Paulo Coelho
Každý člověk má ve svém organismu Hořkost ve větší nebo menší míře asi tak, jako téměř všichni v sobě nosíme bacil tuberkulózy. Tyto dvě choroby však zaútočí teprve tehdy, je-li organismus oslaben; v případě Hořkosti je půda pro vzplanutí nemoci připravena ve chvíli, kdy se projeví strach z tak zvané „reality". Někteří lidé v úsilí vytvořit si svět, kam by nemohla proniknout žádná hrozba zvenčí, příliš zesílí svou obranu proti vnějšku - proti cizím osobám, novým místům, odlišným zkušenostem - a nitro nechají nechráněné. Od té doby začne Hořkost působit nenapravitelné škody.
Hlavním cílem Hořkosti (tzv. Vitriolu, podle dr. Igora) je vůle. Lidé postižení touto chorobou si postupně přestávají cokoli přát a za několik let už nedokážou vyjít ze svého světa - protože obrovské rezervy energie promrhali na stavbu vysokých hradeb, aby realita byla taková, jakou ji chtějí mít. Současně s tím, jak se vyhýbají vnějším střetům, omezují svůj vnitřní růst. Dál chodí do práce, dívají se na televizi, stěžují si na dopravu a mají děti, ale to všechno probíhá samovolně a bez nějakých silných vnitřních emocí – protože koneckonců vše je „pod kontrolou".
Velkým problémem otravy Hořkostí je, že také vášně - nenávist, láska, zoufalství, nadšení, zvědavost - se přestávají projevovat. Po nějaké době už zahořklá osoba vůbec po ničem netouží. Nechce se jí ani žít, ani umřít, v tom je ten problém.
Proto také zahořklou osobu odjakživa fascinují hrdinové a šílenci: ti se nebojí žít ani zemřít. Hrdinům i šílencům je nebezpečí lhostejné a jdou dál svou cestou, přestože jim všichni říkají, aby to nedělali. Šílenec spáchá sebevraždu, hrdina se stane mučedníkem ve jménu něčeho - oba však zemřou, zatímco zahořklí stráví mnoho dní a nocí tím, že uvažují o nesmyslnosti a nádheře obou typů. To je jediný okamžik, kdy se zahořklá osoba zmůže na to, že vyleze nahoru na svou obrannou hradbu a trochu se porozhlédne kolem sebe; brzo jí však ochabnou ruce a nohy, a tak se zase vrátí ke každodennímu životu.
Chronicky zahořklá osoba pocítí svou chorobu jenom jedenkrát týdně: v neděli odpoledne. Teprve tehdy, když už prací a každodenním koloběhem nelze zmírňovat symptomy Hořkosti, si všimne, že dochází k něčemu velice špatnému - neboť ten odpolední poklid je děsný, čas vůbec neutíká a na povrch vyvře trvalá podrážděnost.
Zase však přijde pondělí a zahořklý člověk na ty příznaky okamžitě zapomene - i když nadává, že nikdy nemá čas pořádně si odpočinout, a naříká, že víkend uteče moc rychle.
Ze společenského hlediska je jedinou předností této nemoci to, že dnes není ničím neobvyklým; internace už tedy není nutná - až na případy, kdy intoxikace dosáhne takového stupně, že chování nemocného začne ovlivňovat druhé. Většina zahořklých však může zůstat venku, aniž ohrožuje společnost nebo druhé lidi, poněvadž - díky vysokým hradbám, které si kolem sebe postavili - jsou od světa zcela izolováni, přestože se zdá, jako by jej sdíleli.