Jeden z prvních románů tohoto anglického prozaika, vydaný poprvé 1982. Ústředním tématem je sžíravost žárlivosti, jejíž nesmyslnost je zde ještě umocněna faktem, že jde o žárlivost hlavního hrdiny, univerzitního profesora historie Grahama Hendricka, na bývalé partnery jeho druhé ženy Ann, bývalé herečky. Jedná se nejen o žárlivost retrospektivní, ale vlastně také imaginární. Svou žárlivost tranformovanou postupně bezmála do stádia psychické poruchy rozšířil na všechny její filmové partnery, včetně těch, u nichž byla pravděpodobnost reálného vztahu s Ann takřka rovna nule.
V druhém plánu nahlédneme na příčinu této stravující žárlivosti. Graham je usedlý, nezajímavý a introvertně založený muž, o jehož snížené sebeúctě svědčí především podoba jeho prvního manželství, v němž žil naprosto podřízen silné osobnosti manželky Barbary. Její převahu lze citelně číst i po jejich rozchodu, kdy se odehrává většina románu. Barbara neopomíná jedinou příležitost, při níž může exmanželovi vmést do obličeje jeho prohřešek a odchod z manželství, zraňuje jej verbálně bez okolků a Graham, jenž si je vědom svého přečinu, pokorně přijímá všechny podmínky Barbarou diktované, aniž by se objevil jen stín námitek.
Grahamovy pochybnosti o něm samém ho však dostihly i v druhém manželství s živelnou a přátelskou Ann, s níž doufal prožít zbytek života v uvolněnější atmosféře. Míra žárlivosti na všechny její bývalé, která Grahama brzy začne sužovat, však toto manželství činí - zejména pro Ann - dosti komplikovaným (například nepřipadá v úvahu jet na dovolenou kamkoliv, kde už byla s někým jiným). Je dosti s podivem a málo uvěřitelné, s jakým nadhledem, porozuměním a trpělivostí Ann Grahamovy scény toleruje, aniž by (jak se v knize zdá) si jej přestala vážit nebo vůbec uvažovala toto manželství ukončit.
Vcelku zajímavé téma žárlivosti a otázky sebevědomí je podle mého názoru v knize nedotažené. Román končí kýčovitým rozhodnutím Grahama vzít život sobě i svému příteli Jackovi, o němž zjistí, že s ním měla Ann kdysi poměr. Chce se tak pomstít a zároveň ukončit své soužení. Celá druhá polovina románu už pouze rozvíjí Grahamovu psychózu a směřuje k velmi předvídatelnému závěru. K žádnému překvapivému vývoji děje ani vnitřních pochodů postav již nedochází, což mne poněkud zklamalo.
Najednou v sobě znovu objevil sklon k pošetilostem a k idealismu. A také cítil, jako by opět začalo existovat jeho tělo. Nemyslel tím jenom to, že si náruživě užívá sex (třebaže to tím myslel také), ale že přestal vidět sám sebe pouze jako mozek usazený v nějakém obalu. Přinejmenším deset let používal svoje tělo stále méně. Veškeré potěšení a emoce, které kdysi jako by mu přímo napínaly kůži na těle, se stáhly do nevelkého prostoru uprostřed jeho hlavy. Všechno, čeho si cenil, se odehrávalo mezi jeho ušima. O svoje tělo samozřejmě pečoval, ale se stejným němým, netečným zájmem, jako projevoval vůči svému automobilu. Oběma bylo třeba v různých intervalech doplňovat pohonné hmoty a mýt je.
"Dneska píšeme test z dějepisu, tati."
"Tak to tedy jít musíš."
Alicin vděčný úsměv ani nestačil rozkvést.
"Musíš? Musíš? Jaké ty máš právo tady určovat, co kdo musí? No tak, řekni mi, jakým právem." Barbařin kulatý obličej se protáhl hněvem a na měkkých rysech naskočily hrany.
Takové chvíle Graham nenáviděl ještě víc. Neuměl se s Barbarou hádat - řídila se zcela neomalenými akademickými principy. Se studenty se dokázal přít docela dobře. Klidně, logicky, na základě dohodnutých faktů. Doma žádný podobný základ neexistoval. Připadalo mu, že diskuse (či spíš systém jednosměrných výtek) nikdy nezačala od začátku, ale že spadl rovnou do jejího středu. A obvinění, kterým musel čelit, tvořila podomácku upředená síť hypotéz, tvrzení, smyšlenek a zášti. Ještě horší bylo neúprosné citové zabarvení sporu - jako cena za vítězství hrozila syčivá nenávist, povýšené mlčení nebo sekáček na maso v zátylku.
"Alice, jdi do svého pokoje, než my si to s tvojí matkou vyjasníme."
"Proč by měla odcházet? Proč by neměla slyšet, kde se ty tvoje musíš berou? Tahle musíš sis posbíral tam, kde jsi strávil celou noc? A teď ses k nám vrátil s hezky připravenou řádkou rozkazů? No tak mi pověz, jaká jsou moje musíš pro dnešní den."
Ach bože, už se nám to zase vymklo.
"Tobě něco je, Alice?" zeptal se tiše. Dcera sklopila hlavu.
"Není, tati."
"Krvácela z nosu. Nepošlu dceru do školy, když jí teče krev z nosu. Ne v jejím věku."
Zase ty její řeči. "V jejím věku" - co tím myslí? Že existuje věk, ve kterém člověk může poslat do školy dceru, když krvácí z nosu?
[...]
"Jdi si do svého pokoje a lehni si, a když se budeš za hodinu cítit líp, napíšu ti omluvenku a nechám tě jít do školy."¨
Graham si uvědomil, jak je na tohle handrkování levý. Jediným tahem Barbara prosadila svou autoritu nad jejich dcerou, zajistila, že zůstane v domě, aby byla zpovzdálí svědkem přelíčení s provinilým otcem, ustanovila se budoucí Alicinou osvoboditelkou a tak se zabezpečila její setrvalou podporu proti Grahamovi. Jak to dělá?
[...]
Za patnáct let se Graham naučil jedinou techniku - vyčkat, až bude vzneseno prvních několik tuctů obvinění, a pak se teprve zapojit.
"Grahame, co zamýšlíš tím, že zůstaneš pryč celou noc, aniž mi dáš vědět, dorazíš domů v tuhle hodinu a pokoušíš se za mě řídit můj dům?"
To byly pro začátek čtyři. Graham už cítil, jak se od tohoto domu, do Barbary, dokonce i od Alice začíná odpoutávat.
Barbara:
Pokud šlo o emoce, vždycky na ně nahlížela marxisticky, věřila, že by neměly existovat samy o sobě, ale že pokud chtějí jíst, měly by také odvádět nějakou práci.
[...]
jako každou poslední neděli v měsíci, podala Grahamovi obálku. Obsahovala podrobný výčet dodatečných měsíčních výdajů, o nichž usoudila, že by je měl Graham uhradit. Občas to byl účet za nějakou rozvernou radovánku, kterou Barbara považovala za nezbytnou, pokud má Alice vůbec překonat nepopsatelnou újmu způsobenou Grahamovým odchodem. Požadavek byl nezpochybnitelný, jeho šek suše rezignovaný.
"Líbil se vám film?" zeptala se Barbara neutrálním tónem.
[...]
"Nebyly lístky," odpověděl stejně neutrálně. "Je to jedno z těch kin, co rozdělili na tři sály, a její spolužáci nejspíš všechny skoupili."
"Tak co jste dělali?"
"No, napadlo nás, že když už jsme tam, mohli bychom vidět něco jiného, tak jsme šli na nového Jamese Bonda."
"Proboha, proč?" Nasadila ostřejší, káravější tón, než dokázal předvídat. "Vždyť tomu dítěti způsobíš noční můry. Teda vážně, Grahame."
"Myslím, že na to je až příliš rozumná."
"Opravdu nemám slov. Bude to na tobě. Jenom na tobě."
[...]
Pokaždé se cítil deprimovaný, když se od nevydařené části svého života vracel k aktivní. Pravděpodobně je to nevyhnutelné. A pokaždé podcenil Barbařino nadání vyrobit z něho skautíka, co jí pomohl donést nákup.
Grahamův vztah s Ann je diametrálně odlišný od jeho vztahu s Barbarou:
Líbily se mu její přímé odpovědi. Nikdy nebyla nesdílná, potutelná ani vyhýbavá. Nikdy se neuchýlila k řešení: "Tohle vědět nepotřebuješ", což plným právem mohla. Prostě mu to řekla, a hotovo. Jemu to vyhovovalo. Zeptal se - dostal odpověď. Nezeptal se - nic se nedozvěděl. Prosté.
Ann dostala práci přes kamaráda - otázka toho, zda je dobré se někam prodrat "přes postel":
(Udělala chytrou věc, že se s ním nevyspala předtím, než jí udělal tu nabídku, a že mu dala jasně najevo, že nic nebude, ani když jí tu práci dá. Zdálo se, že se mu tváří v tvář takové neoblomnosti ulevilo, dokonce si získala jeho úctu. Možná je to ten nejlepší způsob, říkala si později, moderní způsob - dneska seženeš práci proto, že s lidmi nespíš.)
Grahamův kamarád Jack mu udílí rady ohledně vztahů... přestože je to starý proutník a pro rady nechodí daleko, ani do slovníků slušné mluvy, a dokonce mu ani tak zcela nezáleží na tom, zda jsou jeho rady skutečně správné a užitečné. Chce mít Grahamovy potíže z krku. Nebere nic tak zcela vážně.
"Takové ty zásadní hádky pořádáme asi tak stejně často, jako když jsme spolu bydleli. A když na to dojde, postupuju pak zas úplně stejně. Zavolám dlouholeté přítelkyni a dopřeju si trochu útěchy. Zabírá to vždycky. Tohle jsem zjistil, pokud jde o to, čemu pro nedostatek lepšího výrazu můžeme taky říkat nevěra. Vždycky zabere. Být tebou, našel bych si nějakou milou a vdanou."
[...]
"Přece nemyslíš vážně, že se mám na tvou radu sebrat a sehnat si jinou ženskou?"
Jack se zasmál.
"Ovšemže ano. Ale když se nad tím tak zamyslím, ovšemže ne. Na to seš stará babča příliš podléhající pocitům viny. Jak tě znám, šel bys pak rovnou domů, položil bys Ann hlavu na rameno a všechno jí vyžvanil, což by žádnému z vás neprospělo a nic by to nevyřešilo. [...] Je to už v samotné podstatě manželství. Konstrukční chyba. Vždycky se vyskytne něco a nejlepší způsob jak přežít, pokud přežít chceš, je identifikovat to, izolovat to a pokaždé, když se to objeví, adekvátním způsobem reagovat."
Žárlivost přichází v návalech, v náhlých, niterných křečích, při nichž se tají dech. Jejich zdroj je triviální, léčba neznámá. Proč by měla cizí minulost dohánět člověka k emocionálnímu šílenství?
Jacka už unavuje poslouchat stále dokola Grahamovy výlevy a nářky:
Uvědomil si, že právě proto má raději duševně zdravé než pošuky. Pošukům trvá celou věčnost, než se vymáčknou. Domnívají se, že musí posluchači dopřát okružní jízdu po své psýše, než jim ukážou hrad. Myslí si, že všechno je zajímavé, že všechno je relevantní.
Jak celý proces postupně rozvrátil Grahamovo manželství a zničil lásku Ann k němu:
Graham jí postupně přestal připadat jiný než ostatní muži. Přestala cítit, že se o ni zajímá. Proměnil se v muže podobného druhým - láskou a úžasem ho naplňují vlastní emoce a zároveň bagatelizuje city své partnerky. Přešel na druhou stranu.
A jak zcela bez výčitek svědomí se mu podařilo zabrat střed scény! Tyranii slabochů už znala - byl to jeden z jejích prvních objevů, pokud šlo o vztahy. Postupně také objevila tyranii vlídných - jak ctnostní vymačkávají oddanost z hříšných. Teď ji Graham učil poznávat tyranii pasivních. Právě tohle tady provozoval a ji už to začínalo pořádně štvát.