Nikola Šuhaj loupežník
Román zpracovávající příběh zbojníka Nikoly Šuhaje z podkarpatrské vesnice Koločava v období kolem první světové války. Román je založený na skutečných událostech, poprvé byl vydán roku 1933. Po vydání se setkal s rozporuplnými reakcemi. Kniha byla rovněž zfilmována, a to ve filmu Balada pro banditu v hlavních rolích s Ivou Bittovou a Miroslavem Donutilem.
Ve vesnicích, které jsou zelené kukuřičnými poli a žluté květy slunečnic, žijí vlkodlaci, kteří překulivše se večer po soumraku přes kládu, se mění z mužů ve vlky a k ránu opět z vlků v muže, zde se v měsíčních nocích mladé vědmy prohánějí po koních, v které proměnily své spící muže, a čarodějnic netřeba hledati za sedmi horami a sedmi řekami ve větrných údolích, nýbrž ty zlé možno potkati na pastvinách, jak sypou do tří dobytčích stop soli, aby zbavily krávy mléka, a ony dobré lze kdykoli navštíviti v jejich chýších a odvolati od konopných trdlic, aby zaříkaly hadí uštknutí nebo koupelí z odvaru z devíti bylin udělaly z dítěte neduživého silné.
Mezi takovéto vesnice patřila také Koločava, vesnice zapadlá a izolovaná. Z této vesnice pocházel také Nikola Šuhaj. Když byl za války vojákem, schovával se s jedním kamarádem v lesích, aby unikli nebezpečí. Pobývali u jedné šeredné baby a nechávali se živit. Spali s jejími dvěma dcerami, rovněž nikoliv přímo krásnými. Jednou baba prohlásila, že chce, aby si oba vojáci její dcery vzali za ženy. Oni návrh ledabyle odsouhlasili, aniž by to mysleli vážně. Prohodili, že by stejně mohli každým dnem padnout. Baba jim dala vypít lektvar a prohlásila, že se jich od této chvíle nedotkne žádná kulka. Dalšího dne však náhodou zjistili, že baba je zlou čarodějnicí, proto ji z opatrnosti utloukli klacky a utekli zpět ke svému pluku.
Z chýše vyšla baba. Přistavila si k stodůlce žebříček a lezla pro cosi do podstřešku. Vtom zadul vítr, babě rovnou pod sukně, a celou ji obnažil. A ukázalo se něco velmi podivného. Babin kostřec byl prodloužen a porostlý srstí. Jako kozí ocas. ... Baba jaga. Bosorkáňa. Povitrula. Čarodějnice.
Brzy zjistili, že se jim opravdu všechny kulky, nemířené i dobře mířené, vyhýbají. Po krátké době však Nikola znovu zběhnul a odebral se do rodné vesnice. Zde žijí v pospolitosti Židé i katoličtí Rusíni, povětšinou pastevci, drobní rolníci a mezi Židy obchodníci. Válka vesnici značně ožebračila, ženy schraňovaly poslední zásoby jídla a obávaly se, aby vystačily a všechny své děti měly čím krmit. Muži, kteří obvykle chodili do údolí pracovat a přinášeli výdělek, byli teď ve válce.
Někdy přišli na dovolenou, ale to se jen povalovali. Ženy nesly všechno břímě samotné a byly z toho často zoufalé. Chtěly konec války, ať vyhraje kdokoliv.
Spoléhaly pak již jen na vyšší moc a chodily k čarodějnicím. Na jejich radu zuřivě sháněly obrázky z novin a pohlednice s panovníky, čarodějnice nade všemi těmi králi, cary a císaři pronášely nesrozumitelné kletby, propichovaly jim špendlíky hlavy a srdce, a ony je doma věšely do komínů udit. Pravda, Františka Josefa spojenými silami umořily, ale co to bylo platno? ... Chlapi byli zbabělí. Proč je nebránili, když jim brali poslední, proč nevzali sekery a nešli zabíjet, když vraždili hladem jejich děti? Dali se odvléci na vojnu jako stádo skotu, krčili se, poslouchali, báli se přehlídek, a když přišli na dovolenou, váleli se na postelích, nemohli se najísti lenosti a štěstí, že po nich nikdo nestřílí, a chvástali se svými hrdinskými činy.
Nikola měl v Koločavě rodiče, mnoho sourozenců a především milou Eržiku. Jelikož však byl zběhem, skrýval se v okolních lesích. To bylo nežádoucí a bylo záhodno jej dopadnout. Nejvíce po něm pásl strážmistr Lenard Béla. Měl jednak ctižádost vyhovět králi a nechtěl, aby se zde zběhové množili. Vzal na něj posily, vyhrožoval jeho rodině, ale Nikolu nelapil. Tou dobou válka skončila a obyvatelé se dověděli náhodou o jakémsi zboží, které neprávem zabavil úřad. Rozlítili se, uspořádali schůzi, sesadili starostu a vyplenili dům notářův. Odnesli zásoby, oblečení, vše co se dalo použít a zbytek vydrancovali. Vesnice se pak těšila z nově uspořádané samosprávy. To však netrvalo dlouho. Starosta a notář povolali do vsi vojsko a to zde nastolilo původní pořádek. Zůstalo dva dny. Pak byla ustavena z místních výrostků za žold národní garda. Jakmile se však situace uklidnila, nebylo pro nic využití. Proto jejím posledním úkolem bylo dopadnout Nikolu. On do nich však začal střílet, sám nezraněn. Na jeho výhružku zbaběle utekli pryč.
Pak obsadilo Koločavu vojsko rumunské. Tehdy se Nikola oženil s Eržikou. Stal se v širokém okolí zbojnickou legendou. Přepadával bohaté obchodníky, chudým pastevcům, babkám a dětem přidával peníze zbůhdarma.
Po vzniku Československa se stala Koločava českou državou. Všichni byli v napětí – změní se situace k lepšímu či horšímu? Pan prezident je profesor, spisuje, ale prosím vás, co může profesor rozumět obchodu? Napsal prý také nějakou knihu o rituální vraždě, tenkrát s tou Anežkou Hrůzovou a s tím chudákem Hilsnerem, kterého teprve nedávno propustili.
Tehdy byl Nikola Šuhaj dopaden, zbit a zatčen, snad za krádež nějakého zelí a bot. Tři dny byl na strážnici uvázán, než se mu s pomocí Eržiky podařilo podplatit hlídače Vláska a uprchnout. Zase zbojničil a četnický strážmistr po něm pásl. Poslal na něj jednou opět četníky. Ti byli zběsilí a zuřivě se snažili jej dopadnout. Šikanovali Eržičinu rodinu, zatýkali jeho kamarády. V domnění, že jej dopadli, hnali lesem Eržiku a její sestru. Eržika však kvůli úprku potratila. A úřad Nikolu opět nechytil. Toho večera vypálili Šuhajovým chatrč. Šuhajovi se rozprchli do široka daleka.
V okolí někdo začal zákeřně vraždit. Podezření samozřejmě padalo na Nikolu, avšak lidé tomu nevěřili – Nikola nikdy bezmyšlenkovitě nevraždil, ani tak brutálně a surově, jak byly vraždy provedeny. Vypadalo to spíše, že některý z kamarádů vraždí na jeho účet a využívá toho, že Nikola není nikým k nalezení. Nikola mezi tím trpěl tyfem. Se smrtí na jazyku se uchýlil k lidem v osadě Zvorec a nechal se léčit doktorem z Chustu, který měl strach Šuhaje neuposlechnout a jezdil za ním. Pobyt v osadě byl poznamenán dlouhou a zničující samotou.
A pak zase plynou dlouhé dny, kdy s nikým nemluví a je sám se svými myšlenkami. Raněný vlk, který zalezl do houští, nic nechce, jen čeká, zda Bůh lesa v něm opět oživne nebo zda od něho odejde někam nahoru do korun buků. ... Dny uvnitř chýše jsou šeré a smutné, a na protější stráň září slunce a zelení pohybuje větřík, který by ochlazoval hlavu. Noci jsou dusné a za dvěma okénky svítí svým tvrdým leskem hvězdy.
Nikola však věří své životní síle, svému daru. Nikola má takovou moc od Boha. Ale její bezpečnou jistotu třeba žárlivě střežit a mluvit o ní nelze s nikým, ani sám se sebou, poněvadž se třeba bát, aby ono tajemství bezejmenné tvrdým dotekem neutrpělo. Leží uloženo hluboko pod všemi vrstvami duše: bílý, jasně zářící světelný bod, jenž prozařuje vrstvy všechny.
Nikola se pomalu zotavoval. Tou dobou jej zde vyhledal jeho bratr Jura – chtěl zbojničit s ním, neměl se kam vrátit. A tak tedy zůstali spolu a uprchli do lesů.
Bratři dlouho mlčeli. V této zemi se mnoho mlčí. Hluboká horská údolí, kudy možno jíti hodiny a neslyšeti zvuku kromě šumění vody, pralesy, jejichž ticha neruší ani drobná zvěř, ani ptactvo, pastvy na horách, kde jen skot trpělivě chroustá stébla travin, lidi mluviti neučí. Slova jsou pouze pro nutné pojmy všedního dne. A věci citů se dají říci jen pohledem, stisknutím ruky, písní sopilky nebo modlitbou.
Jura Šuhaj nevěří Nikolovým kamarádům – větří v nich zrádce. Derbak Derbačok na něj chodí donášet četníkům, jeho matka uřkla Nikolu – kvůli ní stonal, ostatní svalují na Nikolu své vraždy. Nevěří ani Eržice – dávného zbojníka Oleksu Dovbuše také zradila jeho milá.
„Eržika je vědma. ... Proměňuje tě v noci v koně a do rána na tobě jezdí.“ Tak praví místní legendy o vědmách, Jura tomu hluboce věří – vždyť je Nikolka vždy ráno tak bledý, když se vrací od Eržiky.
Četnictvo se zatím snaží získat informace z Eržiky. Tentokrát po dobrém – závodčí Svozil dostal za úkol ji svést. Jak se však ukázalo, podlehl spíše on než ona.
Snad podlehla Eržika násilí závodčího, pána příliš mocného, aby bylo dovoleno otevřeně se mu bránit, snad chtěla ulehčit jen osudu svému a Nikolovu, snad se jí i trochu líbila mohutná postava četníkova, jeho kučeravé vlasy a bílé ruce s prstýnkem. Je jisto, že zatímco měla kolena malátná, ho odstrkávala rukama, že byla pak červená a zamlklá, a kdyby dovedla plakat, že by byla plakala.
...
Ze služební horlivosti se stala milostná potřeba. Chtěl se blýsknout před kamarády, a mlčí; chtěl přijít ke kapitánovi s bezpečnými zprávami o pobytu Šuhajově, a nestará se o něho. ...
Eržika však zůstává věrna Nikolovi. Když se dozví, že četníci jdou v noci na Nikolu na jisto (Derbak Derbačok je udal), utíká za nimi, nadejde si je a volá na Nikolu, aby utekl. Je však dopadena, zbita a zatčena. Nikola s Jurou uprchli bez úhony.
Hluboko dole v údolích, v chýších sotva viditelných, žijí lidé. Bojí se pánů, lžou jim, starají se, pracují a na čelech jim rostou vrásky a na dlaních mozoly. Člověk jednaný na práci je pes na řetězu, kterému se dává jíst. Práce není radost. Snad když si člověk tesá vlastní krov nebo klidí žeň, která byla dobrá; jinak ne. Radost je sedět na horkém kamení břehu Terebly, hledět do modra a zeleně a poslouchat píseň prahů. Radost jest prožívat pocit bezpečí na vrcholku Tisové, pod sebou svět bez stínů, nad hlavou bíle hořící slunce a kolem sebe vítr. Štěstí jest milovat Eržiku. Radost je mít družinu chlapů stejně brunátných, s rukama stejně odhodlanýma a s myslemi přátelskými a veselými. Radost jest dávati, to jest míti radost z radosti cizí. Radost jest neprojít životem nepovšimnut, nýbrž býti milován a nenáviděn. Radost jest mít tři kroky od sebe Juru, který má věrné oči a za kloboukem kytku. Radost je býti Nikolou Šuahjem.
Bratři se dovtípili, kdo je udal. Té noci vyhořela chýše Derbaka Derbačka, o pár dní později jej zastřelil Jura Šuhaj. Eržika je po několika dnech propuštěna z vězení – stále je totiž pro četnictvo jediným vodítkem k Šuhajovi. Kapitán četnictva je z Nikoly málem šílený. Z jeho úkladů, z mlčení obyvatel, ze své bezmoci, z této vesnice. Je zralý na sanatorium. Také že odjede a nahradí jej kapitán nový.
Nikola přijde za Eržikou a je zde konfrontován se závodčím. Toho zastřelí a uteče, ale Eržice už nevěří, zklamala ho. Dva z jeho bývalých kamarádů, Ihnat Sopko a Danylo Jasinko, osnují plán na odstranění Nikoly. Je nebezpečím pro všechny – za zradu se mstí smrtí či vypálením chýše, není bezpečno s ním spolupracovat, ale ani spolupráci odmítnout. Kdyby byl dopaden, vyšly by pravdy najevo. To nechtějí. Ale kule mu neublíží – jak jej tedy zabít? Umluví se, že jej ubijí sekerami. Velkou motivací je také velkorysá odměna, kterou na Šuhajovu hlavu vypsalo jak četnictvo, tak židovská obec.
Dělali, že na polonině hradí oborohy. Poté se sešli s bratry Šuhajovými a šli spolu do lesa pojíst. Jura větřil úklad a chlapům nevěřil. Přesto nedokázal osudu zabránit – Nikola byl zabit sekerou a Juru zastřelili na útěku.
Poté se večer vrátili do vsi, a šli do krčmy. Tam seděli četníci. Sdělili strážmistrovi, co udělali. Strážmistr však sám toužil po odměně a povýšení a mrzelo ho, že sám nedopadl Šuhaje, o což se už přes rok zuřivě pokouší. Nakáže tedy chlapům, aby o činu mlčeli – oficiálně že Šuhaje dopadl on. O odměnu se rozdělí. Sopkovi a Jasinkovi to bylo částečně vhod – alespoň se nikdo nedoví, že Šuhaje zabili oni – nemuselo by se jim to později vyplatit.
Odměnu nakonec samozřejmě nikdo nedostal. Nikola Šuhaj loupežník byl sice mrtev, ale přežíval ještě dlouho v příbězích, písních, povídačkách – symbolizuje odvahu postavit se bohatým utlačovatelům. Nikola Šuhaj zemřel 16. 8. 1921. Je pohřben na pahorku za Koločavou, kde nalezneme jen pár tlejících křížků – tak vypadá koločavský hřbitov. Mrtvé tu nikdo dlouho neoplakává.
Zakukala žežulice
zelenému háji:
Cože tě už nevídati,
Nikolo Šuhaji?
Neobvyklé pojmy, nacházející se v knize:
Oboroh = čtyři stožáry vztyčené v rozích čtverce a na ně je nabodnuta dřevěná stříška. Sem se ukládá seno.
Tokan = kukuřičná kaše
Hašem jisburech = modlitba. Pán budiž pochválen.