Poslední aristokratka

Evžen Boček

Humoristický román z roku 2012. Román je koncipován formou deníkových záznamů, které píše denně v intervalu asi čtyř měsíců (prosinec - březen) osmnáctiletá Marie Kostková z Kostky, dědička restituovaného zámku Kostka, situovaného někde mezi Prahou a Brnem.

Humor je postaven zejména na břitkém a intelektuálně laděném komentáři této hlavní postavy s jemně ironickým nádechem, pomocí něhož se vyjadřuje k okolnímu dění. To je samo o sobě spíše tragikomické až truchlivé. V Americe žijící rodina (František Kostka - potomek historicky ne příliš úspěšného historického rodu, Vivien - jeho americká manželka nehovořící česky a zmíněná Marie) totiž v dědickém řízení získává do svých rukou zpět někdejší nemovitost: zámek Kostka. Celá rodina se tedy natrvalo přestěhuje do Čech, kde je konfrontována s typickými českými vlastnostmi a reáliemi, reprezentovanými zejména "služebnictvem", tedy zaměstnanci na zámku. Kastelán Josef je lenoch chronicky nenávidící jakékoliv návštěvníky, kuchařka paní Tichá sice skvěle vaří českou kuchyni (typickým pokrmem je husa), ale zato má problémy s pitím ořechovky a zahraník přezdívaný "pan Spock" je neúnavným hypochondrem. V průběhu času se k nim přidává ještě Deniska, dospělá dcera jejich právníka Bendy, který se své z drogové závislosti vyléčené dcery rád zbaví. Deniska představuje vše nonkonformní - veganská strava, piercingy, modrá rtěnka i lak na nehty a vášnivá záliba ve všem bizarním, to vše přivádí celou rodinu a zejména Marii k nepříčetnosti.

Děj románu je hnán zejména potřebou nových obyvatel zámku zajistit si živobytí: Kostku převzali takřka s holými zadnicemi a navzdory tomu, že jsou nyní okolím uznáváni jako šlechta, se vlastně potýkají ze základními existenciálními starostmi. Rodina zaangažuje jako manažerku Miladu ze spřáteleného zámku Hvězda, která je známá tím, že vytvořila zlatý důl nejen z Hvězdy, ale také z Orlíku knížete Schwarzenberga. Milada dává Kostku dohromady a pod jejím velením nastávají rodině galeje. Milada má však smysl pro reklamu i cit pro to, co návštěvníci chtějí a co je přitahuje. Tyto přípravy zámku a následné prohlídky návštěvnictva skýtají prostor pro mnoho humorných situací.

Marie komentuje s vtipem například Miladin plán "Kostka pro třetí tisíciletí", dozvídáme se trpké pravdy o preferencích moderních návštěvníků zámků apod.:

Milada nám totiž konečně představila strategii, která nás zbaví permanentní úzkosti z nedostatku peněz. Její projekt má poněkud zlověstný název - KOSTKA PRO 3. TISÍCILETÍ ANEB TOTÁLNÍ ZÁMEK - a pokud se uskuteční, zásadně nám všem změní životy. Slovo změna se v něm vůbec vyskytuje hodně často - celkem sedmadvacetkrát. Větší frekvenci mají už jenom sousloví spokojený návštěvník (jednapadesátkrát) a autentický prožitek (padesátkrát). Na čtvrtém místě je genius loci (devatenáctkrátú. Dvacnáctkrát se objevuje strašidlo a osmkrát sloveso šokovat.

Prvním šokovaným byl zřejmě Josef, který po přečtění názvu vznesl dotaz, jestli místo totální nemá být správně totalitní. Milada odpověděla, že k názvu se dostane později, a seznámila nás s průzkumem zjišťujícím, co návštěvníka zámku či hradu nezajímá.

Návštěvníka prý nezajímají:

Obrazy - 85%
Nábytek - 82%
Letopočty - 77%
Sochy - 76%
Architektura - 70%
Jména - 68%
Nic - 47%

Na tomto místě Miladu přerušil Josef s tím, že tohle všechno ví odjakživa, jen to nemá percentuálně podchyceno. Znovu zopakoval svoje tvrzení, že lidi chodí na památky jenom zabíjet čas, protože na televizi se nedá dívat celý den a vydržet s malýma děckama v třípokojovém bytě přes víkend je nemožné. Josef asi přehání, ale při vzpomínce na své dvě prohlídky mu dávám za pravdu. Sbor učitelů v jednom kuse zpíval a skupinka, kterou jsem provázela úplně poprvé, mě už po dvaceti minutách žádala, ať to zkrátím. Josef pak Miladě připomněl jejího otce, stále obývajícího vysloužilý včelín, který, když už byl nucený Hvězdu otevřít, dokázal proletět se skupinou návštěvníků sedmadvacet místností za jedenáct minut a nikdo si nikdy nestěžoval, přestože se jeho výklad omezil v podstatě jenom na větu: "Deme dál." Miladin otec byl prý známý i tím, že návštěvníky přemlouval, ať s ním jdou místo prohlídky raději do hospody, a dost často býval úspěšný.

Milada řekla, že na dětství nerada vzpomíná, a na několik minut se odmlčela. Potom přikročila k dalšímu bodu - co návštěvníka zajímá.

Podle paní Tiché návštěvníka zajímá jenom to, kde jsou záchody a jestli se za ně platí.

Podle Milady návštěvníka zajímají:

Strašidla, duchové a autentické zážitky s nimi.
Vraždy a neštěstí, které se na zámku odehrály, a jejich důsledky pro současnost - tedy jestli třeba zavražděný nebo vrah nebo oba dva straší.
Pikantní historky s erotickým nábojem.
Živá zvířata - kastelánův podvraťák pobíhající po nádvoří vzbuzuje větší zájem než vycpaný sibiřský tygr - nemluvě o živých ovcích, kozách, slepicích, oslech apod.
Nepřístupné prostory - půda, sklepy, tajná schodiště, zamčené dveře - náhodně otevřený kutloch uklízečky se smetáky a plotýnkovým vařičem bývá dost často jediným prostorem, který si většina návštěvníků po prohlídce dokáže vybavit.
Živí lidé - údržbář měnící ze žebříku prasklou žárovku přitáhne větší pozornost než na zdi visící Tizian, průvodkyni s monoklem a rukou v sádře si zapamatuje každý - na zámek pak až do smrti vzpomíná jako na místo, kde "nás prováděla ta zmlácená holka", zahradník jezdící na sekačce v zámeckém parku je bůhvíproč přitažlivější než všechny záhonky světa.
Slavní návštěvníci - vzhledem k stále klesající úrovni vzdělanosti je vyloženě nevhodné zmiňovat třeba pobyt Guetha, Beethovena, Chruščova nebo jakéhokoliv císaře, s výjimkou Marie Terezie a Napoleona, protože návštěvníci vůbec netuší, o koho jde. Zajímají ho osobnosti, o kterých už někdy slyšel nebo je viděl v televizi - například Adolf Hitler, Mozart, Rasputin a představitelé současné pop-kultury. I tak je ovšem nezbytně nutné přidat nějaký pikantní detail, i kdyby to měl být jenom pád ze schodů - židle, na níž dotyčný seděl, nikoho neupoutá.

[...]

Kromě zneuctění Helenky vytýká Milada (právem!) Josefovi mnohem závažnější prohřešky:

zkracování prohlídek
vynechávání místností
výklad omezující se v podstatě na organizační pokyny
hrubost - poté co si nějaký hošík pohladil vycpaného krokodýla, dočkal se od Josefa výstrahy: Ještě jednou na něco mákni a urazím ti pracky.
trvale otrávený až nenávistný výraz v obličeji
na dotazy reaguje Nevím, zeptejte se v pokladně.

Josef zasáhl Miladu na citlivém místě, když prohlásil, že v porovnání s jejím otcem je komunikativní a vstřícný lidumil. Vzápětí dodal, že v Čechách neexistuje zámek ani hrad, kde by kastelán otročil muflonům. Přitom filozofické fakulty jsou plné romantických pitomců, kteří si za bydlení na zámku radostně ušoupají nohy. Nevím, jestli na jednoho obyvatele připadají v Čechách tři studentky kunsthistorie a pět bucoucích politologů, jak tvrdí Josef, a jestli je zájem a provázení několikanásobně větší než o brigádu u McDonalds, ale bez průvodců se podle mého názoru neobejdeme. Ostatně i Milada opatrně naznačila, že heslo Všichni dělají všechno bude nutné mírně upravit.

[...]

Milada proto považuje za nezbytné, aby matka dostávala pravidelné hodiny češtiny. Za pokud to stojí, ale bojím se, že k žádoucímu posunu nedojde, zvláště když učitelkou mí být Deniska. Milada nabídla učitelské místo nejdřív otci, ale ten odmítl s tím, že by dřív rozmluvil matčina oblíbeného Pygmeje než ji.

Skoro bych mu dávala za pravdu. Matku učil ve Státech téměř tři roky a ona není schopna rozlišit podstatné jméno od slovesa - o výslovnosti nemluvě.

Otec kdysi poznamenal, že pokud existuje peklo, má podobu matky skloňující slovo deštník. Josef matku učit také nechce, jelikož je prý bezpečnější, když jí nikdo nerozumí. Kromě toho také silně pochybuje, jestli se dá česky naučit člověk, který není schopen správně vyslovit ani svůj šlechtický titul.