podtitul: To jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma, v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází.
Z doslovu Antonína Škarky:
originální alegorická kompozice barokního pojetí a stylu
Tato kniha byla plodem těžké krize osobní i národní (rozkol jednoty bratrské, doba pobělohorská, vlastní zkrušení rodinným životem – úmrtí manželky a obou dětí při moru v Přerově 1622, ztráta majetku a knihovny). „Ve svých literárních záměrech a pracích kladl si Komenský úkoly a cíle do té doby u nás nevídané, k jakým my dnes přistupujeme jenom s pracovními kolektivy ve vědeckých ústavech.“
Z podnětů literárních Komenského nejvíce ovlivnilo dílo luterského teologa Jana Valentina Andreae. Myšlenka ideálního společenského řádu byla ale zpracována i v dalších beletristických titulech, např. Božská komedie (Dante Alighieri), Rebelaisovy romány o Gargantuovi a Pantagruelovi, Tomas Campanella a jeho Sluneční stát ad.
V původním názvu bylo uvedeno „Lusthauz srdce“, ale to budilo málo vhodnou představu nějaké panské rozmařilosti a pohodlí, představu příliš světskou pro výjevy obcování s Bohem.
Labyrint má trojí verzi vydání: rukopis z roku 1623, první tištěné vydání z 1631 z míšeňského Pernu a druhé vydání z 1663 z Amsterodamu.
Kniha užívá alegorii a symbolické vyjadřování idejí: Všezvěd Všudybud je alegorií lidské zvídavosti, přirozené touhy po poznání; Mámení je alegorií zvyku a pohodlnosti přejímat bez vlastního ověření cizí domněnky a názory, konvenční ustálený a povrchní pohled na svět a na jeho smysl. Tito samozvaní průvodci brání však poutníkovi nasazenou uzdou, která jej má povolně vésti podle jejich přání, a brýlemi, které mu zase mají vnutit určitou představu o světě, dopátrat se pravého stavu věcí.
Původní plán dopátrat se toho, v čem záleží vrchol pravého štěstí v lidském životě, se postupně mění v přemýšlení o marnosti světa, v důkaz, že všechno lidské počínání je jen pošetilost a marnost.
Problém věcí ve světě je v závěru řešen návratem do vlastního srdce, kam ho zavolal Bůh. Tam ho navštíví Kristus a poučí jej o pravém běhu a smyslu světa, takže může být přijat do neviditelné církve Božích vyvolených. Závěr tedy je, že si pravý křesťan nemá všímat světa a má jím pohrdat, řídit se je Božími příkazy.
Motiv hledání ideálního zaměstnání použil Komenský, aby mohl podrobit kritice celou společnost, nejvíce se však zaměřuje na povolání mu blízká, tedy stav učených a křesťanů. Komenský však chybujícího člověka nikdy nenávistně neodsuzuje, přes jeho hříšnost jej miluje, proto nahlíží jeho jednání často i s humorem a vedle satiry a výsměchu se objevuje i lítost a soucit.
V hodnocení soudobé společnosti se někdy Komenský pouští i do pohledu na celý dějinný vývoj lidstva a vystupují zde proto postavy z historie, filozofové, král Šalomoun apod.
Jazyk Labyrintu je bohatý na figury a tropy, metafory, řetězení synonymních slov a spojení, časté klimaxy (gradace), zřetele rytmické nebo akustické, aliterace, rými a asonance, dále se objevují moravské dialektismy, lidová úsloví, pořekadla, aforismy (Komenský sebral tyto lidové projevy do dílka Moudrost starých Čechů). První díl je psán epicky a užívá hovorovější mluvu, aby tak lépe nastínil kolotání a zmatek světa, který skýtá jen marnosti, bezradný a bezúčelný uspěchaný život. Druhý díl, který zabírá asi třetinu celé knihy, je lyričtější, psaný více básnicky, objevuje se úvaha, rozjímání, modlitba, lexikální latinismy a germanismy.
Ještě za Komenského života byl Labyrint přeložen do více než deseti jazyků. Pro svou jazykovou originalitu jej však nelze přeložit ani do novočeské podoby bez újmy jeho uměleckého účinu.
Přes zřejmou literárnost do díla pronikla silně realita skutečného života, Komenský se často opíral o vlastní zkušenosti a smyslové poznání.
Dílo nabádá čtenáře, aby se nespokojovali s tím, co se jim nabízí a vnucuje, nýbrž všecko kriticky prohlíželi a zkoumali, než poznají pravdu.
O příčinách v svět putování
Až natrápě a navrtě se dosti sám v sobě, na toto sem přišel, abych nejdříve všecky lidské věci, co jich pod sluncem jest, prohlédl, a teprv jedno s druhým rozumně srovnávaje, jistý sobě stav vyvolil a své sobě věci k užívání pokojného na světě života pěkně nějak spořádal. Načež čím sem myslil více, tím mi se ta cesta líbila lépe. ...
Všudybud (Všezvěd) o Kretenském labyrintu:
„Zázrak světa byl, stavení z tak mnoha pokojů, příhrad, průchodišť vzdělané, že kdo se bez průvodčího do něho pustil, vždycky sem a tam chodě a motaje se, nikdý ven netrefil. Ale to žert byl proti tomu, jak sám světa toho labyrint, zvláště nyní, spořádán jest. Neradímť, věř mně zkušenému, samotně se tam pouštěti.“
Druhý poutníkův společník, Mámení:
„Já sem tlumočník královny světa Moudrosti, kterýž sobě to poručeno mám, abych, jak se čemu v světě rozuměti má, vyučoval.“
Poutník pak dostal uzdu všetečnosti (k prohlédání světa ne jako prvé dobrovolně půjdu, ale těkavostí a neukojitedlností mysli své násilně tažen budu), a brylle vyrobené z domnění a zvyku.
Poutník nadále prochází celý svět, který je zde zobrazen jako veliké město, rozdělené do ulic podle různých povolání a stavů lidských, dle nichž jsou rozděleny jednotlivé kapitoly. Všude však vidí zmatek, nedorozumění, pokrytectví, lež, faleš, neužitečnými věcmi se zanášení, neřády hrozné, nestálost a vrtkavost, pýchu a nadutost a podobné neřesti.
Vida pak já tu, že té nejistoty života žádný souditi a k srdci připustiti nechce, než jako by nesmrtedlností jisti byli, tak sobě všickni, v hrdle smrti stojíce, počínají (nad čímž div lítostí srdce ve mně nepuklo), chtěl sem povýšiti hlasu, napomínati a prositi, oči aby odevřeli, na Smrt šípy nakládající aby hleděli a jim nějak vyhýbali... Odpověděl mi tlumočník: „Můj milý, byla-liž by to moudrost myšlením na smrt trápiti se? Zvlášť poněvadž každý ví, že ji neznikne, lépe jest nehleděti na ní, než hleděti svého a dávati sobě dobrou mysl; když přijde, přijde, v některé hodině odbude se toho, a někdy třeba v okamžení. Proto-liž by, že někdo umře, jiní veseli býti přestali?“
Poutník prohlédá stav manželů
...zvláště pak (toho sem nejvíc viděl) měšců, vačků a tobol jeden druhému ohledoval, jak dlouhý, jak široký, jak odutý, jak tuhý neb slabý jest, měře a váže. ... Někdo zase, nic se s examinováním nemeškaje, pochytil, co nejblíž mohl: pak se za ruce kams do té brány vedli. ... „I co se tu za rovnost měří?“ řekl sem. „Však já vidím, že některé věkem, stavem a jinak sobě všelijak podobné váha ukazuje, a oni předce jednoho skrze koš pouštějí, jiné zase převelmi nerovné, kmetě s mladicí, jinocha s babou, sázejí, jeden stojí zhůru, druhý dolů, a předce praví, že můž býti; jak pak to?“ ... „když při sobě buď mastný pytlík má neb klobouček, před kterým se jiní kloboučkové smykají, aneb podobného něco (nebo takové věci všecky také na váhu jdou), tím jest, že se to ne podle tvého soudu vyráží.“ ...
...spatřil sem, že ta pouta ne jako na jiných vězněch zámkem zamykali, ale hned je skovali, svařili, zaletovali: tak aby, dokud jejich na světě života, ani se rozpíti, ani roztrhnouti nemohli. ... I blažil sem neplodné, některé tu vida: ale oni tesknili, že bez potěšení jsou, sobě stýskali; takž sem vyrozuměl, že i míti, i nemíti plodu v manželství bída jest. ... Zavadil-li jeden, potkl se, padl, ranil, druhý, od něho nemoha, s nim rovně osrkovati, plakati a bolesti nésti pomáhati musel; takže sem to poznal, že každý v stavu tomto místo jedné péče, starosti, nebezpečenství, tolikernásobní péči, starost, nebezpečenství má, s kolika spatý chodí. I znelíbil mi se stav ten. ...
Vpéřili se do sebe sami, pěsťovali se a knytlovali škaredě; smířil-li je kdo, po chvíli byli v sobě zas. Někteří se dosti dlouho slovy táhali, hat-li či tihe...
To pamatuji toliko, že i bez něho i v něm teskno bývá; a i když se nejlép zdaří, sladké s hořkým se mísí.
Poutník prohlédá stav řemeslníků
Vidělť sem jiné, takť jest, že se lehčeji a zišťněji živili: ale zase, čím méně kvaltování, tím více nepravosti a fortelů tu bylo. ...
dobývají se peníze a odbývají zas; s tím toliko rozdílem, že snáze odcházejí než přicházejí; buď že se skrz usta aneb skrz truhly přehánějí. Protož sem také více všudy nuzných než možných spatřil. ...
a někteří z netrpělivosti nádobí od sebe házejíc, v zahálku a dobrovolné korábnictví jiným navzdoru se dávali. ... Shlédl sem mnoho všudy falše a šalby. Co kdo dělal, zvlášť jinému, vše na odbyt, ledabylo dělal, práci svou mezi tím, jak nejvýš mohl, velebě a nadsazuje. ... Poněvadž zajisté lidské tělo skrovničkým a prostičkým jídlem a pitím se přechovati, skrovničkým a prostičkým rouchem přiodíti, skrovničkým a prostičkým staveníčkem přichrániti dá, patrné jest, že maličké a skrovničké péče a práce potřebí, tak jakž za starodávna bývalo. Toho pak tuto, shledal sem, že svět souditi neb neumí, neb nechce, poněvadž k vycpávání a nalívání břicha tak mnoho a tak neobyčejných věcí užívati zvykli ... na kterých přestrojování opět obzvláštní mistři býti musejí. ...
Tak podobně řemeslníky sem spatřil, jejichž všecko umění a práce jest, dětinské titěrky aneb také jiné hřičky k strojení kratochvílí a maření času dělati. Jiné nadto, jejichž práce byla, nástroje ukrutnosti, meče, tulichy, čekany, ručnice etc., vše na lidi, strojiti a množiti.
Poutník popisuje svou námořní plavbu (dle skutečných zážitků Komenského): Nebo vyšel-li sem ven dívati se, závrat mne podjímal; vlezl-li sem na dno, strach od šustící násilně okolo stěn vody obstupoval mne. ... Vtom mne puch jakýsi surový zarážeti počne, a mozk i všecky vnitřnosti mi projma, povalí mne. Tu já se (jako i jiní způsobu tomu nepřivyklí) válím, řičím, rady sobě nevím, všecko se ve mně rozplývá a ze mne leje: že se nejinak zdálo, než že jak hlemejžď na slunci, tak my tu na té vodě se rozplyneme. ...
Tu se teprv moře vlnami až k nebu kouřiti začne, tu nás sobě vlny jako miče podávají, tu se hlubiny odvírají a nás jednak sehltiti pohrožují, jednak zhůru zase vymítají...
Poutník stav učených prohlédá, nejprve veřejně
Odpoví tlumočník: „Milý brachu, pěkná věc jest míti pěknou bibioteku.“ „I když se ji neužívá?“ dím já. A on: „I ti, kdož bibioteky milují, mezi učené se počítají.“ Já sobě na mysli: „Jako někdo kladiv a klíští hromady maje, a k čemu jich užívati nevěda, mezi kováře.“ ...
A spatřím jednoho tuším či dva, kteříž vonná koření a byliny shlédavajíce, krájeli, třeli, vařili, distillovali, rozkošné dryáky, lektváře, syrůpy a jiná životu lidskému užitečná lékařství strojíce. ... I řekl sem: „Titoť vodu přelévají.“ Odpověděl mi tlumočník: „I tak se umění množí. Nebo zdaž se jedno a též jinák a jinák přistrojiti nemůž?“ ...
A viděl sem tu neobyčejnou jinde ukrutnost, že ani poraženým již a mrtvým neodpouštěli, nýbrž tím víc a nelítostivěji na ně sekali a flekali, každý na tom, který se mu již nebránil, , nejraději rekovství dokazuje.
Poutník přišel mezi filozofy
A tu se hádali, jsou-li všecky ty věci jedno a též, jsou-li všecky dobré a jsou-li všecky vpravdě tím, čím jsou; a podobných na sebe víc otázek dávali. Kterýchž pozorujíc někteří, začali se diviti a vypravovati, jak lidský vtip vysoko vyšel, že, hle, všecku bytnost přesáhnouti a všech tělesných věcí tělesnost odlouštiti může a umí ...
Mezi geometry: I vejdem: a aj, tu jich množství, kteříž čáry, háky, kříže, kola, quadráty, puňkty psali, každý sobě sám tiše. Pak jeden k druhému přicházel a ukazovali sobě: některý pravil, že jinak býti má, a tento, že dobře; tož se vadili.
Mezi geodéty: Někteří měřili stín, na dýl, na šíř, na tloušť: jiní jej na váhu vážili. Summou pravili, že nic není v tom světě, ani krom světa, čeho by se oni doměřiti nemohli.
Mezi historiky: Nebo pry kdo člověkem býti chce, musí nejen, co před nohama leží, vidět, ale i na to, co již přešlo a za hřbetem jest, se ohlédati, aby z minulého přítomnému a budoucímu se učil. ... aj, potvorná věc, skrze každé jináč a jináč viděti bylo! Skrze jedno věc některá daleko se zdála; skrze druhé tatáž blíž; skrze jedno té, skrze jiné jiné barvy ... děl sem, že každý své pespectivě věří; protož se o lecos dosti trpce hádali. Což mi se nelíbilo. ...
„Tutoť já vidím, že lidé (jakž Ezopů vlk řekl) jiné mluví a jiné činí: co usty chválí, od toho jim mysl letí, a co sobě jazykem oškliví, k tomu jim srdce lne.“ „A ty tuším anjelů mezi nimi hledáš?“ řekl ofukna se tlumočník. „Také-li pak se tobě kdy co líbiti bude? Všudy ty uhonu najdeš.“
Poutník spatřuje juris prudentiam
Ti vůkol po stěnách malované měli zdi, sruby, ploty, parkany, šraňky, příhrady a přívory; a zase skrze ně ty i jiné mezery a díry, dvéře i vrata, závory a zámky, a rozličné k nim klíče, klíčky a háky. Na to vše oni ukazujíc sobě, kde se a jak přejíti můž neb nemůž, rozměřovali.
Poutník prohlédá náboženství křesťanské
Křesťanů rozpustilost: „Co se lidem k následování předstírá, jest stupeň dokonalosti, na kterýž vystoupiti ne každému dá mdloba lidská_ kteří jiné vedou, dokonalejší jsou; ale za nimi obecný člověk, který v příčinách jest, netak stačiti můž.“
Duchovních lidí mezi křesťany tělesnost: Takž sem mlčeti musil, patrně sic vida, že to potvorství jest, na komži pancíř, na birýtě lebku, v jedné ruce Zákon, v druhé meč, po předu Petrovy klíče, po zadu Jidášů měšec nositi; mysl v Písmě vybroušenou, srdce v praktikách vycvičené, a jazyk plný nábožnosti, oči plné bůjnosti míti.
Dále prohlíží poutník stav vrchnosti, stav soldátský, rytířský, novináře
Poutník prohlédá hrad Fortůny; a nejprve přístup k němu
I vidím, že tam již výše žádných schodů ani bran není, než kolo jakési ustavičně se točící, k němuž kdo se připal, zhůru na podlahu vynešen byl a tam teprve od pan Fortůny přijat a dále puštěn. Dole pak nemohl, kdo chtěl, kola se chytiti, než koho k němu uřednice paní Fortůny, jménem Náhoda, přivedla aneb na ně vsadila: jinému každému ruce zklouzly.
Poutník způsob boháčů prohlédá
Vtom, když se mi trošku zrak probere, vidím plno ze všelijakých stavů lidí, ani tu chodí, stojí, sedí, leží a každý má poutami zpaté nohy a ruce svázané řetězem, někteří přitom i na krku řetěz a na hřbetě břímě nějaké. ...
I hledím a spatřím svůj div, jak se oni převelice v tom opoutání svém kochali. Tento sobě počítal kroužky řetězu svého; jiný je rozbíral a zase skládal; jiný řetězu sobě rukou potěžkával; jiný ho na pídi měřil; jiný k ustům bera líbal; jiný ho před mrázem, horkem a urazem chráně šátkem obvinoval.
Způsob rozkošných světa
...zavadí-li kde, neb se kdo oň otře, neb na něj odporný vítr zavane, hned mu zle. Stojatá voda hnije a smradí se, slýchával sem, tuto pak toho příklady vidím.. Také tito života nic neužívají, poněvadž ho přespějí a přezahálejí: nic to pro mne není. ...
Někteří se chlubili, že od desíti neb dvacíti let slunce vycházeti a zapadati neviděli, protože, když zapadalo, nikdá střízví, když vycházelo, nikdá vystřízvělí nebyli. ...
A sic napořád byli plní nechutenství, šťkání, říhání a škrkání, spali zle, chrkali a frkali, slinili se a soplili, vývratků a lejn plní byli stolové a všickni koutové.
Způsob povýšených světa
Zvláště když sem viděl, že jak mnoho po předu k nim šetrnosti, tak mnoho po zadu a po stranách nevážnosti bylo. ...
A nalezl sem tu velikou jedněch k druhým nepřízeň, závistivé na sebe vzhlédání, jedněch od druhých z stolic vysazování, regimentů vydírání, korun srážení, titulů sobě vespolek smazování: takže tu jen se měnilo vždycky, jeden lezl na stolici, druhý z ní buď lezl aneb po hlavě letěl.
Poutník sobě zoufati počíná a s svými vůdci se hádá
I lekl sem se, že tak nikdež nic v světě, ani na samém tom hradu Potěšení, není, čehož by se mysl bezpečně, směle a cele chopiti mohla. ... vždycky mne ze všeho vyrazilo spatřování prudkých s každou věcí proměn a bídného cíle. ... ne sám já, ale celé pokolení mé bídné jest; a ještě k tomu slepé, bíd svých neznající. ...
Kdo prohlédne, nemůž než trápiti se.
Poutník na palácu Moudrosti obžalován
Raddy královny Moudrosti: Čistota, Bedlivost, Opatrnost, Rozmyslnost, Přívětivost, Mírnost, Pravda, Horlivost, Opravdovost, Udatnost, Trpělivost, Stálost ...
Hledalo se, kdo je viníkem stálých špatností ve světě: ...sic nalezli některé podezřelé, ale ti že se, aby z vypověděných byli, neznají, a také jináč jmenují. Jeden že jest podoben k Ožralství, ale že slove Rouš aneb Veselost; druhý podobný k Lakomství, ale že slove Hospodářství; třetí podobný k Lichvě, ale že slove Ourok; čtvrtý k Chlipnosti, ale že mu říkají Milost; pátý ku Pýše, ale že se jmenuje Vážností; šestý k Ukrutenství, ale že slove Přísnost; sedmý k Lenosti, ale že má jméno Dobromyslnost etc.
Tituly: „Znamenitá váše kořist, čáry na papíře!“
Ze Starého Zákona: „Žena, kteráž ctí muže svého, za moudrou jmína bývá.“ „Muž jest hlava ženy, jako i Kristus církve.“
Poutník z světa utéci chce
Nahlédnu a spatřím strašlivých temností mrákotu, jíž se rozumem lidským ani dna ani konce najíti nemůže, a v nich nic než červy, žáby, hady, štíry, hnis a smrad a puch síry a smoly, tělo i duši zarážející, summou hrůza nevypravitedlná.
Poutník domu trefil a další kapitoly
hlas Boží: „Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře!“ ... „Kdežs pak byl, synu můj; kdes byl tak dlouho; kudys chodil, čehos v světě hledal? Potěšení? I kdežs ho hledati měl než v Bohu? A kde Boha než v chrámě jeho, a který chrám Boha živého, než chrám živý, kterýž on sobě sám připravil, srdce tvé vlastní?“ ...
„Nevyšels na svět, kdys chtěl, nepujdeš také z něho, kdy chtíti budeš, ale má to řídí prozřetedlnost.“ ... „Tvé náboženství buď v tichosti mně sloužiti a ceremoniemi se nevázati: nebo já tě jimi neváži.“ ... „Mezi vrchnostmi a zprávci lidských společností poznals, jak se lidé rádi na přední místa a k zpravování jiných trou. Ale ty, synu můj, dokud jsi živ, nižšího místa vždycky hleď a poslouchati raději než rozkazovati sobě vinšuj.“ ... „Protož ty hleď vnitřní sobě poklady, osvícení a pobožnost, shromažďovati, a já tobě jiného všecko přidám.“ ... „Tovaryšstvo není než pomoc aneb k hříchům, aneb k nějakým zbytečnostem, aneb aspoň k zahálce a maření času.“ ... „Aniž se kdy všechněm zachovati lze: jednomu se chtěje zlíbiti, jiným se zošklivíš. Všech tedy tak nechaje a mne samého hledě, nejlépe učiníš.“
Řád vnitřních křesťanů
Zlého člověka znamení jest všudy práv žádati, a co se činiti má, z rejster toliko chtíti věděti, protože nám doma v srdci prst Boží ukazuje, co sobě chceme, to že sme i bližnímu povinni. ... žádného pravého řádu v světě není: než jen podléhání, nedověřování, nedorozumění, záští, různice, závisti, nenávisti, krádeže, vraždy a co toho víc. Bohu právě oddaní na svědomí své jedince dají pozor, co jim to zapovídá, do toho nejdou, co ukazuje, že činěno býti má, činí, nic se na zisk, přízeň a cokoli ohlédajíce. ...
Přezlou sem byl v světě věc znamenal, kteráž mne nejednou zkormoutila, že když se někomu zle vedlo, jiní z toho plésali; když bloudil, jiní se smáli; když bral škodu, jiní z toho zisku hledali ... Jakož zajisté železní v kompasích jazýčkové, magnesem potřeni jsouce, všickní se k jedné a též straně světa obracejí (křesťané): tak těchto srdce, duchem lásky potřené jsouce, všecka se v jednu a tuž stranu, v štěstí k radosti, v neštěstí k zámutku obracejí. A tu sem poznal, že to falešní jsou křesťané, kteří své jen věci pilně vedou, bližních nedbají... Což vida, zahanbil sem se, že u nás často se na odpor děje, jedni domy své nádobím, šatami, potravami, zlatem a stříbrem, jak nejvíc mohou, naplňují a přeplňují: jiní mezitím neméně služebníci Boží jsouce, sotva se čím přikryti neb vyživiti mají. Srozuměl sem, pravím, že ta vůle Boží není: světa to jest, převráceného světa křtalt, aby jedni ušperkovaní, druzí nazí chodili; jedni přesycením říhali, druzí hladem zívali; jedni pracně vydělávali, druzí marně utráceli; jedni pohrdání, při druhých lítost a oněm závidění a jiní neřádové jdou.
Bohu oddaným srdcím vše lehko a snadno
Ó křesťane, kdož jsi koli, dobuď se z okovu těla, ohledej, zkus a poznej, že překážky, kteréž sobě v mysli maluješ, menší jsou, nežli aby vůli tvé, jestliže opravdová jest, zbrániti mohly. ... Dobře a zle se míti jednostejné jim jest: kromě že onoho za podezřelejší, toto bezpečnější soudí; protož se v nepohodlích, ranách a jízvách svých kochají a jimi chlubí.
Svatí všeho hojnost mají
vpravdě bohatý jest ten a ničeho se mu nedostává, kdož na tom, co má, přistati umí: jemuž mnoho, málo, nic peněz, veliký, malý, žádný domček, nákladné, chatrné, žádné šatstvo, mnozí, jeden, žádný přítel, vysoké, nízké, žádné místo neb uřad neb čest neb pověst, summou něčím neb ničím býti, vše jedno a též jest.
Pobožní mají odevšad pokoj
Nechtějí-li se k našim obyčejům formovati lidé, formujme se my k jejich, pokud jen pro svědomí lze. Svět ze zlého v horší jde, pravda jest: ale zdaž my to fresováním svým napravíme? ...
a protož, ne kdo mnoha jazyky mluviti, než kdo užitečné věci mluviti umí, že učený jest. Užitečné pak věci nazývají všecky skutky Boží, k jichž poznání artes že napomáhají nětco
Slova jinak se dnes píšící nebo u nichž došlo k posunu významu: vzáctnost, brylle, mhla, možný = zámožný, perspicille, lapis philosophicus = kámen mudrců, Mohametani, Alkorán = Korán, prubýřský kámen = ?, řeřáb = jeřáb, nesmrtedlnost, prozřetedlnost, bělostkvoucí, examinovati, nestrachůj se, pozorůj, drabanti = drábové, novotný = nový (nově přicházející), raddy, dověrný, slovoutný, privilejium, jízvy, půhonové = pohůnci, království engliscké, regiment = vláda, komonstvo = sloužící, do mchu = do mechu, zeměplazi = plazi, lermo = alarm, vyšklubané peří, křištál, zafír, zavírka = závěr, zavazedlo = zavazadlo