Proměna
V originále Die Verwandlung, Kafkova asi nejznámější povídka (z roku 1915), zároveň nejrozsáhlejší. Ústředním motivem je náhlá proměna obchodního cestujícího Řehoře Samsy v obrovský hmyz. V příběhu se však nedovídáme, jak bychom snad očekávali, ani to, jak a proč k takovéto zrůdné proměně došlo, a hrdina také nenalézá východiska ze své nepříjemné situace. Celá pointa povídky spočívá v přizpůsobování se Samsy nové situaci, novému tělu a okolnostem, kdy navzdory očekávání naprosto nepropadá depresím, nýbrž zachovává chladnou hlavu a rozvahu; v novém vztahu ke členům rodiny, kteří se se změnou snaží nějak vyrovnat (i když se to příliš nedaří) a žít s tímto tvorem pod jednou střechou. On jako hmyz stále myslí jako člověk a také rozumí lidské řeči, lidé okolo mu však nerozumějí, a proto se k němu chovají jako ke zvířeti.
Autor nastiňuje tíživou atmosféru, která na všechny doléhá, a která dojde až do té míry, že si nakonec všichni oddechnou a pocítí nezměrnou úlevu, když konečně po několika měsících stvoření umírá vyčerpáním a hladem.
Řehoř Samsa se probouzí brzy ráno ve své posteli. Jeho tělo je ztuhlé a odmítá jej poslouchat. On však zachovává klid a přičítá to špatnému spánku a pracovnímu vytížení. Pokouší se vstát, ale marně. Zjišťuje, že má tuhé tělo a spoustu tenkých nožiček, které není schopen dobře ovládat. Nakonec se mu houpavým pohybem podaří skulit se z postele na zem, což trochu zabolelo. Jeho nová schránka ho tak neděsí jako to, že přijde pozdě do práce a jeho nadřízený jej pokárá a možná i vyhodí. Díky svému zaměstnání může rodina splácet dluh, který vůči jeho zaměstnavateli má, jde tedy o mnoho, Řehoř je hlavním živitelem rodiny.
Samsa se zpočátku snaží svou „indispozici“ před rodinou skrýt, nakonec je však přece jen odhalen. Zpočátku mohl z pokoje na volání stručně odpovědět, nyní už je jeho hlas však zcela zvířecí a není mu rozumět. Spatření jeho nové podoby se neobejde bez silných emocí – maminka omdlévá, tatínek jej zahání zpět do pokoje jako zvíře – čímž ostatně je, a jen sestra se uvolí o něj starat. Donese mu jídlo: Samsa s udivením zjišťuje, že lidské jídlo mu už nechutná, naopak vše staré, zkažené a jinak nechutné mu najednou jde pod nos. A vůbec i jinak se jeho povaha mění: rád leze po zdech a stropě. Sestra si toho všimne a chce mu s matkou z pokoje vystěhovat nábytek, aby měl k lezení více prostoru. Zde trochu bojuje jeho lidská potřeba útulného pokoje se zvířecí potřebou lezení. Nakonec Řehoř dospěje k tomu, že si přece jen přeje podobu pokoje zachovat, a proto brání vlastním tělem oblíbený obraz na stěně, který poslední zde zbyl – matka ho takto přistihne, a protože ho do té doby sama příliš moc neviděla, zděsí se a omdlí. Situace se vyhrotí po příchodu otce, který po něm ve vzteku hází jablka. Jedno ho vážně zraní na zádech.
Z ohleduplnosti, aby neděsil sestru či matku, se Samsa při jejich návštěvě schovává pod pohovku, přes kterou časem dokonce i přehodil prostěradlo, aby byl zcela zakrytý. Postupně zjišťuje, že být schovaný a neviděn mu vlastně vyhovuje.
Rodina si časem na toto nelehké soužití téměř zvykne. Jelikož se už se Řehořovým příjmem nedá počítat, musí všichni členové rodiny začít pracovat, což je Samsovi líto – chtěl sestru poslat na konzervatoř, neboť krásně hraje na housle; nyní pracuje jako prodavačka. Matka šije na zakázku doma prádlo a otec pracuje jako sluha v livreji. Pro přivýdělek vezmou i tři pány do podnájmu.
Jednoho večera se Řehoř odváží do obývacího pokoje, kde ho pánové zahlédnou. Jsou nadmíru rozhořčeni a dají okamžitě výpověď z nájmu.
K Řehořovi postupem času vztah rodiny velmi ochladne. Je to dáno tíživou finanční situací i psychickým vypětím, vyplývajícím z neustálého skrývání tohoto tvora a upadající nadějí, že by se z něj někdy zase stal jejich Řehoř. Sestra už mu v pokoji neuklízí, jídlo mu dává jen sporadicky, a on, s bolavými zády, zhoršujícím se zdravotním stavem a unaven tímto způsobem života, ve kterém rodině ničím nepřispívá a je jen na obtíž, téměř nic nejí. Slábne a slábne, až ho jednoho rána najdou mrtvého.
Celá rodina pocítí úlevu, na oslavu nového života podnikne týž den výlet do města a zjišťuje, že ze společného výdělku se jim nyní bude vlastně docela pěkně žít.
Expresionistická povídka obsahuje typické kafkovské prvky, jako je pocit bezvýchodnosti, kontrastů racionálního uvažování a absurdní situace, dokonce i prvky komičnosti: „a už klepal na jedny z postranních dveří otec, slabě, ale zato pěstí.“
Teprve u dveří zpozoroval, co ho tam vlastně lákalo; byl to pach nějakého jídla. Stála tam totiž miska plná sladkého mléka, v němž plavaly nakrájené kousky bílého chleba. Radostí by se byl skoro rozesmál, neboť měl ještě větší hlad než ráno, a hned ponořil skoro až po oči hlavu do mléka. Ale brzo ji zase zklamaně vytáhl; nejen že mu při jídle vadil choulostivý levý bok – a jíst dovedl jen, když celé tělo se supěním spolupracovalo -, ale navíc mu mléko, které jinak bývalo jeho zamilovaným nápojem a které mu sem jistě proto sestra postavila, vůbec nechutnalo, ba odvrátil se skoro s odporem od misky a odlezl zpátky doprostřed pokoje.
...
Nikdy by byl ale neuhodl, co sestra ve své dobrotě skutečně učinila. Aby vyzkoušela jeho chuť, přinesla mu na starých novinách rozprostřený celý výběr. Byla tu stará nahnilá zelenina; kosti od večeře obalené ztuhlou bílou omáčkou, trochu rozinek a mandlí; kus sýra, o němž Řehoř dva dny předtím prohlásil, že se nedá jíst; suchý chleba, chleba s máslem a posolený chleba s máslem.
...
Na jeden ráz a s očima slzícíma uspokojením zhltl sýr, zeleninu a omáčku; naopak čerstvá jídla mu nechutnala, ani jejich pach nesnášel, a dokonce věci, které se chystal sníst, si odvlekl kousek stranou.
...
Řehoř byl teď odříznut od matky, která je snad jeho vinou na pokraji smrti; dveře otevřít nesměl, nechtěl-li zahnat sestru, která musí u matky zůstat; nezbývalo mu než čekat; a sklíčen výčitkami a obavami, jal se lézt, zlezl všechno, stěny, nábytek i strop a posléze v zoufalství, když se s ním celý pokoj začal točit, sletěl doprostřed velkého stolu.
...
Těžké zranění, s nímž Řehoř stonal víc než měsíc – jablko, které si nikdo netroufal vyndat, zůstalo v těle jako viditelná upomínka -, patrně i otci připomnělo, že přes svou nynější smutnou a odpornou podobu je Řehoř členem rodiny, že se s ním nesmí jednat jako s nepřítelem, nýbrž že rodinná povinnost přikazuje spolknout odpor a být trpělivý, nic než trpělivý.
„Milí rodiče,“ řekla sestra a úvodem uhodila rukou do stolu, „takhle to dál nejde. Jestli vy to snad nechápete, já to chápu. Nechci před touto obludou vyslovovat jméno svého bratra a řeknu tedy jen: musíme se jí pokusit zbavit. Zkusili jsme vše, co je v lidských silách, abychom se o ni starali a trpělivě ji snášeli, myslím, že nám nikdo nemůže ani to nejmenší vytknout.“