- Přeložil Václav Netušil, 1955. Původní vydání 1892
- Příběh se odehrává v Sedmihradsku, oblasti Transylvánských Alp (Rumunsko). Neobsahuje žádné nadpřirozeno, pouze poukazuje na zaostalost místních obyvatel nedotčených civilizací a moderním uvažováním, kteří žijí v zajetí pověr.
Na úpatí hory Retezat ležela vesnice Verst. Pastýř Frik spatřil, že buk rostoucí na pokraji bašty starého opuštěného hradu, který měl ještě včera tři větve, má dnes už jen tři. Usoudil, že do naprosté zkázy hradu tedy zbývají už jen tři roky a běžel novinu oznámit do vesnice. Cestou potká potulného kramáře. Ten se mu snaží prodat nejrůznější zboží pochybné kvality, jako teploměr či tlakoměr, Frik však všechno odmítá, že přece jaké je či bude počasí pozná z přírody a okolí. Nakonec mu kramář nabídne dalekohled. Frik s úžasem zjistí, že tento přístroj vidí mnohem dál než jeho ostříží oči a navíc odhalí, že se z hradní věže valí kouř, jako by tam někdo přebýval.
Karpatský hrad se tyčil na pokraji Vulkanského průsmyku a rozprostíral se na Orgallské planině. Jeho nezřetelné obrysy se daly od přírodniny jen těžko rozeznat. Pocházel z 12. až 13. století a od nepaměti jej vlastnila rodina baronů Gortzů, která ovládala celý kraj. Posledním představitelem tohoto rodu byl baron Rudolf Gortz. Vášnivě miloval hudbu, a protože zůstal poslední na karpatském hradě, začal cestovat po Evropě a investovat peníze do návštěv význačných divadel. Stesk po rodné krajině jej sice přilákal nakrátko zpět, ale po prohrané vzpouře rumunských sedláků proti maďarským utlačovatelům hrad navždy opustil. Hrad zůstal neobydlený, o osudech Rudolfa Gortze se nevědělo. Místní lid a jeho fantazie obydlela hrad duchy a nadpřirozenými bytostmi. O existenci příšer všeho druhu od vlkodlaky, přes víly až ke skřítkům hospodáříčkům, byli nevzdělaní obyvatelé vesnice Verst skálopevně přesvědčeni. K opuštěnému hradu by se nikdo z nich ani nepřiblížil. Proto také byl stoupající dým nevysvětlitelnou záhadou.
Vesnice Verst byla velmi nepatrná a považována za nejzaostalejší vesnici v celém klužském kraji. Bylo to způsobeno především tím, že z ní žádný z obyvatel za celý život nevytáhl paty a nemohl tedy o vymoženostech civilizace podat žádnou zprávu. Rychtářem a nejbohatším mužem ve vsi byl pan Kolc, který měl peníze z každého prodeje a koupě v obci. Měl nejhezčí dům a krásnou dceru Miriotu, o kterou se ucházel kdekdo. Byla již však zasnoubena s lesníkem, urostlým Nikem Dekem. Další významnou osobou ve vsi byl učitel Hemrod, který kladl největší důraz na krásné písmo, a doktor Patak, který sice neměl žádné lékařské vzdělání, byl jen ošetřovatelem z karanténní stanice, ale obyvatelé Verstu mu bezmezně věřili. Jako jediný nebyl pověrčivý a často se vytahoval, že by se klidně do hradu vydal.
Význační občané vesnice se sešli v hospodě U krále Matyáše, kterou vlastnil žid Jonáš, a rokovali o tom, zda se v hradu usadila bytost lidská či nadpřirozená, jaké má asi spády a nakonec došli k závěru, že bude zřejmě nezbytné se do hradu vydat a záhadu osvětlit. Nikdo se k tomuto odvážnému rozhodnutí pochopitelně neměl. Vyzván byl doktor Patak, který se svou odvahou chvástal, nyní ho však všechna opustila. Nakonec se přihlásil Nik Dek pod podmínkou, že půjde doktor s ním. Bylo ujednáno. Náhle se však hospodou ozval zřetelný hlas, který pronesl: „Nikolasi Deku, nechoď zítra do hradu! Nechoď tam, nebo přijdeš do neštěstí!“ Lidé byli otřeseni a vyděšeni, neboť původce slov neobjevili. Na noc všichni zatarasili dveře do chalup.
Nazítří oba muži vyrazili. Patak celou cestu přemlouval Nikolase Deka, aby se vrátili, fňukal, snažil se jej od plánu odradit, ale marně. V noci dorazili k hradní zdi, kterou, jak se zdálo, nemohli překonat, proto se rozhodli přenocovat u ní. Uprostřed noci se však rozezněl hradní zvon a odněkud se začalo linout bledé světlo, v jehož záři vypadali oba muži jako mrtvoly. O přítomnosti ďábla v hradu už nebylo pochyb. Nik Dek se hned za svítání chtěl přesvědčit, kudy se dá do hradu dostat. Jedinou možností bylo vyšplhat po řetězu spuštěném z hradní zdi. Když už však byl až nahoře, vykřikl bolestí a spadl až dolů do příkopu. Ztratil vědomí.
Mezitím se občané Verstu usnesli, že by se těm dvěma mělo jít na pomoc. Ustanoven byl krčmář Jonáš, rychtář Kolc a pastýř Frik. Učitel Hemrod dostal náhlý záchvat pakostnice. Brzy se vrátili i s doktorem a Nikem na nosítkách. Byl zesláblý, ale naživu. Doktor vylíčil noční dobrodružství ve všech barvách a nijak tím nepřijal zděšenému lidu na klidu.
O pár dnů později přišel do vesnice kníže František Telek a jeho vojenský sluha Rocko. Ubytovali se v Jonášově hostinci. Lidé, kteří se po záhadné události s neviditelným hlasem do hostince neodvážili, byli neobvyklou návštěvou přece jen přilákáni. Prořekli se před knížetem o záhadě karpatského hradu a poté, co zmínili jméno barona Gortze, kníže zbledl a jen opakoval: „Rudolf Gortz!“
Mladý kníže Telek se po smrti obou rodičů rozhodl cestovat po Evropě. V Itálii objevil krásy kulturních památek a zamiloval se do krásné mladé operní pěvkyně Stilly. Ta však jeho lásku neopětovala a kníže byl nešťasten. Stillu však z lóže vždy pozoroval neznámý cizinec, který měl vyzáblého sluhu Orfanika s páskou přes oko (přišel o ně při nějakém chemickém pokusu). Cizincem byl Rudolf Gortz. Sledoval Stillu kdekoliv vystupovala a ona z toho byla čím dál nervóznější. Chtěla po sezóně ukončit kariéru, aby ji už baron nemohl pronásledovat. Z toho důvodu se také zaslíbila knížeti Telekovi. Při posledním vystoupení vystrčil Gortz hlavu z okénka v lóži a vyděsil Stillu tak, že jí praskla cévka v hrudi a ona na jevišti zemřela. Telek zůstal pět let v izolaci na svém hradu a po této době se rozhodl rozptýlit své trauma ze ztráty lásky cestováním po kraji. Tak se dostal do Verstu. Vyposlechl příběh lesníka Deka a pojal podezření, že se v hradě usadil právě Rudolf Gortz. Rozhodl se podívat k hradu zblízka. Když se dostali až k hradní zdi, uviděl na ní Telek bílý přízrak – byla to Stilla! Byla naživu! Je to možné?! Musí ji za každou cenu najít. Sluhu Rocka poslal do města pro policii a sám se rozhodl dostat do hradu. Padací most u brány byl spuštěn a vrata odemčena, jako by byl očekáván. Bloudil dlouhé hodiny temnými chodbami až k vyčerpání, když našel kryptu s lůžkem a tekutinou. Napil se a usnul. Když se vzbudil, slyšel za dveřmi Stillin zpěv a skrz dveře ji i viděl, volal na ni, ale ona neodpověděla. Jistě dlouhým vězněním zešílela, že ho nepoznala! Chtěl za ní, ale seznal, že je v kryptě uvězněn. Rozebral prohnilá prkna dveří a vyběhl do chodby. Tmavými chodbami však opět bloudil a nemohl najít východ. Našel však opuštěnou kapli, kde tajně vyslechl Gortze s Orfanikem a jejich plán – hodlají vyhodit hrad do povětří s knížetem Telekem uvnitř a sami uprchnout. Žili v hradu nikým nerušeni po pět let, do vsi měli nataženo telefonní vedení, aby byli informováni o všem dění, ale když si lidé všimli dýmu a posílali k hradu jednu výpravu za druhou, včetně blížících se oddílů policie, neměli už zloduchové na výběr – museli uprchnout. Telek sledoval Gortze tajným východem z kaple až do pokoje, kde pochopil, jak je to se Stillou – její obraz si baron promítal přes promítací zařízení a její hlas měl nahraný na skříňce s cívkou. Kvůli zápasu obou mužů se jim nepodařilo uprchnout z hradu včas před výbuchem. Tělo barona Gortze našly oddíly policie mrtvé v rozvalinách hradu. František Telek byl naživu, ale očividně zešílel – opakoval jen poslední slova Stilliny italské árie. Po několika měsících se však dal zase dohromady. Nik Dek a Miriota se vzali a život se vrátil do starých kolejí.