil ho jako pohana, ale novic se hájil, že je křesťanem a těmto voláním se snaží naopak ubránit. Jeho otec byl kdysi pánem hradu Ardhuin a miloval jen lov zvěře a krveprolití na němých tvorech. Novic, jenž se jmenuje Cernunnos, jej v tom následoval. Po otci tedy ještě zdědil výchovu částečně pohanskou. Vše to vraždění však nemohla snést Cernunnova sestra, ctná Rivanona. Když jednou neodolal pokušení a zastřelil ptáčka, kterého jí slíbil přinést, Rivanona zemřela žalem. Cernunnos utekl z hradu a od té doby se snažil najít útěchu v lese mezi zvířaty, která dosud vraždil, nyní se však s nimi naučil žít a miloval je. Stále prosil ducha své sestry za odpuštění. Část svého života se snažil očistit jako novic v klášteře, jak ho poznal opat. Avšak les a jeho náruč jej volala stále silněji, a nakonec opět uprchl mezi lesní přátele.
„Bez přestání lákalo mne to do lesa; cosi pravilo mi, tam daleko od lidských příbytků, od lidských předsudků a bludů že najdu úlevy, a tento tichý šepot mého srdce nelhal mi. Uprchl jsem z kláštera a žil jsem na poušti. Přilnul jsem láskou ke tvorům, které jsem byl někdy tak krutě pronásledoval, a to povzneslo mne opět na výši lidské důstojnosti, z které jsem byl sklesl.“
Konečně se koná slavný lov. Během něj se Amil a jeho milovaná Jolanta sblíží a slíbí si lásku. Královna, Jolantina matka, si však dceřinu zamilovanost mylně vykládá jako lásku k Florestánovi, rytíři, jemuž se podařilo skolik zubra a je tedy všemi oslavován, a když při lovecké hostině Florestán požádá o Jolantinu ruku, dostane královský slib. Jolanta je nešťastná a uteče do Amilovy komnaty. Florestán je tam však najde a sžírá ho žárlivost. Zamkne je tam a zazvoní na soudní zvon Cernunnos. Král soudí Amila, který však, aby zachránil Jolantinu čest, odmítá nařčení, že měl Jolantu ve své komnatě. Je tedy naplánován souboj obou rytířů, při němž se má rozhodnout. Amil do doby souboje odjede do lesů, kde se setká s přítelem Amisem. Jelikož jsou si k nerozeznání podobni, rozhodne se Amis, že přítelovi čest zachrání a souboj za něj vykoná. Odjede na Ardhuin a Florestána v souboji zabije, načež Jolantě, která pozná, že se nejedná o jejího milence, vysvětlí záměnu.
Amil zatím pobývá místo Amise na jeho hradě s manželkou Thorgerdou a vydává se za jejího manžela. Ta uhodne, že to není Amis a ke všemu u něj v noci najde svůj zlatý pás Bifrost s runami, který stále hledá, a který svěřil Amis Amilovi, aby jej Thorgerda nenašla. Ta mu pás vezme a ukryje.
Přátelé se opět sejdou v lese a vymění si svá původní místa – Amil slaví šťastně svatbu s Jolantou a stěhují se na jeho hrad, zatímco Amis se vrací k Thorgerdě, která jej prokleje za to, že vydal v šanc její stud a nasadil jí do ložnice přítele – začaruje ho Bifrostem, takže jeho tělo rázem zestárne, seschne a je nakaženo zlou morovou ranou. Prozradí mu, že jediným lékem na jeho postih je krev Amilových dětí. Amis na toto nehodlá přistoupit a raději chodí světem jako malomocný žebrák.
Bledý, ranami pokrytý, téměř umírající člověk přiblížil se nyní stolu, a kloně se nad javorovou číší stojící před Amilem, dotekl se zčernalým rtem zlatého jejího pokraje. ... „V prachu silnic ležel jsem, odkopnut ode všeho lidstva jak jedovatá bylina, která vyrvána z půdy odhozena leží, krušena patou každého, kdo kolem jde.“
Po pěti letech, kdy Jolanta s Amilem na svém hradě vytvářejí útulek pro všechny chudé a potřebné z pocitu viny za Amisův osud (Thorgerda jim napsala v listě, co mu udělala), přeci jen zubožený a polomrtvý Amis přijde ke svému příteli hledat pomoc. Jeden poustevník jim poradí, aby se vydali na pustý tajemný ostrov u Irska, kam se nikdo neodváží, ale kde sídlí podle pověsti sv. Patrik, který pomáhá kajícníkům. Amil se vydá na dlouhou cestu s malomocným přítelem a na ostrov se dostanou. Musejí projít několika slujemi, kde je zastaví hrozivý hlas sibyly, temná oblaka s trpícími dušemi i zkamenělí obři, kteří obývali zemi ještě před Adamem. Amil nakonec najde rajskou zahradu se sv. Patrikem, který jej však odkáže na Thorgerdinu kletbu – jiné východisko z ní není, Amil musí obětovat své děti. Průvod se opět pochmurně vrátí do hradu. Amil je zničen, ale rozhodne se příteli přeci jen pomoci i za strašlivou cenu.
Tu zakmitl se nůž ve výšce jako blesk a dotknul se hrotem bílého hrdla Gandelínova; purpurný paprsek jeho krve vystříkl a zbarvil ruku vražedníkovu. Děcko padlo bez hlesnutí zpět na polštář, modré jeho oči zhasly a upřely se se skleněným ztuhnutím ke stropu...
Pošle ženu i všechno dvořanstvo na mši, Amise uloží do lázně, svou dceru Elisénu a syna Gandelína podřeže a jejich krev naleje do Amisovy lázně. Ten z ní vystoupí opět zdravý, krásný a mladý. Ale Amilova tvář značí utrpení a Jolanta, když se jí Amil svěří, chce přestat žít. Naštěstí zrovna tou dobou dorazí do hradu průvod mužů a žen – bývalých poddaných Amisových, které Thorgerda na jeho hradě málem utýrala, nesou s sebou svatou sochu Panny Marie a prosí, aby Amil zaútočil na Thorgerdu vojensky. Zázračná socha učiní zázrak a oživí mrtvé děti. Do zdí hradu se opět vrátí úsměv a štěstí, načež vojsko vyrazí pokořit Thorgerdu. Už to vypadá, že budou přemoženi čarovnou silou jejího pásu Bifrostu, jímž přivolává na pomoc démony, a jejím silným vojskem, když se objeví na nádvoří Jolanta s dalšími ženami a svatou sochou – a svými oživenými dětmi. Démoni zmizí, Bifrost pozbude moci a Thorgerdino vojsko se ve strachu z Boží síly vzdává. Thorgerda zapálí své lůžko a uškrtí se svým vlastním pásem, až padne do plamenů a zemře. To vše, aby se nemusela vzdát.
Amis se nastěhuje k příteli do hradu a společně žijí po mnoho let, až Jolantiny a Amilovy děti dospějí. Přátelé se pak vydají do svaté války proti pohanům, kde společně hrdinně padnou. O hrad se stará Gandelín, Eliséna se vdá a Jolanta se uchýlí do kláštera poblíž hradu Ardhuin, aby zde mohla blaženě přemítat o své životní lásce.
Jazyková stránka:
Zeyer užívá básnický jazyk s archaickým slovosledem a množstvím poetismů a přirovnání.
Jako hora, jako les vyrůstal v snivé velebnosti ze země (dóm); posvátný symbol ukřižovaného Boha ležel pod modrým, letním nebem, jež jas svůj jako požehnání na něj sálalo. Nesmírné jeho věže, prolomené jako krajky kamenné, vnikaly do modra, připomínajíce lidu, kam srdce jeho, myšlenky a tužby měřiti by měly...
V knize se vyskytují také básně, zřejmě jeho vlastní, jako texty písní, které různé postavy zpívají. Jedna kapitola je dokonce koncipována jako divadelní hra (družina francouzského krále sleduje dramatizované podobenství o Kristu).
Zeyer často konstruuje zvláštní složené přívlastky, jako např. věkošedý, sladkovonný, modrolesklý, věkuvzdorný