- obraz poroby a záhuby slezského lidu, zoufale se bránícího cizácké vrchnosti, polským kněžím i zradě vlastních lidí.
- Témata: ostře X popolšťování, poněmčování, sociálnímu útlaku (vrchol české sociální poezie!)
(Ondráš, 70 000 - ...sto tisíc nás poněmčili, sto tisíc nás popolštili, v srdci mi pad svatý klid. Když nás zbylo sedmdesát, smíme žít?, Dvě dědiny – Nikomu nic nerobíme, stébla křížem nestavíme, pána ctíme jako boha, proč nám berou naši mluvu, proč nám vzali naši školu?)
některé básně ovlivněny B. milenkami (Maryčka Magdónova=Františka Tomková, Labutinka=Doda Bezrutsch). Touha člověka z města po idylickém životě na vesnici, ale to už není možné, vesnice jsou již poničené a změněné průmyslem. Ostravsko – podmínky života horníků (Kovkop, Ostrava – Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem, sto roků kopal jsem uhlí. Za sto let v rameni bezmasém svaly mi v železo ztuhly). Moravská a slezská města – jen v názvu, děj většinou není o vesnici, ta je jen prostředím jiného děje (Opava, Hučín, Kyjov, Ptení, Tošonovice, Hrabyň, Plumlov - zámek je úzký a hrozivý, nestvůrné jakési rysy – drahému pánu jej stavěli oddaní sedláci kdysi. Tak jak jej do výše vyhnali, bič jim hrál při práci notu, tolik do základů prosáklo prolité krve a potu.)
- sklon k prostotě a písňovosti, široký rozsah jazykových prostředků – od lašského nářečí až k prvkům ryze knižním. Básně se liší od strojeného jambu lumírovců osobitým daktylem.
- dramatičnost zvyšují nedokončené věty, vyšinutí z vazby, dále ostré protiklady – spravedlnost a bezpráví, revolta a rezignace, láska a zrada. Hrdinové bývají často oloupeni o vše.
- realistická dokumentárnost, mnohé děje i postavy mají doložené předobrazy (markýz Gero – arcivévoda Friedrich. Zmínka o něm se vyskytuje ve většině básní. Např. Markýz Géro, Z Ostravy do Těšína – Markýz Géro...! Vyhneme mu. Muž – nůž v srdce vrazil bys mu, zlatou botku líbá jemu slezský vzor byzantinismu.)
- autorské „já“ má různé polohy: pozorující svědek i mstitel a pěvec svého lidu – „zašlého národa bard“
- Textové změny SP: Bezruč Slezské písně postupně doplňoval a opravoval. A nejen on. Jeho vydavatel Jan Herben do nich často zasahoval. Např. Maryčka Magdónova – Bezruč používá spíše náznaky, Herben chce přesná pojmenování. H také rád odstraňoval nářeční výrazy (Vengry=Uhry)
- Adolf Kubis, jeho propagátor, také jeho texty měnil. Opsal si rukopisy a publikoval je v Ostravských listech – ale opisy byly nepřesné, občas mu chyběla strofa apod. Pak se SP vydávaly v jeho znetvořené podobě.
- po Bezručově smrti 3 vědecké konference, aby se rozhodlo, v jaké podobě se budou vydávat jeho Slezské písně, tolikrát přepracovávné. Neshodli se.
- Návrh kompozice – tisknout básně v rukopisné verzi. V té ale ještě nebyly všechny. Návrh kompozice p. Králíka – vydávat básně podle své teorie třech vrstev autorovy osobnosti nebo podle žánrů. Návrh kompozice pracovníků jazykovědného ústavu – tisk podle autorových úprav, dokud ještě byly upravovány tvůrčím způsobem.
Jen jedenkrát: lidé mají ke skutkům jen jedinou příležitost, kterou když promarní ze strachu, jsou pak ještě dvakrát tak smutni, neboť vidí, co mohli mít a ztratili. (příklad na lidech žijících v jurtách, kteří utekli před světlem a pak litovali, a potom na lásce, které se pro její dobro zřekl a nemohl vrátit zpět)
Návrat: mluvčí se vrací do rodé vesnice, na kterou měl krásné vzpomínky, ale vidí jen rozvrat a změny k horšímu, že děti ve školách se učí v němčině, ves je plná židů, příbuzní zemřeli, panství skoupil markýz Gero a její milou si vzal bohatý barvíř z Frýdku.
Kantor Halfar: pomocný učitel, co se vzpírá polštině a tvrdohlavě stále mluví česky. Není proto pro něj nikde místo učitele, je stále „mládencem“ a stárne. Nakonec se oběsí.
Blendovice: Blendovským hřbitovem jednou jsem šel, polské jsem počítal kříže. Nech moravský lid, kněz polský tak chtěl, bude tak do nebe blíže. ...Básník našel mrznoucí dítě, které tvrdí, že je jeho a ať si je vezme k sobě, než zmrzne. Žal moje máma – tvůj slezský jsem lid, tesknota, bída mé potky. ...Přes zeď jsem skočil jak bázlivý pes, když nad ním fičí knut volský. Do hrobu černého můj synek kles, jeden víc přibyl kříž polský.
Maryčka Magdónova: Maryčka je z pěti dětí a brzy po sobě jim zemře otec i matka (oba při těžké práci). Maryčko, mrzne a není co jísti. Na horách, na horách plno je dřeva. Burmistr Hochfelder viděl tě sbírat. Má mlčet, Maryčko Magdónova? ...vydírána, vzala si vojáka, kterého nechtěla. Z neštěstí skočila do Ostravice a zabila se. Na starých Hamrech na hřbitově při zdi, bez křížů, bez kvítí krčí se hroby. Tam leží bez víry samovrazi. Tam leží Maryčka Magdónova.
Bernard Žár: Z Frydku je Bernadr Žár. Proto svůj zapírá národ – Bernard Žor. Má rád svoji ženu, má rád svoje děti,do kostela chodí a neděle světí... B zapírá svou matku, protože ta mluví jen česky. Nakonec B. zemře na nemoc, a matička jej oplakává tiše, aby se za její rodnou řeč v hrobě nehněval.
Žermanice: Chudá Maryčka, nejhezčí děvče ze Žermanic, si vezme chudého chlapce, který však pije. Ve svém trpkém životě vzpomíná na svou zašlou krásu a sílu
Kdo na moje místo?: Básník se cítí zodpovědný za osud jeho lidu. Tak málo mám krve a ještě mi teče z úst. Až bude růst nade mnou tráva, až budu hnít, kdo na moje místo, kdo zdvihne můj štít?
Labutinka: chlapec potká krásnou černovlasou dívku, která je němá. Její rodiče mu ji slíbí za ženu, ať jen nějakou dobu počká, že je příliš mladá. On na dva roky odjede a po návratu zjistí, že se jeho vyvolená stala prostitutkou. Je nucen na ni zapomenout.
Škaredý zjev: báseň o Petru Bezruči samém. Označuje se jako zašlého národa bard. Fuj, to je škaredý fantóm! Tak řeknou konšelé zlatého města ... krvavý chalát mi z ramenou vlál, na jednom nesl jsem německou školu, na druhém nesl jsem polský chrám, v pravici těžké jsem kladivo nesl, levou mi urazil uhelný balvan, oko mi vyžehl vyšlehlý plamen a v srdci sedmdesáti tisíců kletby a zášť. Bůh ví, že jsem škaredý! Puch mrtvoly ode mne táhne, na rukou, na nohou puká mi maso ... Tak vypadám já, já Petr Bezruč, od Těšína Bezřuč, porobeného národa bard.