V originále The Drawning People (1999). Svou prvotinu napsal autor jako osmnáctiletý, přesto je obdivuhodně vyzrálá. Román stojí na pomezí detektivního a milostného příběhu. James Farrell, talentovaný hudebník a příslušník vysoké vrstvy anglické společnosti 20. století, vzpomíná na osudové setkání s Ellou Harcourtovou, americkou dědičkou cornwallského zámku a šlechtického titulu, do níž se bezhlavě zamiloval. Její složitá osobnost, nečitelná až manipulativní povaha i okolnosti majetkové však spolu s Farrellovou bezhlavou a opojnou láskou způsobí sled nešťastných událostí a životních omylů, jež si James, jenž pochopí důsledky svého jednání až mnohem později, trpce vyčítá.
Příběh začíná vyprávět stařec jménem James Farrell, jenž se doznává k vraždě své ženy Sáry. Vraždě kvůli spravedlnosti. Trestu se nebojí - nemá žádný očividný motiv a jeho vysoký věk by stejně patrně vedl k jeho osvobození. Zabil Sáru kvůli událostem, jež se staly o mnoho let dříve...
Mladý James Farrell uvažuje o nesmyslnosti všeho toho společensky nuceného chování, o vší té přetvářce, povinných sladkých úsměvů, pomluvách a intrikách. Ella, se kterou se náhodou seznámí, cítí totéž zhnusení, je dokonce v jeho vyjádření odvážnější než James.
Třeba jsme všichni oběťmi společenské hry; třeba každý sám o sobě cítíme absurditu rituálu, v němž jsme nuceni hrát; třeba se mu v tak hojném počtu a s tak očividnou ochotou podřizujeme jen jako stádo a jen vnějškově.
[...]
Dokázal jsem tou dobou myslet i nemyslet; přesvědčovat sám sebe, že vedu plný život, i když tomu tak nebylo; že prožívám silné city, ačkoliv jsem sotva věděl, co to znamená. Myslel jsem si, že znám kdeco: vlastní myšlení, vlastní názory, vlastní hodnoty. Byl jsem samolibý, a to způsobem, který si nahlas říkal o to, aby byl vystaven zkoušece, i když jsem neměl ponětí, že tomu tak je; nevěděl jsem, že jsem pro to zralý, a právě proto byla zkouška (když konečně přišla) tak nečekaná a její výsledek tak ničivý.
[...]
"Když nikdy nepoznají nic jiného, nemůžou chtít o moc víc, než už mají. Nevědomost je někdy opravdu požehnání. Pro určité lidi."
"A pro tebe?" Měl jsem pod ochranou výklenku dost odvahy a ani mě to úplně nepřekvapovalo.
"Já si to naneštěstí uvědomuju jen matně - stačí to, abych chápala, jak málo mám svobody, ale není to dost, abych věděla, co s tím. [...]"
"Jamesi, jde přece o to, že do určité míry společenské tlaky přijímat musíš. Nejspíš to ke člověku prostě patří; jsme koneckonců společenské zvířata. Nebezpečné je, teprve když cítíš, že se tomu poddáváš, že tě proud táhne dolů."
[...]
Cokoli mezi námi bylo důvěrného, blo nahodilé, nepodstatné, zcela na náhodu odkázané, chvilkové. Teď jsem ale prošel zkouškou, které jsem rozuměl sám jen matně, ale dost na to, abych si jí vážil. Zaslíbil jsem se a oplátkou jsem dostal právo cosi požadovat. Sám jsem stěží věděl, co budu žádat, ale už jsem nebyl na okraji.
Ta záhadná žena s proměnlivýma očima a usměvavými rty mě šmahem vytrhla z mého života a vzala mě na šestihodinou cestu jen proto, aby mi pověděla něco, čemu možná ani nebudu rozumět. Ze všech svých známých, ze všech, koho znala, si vybrala jako důvěrníka právě mě; právě mně se rozhodla vysvětlit spletenec motivů a omylů, které ji dovedly k zasnoubení; právě ke mně se uchýlila o pomoc, já jsem jí měl pomoct, aby se dostala z hlubin, kde se bezmocně potácela.
[...]
Ti, kdo dávají, očekávají, že bude hojně dáváno i jim; ti, kdo berou, očekávají, že bude hojně bráno i jim. Tím, že jsem Ellu utěšoval, jsem laskavostí a hezkými slovy zamaskoval, jak nebezpečné je, co udělala. Neprokázal jsem jí dobrou službu. Mnohem lepší by bylo - a ona by v tom krátkém okamžiku udělala cokoli, co bych jí navrhl -, kdybych ji přiměl, ať se příštím vlakem vrátí do Londýna a se vším se svěří Sáře a Chrlesovi. Došlo by k výstupu, padala by zatrpklá slova a tekly slzy. Ale něco by se uvolnilo; hnisající rány v srdcích obou dívek by se otevřely. Tím by se mohly pročistit. Poranění by stejně jako vina hnisat nemělo. A stejně jako vina to často dělává.
[...]
Štěstí jedná nezávisele na povaze obětí; když si usmyslí, jednoho pozdvihne a jiného svrhne dolů; vyznamenává, ničí, chrání i trestá výhradně podle těch nejpovrchnějších vrtochů.
[...]
James Farrell odchází do Prahy studovat hru na housle. Doprovází ho přítel, rovněž houslista Eric. Najmou si spolu byt, stanou se z nich nerozluční přátelé. Jednou se setkají společně s Ellou. Ta odhalí, že Eric je homosexuál a zamilovaný do Jamese. Manipuluje Jamese a chce po něm důkaz jeho lásky k ní - má dokázat, že k Ericovi necítí nic milostného tím, že ho políbí. Jamesovi připadá tento požadavek nesmyslný a zbytečný, ale miluje Ellu natolik, že to udělá. Eric se pak domnívá, že jeho láska je opětována. James mu vysvětlí, že to tak není, že to udělal jen kvůli Elle. Ale Ericovy city jsou natolik raněny, že když se všichni tři vydají na společnou noční procházku ke strži, Eric se do ní vrhne a ukončí svůj život.
James je zdrcen a klade si přítelovu smrt za vinu. Vše vyčítá Elle - natolik, že už se s ní nesnese stýkat. Pohrouží se opět do studia hudby a na její srdceryvné dopisy neodpovídá.
Bolest z prvních týdnů ale nemohla vydržet věčně; oheň nakonec dohořel, jako všechny ohně, i když po něm zbyly žhnoucí oharky, které zničily moji naději na smíření. Konečně začal semestr na Guildhallu a já jsem se ocitl v horečném víru hodin a cvičení, který mé bídě ubral na naléhavosti, protože rutinní činnost je skvělý utišující prostředek. Našel jsem v usilování a přičinlivosti trochu úlevy. [...]
Lidé, kteří si myslí, že lecčemu rozumějí, říkávají, že život jde dál a že čas hojí rány. A A't už jsou tyhle řeči jakkoli rozplizlé a ploché, je v nich kousek pravdy. Můj život po Erikově smrti opravdu šel dál; jinak to asi ani být nemohlo, leda bych jej byl sám ukončil. Zvolna jsem se zase učil smát se, když někdo řekne něco vtipného, naslouchat, jak si druzí stěžují na problémy, dozvídat se s čímsi téměř podobným zápalu o jejich láskách a plánech. Naučil jsem se přežívat dny; postupně, časem, začaly být i snesitelné. Ne o moc víc než snesitelné, to už teď vím a to už jsem snad tehdy tušil. Ale byl jsem vděčný i za nejmenší z milostí.
[...]
Neměl jsem se komu svěřit, byl jsem sám. A dostalo se mi tvrdého ponaučení, že samota nemá nic společného s tím, s kolika lidmi se člověk stýká nebo nestýká; že samota si nás najde všude a že naším nejspolehlivějším žalářníkem je vždycky naše vlastní mysl.
Když po nějaké době přeci jen James naváže kontakt s Ellou (na žádost jejích rodičů, kteří musejí přihlížet k jejímu duševnímu úpadku), vypadá to, že by se snad věci daly opět spravit.
Bohužel, na velkolepém večírku na cornwallském zámku jsou všichni svědky toho, jak Ella shodila svého otce z balkonu a zavraždila ho tak. Ella byla odsouzena a román se rozplynul.
James se brzy oženil s její sestrou Sárou, která jí byla k nerozeznání podobná. S ní pak prožil nezajímavý život, na jejímž konci se náhodou z dopisů v zamčené zásuvce dověděl, že vše bylo jinak. Byla to Sára, kdo využil zvěstí o Ellině dědičné duševní poruše, a kdo na ni hodil vraždu otce, aby se tak zbavila všech překážek a ujala se vlády nad corwallským dědictvím. Byla to jeho vlastní žena.