Slávy dcera

- Poprvé vydána 1824 (Sála, Labe, Dunaj) – 150 znělek (sonetů)

- V druhém vydání 1832 přibyly zpěvy Rén, Vltava, Lethé, Acheron – 615 znělek

- L. a A. = slovanské nebe a peklo. Vliv Dantovy Božské komedie (také princip cesty)

- Znělka = 4 strofy (2 po 4 verších, 2 po 3 verších) Rým: ABBA, ABBA, ABA, CBC

- Rozvíjí se zde idea všeslovanství = PANSLAVISMUS

- Psal toto dílo ve formě sonetů, neboť v době jeho studia v Jeně vyšel překlad Petrarcova Zpěvníku a zjistilo se také, že trubarúři mohli přímo ovlivnit italskou lyriku, tedy i tento Zpěvník => tato forma se stala oblíbenou.

- Dcera bohyně Slovanů Mína je obrazem Kollárovy milenky Frederiky (opustil, aby mohl být knězem, zároveň si to vyčítá a touží se s ní setkat). Láska k Míně, kterou nemohl mít, se zde změnila v lásku k Matce Slávě, k celému Slovanstvu.

- Na začátku nebo na konci zpěvů jsou krátké přínětky v próze, kterými autor uvádí zpěv, dodává informace k jeho vzniku a původu, nebo vypráví různé události ze svého života, které jsou pro něj a jeho tvorbu podstatné.

- Celé dílo je faktograficky přetížené (obsahuje mnoho údajů, lokalit, historických faktů, osobností, mytologických postav ad), proto k němu vydal Výklad čili přínětky a vysvětlivky ku Slávy dceři

- Jazyk = humanistická čeština Kralické bible

- Slávy dcera dosud nejšířeji vyslovila ideu národního obrození

PŘEDZPĚV: časoměrná elegie na zašlá sídla starých Slovanů (elegické distichon). Básník si zde stěžuje, jak je slovanský národ odcizen své zašlé slávě a rozkvětu, jak se Slované nechali poněmčit a zůstávají chladní ke své národnosti (podobné, jako si např. Evropané podrobili Indy). Táže se, zda je nějaká naděje, že se vše změní v lepší a na závěr vyslovuje vítu, že pravdu ukáže jedině čas.

SÁLA: V úvodu ji Kolár popisuje jako životodárnou řeku protékající Jenou, kde studoval.

O prázdninách podnikal mnoho vycházek do jenského okolí a při nich vzniklo nejvíc zněelk zpěvu Sála. Sála = pamětník dávných dob, kdy kolem ní žili Slované, K velebí lípu jako slovanský strom, z něhož se zrodila dcera Slávy = Mína (navazuje na příhodu, kdy se chtěl schovat před deštěm pod lipou a nalezl tam krásnou dívku). Touha po bohatších jazykových prostředcích (Útroby sú plné, puknut minia, no id srdce k ústam – mezera, strmo citu k výškam vyjadrenia..) Autorovi jde o upřímné lidské nitro,ne o vnější pozlátko (Nech Krajčíka čepcom chybu skrýva, kupec vzácnym leskom kameňa, vtipná schránka zatají, čo krýva. Já sa kochám tým, čo tuším v róbe, mne sa páči krása vrodená, a len ak sú v rovnováhe – obe) Sláva nadělila všem Slovanům jejich řeč, ale za podmínky, že budou soudržet. Dále se píše o porobení národa (Všetko zlé – už koľko nahromadil toho na náš národ svobodný čas alebo osud nehodný, aj sused, aj syn, čo svojich zradil, Tatár, Maďar, Nemec, čo nám radil rozplynut sa medzi národmi…) Slované ale nemají v povaze hned se bránit (Slovan, majúc dušu skúpozvukú, každú věc hneď svetom nehlása, nieje, jako iní, priatel hluku) (Ach, mnohý syn Slávy zíde z cesty, svoje šťastie nectí a nie raz zaprie rod i rodnej reči hlas, zväčšujíc tak boží hnev a tresty) V závěru se loučí s Mínou, že se musí vrátit k národu, ale že ji pořád vroucně miluje a dává jí své srdce jako důkaz a památku a nakonec se bolestně loučí i s přírodou kolem Sály (když opouští Jenu)

LABE: začíná pesimističtěji než Sála, K vzdychá nad ztrátou lásky, nad odloučením, že ze zármutku píše básně (iní spontánně, já zo vzdoru, iní doma, já cestou básním) Slované jsou národ nebojovný, ale přesto toho vždy někdo zneužije a snaží se Slovany zotročit (v objatí nás nájde nočné šero… večer, keď chcel každý domov bežať, predložil na tridsať tanierov zrada hostím hlavy našich kniežat) Ponouká k vlastenectví (nuž, pokým v nás mladé srdce bije, pohnime vlasť znova ku sláve!) (Nikto sa už krajšie nehonosí smelým čelom jako vlastenec, ktorý celý národ v srdci nosí) (Oj ty Labe, prečo slza mútna tvoje zlaté vlny mení v kal?) – motiv slzícího Labe našel Kollár v rukopise Zelenohorském. Touha po jednotě Slovanstva (…stvorte obec jedným menom zvanú..) Je třeba za svou věc bojovat (my nechceme víťazstvo, čo spadlo z neba na zem len tak, bez potu!) Zdůrazňuje, že nejen velké národy, ale i my máme spoustu význačných osobností (..vari sme my bez okamihov veľkosti a nik z nás nevyniká? .. spomenúť aj sto ich budeš musieť, baže sme po nich zdedili sotva meno – úžitok bral sused) K měl představu o duchovní vlasti = o blízkosti kultur, jazyka apod. (Nepripisuj sväté meno vlasti tomu kraju, kde sa rodíme. Pravú vlasť len v srdci nosíme, tú nenajde zlodej ani strasti)

DUNAJ: V prvních sonetech si stýská nad uplynulým mldím a láskou. Příroda je místem, kam si chodí ulevit od svých trápení (Ó, príroda, v ktorej denne kľakám, nejestvuje dostojnejší dóm! V tebe trávim chvíle před bojom…plač dám vetru, oči v reke plákám) Stýská se mu po jeho lásce Míně (vravte rieky, echá, skaly nahé, že nič iné, iba ona mi po jazyku chodí – meno drahé) Přes odloučení na ni neustále myslí, stesku po ní věnuje přes deset znělek. Ke konci Dunaje pomýšlí na smrt, která by ho vysvobodila z útrap života, loučí se se životem (Príď už, smrť, a prosím, odním mi tú strasť, ktorá ma drží v žalári..) ž nečeká na lepší časy. Zmiňuje se i o domnělé smrti Míny (když byla cenzurována pošta mezi Německem a Uherskem, přestali si psát a vzájemně si mysleli, že jsou mrtví. Přišel mu od Míny dopis až mnohem později, když už byl ženatý)

Svet sa často správa jako deti –

do studničky, keď sa napili,

začnú hadzať kamene a smetí.