Jedná se o útlý povídkový humoristický soubor, určený svými náměty spíše mladšímu čtenářstvu. Povídky mají rys humorných příběhů plných drobných absurdit a pro Haška typických lidových chytráků, na nichž je vtip založen. Povídky jsou zasazeny buď do prostředí školy, výchovy a mladistvých studentů nebo do první světové války a vojny prostých občanů. Na konci knihy je několik povídek věnovaných dobrému vojáku Švejkovi – oněch povídek, z nichž později povstal celý slavný román.
Útrapy vychovatele
Do ruky přišla mně malá knížka o vychovatelství z roku 1852. Velmi mile na mne působilo, že tam stálo, jak se děti falešným útlocitem kazí. Bylo to psáno milým, příjemným slohem: Soucit na pravém místě jest arciť jedním z nejušlechtilejších hnutí lidských srdcí, leč cit ten musí míti také své meze a nesmí se změnit v slabost. Tím ovšem není řečeno, že se má dítě zmlátit tak, že omdlí. Pozorujeme-li, že nám dítě omdlévá, máme ihned je přestat bít a snažit se je vzkřísit. To platí zejména o dětech neduživých. Zdravé, statné děti snesou již pořádný výprask. Zapamatoval jsem si tato zlatá slova pedagoga ze starší školy a jel jsem. ...
Přivítala mne matka Eliášova, statná dáma v nejlepších letech, a pravila mně, že Eliáš leží zas v knihách nahoře v knihovně. To mne zarazilo, neboť to představovalo Eliáše v jiném světle. Pochválil jsem tedy jeho vědychtivost, což paní komerční radová odmítla s tím doložením, že mu to marně již po několik dnů zakazuje. Šel jsem nahoru do knihovny. Eliáš opravdu ležel v knihách. Byl úplně zahrabán pod vrstvou knih a brožur vyházených z knihovny a z té spousty se ozýval jeho hlas: „Tady napravo je ještě jedna mrtvola; neste ji opatrně, ať se vám nerozsype v ruce“ Hromada se počala rozestupovat a z ní po čtyřech vylezl Eliáš, můj nový svěřenec, se dvěma velkými boulemi na čele.
Terciánská vzpoura
Terciáni Zahrádka a Roztočil pojali šlechetný úmysl, že sprovodí ze světa svého třídního profesora Hubra. Dlouho již v nich všechno včelo a nedostatečné známky z řečtiny, kterými je stíhal osud, rozšiřovaly stále víc a více propast, která byla mezi nimi a jejich třídním profesorem. A jako při velkých dějinných převratech stačila již jen malá jiskra, aby to propuklo.
A tou jiskrou bylo několik řádek z Kornelia Nepota, kde starý římský spisovatel líčí, jak Solón zbavil Atéňany tyrana Kleona. A požár vzpoury rozdmýchal ještě víc profesor Huber, když téhož dne zavolal po sobě Zahrádku a Roztočila na stupínek. ...
Když přišel domů, byla na něm provedena neprodleně exekuce. V tu dobu asi nalézal se na pečlivém otcově koleně též Zahrádka, neboť po paní Roztočilové přišel na návštěvu pan profesor Huber. Druhého dne řekl ve škole temně Roztočil k Zahrádkovi: „Dáme mu lhůtu k napravení do konce školního roku. Amen, d’aure.“ Nedávno jsem pana profesora Hubra viděl naživu. Patrně se polepšil.
Nadace pana Kaubleho ve prospěch místních chudých
Na třech dveřích bytu měl přibity plechové tabulky s nápisem: „PŘISPÍVÁ NA CHUDÉ!“. Tyto tabulky ho nestály ani haléře, poněvadž on je měl doma na skladě a vydával je každému, kdo zaplatil pro místní chudé 20 K příspěvku ročně. Žebráci z toho nikdy neviděli ani haléře, poněvadž všechno pohltila agenda při chudinském úřadě. Referent o chudinství měl platu 2400 K ročně, pak tam byl jeden úředník s 1600 K a sluha, kterému se platilo 100 K měsíčně. Zbytek pak přišel na různá vydání, jako reprezentační cesty členů chudinského referátu na sjezdy pro ochranu chudiny. Na žebráky se tedy nedostalo.
Vařím si vejce naměkko
Za čtvrt hodiny jsem vejce z Papinova hrnce vyňal. Rozklepl jsem skořápku u prvního a bylo ještě tvrdé; u druhého také tvrdé. Byla ještě všechna tvrdá. Oloupal jsem jim tedy skořápky a hodil je poznovu do Papinova hrnce a vařil hodinu. Byla stále strašně tvrdá. Vařil jsem je tedy až do rána. Byla pořád tvrdá. ...
Nebezpečný pracovník
Chvástám se věcmi, kterým buď vůbec nerozumím, či jen drobátko, což si ještě popletu. Ke všemu mám tu smůlu, že přítomní bývají odborníci...
„To já děsně rád,“ řekl jsem, „ale já nejen po jednom, já hned čtyry pět snopů házím na vůz, a pokud se týče hrábí, s těmi dělám divy. U nebožtíka dědečka (ten se chudák musí vždy svézt se mnou) shrabal jsem jednou dvacet korců, vlastně co povídám, pětatřicet korců. Takhle jsem si plivl do dlaní, a šlo to. Za odpůldne jsem s tím byl hotov. A snopy (řekl jsem, tuším, že pět najednou) pobral všechny naráz.“ ...
Konečně jsme byli na poli uprostřed snopů pšenice. Byly krásné. Počalo se nakládat. Šel jsem na to zchytra v tom vedru. Rozvázal jsem snop a po troškách nosil jsem obilí na vůz v podávkách. „Co to děláš?“ vykřikl přítel Hrnčíř. „Ulehčuji si,“ řekl jsem, „neboť tímto praktickým způsobem...“ Hrnčíř podal mně podávky, které jsem zatím zarazil do země, hodlaje mu vysvětlit logicky své počínání. „Neblamuj mne,“ prosil, „napíchni snop a skládej.“ Představte si, že byste zvedali na tyč dlouhou půl druhého metru činku 15 kg a tu házeli do výšky tří metrů ne jednou, ale padesátkrát, stokrát, nesčíslněkrát. ...
Když šla kolem slečna Anička, dcera hospodáře, která také pilně vázala snopy, řekl jsem: „Prosím, podívejte se, co ten ovád umí, to je zvláštní.“ „Ovádů je teď plno,“ místo politování řekla slečna Anička, „je málo dobytka v polích, neboť s ním zásobujou vojsko, a tak si sed ten ovád na vás.“ Dodnes nevím, jak to myslela.
Babámovy archeologické snahy
Pak se v těch dobách usadil na Negrovci poustevník, a když se Babám dostal na svých potulkách na tu horu, domlouval Babámovi, aby zanechal svého kočovného života. Babám ho klepl trochu sekyrkou do hlavy, a když zjistil, že poustevník to nevydržel, pochoval ho velice nábožně a na hrob mu udělal ze dříví velký kříž. ... Pak si řekl, že udělal pro poustevníka vše, co bylo v jeho moci, a odešel nazpátek do hor na Šókamaru, kde si zakoupil malé hospodářství a prokazoval dobrodiní celému okolí, že je zbavoval starosti a péče o ovce. ...
O archeologovi: Starosta, který byl v hlavním městě přes měsíc, pravil, že takových nápadných lidí chodí mnoho po světě. Někdo to dostane z pití, jiný opět z hoře. Počne se mu hlavička mást a sbírá škatulky od sirek nebo papíry po ulicích. U každého se to jeví jinak. Starosta se dušoval, že znal člověka, který z toho pomatení sbíral i ty známky na psaní. Babám rozšafně podotkl, že ten pán to má asi od těch brejlí, že tak podivně hovoří. Stále mluvil o něčem před Kristem a o něčem po Kristu, o pohanech a nějakých národech. ...
„Co je tohle?“ vykřikl nadšeně, když lupou prohlédl si jeden ze střepů, „hle, tu typickým písmem starořímským vytlačeno M A. Tyto střepy,“ pravil dále, objímaje udiveného Babáma, „jsou z nádob, kterých používali vojáci římských legií Marka Aurelia, když pronikli až sem na sever Panonie....“
Vičerbačský hrnčíř Mikloš Adam dál tlačí do svých ručních hliněných hrnců své neumělé M A. Babámovy střepy jsou v městském muzeu marmarošsigetském pod nápisem, že se jedná o starořímské nádoby z doby Marka Aurelia.
Aféra s křečkem
Oba spolu drželi, neboť byli v domácnosti nejpronásledovanějšími tvory. Neměla-li některý den Anna svou aféru, měl ji jistě Bohoušek a naopak. ...
Také míval sny, že má ochočeného mladého slona v jejich kůlně a ten slon že koná různé domácí práce, které dosud musel konat on, jako chodit otci pro noviny nebo pro tabák ... Nyní tedy jeho ideály se naplňují. Skleslo to sice z tygra na křečka, ale jistá věc jest, že toho křečka bude mít. ...
„Jest to velmi roztomilé zvířátko, neobyčejně přítulné,“ mluvil dále, jako by četl z knihy, jak si patrně již zvykl, když ho všude usilovně nabízel, „dáme vám na něj starý pytel od brambor.“ Neobyčejně přítulné a roztomilé zvířátko prskalo tak strašně, když na ně hodili pytel, že romantický Honzátko domníval se být v zemi šelem. ...
Pamatuje se, že v debatě, která se rozpředla o křečkovi v té vinárně, zapřísahal se pán, od kterého si je přinesl, že nejlépe vypudí se křeček pomocí fretek. ... „Fretky,“ oznámil výsledek svého pátrání, „lížou křečka na hlavě.“ Byla to smutná pravda. Spřátelily se s křečkem a líbilo se jim v novém doupěti jak náleží. Honzátko zatím přinesl Brehma a přečetl k zármutku všech, že se fretky v zajetí silně rozmnožují. ...
Nebožtík Brehm musel mít patrně s fretkami smutné zkušenosti, neboť psal, že vypozoroval z vlastní zkušenosti, že fretky nesnesou zápach morčat. ... Fretky snesly velmi dobře zápach morčat a neopouštěly svého úkrytu. Křeček je obětavě zahříval a morčata přitulila se k fretkám a uvnitř pohovky panovala mezi zvířaty skutečná shoda rajská.
Má drahá přítelkyně Julča
Zjistil jsem, že to Čížek maloval příliš černě. Stropy sice byly promočeny, ale přímé nebezpečí nehrozilo. Strop v kuchyni spadl až po odchodu stavební komise, která nás ujistila, že je všechno v pořádku. V mém pokoji strop vůbec nespadl a bylo ho třeba jen podepřít několika dřevěnými kládami.
Dobrý voják Švejk opatřuje mešní víno
Civilní kněz musí se starat o politickou agitaci, vojenští pak zpovídají vojáky a zavírají je, což zajisté vše měl Hospodin již tenkrát v úmyslu, když stvořil tuto hříšnou zemi a když později stvořil i Augustina Kleinschrodta.