Divadelní hra inspirovaná dílem D. Diderota "Jakub fatalista". Hra vznikla po roce 1968, v němž naši zemi obsadila ruská vojska. Autor v předmluvě odhaluje pohnutí, jež ho vedla ke zpracování právě této látky. Tím impulzem bylo přemítání o ruském přístupu k anexi, již ruští vojáci vůbec nevnímali negativně. "Jaká škoda, že jsme musili užít tanků, abychom je naučili, co je to láska! ... Když tíživá ruská iracionalita dopadla na mou zemi, pocítil jsem instinktivní potřebu nadýchat se zhluboka ducha západního Novověku. A zdálo se mi, že není koncentrován nikde s takovou hutností jako v tom karnevalu inteligence, humoru a fantazie, jímž je Jakub fatalista."
Autor prezentuje svou hru jako variaci na Diderota, nikoliv adaptaci. Tato 'variace - pocta' je mnohonásobné setkání: setkání dvou spisovatelů, ale i dvou století. A též setkání románu a divadla. ... Konstrukce je taková: na křehkých základech cesty Jakuba a jeho pána spočívají tři milostné historie: pánova, Jakubova a paní se La Pommeraye. Všechny tři příběhy jsou na scéně vzájemně propleteny, v pozadí se jakoby znovu odehrávají, když je jednotlivé postavy vyprávějí.
S negramotným venkovanem jako sluhou odešel Don Quijote jednoho dne ze svého domu, aby bojoval s nepřáteli. Sto padesát let po něm upravil Toby Shandy svou zahradu na maketu bojiště; tam se oddával vzpomínkám na válečnické mládí doprovázen věrně svým sluhou Timem. Ten kulhal přesně tak jako Jakub, který deset let poté bavil svého pána během jeho cesty. Byl stejně užvaněný a umíněný jako o sto padesát let později v rakousko-uherské armádě Švejk, který obveseloval a děsil svého pána obrlajtnanta Lukáše. ... Sluha a jeho pán prošli celými moderními západními dějinami.
Jakub, kulhající sluha, přichází na scénu se svým pánem. Vyprávějí si navzájem milostný příběh svého života, oba se setkali s nevěrou a postupně zjišťují, že jejich příběhy se v mnohém podobají. Jakub přišel o panictví se snoubenkou svého kamaráda. Měl výčitky svědomí, opil se, otec jej zbil, on se natruc dal do armády, tam přišel k úrazu střelou do kolene, dostal se do rodiny lékaře a jeho krásná žena jej ošetřovala - a nezůstalo pouze při tom.
Pán zase chodil do rodiny krásné slečny Agáty, která mu ale nechtěla přislíbit nic fyzického, dokud jí on neslíbí sňatek. On se ale ženit nechtěl a pravá příčina její zdrženlivosti byla v tom, že si Agáta zatím užívala s pánovým přítelem rytířem. Pán se s ním v simultánním prolínání příběhů setkává, přítel se přizná a kaje se. Pán mu odpouští, rytíř dokonce navrhuje společnou pomstu Agátě. Nechá pána, aby k ní v noci za tmy šel a jako je potom přistihne in flagranti. Jakub, pozoruje zpovzdálí rozhovor obou mužů, nevěří však upřímnosti počínání rytíře. A vskutku - místo rytířem je pán s Agátou přistižen jejími rodiči, kteří se na pána strašlivě rozhněvají a vykáží jej ze svého domu. Mladá Agáta je však těhotná - ačkoliv s pánovým přítelem - a pán je povolán k odpovědnosti. Přestěhuje tedy Agátu na venkov a posílá peníze jejímu parchantěti. Cesta konaná spolu s Jakubem je cestou na návštěvu k tomuto chlapci. U vesnice se znovu setkávají s přítelem Pána, v prudké potyčce je tento zabit. Pán utíká, ale vesničané zajímají Jakuba a chtějí ho popravit oběšením. V nečekanou chvíli se však objeví mladý Otrapa, Jakubův kamarád, jemuž svedl Justýnu, snoubenku. Jakub děkuje básníkovi, že mu nakonec připravil milosrdnější konec, než je předčasná smrt.
S těmito příběhy se prolíná příběh paní hostinské, která je zároveň paní La Pommeraye, o které vypráví. Zamilovala do markýze des Arcis, který se s ní však po nějaké době začal nudit. Ona se rozhodne udělat vztahu tedy konec, i když jej pořád milovala. Naznačí mu, že už jej nechce vídat a on byl celý šťastný, že jsou na tom oba tedy stejně, se s ní rozejde. Vidí se po nějaké době, markýz nadšeně vypráví o svých nových milostných pletkách. Ptá se své bývalé přítelkyně, zda by se mu i ona nechtěla s něčím svěřit. Ona nemá, co by řekla, proto využije příležitosti k originální pomstě:
Před nějakým časem zachránila dvě ženy, matku s dcerou, před morální zkázou a místo vykřičeného domu, kde obě dělaly prostitutky, jim nabídla jeden malý byt na předměstí, kde je nechala žít s tou podmínkou, že z domu budou vycházet jen do kostela a budou žít nadmíru počestně. Tyto ženy nyní potkali na procházce s markýzem. Ten se rázem zamiloval do mladší z nich, do dcery. Hostinská jim tedy domluvila schůzku a posléze si ji markýz vzal. A nyní přišla pointa pomsty - hostinská vyzradila markýzi hříšnou minulost jeho novomanželky. Dostalo se jí však nečekané reakce - markýz své ženě odpustil.
PÁN: Jsi hodný. Jsi hodný sluha. Sluhové mají být hodní a říkat pánům, co páni chtějí slyšet. Jen žádnou zbytečnou pravdu, Jakube.
JAKUB: Nebojte se, pane. Nemám rád zbytečné pravdy. Zbytečná pravda, to je ta nejblbější věc, co znám.
PÁN: Například?
JAKUB: Například, že umřem. Anebo že tenhle svět je prohnilý. Jako bychom to všechno nevěděli. A znáte je, ty muže, co vejdou hrdinně na pódium, aby vykřikli: Tento svět je prohnilý! Publikum tleská, ale Jakuba to nezajímá, Jakub to přece ví už nějakých dvě stě, čtyři sta, osm set let dříve než oni, a proto zatímco oni křičí svět je prohnilý, on se raděj snaží svému pánovi...
PÁN: ...svému prohnilému pánovi...
JAKUB: ...svému prohnilému pánovi vymyslit několik žen s velice velkými zadnicemi, jaké má pán rád...
Kdo se opakuje, dělá si blázny z toho, kdo ho poslouchá.
JAKUB: Říkám, že je mu zatím dobře, a to je dost. Čeho můžem dosáhnout víc, než že je nám "někdy zatím dobře"?
Všechny postavy jsou zároveň vypravěči i aktéry vyprávěných příběhů, vstupují tedy do postav, o kterých mluví a zastávají tak dvojrole. Zároveň jednají jako literární postavy, neboť o sobě mluví jako o autorem napsaných, vytvořených, a stávají se tak tedy obecnými typy, nikoliv žijícími hrdiny.
PÁN: A vůbec, kde máme naše koně?
JAKUB: Nechte si už ty hloupé otázky, pane.
PÁN: Takovýhle nesmysl! Jako by francouzský šlechtic chodil snad někdy po Francii pěšky! Kdo nás to vlastně přepisoval, Jakube?
JAKUB: Nějaký blbec, pane. Ale když už nás přepsal, tak si nic nepomůžem.
PÁN: Ať zhynou všichni přepisovači. Ať jsou nabodnuti na kůl a pomalu opékáni. Ať jsou vymiškováni a jsou jim uřezány uši! Bolí mě nohy!
Motiv uřezaných uší se ve hře objevuje několikrát, stejně jako ve hře Ptákovina. Zřejmě jde o autorovu oblíbenou formu fyzického trestu :).
Podle Francois Rirarda je toto dílo ne tak variací, jako spíše průzkumem nekonečné pestrosti vnitřního světa člověka. Téma je zde vypůjčeno z díla přechůdce. Obsah je totiž omezen na jediné téma o několika taktech, přičemž to podstatné spočívá spíš v obšírném zpracování a prohlubování tohoto nepatrného základu. ... V této malé knížce kdesi za dialogem sluhy a jeho pána, který sám pochází z dialogu Diderota a Sterna, se odehrává nádherný dialog mezi Kunderou a Diderotem ... mezi divadlem a románem; budiž řečeno, že literatura ve svém nejvyšší smyslu se uskutečňuje právě v této nekončící konverzaci, v tomto vzájemném prpůjčování hlasů a myšlenek.