V pořadí třetí román japonského autora. Hrdinou je všední, nezajímavý mladý muž, pracující v malé vydavatelské firmě spolu s kamarádem. Prožívá naprosto běžné starosti většiny populace - rozvedl se, snaží se s rozvodem vyrovnat, našel si přítelkyni. Vše je fádní až do chvíle, kdy mu sekretář pana profesora, tokijské hlavy jakési super-mocné, avšak dost netransparentní organizace přikáže, aby stáhl z tisku fotografii, na níž je jedna zvláštní ovce. Nakonec muži "dá nůž na krk" a určí mu lhůtu jednoho měsíce, aby v horách ostrova Hokkaido tuto ovci našel - jedinečnou ovci, která má schopnost vstupovat do mysli lidí, které si vybere jako hostitele pro realizaci svých mocenských choutek. Ovci v hlavě se nedá odolat, je to něco jako láska či posedlost - ovládá takového člověka čím dál více, a opouští jej až ve chvíli, kdy už jej k ničemu nepotřebuje, kdy je starý a slabý. Nechá mu v hlavě jen krvavou cystu a takový člověk zpravidla brzy zemře. Toto se stalo i profesorovi. A jeho sekretář chce z nějakého důvodu onu ovci za každou cenu najít. Hrdinovi dá k dispozici velmi velkorysý finanční obnos. Pokud však ovci nenajde do měsíce, zničí jeho existenci v Tokiu tak, že už se nebude mít kam vrátit.
OVCE = BŮH
Kniha je ve své první polovině spíše nezajímavá, obsahuje mnoho samoúčelných pasáží a odboček. Co se však i zde musí Murakamimu nechat, je umění originálního popisu, a to jak míst, tak chování postav. Jeho popisy jsou neobyčejně detailní, což čtenáře nadchne, jde-li o něco pro děj podstatného, a naopak znudí k nevíře, když se zrovna jedná o (byť třeba zdánlivě) epizodní a náhodnou okolnost (líčení stravování, každé vykouřené cigarety, ranních úkonů v koupelně apod.).
Silné surrealistické prvky, patřící k tradiční Murakamiho charakteristice, nechybí ani zde. Kromě samotné představy vládychtivé zlé ovce, ovládající mocenské síly ve velkoměstech pomocí vstupování do lidí, můžeme uvažovat o zázračných schopnostech uší hrdinovy přítelkyně, které mají moc vytušit věci budoucí, respektive větřit jako radar, jak se v dané situaci zachovat. Přítelkyně bez jakéhokoliv objasnění vybere se skálopevným přesvědčením právě ten z mnoha hotelů v Sapporu, který je spjat s postavou doc. Berana, vědce, bez jehož stopy by se pár nikdy nedověděl o pastvině, po níž společně pátrají.
Také hrdinův kamarád Myšák, jenž je s celou anabází jaksi abstraktně spjat až do chvíle, než hrdina zjistí, že právě on je záhadným vlastníkem nedostupného horského domu, k němuž patří pastvina, kde byla vyfocena Ovce, s románu překvapivě vystupuje v samém závěru jako mrtvola, však ve zcela fyzické podobě přicházející ke svému kamarádovi s plechovkami piva, aby mu objasnil celou svou zaangažovanost na ovčí záležitosti (spáchal sebevraždu, aby ovci nedal šanci nad jeho vůli zvítězit).
A konečně i samotný požadavek sekretáře pana profesora, NAJÍT OVCI, se s kontextem i bez jeví jako hodně fantaskní téma. A to i odhlédneme-li od dalšího kuriózního vyústění děje, kdy sekretář vlastně po celou dobu věděl, kde se inkriminované zvíře nachází, a také v čí hlavě vězí. Potřeboval využít našeho hrdinu, aby jako zcela nevědoucí, nevinný a spontánní Myšákovu duši vylákal ven.
Sekretář, aniž by pak dostal nějakou informaci o hrdinově úspěchu či neúspěchu, přijíždí v poslední smluvený den autem až k chatě a vyplácí takřka beze slova hrdinovi smluvený obnos za vykonanou práci. Avšak jak zjistil, že byl onen muž ve svém konání úspěšný?
Také postava ovčího mužíka, samotáře, jenž sem kdysi v mládí uprchl před válkou a od té doby nemá jakékoliv informace o světě a skrývá se vytrvale v převleku z ovčí kůže, je více než bizarní a Murakamiho zřejmě něčím upoutala, protože prakticky tatáž zlostná a iracionálně reagující postava se vyskytuje např. také v jeho povídce Podivná knihovna.
Jednotlivé existenciální motivy knihy jsou nadřazeny jejímu ději, což vyplývá už z jejího surrealistického založení. Těmi je osamocenost, zosobněná postavou Myšáka, který opustil všechny své přátele, město a život, aby mohl hledat svou vnitřní svobodu a sebe sama. Průměrnost, již má hrdina pátrání po všech stránkách - fyzické, kariérní, vztahové i intelektuální. Přesto se dostává do neuvěřitelné životní situace a záhadu, jež s trochou jeho nelibosti padla na jeho bedra, dokonce dokáže dotáhnout do konce (přestože je čtenář nepatrně na rozpacích, co tím koncem tedy vlastně je).
Detektivní nádech, jenž se od poloviny až do konce k velkému uspokojení čtenáře stupňuje, přetváří také vnímání oné časté popisnosti, jež je později použita spíše k budování napětí - zde už má totiž (narozdíl od začátku románu) většinou nějaký smysl, po jehož odhalení bažíme.
Jeden z oněch (alespoň snad zdánlivě) samoúčelně podrobných popisů: (sekretář pana profesora)
Ruce to byly opravdu přenádherné, přesto však na nich bylo něco divného. Prozrazovaly na svého nositele vysokou míru odbornosti ve značně vyhraněném oboru, nikdo by ale nesvedl říct, jaký to přesně je obor.
Obličej toho pána už tolik sdílný nebyl. Rysy měl sice pravidelné, ovšem zároveň prázdné a nudné. Nos a oči byly jako podle pravítka, jako by je do té tváře někdo dodatečně vykrojil řezačem na papír. Rty byly úzké a suché jako troud. Chlápek byl celý dobronzova opálený, na první pohled ale bylo jasné, že nejde o ledajaké opálení, co člověk nachytá někde u moře nebo na tenisovém kurtu. Tenhle druh opálení mohlo vytvořit leda tak slunce nám neznámého typu, nděkde na nám neznámém místě.
...
Je klidně možné, že se na svojí lidské pouti jenom tak bezcílně potulujeme územím čiročiré náhody, docela stejně jako se křídlatá semena určitých durhů rostlin nechají unášet rozmarným jarním vánkem.
Současně je ale docela klidně možné i to, že žádná nahodilost neexistuje a nikdy neexistovala.
[...]
Že jsem pro propagační pojišťovácký plakátek vybral fotografii s ovcemi byla: A) naprostá náhoda, nebo to: B) nebyla náhoda ani v nejmenším.
[...]
To máte jako ty díry v amerických koblihách. Jestli je chápete jako prázdno, anebo jako entitu, je čistě metafyzický problém, kterým se na chuti samotných koblih nezmění zhola nic.
Řekněme například, že budeme mít jistý koncept. Ke kterému samozřejmě budou existovat i jisté výjimky. Které se ovšem, jak půjde čas, budou rozlézat jak špinavý flek, a než se nadějete, bude z nich najednou koncept číslo dvě. Ze kterého ale budou zase existovat výjimky a - abych to zkrátil, tak už jen řeknu, že přesně takhle na vás ta budova působila. Připomínala předpotopního tvora, který se nazdařbůh vyvíjel a vyvíjel, aniž by sám věděl, v co se to vlastně chce vyvinout.
[...] Podobné paskvilní krajiny se rodí vždycky v momentech prolnutí druhořadých talentů nejrůznějších generací s kolosálními objemy financí.
Nicneříkající dopisy od Myšáka - tedy dokud člověk nedočte do konce a k dopisům se nevrátí:
[...] Myslím, žes vždycky dobře chápal i to, co jsem Ti neuměl pořádně vysvětlit. Mám ale dojem, že čím líp mi rozumíš, tím hůř dokážu něco vysvětlovat. Asi to bude nějaká vrozená chyba.
Má vůbec největší chyba je ale v tom, jak moje chyby během let postupně narůstají. Je to prostě něco podobného, jako chovat sám v sobě slepici. Slepice snáší vajíčka, z těch se vylíhnou další slepice, ty zase snesou vajíčka. Může snad člověk takhle žít, tolik obtížený chybami? Ale jistě že může. Přesně o to koneckonců jde.
[...] Jak jednou kdosi napsal, kdo hodlá delší dobu žít jako tulák musí patrně mít jeden ze tří možných druhů povah. A to buď povahu religiózní, nebo povahu uměleckou, anebo být tak trochu na hlavu.
druhý dopis již z horské chaty, krátce před Myšákovým koncem:
Čas je přece jen jedno velké kontinuum. My si z něj zvykli vydělovat úseky, které odpovídají našim vlastním proporcím, a to nás pak klame až běda, sám čas ale bez debaty tvoří kontinuum.
[...]
Do nejbližšího města to odsud trvá půldruhé hodiny. Vlastně to ani není město, jen hrozně malé městečko a ještě ke všemu skoro v troskách. Ty by sis ho jistě ani nedokázal představit. Lidské sídlo to ale přece jeno je. Dostaneš tu koupit oblečení, potraviny i benzín. A když se ti zachce, můžeš tu potkat i lidi.
Náš hrdina cestuje, aby vyřídil Myšákovy pozdravy a rozloučení.
Uprostřed rozlehlého salónku, v místech, kde byla o stupeň snížená podlaha, stálo koncertní křídlo v odstínu mořské modři, na které ženská v křiklavě růžových šatech hrála typickou ukázku hotelové kavárenské hudby nabitou samými arpeggii a synkopami. Ne že by hrála vysloveně špatně, jakmile ale dozněla poslední nota, byl konec. Nic to ve vás nezanechalo.
Svět se točí dál, naprosto nezávisle na mé osobě. Lidé nezávisle ne mně přecházejí ulice, ořezávají tužky, šinou se ze západu na východ rychlostí padesát metrů za minutu a zaplavují kavárny provařenou nulovou hudbou.
Svět. Slovo, při kterém jsem si vždycky vybavil ohromný okrouhlý disk, který ze všech sil podpírá želva se slonem. Slon nemá potuchy, k čemu je tu želva, želva nechápe, k čemu je tu slon, a jeden jako druhý nechápou, k čemu je svět jako takový.
V sídle pana profesora - sekretář líčí profesorovy osudy a jeho spojení s ovcí:
"Právě teď umírá v téhle rezidenci starý muž," řekl chlápek. "Z příčin, které jsou zcela jasné. Má v mozku ohromný krvavý nádor. Tak velkým že je jím celý mozek zdeformován. [...] Opravdu zvláštní však je, jak mohl pacient přežít až do dnešního dne. [...] Popravdě by nebylo nic divného na tom, kdyby smrt přišla už před dvaatřiceti lety. Nebo třeba taky před dvaačtyřiceti. [... ...] Druhým vysvětlením by mohlo být, že chtěli objasnit přesnou souvislost mezi krevní cystou a tím, jak excentricky si počínal její nositel v roli pravicového lídra.
[...] Narodil se na Hokkaidu jako třetí syn v chudé rolnické rodině, ve dvanácti letech odešel z domu a vydal se do Koreje, nenadělal tam ale žádné štěstí, a tak se vrátil domů a dal se k pravičákům. Byl to takový ten horkokrevný typ, co se pořád ohání samurajským mečem. A nejspíš neuměl ani pořádně číst. Jakmile ale v létě 1936 vyšel z vězení, měl najednou všechny vlastnosti pravicového lídra. Měl charisma k získávání lidí na svou stranu, měl neprůstřelnou logickou argumentaci, [...] vraťme se k jeho krevní cystě. Chci zkrátka říct, že se období jejího vzniku časově zcela přesně shoduje s profesorovou zázračnou proměnou. [...] Ta ovce nejspíš do profesora vstoupila. A zřejmě to bylo roku 1936. [...] Já tu ovci chci najít a k tomu potřebuji vaši spolupráci."
Docent Beran, v němž byla ovce pár let před panem profesorem, vše objasňuje:
"Ovce, která dokáže vstupovat do lidí, je považována za nesmrtelnou. A rovněž tak člověk, který v sobě ovci má. Pokud ho ale ovce opustí, má pak dotyčný po nesmrtelnosti. Záleží čistě na ovci. Když si usmyslí, může klidně desítky let zůstat na jednom místě, a když se jí tam přestane líbit, zčistajasna zmizí. O člověku, kterého ovce opustila, se potom mluví jako o vyovcovaném. Což je právě i můj případ. [...] Ovci jde o to, aby konkrétním způsobem uvedla do praxe ovčí ideu. [...] Tváří tvář ovci totiž hodnoty jednotlivce ztrácejí veškerou sílu."