Román z roku 1926, první autorův velký románový námět, který napsal H. už v 25 letech. Dílo je obrazem ztracené generace, citlivě odhalujícím její zoufalé životní pocity, obtížnost adaptability a neochotu k pozitivní činnosti navrátilců z války. Spousta intelektuálů proživším válečný oheň se uchýlila k dobrovolnému exilu. Hlavní hrdina je Američan Jacob Barnes žijící v Paříži. Účastnil se první světové války a nyní se snaží o plný a bezstarostný život trávený s přáteli na večírcích, v restauraci a v zábavě. Jeho život je však nyní poznamenán válečným zraněním, které jej činí impotentním a nemůže tak naplnit své city k lady Brett Ashleyové, kterou miluje a patrně i ona jeho. Oba však vědí, že jejich vztah je nemožný, protože by ho Brett musela podvádět, což nechce. A tak se snaží o tom nemluvit, alespoň ne často, a navenek jsou kamarády. Jake s Brett řeší její známosti, ona se mu svěřuje se svými milostnými problémy.
Druhá část knihy je věnována španělské fiestě v Pamploně, kam se Jake spolu s Brett a dalšími třemi přáteli rozhodne v létě vyrazit. Jake je (stejně jako autor) vášnivým milovníkem a znalcem býčích zápasů, jezdí na stejné místo každoročně a místní už ho zde znají. Jake zasvěceně líčí průběh slavností s tanečníky procházejícími ulicemi, s dlouhými nocemi plnými zpěvů, tanců a pití v putykách, s býčími zápasy lákajícími diváky svou rozechvívající krutostí a zároveň elegancí pohybů matadorů. Brett, která je zde se svým snoubencem Mikem, zpočátku řeší nevhodné chování Roberta Cohna, židovského spisovatele, se kterým onehdy něco nezávazně měla a on ji teď nesmírně miluje a nemůže se od ní hnout na krok, aniž by to ona chtěla. Mike Cohna tak dlouho zesměšňuje a uráží, až jej od přátel vypudí a ten odjede. Brzy se však Brett zamiluje do mladičkého toreadora Pedra Romera, se kterým na konci fiesty uprchne. Romero je jedinou postavou románu, která není nějakým způsobem psychicky chorá. Má symbolizovat sílu, čestnost a lidskou krásu. Jake i Brett jsou tímto oslnivým, životaschopným zjevem jati. Vztah R. a Brett však dlouho nevydrží a Brett v zoufalství zavolá Jaka, aby ji přijel utěšit. Ten se jí věnuje a baví se spolu a kniha končí jejich společnou úvahou, jaká je to pěkná představa, že by takhle mohli být spolu.
Přes tragiku, kterou prožívá Jake díky svému handicapu, není tento fakt líčen v knize nějak fatálně, katastroficky či sentimentálně. Čtenář cítí jakousi snahu o vnitřní vyrovnání se hrdiny s touto skutečností, snahu povznést se nad svůj osud a těžit z života jiné jeho sladkosti.
Myslel jsem si, že jsem si zaplatil za všechno. Ne jako platí ženská, která platí a platí. Nemyslím žádnou odplatu a trest. Prostě jen výměnu hodnot. Člověk něco dal a něco za to dostal. Nebo si to odpracoval. Zaplatil nějakým způsobem za všechno, co za něco stálo. Zaplatil jsem si za dost věcí, které jsem měl rád, abych se měl dobře. Člověk platil buďto tím, že ty věci poznal, nebo zkušeností nebo rizikem nebo penězi. Užívat života znamenalo naučit se dostat za své peníze plnou hodnotu a poznat, kdy ji člověk dostává. Bylo možno ji dostat. Svět byl dobré tržiště na nákupy. Připadalo mi to jako náramná filozofie. A za nějakých pět let, myslel jsem si, se mi bude zdát zrovna tak slabomyslná jako všechny ostatní náramné filozofie, které jsem vyznával předtím.
Ale možná, že to přece jen nebyla pravda. Člověk se možná s přibývajícími léty přece jen něco naučí. Nešlo mi o smysl toho všeho. Chtěl jsem jenom vědět, jak v tom žít. Když člověk třeba objeví, jak v tom žít, pozná zároveň jaký to všechno má smysl.
Fiesta vířila v jednolité mase, ale autobusy a zájezdové autokary v ní tvořily ostrůvky diváků. Když se autokary vyprázdnily, dav diváky vstřebal. Člověk je už nepostřehl, leda jejich sportovní oděvy, které se u stolků divně vyjímaly mezi natlačenými venkovany v černých halenách. Fiesta vstřebala dokonce i Angličany z Biarritzu, takže je člověk neviděl, leda když prošli těsně kolem stolu. Celou tu dobu vyhrávaly v ulicích kapely. Bubny nepřestávaly bubnovat a píšťaly ječet. V kavárnách se muži křečovitě drželi stolků nebo se objímali kolem ramen a zpívali neohebnými hlasy.
„Ach Jaku,“ řekla Brett, „jak jsme si to mohli my dva spolu zatraceně užít!“
Před námi byl jízdní strážník v khaki a řídil dopravu. Zvedl obušek. Auto prudce zabrzdilo, až se na mě Brett přitiskla. „Viď,“ řekl jsem. „Není to aspoň pěkná představa?“