Svítání na západě
Vydáno 1896. Druhá z vrcholných sbírek. Zaobírá se tematikou smrti, která ale symbolizuje bránu ke světlu, vysvobození, cestu k vyššímu poznání. Kontrastuje s utrpením pozemského života.
Uvádím výňatky z básní, které mne zaujaly nejvíce:
Ranní modlitba
Stan černý smrti, jejž rozpíná duše na cestě své, aby odpočinula,
jsem svinul dle rozkazu tvého a obrácen k východu světla,
řekl jsem myšlénkám, klečícím na růžových kobercích jitra: Modlete se!
(symbolizuje spánek)
[…]
A nezasloužím-li, aby má křídla se vznášela silou mého zraku,
ať lítost má vznáší se silou, po níž teskní má slabost!
Dej duši mé odvahu mlčení, když jsi promluvil znameními,
a zahradám mým dosti růží, když nastane doba navíti věnců!
(o jeho literární práci)
Tys nešla
Příliš brzy jsem rozsvítil lampy a do váz natrhal kvítí
a vůněmi, jež v plamenech šlehají krví, své síně jsem nadech’:
koberce prostřel jsem, naléval vína, v nichž slunce minulá svítí,
jež před lety usínala v chudých mých vinohradech.
Tys nešla. Hodiny z dálky se smály, má jara v nich jasmíny kvetla,
a dýchala na tvůj neznámý obraz věnčený lilijemi;
čas vadl, růže mé chřadly, vína má hořkla, rudla má světla,
a sny, jež jsem ti naproti vyslal, se vrátily teskny a němy.
Tys nešla. Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sálá
proudy tajemných spojení a přenáší nejhlubší chvění.
Větrům jsem házel setbu své touhy, aby v duši ti splála
v ohnivé keře a suggescí vůně vedla tvé snění.
S dušemi básníků jsem hovořil o tvé váhavé chůzi;
naděje má s umdleným úsměvem seděla na prahu dveří;
oněmly cesty, bázní se schoulily stromy a v soumraku hrůzy
šlépěje přátelských kroků jak černým sněhem se zaváty šeří.
Tys nešla. Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad? Či leká
tě oblak, jenž zhaslými slunci se pozdvih’ a nad mým domem se prostřel?
Či smrt, která zabíjí v křižovatkách mé hosty a čeká,
až sám se přiblížím k oknu, blízko na osudný dostřel?
Je pozdě již. Záclony zdvihám, okna svá bez bázně otvírám výším
a od hvězd zvoní mi píseň započatá před staletími;
neznámý hlas tvůj chladivým nárazem etheru slyším
z té písně věčné se třásti tony přitlumenými.
V noci všech světů padá, kde polibků jásavá bouře se sráží,
jež rozžehá v křížení blesků nesčetné životy příští.
Věř, my se to líbáme tisící retů, objetím tisíců paží,
ve věčnosti bolestné něhy, jež od věků do věků prýští!
Ve vášnivém tepotu věčného Srdce, jež tisíci údery buší,
v tušení, jež prochází hroby a svítí z budoucích zoří,
v tajemství Zrání, jež v jedné duši slívá tisíce duší
a pohledem letícím věky na tváři zpřízněné hoří.
(hořký stesk po zklamané lásce)
Vteřiny (úryvek)
Jiskry vychladlé dřív, než mohly v mém krbu se vznítit
a růžové teplo s lichotným výkřikem dechnouti v samotu mou,
vteřiny příští, jež v šero mých nocí budete dráždivě svítit,
v snění mém bolestně doutnat a za dne mi hasnouti tmou!
A nejbodavější ze všech, vteřiny, kterých jsem neměl a čekal
a nejsladší ze všech, vteřiny, které mít budu a nebudu znát:
vteřiny rozkoše, jichž jsem se v umdlené snivosti lekal,
vteřiny hrůzy, jichž jsem se bolestí odvykl bát.
Legenda tajemné viny
Jas hodin mých budoucích ozářil chvíli tu v snech
a všemi svícemi lustrů rozkvetl v dní mých slavnostní sály:
tam prýštěla hudba mých budoucích jar a stajených něh,
rtů, které mne opojí, jiskřil tam smích a mámil tam dech,
a zraky, v nichž čeká mne mlčení rozkoše, s touhou tam plály.
Však marně jsem kráčel, kde v závratných rytmech se třás’
zpěv Žití. Stín Někoho, jenž za mnou šel, přede mnou splýval;
šel ze sálu do sálu, kam vkročil, žeh světelný has’,
zrcadla temněla, touha se zachvěla a hudby vítězný hlas
jak sražen v nejnižší oktávy úzkosti němé se slíval.
O duše má, odkud on přišel? A kolik staletí snad
mých předků dušemi procházel, než došel až ke mně?
Na kolik svatebních stolů jak ubrus koberec rekvií klad?
Na kolik růžových úsměvů dechl svůj podzemní chlad?
A v kolika lampách plamenem soli a líhu sesínal temně?
Slyším v duši
Když slunce zpívalo, tys na svůj nástroj nesáh’,
jen pod mým bodnutím krev tryskla tonů tvých;
tvá ruka v křečích jen zahřměla na klávesách,
jak v noci úzkosti na dvéře umdlených.
Klam vonný polibků ti z jarních růží nevál,
jen ptáků jižní tah a ironický let;
když oblak úrodný nad krajinou se sléval,
svou dlaň jsem nastavil a tvůj jsem přikryl květ.
Před zrakem duše tvé jsem utkal závoj žití,
svit záře tajemné jak rosa prýští v něm,
když žízní práhl jsi, tvým snům jen dal jsem píti,
však jejich žádostí tvé rety spálil jsem.
Když slunce zpívalo, tys na svůj nástroj nesáh’,
mé barvy rozložil’s jen prismem slzí svých;
tvá ruka v křečích jen zahřměla na klávesách,
jak v noci úzkosti na dvéře umdlených.
A zpupný roj tvých včel, jenž z mého ulét’ úle,
ze stromu dutého jsem kouřem vyhnal zpět;
tvé dni jsem uvěznil a suggescí své vůle
tvých písní zahořkl jsem mízu, dech a květ.
Žalm ke cti nejvyššího jména (úryvek)
Tvé jméno je probuzením všech hudeb, všech větrů, moří a tich,
všech písní, hlasů a smíchů, umdlení, bouří a štkání,
všech narození jediný výkřik, všech agonií jediný vzdych,
vířivé hučení míz, přelití rozkoše v nervech a vzplání,
šum všech polibků, náraz všech krví do tisíců žil,
třesení všech hrůz a napjatých křídel všech smějící se tepot,
pochody davů, orchestr času s tóny zpívajících chvil
a jeho odraz, jenž od hranic světů se vrací, jak ztlumený šepot,
jímž mrtvé hovoří po staletích! Heslo mystických vět,
jež uspává duše v jediný sen a vzbouzí do nesčetných jiter,
z nocí, světel, vůní a jedů v nich křísí zázračný květ,
jenž dýchá vlněním slov a uvadá setměním niter!
Tajemství bolesti (úryvek)
Tak kráčím cestou let, tvých větrů jásá smích,
hořkostí ukrytou jím dýchá každý květ.
Do dálek zanáší mi výkřik přátel mých
a z mlhy odváté mi zdvihá druhý svět.
Den před mým zrakem tlí a taví věcí tvar
a roste, příšerný, v dým nezrozených dob;
a v horkém dechu tvém mé krve kypí var,
smrtelně zadýchán do černé páry mdlob.
Mé chvíle třesou se, jak prachu smolný kmit
kol struny vířící, jež tvojí písní lká.
Na stavě neznámém mých zhaslých září svit
tvá ruka v příští šat mé duše, černý, tká.
Přes ohně západů, jak uhlí plamenné,
jež v zracích odráží žár svatých šílenství,
pochmurných myšlenek mých stádo zmatené
tvým bičem žene Pán na pastvy tajemství.
Vladaři snů (úryvek)
Vy, kteří vracíte se unaveni hrubými výdechy pozemských barev,
přemožení vladaři snů, inspirovaných hvězdami neznámých konstellací,
vy, jimž krev vyhrnula se z porů ve výších ztrnulých odvěkým mrazem
a dýchání křečovitě se trhalo v ovzduší, jímž proletují světy!
Vy, kteří jste zsinali omámeni tajemstvím hlubin, kde hasne pozemské světlo
v kouři plynů stoupajících z utajených plamenů věčného tlení,
a zavěsili žití na pavučinná vlákna myšlenky, v pýše snovaná v lano!
Poutníci, kteří jste navštívili svatá místa, spustošená šílenstvím davu!
[…]
O Vítězi, jichž kořist je posměchem nepřátel a lítostí přátel!
Hynete samotou v ostrovech, o nichž vám zpívaly hvězdy a oceány!
Ponížení vracíte se v domov, k vápenným břehům, jež houbovité se drolí
nárazem věků, a kde nikdo nevěří vašim zvěstem, syceným vůněmi jihu.
Bledost vašeho procitnutí, jak znamení tajného hříchu vás zradí.
Úsměvy druhů zhasnou před vašimi zraky, v nichž třese se záření dálek!
(Neboť milovaná je tvář, v níž krev prosvítá růžemi usmívání,
ale hrozná, zjeví-li se z druhého žití nocím milenky v hallucinacích.)
Mythus duše
Miluji západ, když zdvihá se na návrších strážnými signály ohňů
a za vířících hudeb slavného ticha ohlašuje vítězné vtrhnutí Nepoznaného,
jež sněním poráží silné, ve mdlobách milenců tajemstvím života zpívá,
jako soucitný dotek klade se na čela teskných
a nemocným počítá údery tepen.
[…]
A zastaví-li se duše má na dlouhé pouti mých otců staletími,
až v černém zrcadle zmaru uvidím tvář svou změněnou formami nového žití,
pozdravem zulíbám stíny a píseň zazpívám živým,
i poutníkům budoucím, kteří odváží se trhati kvítí v údolí smrti,
a utrpením čísti v mystické Myšlénce, jež zraje pro nás rozkvětem tvarů,
a od věků dumá o plemenu silném, jehož krev bude sršeti jiskry, dmychaná nejvyšší vůlí,
o vinařích, jež zapálí síru v sudech, kde se zkazila staletá vína, sílící slabé,
a naházejí před sebou ohně do nahustlých plynů, otrávených potem, aby vyčistily dálky a vzkřísili vůně ve vzduchu,
jež budou dýchati zástupy příští.
(vize budoucnosti)
Podobná noci…
Zas dávná bolest v záření zraků mých mrazivou mlhou se vssála,
a řeřavé vydychování barev mi srážela v bělavé kotouče chmur.
Touha má, dušená, v třesení chorobném dotknout se bála
myšlenek rozžhavených klaviatur.
Šat soumraku duši mou oblékal, z doutnavých, palčivých paprsků snován,
a ticho do nejhlubších, hrobových poloh sjíždělo klesáním škál.
Den odcházel, zarmoucen, útrpným pokynem hodin pozdravován,
jak od lože mrtvého ode mne v zádumčivou svou dál.
Jen bolest mi dýchala hlubokým dechem, jenž Vzkříšení zpívá,
nepodrobená času, vítězná nepřítelkyně snu,
podobná noci, jež jediným pohledem do všech oken se dívá,
a všem pohledům otvírá jediné okno k věčnému dnu.
Jen bolest mi dýchala hlubokým dechem, v němž utajen leží
výkřik mé matky, jak v první mou hodinu chudou síní se táh,
i poslední výkřik, příšerně jásavý, jenž v hlubinách duše mé střeží
tohoto snění slzami vlhnoucí práh.
(o bolesti)
Až sedneš za můj stůl (úryvek)
Až sedneš za můj stůl, čekaná, Nepozvaná,
se zraky tajemství, se slovy němými,
s bohatstvím neznámým, milostná, obávaná,
s dotknutím ledovým, s polibky věčnými,
v náš nápoj šumivý var času bude vříti,
vír hlasů, barev tíž, sen plný snů a dní,
a chléb až rozlomíš z mé hořké setby žití,
žeň poznáš klasů mých, chuť záře měsíční.
(o smrti)
Vítězná píseň (úryvek)
Má duše!
Je teskná tvá vítězná píseň, transponovaná do oktáv pozemských tonů!
Šťasten, kdo jí neslyší zníti dříve, než Zemdlením nabude síly!
Však kdo ji uslyší jednou, zvoní mu příšerně ze sladkého přiznání lásky,
zvoní mu z tlukotu srdce k srdci přižehnutého.
Mé dědictví položil’s… (úryvek)
Úsměvy, jež v tvářích mi zkvetly, v cizích duších mi uvadly,
a které v cizích tvářích mi svadly, v duši mne rozkvetlé bolí.
Svítání na západě
Je květen stínů. Polední parna dávno už za sebou máme.
Sen opilý krví umdlel a čistšími tony hraje.
Hořící trámoví vězení našeho s praskotem ohně se láme,
a u cesty nezralé ovoce naše reflexem západu zraje.
Nežel, má duše, že dojdem až v noci k tvému rodnému městu
a zahrad jeho že neuzříme pak v soumracích, po klekání:
naše vlastní uhaslé dni nám paprsky postelou cestu
a jásotem po leta vyslaných nadějí budeme uvítáni.
Den září zatmívá dálky — noc temnem zapaluje výše.
Průlomem zřícených krovů se nad námi otvírá nebe. —
A v symfonii bratrských hlasů, jež vonným přívalem dýše
od světa k světu, jak písně lodí plujících vedle sebe,
v rozkoši puštěného světla, v dotycích neznámých slovu,
pod stíny, jež na pozemskou myšlenku vrhl jsi tajemstvími,
jak v úzkosti dechnutý signál, rdoušený stěnami kovu,
sen zemský k tvé slavnosti se rozleje vlnami jásavými.
O Věčný! Ať tušení naše jsou sladká těm, kteří v bolestech tonou.
Pějeme hymnu ze slov, jež značí smrt ve všech jazycích země.
Neboť nám, kteří věříme, je den tvůj dobou zrání, zahořkle vonnou,
praskající v bolestných klasech a večerem chlazenou jemně.
Víno silných (úryvky)
Bratří, z ruky do ruky podávejme víno silných v mé číši;
věky ho chránily na vinicích před mrazem, jak dýmy ohňů v čas noční.
Vinaři jeho byli Smutek a Samota.
[…]
Opojení učiní duši naši světlou, jak duši budoucích lidí,
a otráveni snem zemřeme před svou smrtí a po smrti budeme žíti.
[…]
Hovořiti budeme mlčením a políbením bude neviditelné potkání touhy.
Odpovědí naší bude zazáření zraků při objetí myšlének v dálce.
[…]
Hleděti budeme řadou dní budoucích, jak řadou skleněných dvéří za sebou ležících síní,
jimiž nám naproti přichází slunce, věnčené zelení zahrad.
[…]
Trest slabých bude, že zapomenou své jméno při procitnutí
a odměna silných, že v zářící tmě vzpomenou na ostrovy zajetí svého.
……………………………………
častý symbol krve jako tělesné žádosti (Konečně jitro mi vzplálo ohnivým prosvítáním nalité krve)