Poprvé vydalo nakladatelství Československý spisovatel v roce 1969.Třetí a poslední sešit povídek (první dvě jsou z roku 1958 a 1963), jež detabuizují erotickou a sexuální tematiku. Tato detabuizace však není samoúčelná, skrze ni Kundera kritizuje dobovou společenskou mravnost, pokrytecký společenský katechismus.
Nikdo se nebude smát
Povídka o tom, do jak absurdních důsledků může dorůst taková nevinná hra na schovávanou. Zanícený, ale neschopný kunsthistorik Záturecký poníženě prosí o posudek ke své stati hlavní postavu, vysokoškolského asistenta. Ten chápe, že se k této věci pozitivně vyjádřit nemůže, chce-li si udržet úctu vědeckých kruhů, zároveň se však nemůže odhodlat práci ztrhat. Proto se Zátureckému vyhýbá a vymýšlí si různé výmluvy, proč není k zastižení nebo proč posudek odkládá. Zoufalství a netrpělivost Zátureckého se ale stupňují a vyvrcholí vyšetřováním plnění pracovních povinností pana asistenta (přesunul si tajně přednášky na jiný čas, aby byl nezastižitelný na katedře) a následného pošlapání jeho kariéry.
Vyložíte-li jim všechno, jak se seběhlo, ukáže se pak, že jste nejenom neplnil své povinnosti, jak vám je předpisoval rozvrh, že jste tedy nedělal, co dělat máte, ale že jste ještě navíc přednášel načerno, to jest, že jste dělal, co dělat nemáte. [...] Ukáže se, že nemáte v pořádku své soukromí, že u vás bydlí nepřihlášená nějaká mladá dívka, což bude působit velmi nepříznivě na předsedkyni závodní rady.
Už to, že studie vyšla, nebylo jen tak. To, co jsem napsal, bylo samý osten a samá polemika. Proto mi moji studii nejdříve odmítli v časopise Výtvarná myšlenka, kde je redakce vousatější a opatrnější, a pak ji teprve otiskli v menším konkurenčním výtvarnickém listě, kde jsou redaktoři mladší a nerozvážnější.
Dělali jsme si z pana Zátureckého, jehož vznešené jméno nás fascinovalo, legraci; ovšem legraci docela ušlechtilě míněnou, neboť chvála, jíž mne zahrnul, zejména v blíženectví se znamenitou slivovicí, mne obměkčovala.
Ovšem že se nejednalo o vědomý plagiát, šlo spíš o bezděčnou poplatnost autoritám, k nimž pan Záturecký pociťoval neskonalou úctu. Ale každý, kdo by slyšel srovnávané pasáže, musil by pochopit, že tu práci nemůže otisknout žádný vážný vědecký žurnál.
Teprve po chvíli mi došlo, že (navzdory mrazivému tichu, jež mne obklopilo) není můj příběh z rodu tragických, nýbrž spíš komických příběhů. Poskytlo mi to jakousi útěchu.
Zlaté jablko věčné touhy
Martin je čtyřicátník, šťastně ženatý, ale navzdory tomu ve svém volném čase systematicky, rád a vášnivě pozoruje a oslovuje pěkné dívky všech typů. Používá dokonce svou vlastní terminologii: registráž a kontaktáž (k dalším fázím zpravidla nedochází).
Dalo by se říci, že si hraji na něco, co Martin žije. Někdy mám pocit, že celý můj polygamní život nevyplynul z ničeho jiného než z napodobování ostatních mužů; nepopírám, že jsem v tomto napodobování nenašel zalíbení. Ale nemohu se zbavit pocitu, že v té zálibě zůstává přesto cosi zcela svobodného, hravého a odvolatelného, co třeba charakterizuje návštěvy obrazáren nebo cizích krajin a co není nikterak podrobováno bezpodmínečnému imperativu, který jsem tušil za erotickým životem Martinovým. Právě přítomnost tohoto bezpodmínečného imperativu povyšovala v mých očích Martina. Jeho soud o ženě, zdálo se mi, vyslovuje jeho ústy sama Příroda, sama Nutnost.
„Je v tom jakýsi zvláštní zákon,“ řekl jsem Martinovi, „škaredá žena doufá získat něco z lesku hezčí přítelkyně, hezká přítelkyně zas doufá, že se bude leskleji odrážet na pozadí šeredky; pro nás z toho plyne, že naše přátelství je podrobováno ustavičným zkouškám. A já si právě vážím toho, že nikdy neponecháváme volbu vývoji událostí, nebo dokonce nějakému vzájemnému zápolení; volba je u nás vždycky věcí zdvořilosti; nabízíme si tu hezčí dívku jako dva staromódní pánové, kteří nemohou vejít nikdy stejnými dveřmi do místnosti, protože nechtějí připustit, aby jeden z nich šel první.“
Myslil jsem pořád na ten prapor. A také na to, že v té honbě za ženami jde rok od roku čím dál méně o ženy a čím dál více o tu honbu samu. Za předpokladu, že jde o předem marné pronásledování, je totiž možno denně pronásledovat jakýkoli počet žen a učinit takto honbu absolutní honbou. Ano: Martin se dostával do situace absolutní honby.
Martin už není mlád – uvažoval jsem dál. Miluje docela věrně svou ženu. Žije vlastně v tom nejspořádanějším manželství. To je skutečnost. A hle – nad tou skutečností (a zároveň s ní) v rovině dojemně nevinného sebeklamu pokračuje dál Martinovo mládí, neklidné, veselé a bludné, mládí proměněné v pouhou hru, která už není nijak s to překročit lajnu svého hřiště, zasáhnout život sám a stát se skutečností. A protože je Martin zaslepeným rytířem Nutnosti, proměnil svá dobrodružství v neškodnost Hry, aniž o tom věděl: vkládá do nich nadále celou svou zanícenou duši.
Falešný autostop
[...]to, co tu hraje, je ona sama; snad je to ta část její bytosti, která je jindy držena pod zámkem a kterou teď záminka hry vypustila z klece; dívka si možná myslí, že hrou zapírá sama sebe; ale není to právě naopak? nestává se teprve ve hře sama sebou? neosvobozuje se hrou? ne, naproti němu nesedí žádná cizí žena v těle jeho dívky; je to jen jeho dívka, ona sama, nikdo jiný. Díval se na ni a cítil k ní rostoucí nechuť.
Avšak nebyla to jen nechuť. Čím více se mu dívka psychicky vzdalovala, tím víc po ní fyzicky toužil; cizota duše ozvláštnila dívčino tělo; jako by vlastně ona ho teprve učinila tělem; jako by až dosud existovalo pro mladíka v oblacích soucitu, něhy, starostlivosti, lásky a dojetí; jako by bylo ztraceno v těch oblacích (ano, jako by bylo tělo ztraceno!). Mladíkovi se zdálo, že dnes poprvé vidí dívčino tělo.
[...]hra ji strhovala; dávala jí pocítit, co dosud nepocítila: třeba ten pocit bezstarostné neodpovědnosti:
Ona, která se vždy obávala každého svého příštího kroku, cítila se náhle zcela uvolněná. Cizí život, v kterém se ocitla, byl život bez studu, bez životopisných determinací, bez minulosti i budoucnosti, bez závazků; byl to život mimořádně svobodný. Dívka, jsouc stopařkou, směla vše: vše jí bylo dovoleno; cokoli říkat, cokoli dělat, cokoli cítit.
[...]měl tu paradoxní čest být sám tím, s nímž je mu nevěrná.
Bylo to o to horší, že ji víc zbožňoval, než miloval; zdálo se mu vždycky, že její bytost je skutečná jen uvnitř hranic věrnosti a čistoty a že za těmito hranicemi prostě neexistuje; že by za těmi hranicemi přestala být sama sebou, jako voda přestává být vodou za hranicí varu. Když ji nyní viděl, jak překračuje se samozřejmou elegancí tu úděsnou hranici, naplňoval ho hněv.
Rozhovor zacházel do čím dál větších nehorázností; dívku to mírně šokovalo, ale nemohla protestovat. I ve hře se skrývá pro člověka nesvoboda; i hra je pro hráče past; kdyby to nebyla hra a seděli tu skutečně dva cizí lidé, stopařka by se už dávno mohla urazit a odejít; ale ze hry není úniku; mužstvo nemůže utéci před koncem ze hřiště, šachové figurky nemohou uprchnout ze šachovnice, hranice hřiště jsou nepřekročitelné. Dívka věděla, že musí přijmout jakoukoli hru právě proto, že je to hra. Věděla, že čím bude hra extrémnější, tím více bude hrou a tím poslušněji ji musí hrát. A bylo marné přivolávat rozum a upozorňovat potřeštěnou duši, že musí od hry zachovat odstup a nebrat ji vážně. Právě proto, že to byla jen hra, duše se nebála, nebránila se jí a narkoticky jí propadala.
Ty dva prosvítající obrazy mu říkaly, že v dívce je vše, že její duše je strašně amorfní, že se do ní vejde věrnost i nevěra, zrada i nevinnost, koketnost i cudnost; ta divoká směsice mu připadala hnusná jak pestrost smetiště.
že dojem kontur, které ji vymezují jako individualitu, je jen klam, jemuž podléhá ten druhý, ten, kdo se dívá, on. Zdálo se mu, že ta dívka, tak jak ji miloval, byla jen výtvorem jeho touhy, jeho abstrakce, jeho důvěry a že skutečná dívka stojí teď před ním a je beznadějně cizí , beznadějně jiná, beznadějně mnohoznačná. Nenáviděl ji.
Symposion
Noční služba v nemocnici, rozhovory mezi doktorem, doktorkou, medikem Flajšmanem, primářem a sestrou Alžbětou. Odehrávají se zde různé milostné vztahy, skutečné, vysněné či hypotetické, a diskuze o nich. Je to dlouhá filozofická debata lékařů, kteří si takto krátí svou službu.
Doktor Havel: „Milá Alžběto, já vás nechápu. Denně se ryjete v hnisajících ranách, pícháte stařečky do svrasklých zadků, dáváte klystýry, vynášíte mísy. Osud vám poskytl záviděníhodnou příležitost pochopit lidskou tělesnost v celé její metafyzické marnosti. Ale vaše vitalita je nepoučitelná. [...] Vaše prsa se umějí otřít i o muže, který stojí pět metrů od vás! [...] Ta vaše ňadra jsou všudypřítomná jak Bůh! [...] Když mám být upřímný, tak nevím, proč neberu Alžbětu. Bral jsem ženy ohavnější, starší i vyzývavější. Z toho plyne, že bych měl nutně brát i ji. Všichni statistikové by to tak vypočítali. Všechny kybernetické stroje by to tak určily. A vidíte, snad právě proto ji neberu. Snad jsem se chtěl vzepřít nutnosti. Nastavit nohu kauzalitě. Nabourat vypočitatelnost světového běhu rozmarností libovůle.“
Primář: „Kdyby byl člověk odpověden jen za to, čeho je si vědom, byli by hlupáci předem zproštěni jakékoli viny. Jenomže, milý Flajšmane, člověk je povinen vědět. Člověk odpovídá za svou neznalost. Neznalost je vina. [...] dám totiž vždycky přednost močení v přírodě před civilizačními zařízeními, jež jsou nechutná. Zde mne zlatý pramínek zakrátko podivuhodně spojí s hlínou, trávou a zemí. Neboť, Flajšmane, z prachu jsem vzešel a do prachu se teď alespoň částečně navrátím. Přírodní močení je nábožný obřad, jímž slibujeme zemi, že se do ní jednou navrátíme celí.“
Doktor Havel: „Don Juan byl pán, kdežto Sběratel je otrok. Don Juan drze překračoval konvence a zákony. Velký Sběratel jen poslušně v potu tváře naplňuje konvenci a zákon, protože sběratelství se stalo dobrým mravem, bontónem a téměř povinností. Vždyť pokud jsem vůbec obtížen nějakou vinou, tak jen tím, že neberu Alžbětu.“ [...] „Primáři, to byl ten nejsmutnější striptýz, jaký jsem viděl! Vášnivě se svlékala a zůstávala přitom stále v nenáviděném pouzdře svých ošetřovatelských šatů. Svlékala se a nemohla se svléknout. A přestože věděla, že se nesvleče, svlékala se, protože nám chtěl sdělit svou smutnou a nesplnitelnou touhu svlékat se. Primáři, ona se nesvlékala, ona zpívala o svém svlékání, o nemožnosti se svléknout, o nemožnosti se milovat, o nemožnosti žít! A my jsme ani to nechtěli vyslechnout a měli jsme sklopené a neúčastné hlavy.“
Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým
Mladý muž náhodou potká ve městě svou někdejší milenku, se kterou jako s dospělou a zkušenou ženou strávil jedinou noc coby studentík – zajíček. Tehdy jejich noc za moc nestála, byl nervózní a nezkušený. Nyní je on dospělý, avšak zkušeností od té doby příliš nenabral. Právě zjistil, že mu začínají řídnout vlasy a zhrozí se, že promarnil svůj život bez pořádného množství milostných dobrodružství. Stárnoucí žena, jeho někdejší milenka, se mu stává příležitostí si dokázat, že vlastně o nic nepřišel – zvadlé tělo jeho největšího idolu, zbožštění ideálu ženy, mu mělo být svědectvím nechutnosti a zbytečnosti milostného aktu. Snaží se tedy svou známou svést. Ta se brání, ctí památku svého zemřelého manžela a bojí se reakce svého syna, kdyby se to dověděl, stydí se za své zestárlé tělo. Po výměně názorů na životní filozofie však žena dospěje k závěru, že si raději užije, protože je to možná naposledy, kdy může mít někoho, kdo se jí líbí.
[...]pak se rozvedl, apologetika jednoženství (i iluze nekonečna) se rozplynula a místo ní přišla příjemná chuť i smělost na ženy (na pestrou konečnost jejich množství), naneštěstí však silně přibrzďovaná špatnou finanční situací (musil platit bývalé ženě alimenty na dítě, které směl vidět jednou, dvakrát za rok) i poměry malého města, v němž zvědavost sousedů je stejně nesmírná jako výběr žen nepatrný.
Když mu projelo hlavou, že je zamřížovaná stářím, pocítil k ní nesmírnou lítost, a ta lítost mu ji přiblížila (tuto kdysi tak oslnivou ženu, před kterou míval svázaný jazyk) a měl chuť si s ní popovídat jako přítel s přítelkyní, dlouze, v modravé náladě melancholické rezignace.
[...]vidina pleše se mu zato přepodstatnila do kvazifilozofických sentencí o tom, že čas běží rychleji, než člověk stačí žít, že život je hrůzný, neb je v něm všechno poznamenáno nutným zánikem, a do podobných sentencí, na něž čekal od návštěvnice účastnou odezvu; ale nedočkal se jí.
[...]hnusila se mu představa, že by matka mohla ještě sexuálně žít, protivilo se mu všechno, co v ní zůstalo (alespoň jako možnost a příležitost) sexuálního; a protože představa sexuálního je spjata s představou mladosti, protivilo se mu na ní všechno dosud mladistvé; nebyl již dítě a matčina mladistvost (ve spojení s agresivitou mateřského pečování) mu nepříjemně křížila vztah k mladistvosti dívek, jež ho začaly zajímat+ chtěl mít matku starou, jedině od takové snášel její lásku a jedině takovou ji měl rád.
Posadil ji pak z křesla na gauč, přitiskl ji k sobě, hladil ji po celém těle a ona se cítila v jeho rukou beztvárně měkká (ano, měkká: protože z jejího těla se dávno vystěhovala vladařící smyslnost, obdařující pohotově svalstvo rytmem stahů a uvolnění a aktivitou sta jemných pohybů).
[...]jeho návštěvnice mu zastupovala všechno, co neměl, co mu uniklo, co minul, všechno to, co mu svou absencí činilo tak nesnesitelným dnešní věk s řídnoucími vlasy a truchlivě chudou bilancí; a on, ať si to uvědomoval, nebo to jen mlhavě tušil, mohl teď všechny ty odepřené radosti zbavit významu i barev (neboť právě jejich strašná barevnost činila jeho život tak smutně bezbarvým), mohl odhalit, že jsou nicotné, že jsou jen zdání zánik, že jsou jen přetvařující se prach, mohl se jim pomstít, ponížit je, zničit.
Není důvodu, proč by měla dávat památníkům přednost před životem; její vlastní památník má pro ni jediný význam: že ho v této chvíli může zneužít pro své přezírané tělo; muž, který sedí vedle ní, se jí líbí, je mladý a pravděpodobně (ba téměř jistě) je to poslední muž, který se jí líbí a kterého přitom může mít; a to jediné je důležité; jestli si ji pak zhnusí a povalí její památní ve své mysli, je lhostejné, protože památník je mimo ni, stejně jako jeho mysl a paměť jsou mimo ni, a všechno, co je mimo ni, je lhostejné. – Tak jsi nikdy nemluvila, matko! – slyšela synův výkřik, ale nedbala ho. Usmívala se.
„Máte pravdu, proč bych se bránila,“ řekla tiše a vstala. Pak si začala znovu rozpínat šaty. Bylo ještě daleko do večera. V pokoji bylo tentokrát úplné světlo.
Doktor Havel po dvaceti letech
Doktor Havel je stárnoucí kasanova v lázních. Ženy o něj už nejeví zájem jako dřív, nedaří se mu je oslňovat a lehce ho to frustruje. Jako legenda je sice potěšen, když může udílet rady místnímu mladému nezkušenému redaktorovi, který k němu vzhlíží jako ke známému svůdci, nakonec se ale rád přiživí popularitou své ženy – herečky, která za ním příjíždí a jen díky které si jej místní hosté (a návštěvnice) všímají.
„Mohu pro vás ještě něco udělat?“ Usmíval se na ni, ona však odpověděla bez úsměvu, že ne, a rychle běžela ven z budovy. Doktor Havel to pocítil jako políček a v obnoveném stavu siroby se vydal do kavárny.
mladý redaktor: bylo pro něho mnohem důležitější, jak on sám je viděn očima partnerky, než jak se partnerka jeví jemu. Tím nemá být řečeno, že mu nezáleželo na tom, zda dívka, s níž chodil, je či není hezká. Záleželo. Neboť nebyl pouze on sám viděn očima partnerky, ale oba dva spolu byli viděni a souzeni očima jiných (očima světa), a on stál velice o to, aby svět byl s jeho dívkou spokojen, neboť věděl, že v ní je souzena jeho volba, jeho vkus, jeho úroveň, tedy on sám. Ale právě proto, že mu šlo o soud jiných, nespoléhal se příliš na vlastní oči, nýbrž až dosud mu stačilo, že se vposlouchával do hlasu obecného mínění a ztotožňoval se s ním.
Eduard a Bůh
Eduard je mladý učitel na základní škole. Chodí nějakou chvíli s mladou kolegyní, která je však oddaná katolička. Nedaří se mu ji přesvědčit k žádným fyzickým důvěrnostem a je proto trochu frustrován. Proto se rozhodne zapojit do jejích aktivit. Jde s ní do kostela, je však přistižen školnicí a vyslýchán ve škole. Nařčení odmítl. Rozhodl se však zvolit novou strategii – použil proti Alici její vlastní zbraně, choval se jako ten nejpobožnější člověk a vyčítal jí vlažnost ve víře. To vcelku zabíralo, byl ovšem opět přistižen, jak se veřejně křižuje a opět vyslýchán ve škole, tentokrát před celou komisí. Reaguje však zcela překvapivě: přiznává, že skutečně věří v Boha, že sice chápe všechny argumenty, nicméně s tím nemůže nic dělat, když to tak cítí.
„[...] Já uznávám, že víra v Boha nás vede k tmářství. Já uznávám, že by bylo lepší, aby nebyl. Ale když já tady uvnitř [...] cítím, že je.“
Komise je tedy vůči jeho „upřímnosti“ shovívavá, dohodnou se, že na několika setkáních s ředitelkou má dojít k jeho uvědomění a převýchově. Alice toto přiznání komunistické veřejnosti chápe jako hrdinství a sebeoběť a kupodivu je nyní ochotna se Eduardovi zcela oddat. Paradoxně ho nyní už tak neláká, když je najednou tak poddajná a přístupná. Naopak dochází k setkáním s postarší neatraktivní ředitelkou, která jich využívá ke svádění svého podřízeného. Ten se snaží nevyhnutelné oddálit či všemožně zamluvit, nakonec však není zbytí a Eduard pomiluje ředitelku, kterou předtím poníží, když ji donutí se v kleče nahou modlit Otčenáš, což se překvapivě ukáže jako jediný způsob, díky kterému je aktu s ní fyzicky vůbec schopen.
„Já vím, bratře, že jsi přímý člověk a že si na tom zakládáš. Ale polož si jednu otázku: Proč vlastně mluvit pravdu? Co nás k ní zavazuje? A proč vůbec pravdomluvnost pokládáme za ctnost? Představ si, že se potkáš s bláznem, který bude tvrdit, že je ryba a my všichni jsme ryby. Budeš se s ním hádat? Budeš se před ním svlékat a ukazovat mu, že nemáš ploutve? Budeš mu říkat do očí, co si myslíš? No řekni!“
Bratr mlčel a Eduard pokračoval: „Kdybys mu říkal jen a jen čirou pravdu, jen to, co si o něm opravdu myslíš, přistoupil bys na vážný rozhovor s bláznem a sám by ses stal bláznem. A tak je to i se světem, který nás obklopuje. Kdybych mu tvrdošíjně říkal pravdu do očí, znamenalo by to, že ho beru vážně. A brát vážně něco tak nevážného, to znamená stát se sám nevážným. Já, bratře, musím lhát, nechci-li brát vážně blázny a stát se sám jedním z bláznů.“