Karel Čapek
A ještě jedna jako přívažek od Josefa Čapka (První loupežnická pohádka). Vydání z roku 1986 od Albatrosu s ilustracemi Josefa Čapka.
Kniha obsahuje deset autorských pohádek, z nichž některé jsou sestaveny z několika více kratších příběhů spojených společným rámcem. Tyto jsou pojmenovány Velká (kočičí, policejní, doktorská) pohádka.
Karel Čapek kombinuje nezbytné nadpřirozené jevy a pohádkové bytosti s kontextem naprosto dobovým a současným, postavy hovoří hovorovým jazykem.
Často se vyskytují takřka politicko-satirické nebo filozofické narážky, srozumitelné více dospělému čtenáři než dítěti.
V zemi Taškářů panoval král, a můžeme říci, že panoval šťastně, protože když to musilo být, všichni poddaní ho poslouchali ochotně a s láskou.
Takto začíná první z pohádek – Velká kočičí pohádka, kde se do království dostává stará babička, která chce dát malé princezně záhadné zvíře, pokud dívenka uhodne hádanku: „jaké to je zvíře: má oči smaragdové, a přece mu je nikdo neukradne; vousy má takovéhle, a přece to není mužský; má kožich jiskrný, a přece mu neshoří; nožičky má hedvábné, a přece si je nikdy neprochodí, a v kapsičkách má šestnáct nožů a přece si masa nenakrájí; co to je?“
Tato metaforická definice kočky se vyskytuje hned několikrát, kteréžto doslovné opakování je principem typickým pro žánr pohádky. Rovněž „takovéhle vousy“ jsou úsměvným momentem, kdy se čtenář musí domýšlet, jak asi vypravěč vousy předvádí.
Pan král tedy chce to zvíře mít za každou cenu.
„Bude mít,“ povídá babička, „co chce, dá-li mně tolik tolarů, co se vejde nejlepšího stříbra pod čepec královy maminky.“
Král chce přijít ke zvířeti co nejlevněji:
„Maminko,“ povídá, „dostaneme návštěvu. Vezměte si ten malinký hezký čepeček, ten nejmenší ze všech, co vám pokrývá jen drdůlek vlasů.“
Babička ukáže kočku. Kancléř má přepočítat její drápky, aby se ujistil o babiččině pravdivém popisu.
Kancléř se narovnal, držel se za oko a řekl: „Já, pane králi, mám už slabé oči, ale myslím, že těch drápků je mnoho. O čtyřech vím jistě.“
Král souhlasí s babiččinou cenou, to ale ještě netuší, že oním stříbrem jsou míněny stříbrošedé vlasy královny matka. Uznává babiččin důvtip: (hromadění podmětu)
Král se podivil, král se zamračil, král se konečně usmál a pravil: „Vy jste ale, babičko, tuze veliká taškářka.“
Znovu se dočkáme multiplikace jednoho prvku – králova maminka se při počítání vlasů třikráte probudí, když ji účetní zatahá za vlásek:
Zatímco tak spala, počítal účetní vlásek po vlásku; a když se právě dopočítal jednoho tisíce, sad že silněji zatahal za jeden stříbrný vlas, králova maminka se probudila.
Královna matka má ve snu trojí vidění budoucnosti: princezna se má vdát za obyčejného člověka, který ale přijde do zámku s celým svým domem.
Tento úvodní příběh je rámcem celé skupiny dalších podpohádek. Následuje líčení podobné bajce, kde se kočka Jůra spřátelí s jedním ze dvou královských psů Buffa a Buffina. Povídají si o zvyklostech koček a psů:
„My kočky,“ povídá, „když nemyslíme na nic zlého, takhle předeme. Mohl bys to maličko zkusit z přátelství ke mně.“
Buffino tedy zkusil trochu příst, ale kdežpak! vyšlo z něho takové zavrčení, že se sám zastyděl. „Pojď,“ řekl honem, „půjdeme raději před vrata štěkat na lidi; to ti je, člověče, báječná psina!“
„Myslím,“ namítala Jůra skromně, „že bych to hrubě nedovedla; ale nemáš-li nic proti tomu, půjdeme si sednout na okraj střechy a dívat se na všechno hodně zvysoka.“
Obě zvířata dopadnou zloděje. Krásná ukázka zvukomalebných hrátek autorových:
„Aha,“ vykřikl Buffino silným hlasem, „hrrr, hrrr na něj, vrrrhněte se na něj! Ha, ha, chlape, ha darrrebo, ha padouchu, ha ty halamo! Škrrrrť ho, dav ho, maž ho, mlať ho, vyhrrrrň si na něj rrrrukávy a rrrroztrrrrhej ho! Ha! Ha, ha!“
...
Ale teď zas přišla řada na Jůru: vylezla za nám, skočila mu do týla a drápala, kousala, škrábala, sekala, jak jen mohla. „Pfff,“ prskala přitom a syčela, „zasssolím ti, usssmrtím tě, nasssekám ti, rozsssápu tě na kusy.“
Zde už můžeme kromě zvukomalby pozorovat jeden z nejtypičtějších znaků celé pohádkové knihy, a sice hromadění významů a synonymních spojení, nejčastěji pak seřazených podle abecedy, jak uvidíme později.
Poselství, aby se děti pěkně a láskyplně chovaly ke zvířatům:
Kdo by chtěl vědět o Jůře ještě něco víc, ať se jen s láskou dívá na kteroukoliv kočku; každá má v sobě kus Jůry a každá dovede tisíce pěkných a veselých kousků a neskrývá se s nimi před nikým, kdo ji netrápí.
V další podpohádce Jůru unese kouzelník, kterému kočka náhodou spadne na hlavu. Skupina detektývů dostane za úkol kouzelníka dopadnout.
Princezna kdysi cosi slyšela, že když číča padá z výšky, spadne vždycky na nohy a nic si přitom neudělá. I sebrala jednou Jůru, vylezla s ní na půdu, a aby to zkusila, pustila milou Jůru okýnkem dolů z náramné výšky. Honem pak vykoukla, spadla-li její micka opravdu na nohy; ale Jůra nespadla na nohy, protože spadla na hlavu jednomu pánovi, který šel zrovna dole po ulici. ... Plačky mračky běžela princezna z půdy a rovnou k panu králi. „Bú, búú“ plakala, „šel dole pána a ukradl nám Jů – Jůůru!“
Policejní prezident svraštil obočí, přemýšlel půl hodiny a pak řekl: „Pane králi, já tu kočku najdu, s pomocí pánaboha, policie veřejné i tajné, všeho vojska, dělostřelectva, loďstva, hasičstva, lodí podmořských i vzducholodí, věštců, kartářek a všeho ostatního obyvatelstva.“
Vtipná příjmení detektivů odkazující na jejich národnost i typické rysy a z jejich krátkých odpovědí také typické znaky onoho národa.
„Si,“ zvolal Mazzani. „Jaa,“ řekl vesele Valijse. „Mm,“ zamrušel Jakolev. „Well,“ dodal Nevrley stručně.
Dodávám, že všechny detektivy označil Čapek přímo národností, jen u Jakoleva použil slovanský obr báťuška, kterýžto také neodpovídá da, nýbrž zcela univerzálně mm. Snad tímto dal Čapek najevo rezervovaný vztah k ruské problematice.
Lekce slušného chování:
„A komu poklepám na rameno, ten je už navěky chromý. Mně říkají Silný Jakolev.“ „Milý báťuško,“ povídá cizinec, „to je sic pěkné, ale síla není všechno. A když se mnou mluvíte, mohl byste laskavě vytáhnout své ploutve z kapsy.“
Detektiv se snaží lstí zatknout kouzelníka:
Přitom žertovný Valijse řinčel pouty a přehazoval je z ruky do ruky, jako by zboží ukazoval. „Račte si vybrat,“ mlel vesele dál, „nikoho nenutíme, jen tak trochu toho, kdo sám nechce; velejemné brazolety, vašnosti, s patentním zámkem, dobře přiléhající, nikde netlačí a nikde neškrtí,“ ...
Domnívám se, že tato ukázka může být také satirou na blazeované chování nacistických Němců, kteří se chovali korektně a uhlazeně, hovoříce o největších zvěrstvech.
Kouzelník se proměnil v holubičku, ale když do ní sekli a střelili, rozletěla se na tisíc motýlů, kteří uletěli.
...můžeme říci předem, že z toho povstala tuze pěkná sbírka motýlů, kterou ještě dnes ukazují v Národním muzeu. Kdo je v Praze, musí se na ni jít podívat.
Kouzelník utíká českým detektivům Všudybylovi, Vševědovi a Všetečkovi, mění se v různá zvířata a v každém tom druhu zanechává něco ze své kouzelné podstaty – zde se příběh dotýká ryzího lyrična.
Ale zatím stáli Všudybyl, Vševěd a Všetečka na břehu Vltavy a přemýšleli, co teď. Tu vystrčila z vody hlavu stříbrná ryba a dívala se na ně zářnýma černýma očima, vpravdě očima kouzelníkovýma. I koupili si všichni tři detektývové rybářské pruty a začali chytat ve Vltavě ryby. Ještě dnes je tam můžete vidět, jak po celí dny sedí s prutem na loďkách, chytají ryby a nemluví ani slova, a nedojdou klidu, dokud nechytí stříbrnou černookou rybu.
Kouzelníka nakonec chytí slavný Sydney Hall, který ale kvůli tomu požaduje peníze na cestu kolem světa. Z ní pravidelně zasílá na policejní ředitelství dopisy o pokroku ve věci chytání kouzelníka. Z Indie (hyperbola):
Někdy se člověk ráno probudí a najde ve své posteli místo sebe sama opici. Tak jsou ty potvory krotké. A hadi jsou tam tak dlouzí, že když se takový had ohlédne na svůj ocas, nepozná ani, že je to jeho vlastní ocas, a myslí si, že ho honí nějaký had ještě větší, než je on sám; tu se dá před ním na útěk a bídně zahyne uštváním.
...
Zkrátka, kluci, lidé dovedou být všude na světě vděčni, i když jsou to černí pohani, a takový naháč v Indii není o nic horší člověk nežli někdo z nás, a basta fidli.
Jak to bylo krásné, když ještě neexistovala politická korektnost a člověk se mohl svobodně vyjadřovat normálně a podle pravdy.
O Japonsku:
„...podle té čistoty jsem poznal, že jsem v Japonsku. A když jsem potkal prvního copatého, žlutého jelimánka, ptám se ho: ‚Kde bych, medle, občane, asi byl?‘ A on se směje a povídá: ‚Nagasaki.‘“
...
Umějí dělat tak tenké čajové číšky z porculánu, že už na ně není ani žádného porculánu potřeba, vezme se jenom palec, zakrouží se jím ve vzduchu, pak se to navrchu pěkně omaluje, a číška je hotova.
Kouzelník se dostal do vězení, kde vyčaroval spoluvězňům vidinu rajské zahrady s vánkem, jídlem a vínem. Je to tak nádherná scenérie, že to všechny vězně pohne k lítosti nad svými činy. Kouzelník je tak tedy napraví. Je jakousi parafrází Ježíše Krista.
„Proč nechceš vína?“ tázal se kouzelník.
„Protože si ho, pane, nezasloužím. Ochudil jsem mnoho, mnoho lidí. Ach pane, jak bych se mohl radovat z vína?“
Jůra se nakonec najde – utekla k Vašíkovi, babiččinu vnukovi, svému původnímu pánu. I když byla nesčetněkrát navrácena do zámku, vždy se vrátila zpět. A Vašík Jůru každý den nesl zpět princezně a vyžádal si na kočku hubičku. Když bylo všem jasné, že zde kočka dobrovolně nezůstane, nezbylo Vaškovi a babičce, než aby se s celým domem přestěhovali do zámku.
Pohádka psí
...a tuhle, i prachkujóne, se pod ním udělala loužička a rostla jako špatné svědomí.
Čtvrtého dne povídá (dědeček) Šulitkovi, kočímu: „Copak že náš Voříšek nikdy neštěká?“ Šulitka to vzal důkladně; šel do hospody a přemýšlel tam tři dny a tři noci; čtvrtého dne se mu už chtělo spát, nějak se mu mátla hlava, i zavolal hospodského a tahal z kapsy čtyráky za outratu.
Voříšek potkal v lese psí rusalky: Ale žádná se nepodrbala ani blechu nezakusovala; to už je tedy svaté, že to byly rusalky.
Epizeuxis (jen psí věrnost ne, jen psí věrnost ne ; moc krve, moc krve).
Náboženská, křesťanská tematika:
„Ptal se tedy pánbůh psů: ‚Proč jste smutni, když ostatní zvířata se radují?‘ I řekl nejstarší pes: ‚Víš, panebože, těm ostatním zvířatům nic neschází; ale my psi máme kousek rozumu tadyhle v hlavě, a tím rozumem poznáváme, že je něco vyššího než my, že jsi ty, ó Stvořiteli. Ke všemu si můžeme čuchnout, jenom k Tobě ne, a to nám psům tuze schází. Pročež, ó Pane, splň naši touhu a stvoř nám nějakého boha, ke kterému bychom si mohli čuchnout.‘ I usmál se pánbůh a řekl: ‚Přineste mi nějaké kosti, a já vám stvořím boha, ke kterému byste si mohli čuchnout.‘ I rozběhli se psi a každý přinesl nějakou kost: ten lví, ten koňskou, ten velbloudí, ten kočičí, zkrátka ode všech zvířat, jen žádnou psí kost ne; neboť žádný pes se nedotkne ani psího masa, ani psí kosti. Byla pak těch kostí velká hromada, a z těch kostí udělal bůh člověka, aby psi měli svého boha, ke kterému se může čuchnout. A protože je člověk udělán ze všech zvířecích kostí, jen ze psích ne, má vlastnosti všech zvířat: má sílu lva, pracovitost velblouda, lstivost kočky a velkodušnost koně, jen psí věrnost ne, jen psí věrnost ne!“
o kometách:
Když Krista Pána lidi bičovali u sloupu, zůstalo tam moc krve, moc krve. A jeden hladový pes bez pána přišel a lízal tu krev Krista Pána. ‚Panenko Maria,‘ vykřikli andělé v nebi, ‚vždyť ten pes přijal krev Páně!‘ ‚Když přijal krev Páně,‘ řekl Bůh, ‚vezmeme jeho duši do nebe.‘ I udělal novou hvězdu, a aby se poznalo, že je pro psí duše, udělal k ní ocas. A sotva ta psí duše přišla na hvězdu, měla z toho takovou ukrutnou radost, že začala běhat, běhat, běhat v nebeském prostoru jako pes na louce, a ne tak pořádně po cestě jako ostatní hvězdy; a takovým psím hvězdám, co rejdí po nebo a mrcají ocasem, se říká komety.
Pohádka ptačí
zvukomalba, o negativech automobilové dopravy:
„Brý ráno,“ křičí kos, co má hnízdo na borovici, na souseda vrabčáka, co bydlí v okapu. „Už je čas.“ „Vím, vím, vím,“ povídá vrabec. „Už abych lít, kde bych něco štíp, štíp, štíp, aby bylo co jíst, viď?“
„Vskutku, vskutku,“ brouká holub na střeše. „Jsou s tím starosti, brachu. Málo zrní, málo zrní.“ „Tak, tak,“ přizvukuje vrabec vylézaje z postýlky. „To dělají ta auta, víš? Dokud bylo koní víc, bylo všude rozsypáno zrní, ale teď? Teď auto přeletí a nenechá po sobě nic, nic, nic!“
„Jen smrdí, jen smrdí,“ vrká holub. „Zatrápený život, brr!“
To víte, vrabci jsou odjakživa proletáři, protože se po celý den jen tak proletují po střechách.
Tuhle u Kolína, v takovém úrodném kraji, žila jedna vlaštovka a ta se dočetla v novinách, že u nás se dělá všechno špatně, ale zato v Americe, panečku, tam jsou jinačí filutové, co všechno dovedou, a kdesi cosi. Tak si ta vlaštovka vzala do hlavy, že se do té Ameriky musí podívat. A jela tam.
Tam se dověděla, jak americké vlaštovky vyrábějí hnízda z betonu a po návratu chtěla ukázat ostatním ptáčkům, jak se hasí vápno, co se na to používá. A nabrala vápno do zobáčku, ale protože tam má vlhko, začalo ji to pálit, až zrníčko vápna upustila:
„Kruciturci jejejej šmankote ochochoch au lalala ouha krucinál jemine hu safra fujloty propánajána jemináčku ojej achich namoutě můj ty tondo uf panenko skákavá krucifagot ouvej mami ójejkote echech lidičky brrr krucipísek ujuj pro pánečka sakulente óhoho ajaj krutiputi, teda takhle se hasí vápno!“
(hromadění významů)
slovní hříčka:
Jenže lidé těm andělím vejcím říkají jaksi jinak, nějak jako metr nebo montér, mentor anebo motor či jak. „Meteory,“ řekl kos.
Josef Čapek – První loupežnická pohádka: O tlustém pradědečkovi a loupežnících
popis pradědečka
Můj nebožtík pradědeček byl povoláním sekerník a vedle toho obchodoval tu a tam v koních a jetelovém semínku. Při svých devadesáti osmi letech byl, chválabohu, ještě veselý a čilý brach, kulatý a červeňoučký jako jablíčko, ba, tak neobyčejně tlustý, že ho v létě prababička ukládala do sklepa, protože by se nahoře horkem rozplynul. Usadil se tedy pěkně dole ve sklepě, popíjel pivo s cukrem a těšil se na chladnější počasí.
...
cožpak hladový student nebo generál vyschlý a zamračený jako sleď, ale sám pan biskup nebyl daleko tak tlustý a tak ruměný, tak podsaditý a krásně kolébavý jako můj nebožtík pradědeček.
Pradědeček se dostal do lesa, kde narazil na hospodu, ve které měli zrovna schůzi loupežníci v čele se strašným Lotrandem. Málem by ho byli zamordovali, ale pradědeček měl pod čepicí a tak se začal sám vydávat za loupežníka. Ostatní mordýři mu příliš nevěřili a rozhodli se ho vyzkoušet. Jestli prý se umí tak potichu plížit, jak se na lupiče patří.
Výsměch stáří:
Pradědeček zatajil dech a pokusil se plížit se po špičkách prstů. Ale běda! byl příliš těžký a kolébavý a nemohl udržet rovnováhu. Snažil se klást své staré nohy lehce a jemně, jako kdyby to byla vajíčka, ale při každém krůčku podlaha strašlivě vrzala a v kolenou mu hlučně loupalo a on se vratce kymácel, jako kdyby šel po provaze, a když zavesloval rukama, tu všecky zlodějské pilníky, kladiv, kleště, dláta a vrtáky a paklíče ukrutně rachotily, a na čele mu vyvstával pot a on přehlasitě vzdychal – a loupežníci se chechtali, až se za břicha popadali, vezmi je čert, lotry mizerné! tak se vysmívali stáří a šedinám!
Až nakonec dědečkovi náhodou pomohl nový příchozí – lord Havelock z Anglie:
Zastavil se ve dveřích, nasadil si do oka monokl, rozhlédl se kolem a řekl: „Ah!“ To je slovo anglické a znamená po česku také ah!
Pohádka vodnická – o životě vodníků u nás
A jeden (vodník) byl u dědečkova mlýna v Hronově a ten choval pod splavem, pod vodou šestnáct koní; proto inženýři říkali, že tam na tom místě má řeka Metuje šestnáct koňských sil.
...
Takový velkovodník v Praze, na Vltavě, je ovšem náramně bohatý a velký pán; má třeba i motorový člun a v létě si jede k moři. Vždyť v Praze i obyčejný podvodník má někdy peněz jako slupek a lítá v automobilu, hú, hú, až bláto stříká. Ale jsou zase takoví nanicovatí malovodníčkové, mají loužičku jako dlaň a v ní jednu žábu, tři komáry a dva brouky potápníky; nebo mají svou živnost na tak mizerné stružce, že si v ní ani myš bříško neurousá; někteří za celý boží rok nechytnou víc než pár papírových lodiček a dětskou plínku, která mamince uplavala při praní. Ba, je to bída. A zase takový rožmberský vodník má třeba dvě stě dvacet tisíc kaprů, a ještě k tomu líny, ševce, parmy a nějakou tu zubatou štiku. Inu, není žádná rovnost na světě.
...
To se rozumí, děti, že vodník může dělat jen to řemeslo, ve kterém je něco od vody; tak třeba může být závodníkem nebo podvodníkem, může psát do novin úvodníky, může být průvodcem nebo průvodčím, může se vydávat za vévodu, za člověka vznešeného původu nebo za majitele velkozávodu – zkrátka nějaká voda v tom musí být.
...
Tenkrát jsme měli podvodní města, vystavěná z vodních cihel, a nábytek byl vyřezán z tvrdé vody, a peřiny byly z měkké dešťové vody, a topilo se teplou vodou.
hromadění významů
Každá kapička zachytila kousek jeho hlasu (vodníka Ariona – zpívajícího básníka). A proto už není voda němá. Proto zvoní, cinká, ševelí a šeptá, zurčí a bublá, šplouná, šumí, hučí, ropotá, úpí a kvílí, burácí, řve, ječí a hřímá, sténá a vzdychá a směje se, hraje jako na stříbrnou harfu, klokotá jako balalajka, zpívá jako varhany, duje jako lesní roh a hovoří jako člověk v radosti nebo žalu.
Byli pak spolu šťastně živi a narodilo se jim mnoho jiker.
Druhá loupežnická pohádka – o Lotrandovi
Dařilo se Lotrandově loupežnické živnosti tuze dobře, takže brzo byl bohatší než leckterý rytíř, ano i továrník.
Mladému Lotrandovi se dostalo klasického vzdělání mezi mnichy v klášteře:
...pan páter Amadeus ho naučil všem komplimentům, menuetům a způsobným manýrám, a pan regenschori Kraupner ho učil smrkat, aby to zaznělo tence jako flétna nebo jemně jako šalmaj, a ne aby to zatroubilo jako kontrafagot, pozoun, jerišská trouba, piston nebo automobil.
„Drahý otče,“ zvolal mladý Lotrando klekaje, „kéž vás bůh dlouhá léta zachovati ráčí k radosti bližních a nevýslovné pýše vašeho potomstva.“
„Pomalu, hochu,“ řekl starý raubíř. „Dnes pojedu do pekla a nemám mnoho času na tvé cukrování. Myslel jsem si, že ti nechám dost velké jmění, abys byl z toho živ bez práce. Ale hrom aby, kluku, jaká teď byla pro naše řemeslo mizerná léta.“
kupení významů podle abecedy:
„Ty ancikriste, ty arcilotře, ty Babinský, ty bandyto, ty Barnabáši, ty bašibozuku, ty cikáne, ty čerchmante, ty čertovo kvítko, ty darebo, ty darmošlape, ty feryno, ty Goliáši, ty hasačerte, ty Herodesi, ty hrdlořeze, ty hrubiáne, ty hříšníku, ty chachare, ty indiáne, co se to opovažuješ, takhle přepadat poctivé a slušné lidi?“
...
„ty jeden, ty Jidáši, ty Kaine, ty kriminálníku, ty kruťáku, ty krvežíznivče, ty lenochu, ty lidožroute, ty lucipere, ty machometáne, ty metlo, ty mezuláne, ty mordýři.“
...
„Pakuj se, necito,“ křičela ctihodná dáma, „nebo ti povím, že jsi nekřesťan, nelida, netvor, nezdoba a neznaboh, oukladník, partykář, pirát, poberta, pohan, postrach a prachkujón, rabiát, raubíř a Rinaldo Rinaldini, satanáš, slota a sprostopášník, šelma, šibeničník, šidolid, šizuňk, škareda a špatenka, taškář, tatar, turek a týgr a ukrutník...“
Nakonec se Lotrandovi, který se pro loupežnické řemeslo nikterak nehodil pro své bohabojné vychování, dostalo rady od převora v Broumově:
„Milý synu, to ti chválím, že jsi zdvořilý a vlídný k lidem; ale loupežníkem zůstat nemůžeš, jednak proto, že je to smrtelný hřích, jednak proto, že to neumíš. Ale abys vyhověl přísaze, kterou jsi dal svému pantátovi, budeš přepadat lidi dál, ale v ouplné počestnosti. Najmeš si mejto, budeš číhat u silnice, a když tamtudy někdo pojede, vystoupíš na něj a budeš na něm žádat dva krejcary mejta. No, a je to. A při té živnosti můžeš být zdvořilý, jak je umíš a sobě žádáš.“
Pohádka tulácká
...na policii mu tedy říkali František Král, ale ostatní lidé ho jmenovali všelijak jinak: ten vandrák, ten šupák, ten tulák, ten pobuda, ten lajdák, ten otrapa, ten hadrník, ten trhan, ten obejda, ten lenoch, ten chudák, ten jindyvyjduum, ten štvanec, ten vošlapa, ten revertent, ten vagabund, ten darmošlap, ten budižkničemu, ten hlad, ten hunt, ten holota, a ještě mnoho jiných jmen mu dávali; kdyby každé to názvisko platilo aspoň korunu, mohl by si za ně koupit žluté boty a možná že i klobouk, ale takhle si za to nekoupil nic a měl jenom to, co mu lidé dali.
František Král byl tulák. Jednou kolem něj proběhl pán, který chytal svůj klobouk unášený větrem. Aby mohl rychleji běžet, podal Františku ve spěchu do ruky svůj kufr, aby mu jej podržel. A tak František stál na místě a držel kufr, ale pán se nevracel. František byl zatčen pro držení cizího majetku a obviněn dokonce z vraždy, jelikož majitele nebylo lze se dopátrat.
A tak když uplynul rok a den, stál František Král před soudem pro vraždu neznámého pána a pro uloupení jednoho miliónu tří set šedesáti sedmi tisíc osmi set patnácti korun devadesáti dvou haléřů a kartáčku na zuby.
Pán se naštěstí v poslední chvíli dostal k přelíčení a vypověděl, jak honil klobouk po celé Evropě.
„No, co bylo dál,“ řekl cizinec. „Já jim povídám, že my se kozáků nebojíme, že je krájíme do polívky. Já nevím, pane rado, jestli tady u vás taky rostou kozáčky -“
Tu povstal pan soudce a řekl slavnostně: „Teď teprve vidím, že Král František neukradl, neuzmul, neodcizil, neštípl, nešlohl a rovněž si nepřisvojil z peněz u něho uložených ani brka, šupu vindry anebo findy, nykláku, groše ani troníku, ačkoli, jak potom zjištěno, neměl sám ani na munzemli nebo na dalamánka nebo též na housku, žemli či jinou poživatinu aneb pochutinu, zvanou též pekařský výrobej a latinsky cerealia.“
„To toho je,“ řekla vrána. „My bílé vrány umíme všechny mluvit. Černé vrány jen krákorají, ale já umím říci, nač si vzpomeneš.“
„Jdi pryč,“ podivil se tulák František. „Tak řekni třeba krám.“ „Krám,“ řekla vrána. „Řekni tedy křáp,“ žádal František. „Křáp,“ opakovala vrána.
Velká policejní pohádka
Strašidel v Praze bejvalo habaděj, ale teď jsou zrušena, protože bylo vědecky dokázáno, že žádná strašidla nejsou. Jen na Malé Straně prý lidé tajně a nezákonně přechovávají ne půdách pár starožitných strašidel, jak mně tuhle říkal kolega z malostranského komisařství.
drak
‚Hej, vy jeden,‘ zvolal kolega Vokoun na toho draka zdvořile sice, ale se služební přísností, ‚legitimujte se; máte nějaké papíry, domovský list, služební knížku, zbrojní pas nebo jiné doklady?‘
Tu se jedna z těch dračích hlav zachechtala, jedna se rouhala, jedna klela, jedna láteřila, jedna spílala, jedna nadávala a jedna vyplazovala na Vokouna jazyk.
Načež murciánský král odkašlal, položil si ruku na prsa a pokračoval ke kolegovi Vokounovi: ‚Vidím, na tvé uniformě, jakož i na tvém vznešeném zjevu, že jsi nějaký mocný bojovník, princ, nebo dokonce státní úředník.‘
Pohádka pošťácká
Šestý rarášek seděl u telegrafního aparátu a vyklepával na něm depeši, asi takhle: taktak tak tak taktaktak tak. Ale pan Kolbaba rozuměl, co telegrafuje; v obyčejné řeči to bylo: „Haló, ministerstvo pošt? Tady poštovní šotek číslo sto jednatřicet. Hlásím všechno v pořádku stop. Kolega elf Matlafousek má kašel, hlásí se marod, nenastoupil službu stop. Tě péro stop.“
„No to musí být ťulpas, potrhlo, cápek, pytlík, dromedár, budižkničemu a božídřevo, kdo posílá dopis a nenapíše na něj ani adresu.“
Velká pohádka doktorská
Tak ten Magiáš jednou seděl před svou slují a jedl švestky, takové ty velké modročerné a krásně ojíněné slívy, zatímco v jeskyni jeho pomocník, pihovatý Vincek, pravým jménem Vikcenc Nyklíček ze Zlička, míchal nad ohněm kouzelnické lektvary ze smůly, síry, baldriánu, mandragory, hadího kořene, zeměžluče, babíhněvu a čertova koření, z kolomazi a pekelného kamínku a z trenděmendě a šalvostru a kozích bobků, z vosích žihadel, krysích fousů, muřích nožiček a zanzibarského semínka, tož z takových těch čarodějských koření, přísad, dryáků a černobejlí.
neotřelé spojování smyšlených a skutečných reálií: paradoxy, nesprávná umisťování měst, horstev a dalších, kontrast nejobecnějšího zeměpisného udání s drobným konkrétním detailem (poledník x přes tu lávku)
Jak známo, za Kavčími horami a Sargasovým mořem jsou Dalamánské ostrovy a za nimi je poušť Šarivari, porostlá hustým lesem, s hlavním cikánským městem Eldorádem; pak se široko daleko prostírá jeden poledník a jedna rovnoběžka a tam ned za řekou, jak se jde přes tu lávku a pak tou pěšinou vlevo, za keřem vrbovým a příkopem lopuchovým se rozkládá velké a mocné sultánství Solimánské. Tak už jste jako doma, že?
Můj ty Monte Kristo
Tak tady ho máme, pane sultáne. Je to slovutný a světoznámý lékař Dr Voštěp; abyste věděl, jaký je to doktor, tedy do práce je jako Dr Ak, je placen jako Dr Ahorád, jí jako Dr Avec a pije jako Dr Omedár.
To víte, vždycky nám nejlákavěji voní to, co má k obědu někdo jiný.