Charles Dickens
Tuto povídku jsem původně chtěla číst svým dětem. Brzy jsme však zjistili, že to v žádném případě není četba pro děti. Mylně mě na to přivedly různé zjednodušené verze, ke kterým jsem se v dětství dostala.
Naopak. Tato povídka je psána velice květnatým, poetickým stylem, pomocí kterého Dickens až naturalisticky líčí chudobu dělnické třídy reprezentovanou například ubohým pomocníkem obchodníka Skrblíře a jeho rodinou, včetně fyzicky postiženého synka Tommyho. V kontrastu s nimi je líčen Skrblíř, v různých překladech pojmenovaný různě, jak jsem zjistila. Je to člověk co do financí bohatý, přesto však s ním od počátku spíše soucítíme, než abychom k němu byli nuceni pojímat nenávist jako k nepřátelskému buržoaznímu vykořisťovateli, jímž zde má bezpochyby být. Autor vyzdvihuje jeho ubohou zaslepenost vyděláváním a hromaděním peněz, jež se stávají jeho jedinou životní náplní a úzkou perspektivou. Litujeme jej, protože žije život živoucí mrtvoly - neumí si vlastní peníze nijak užít, neinvestuje ani do vlastního pohodlí, jak by pak mohl neskrblit na jiných? Skrblířovo srdce je ztvrdlé a otupělé: hlavní zápletka, a sice Skrblířovo nepochopení smyslu Vánoc, umožňuj další vývoj, kdy se tento stárnoucí muž může napravit a obměkčit své srdce - prohlédnout tmu, jež ho obestírá.
Skrblíř nerozumí všudypřítomné předvánoční radosti. Necítí potřebu být k lidem milejší nebo shovívavější než obvykle. Je naopak spíše rozmrzelý, že se všichni okolo chovají tak potešile a obtěžují jej smíchem, koledami, dobročinností nebo dokonce pozváním na návštěvu.
Proto se mu během jediné, a právě štědrovečerní noci zjeví několik přízraků, které se mu snaží pomoci: nejprve duch zemřelého obchodního partnera, jenž mu ukazuje, jak je i po smrti obtížen řetězem ukovaným ze všech pomyslných pout, která si na sebe za života sám ukoval. Odrazuje Skrblíře od toho, aby činil totéž se sebou.
Poté se mu postupně zjevují Duchové Vánoc: současných, minulých a budoucích. Ti ho vedou na různá místa v různých časech, aby Skrblíř nahlédl život a jeho realitu z nových úhlů pohledu, rozpomněl se na city, kterých byl schopen ve svém dětství, prožil znovu smutky a traumata, která způsobila jeho zahořknutí, aby si dovolil odpustit sám sobě. Skrblíř jako neviditelný následovník duchů zavítá do chudobného příbytku svého pomocníka a mnohých dalších, aby na vlastní oči viděl, že Vánoce nesouvisejí s bohatstvím, ale že i ti nejchudší lidé se dokáží radovat z mála a vytvořit si díky vřelým vztahům s nejbližšími kouzelnou a útulnou vánoční atmosféru plnou lásky. Zjišťuje, že duch Vánoc vládne v tento den všude, a to i na těch nejodlehlejších, nejopuštěnějších a nejnehostinnějších místech na Zemi.
Duch vánoc budoucích mu ukazuje dobu následujících Vánoc, v níž je Skrblíř po smrti. Ten vidí, že vlastně nikomu nechybí, nikdo pro něj netruchlí, jelikož nezanechal v srdcích lidí nic dobrého. Naopak jeho majetek je rozkraden žebráky a spodinou.
Všechny tyto zážitky Skrblíře postupně obměkčí a promění natolik, že následujícího rána vstane z jeho postele zcela nový člověk. Srdečný, přející, všímající si maličkostí s láskou. Od té doby je Skrblíř člověkem, jehož mají všichni rádi.
Mlha a tma mezitím zhoustly natolik, že po ulicích pobíhali lidé s pochodněmi a ochotně nabízeli vozkům na kočárech, že půjdou před nimi a budou jim svítit na cestu. Věž prastarého kostela zcela přestala být vidět i s věkovitým, ochraptělým zvonem, který s neúnavnou potměšilostí nakukoval dolů ke Skrblířovi gotickým oknem, odbíjel čtvrtky i celé hodiny odkudsi z mraků a ještě dlouho poté zanechával ve vzduchu chvění, jako by mu tam nahoře v té zmrzlé hlavě jektaly zuby. Mrzlo, až praštělo. Na rohu uličky a hlavní ulice opravovali dělníci plynové potrubí a rozdělali si k tomu v železném koši velký oheň; kolem něj se teď shromáždila skupina mužů a dětí v otrhaných hadrech, hřáli si ruce nad plameny a zírali do nich jako u vytržení. Vody z přetékajícího hydrantu si nikdo nevšímal, a tak si mrzutě zamrzala a měnila se v neúprosný led. Výlohy obchodů zdobené ratolestmi a bobulkami cesmírny praskajícími pod žárem svítilen tak zářily, že tváře pobledlých kolemjdoucích v jejich světle vždy na okamžik zbrunátněly. Obchody s drůbeží a potravinami nabízely vystaveným zbožím tak okázalou podívanou, až se jeden musel zasmát při myšlence, že by snad nedejbože měly něco společného s tak přízemními činnostmi, jako je nákup a prodej.
[...]
"Bůh žehnej, milí křesťané, dnes veselte se jen!"
Skrblíř popadl pravítko s takovou vehemencí, že vyděšený zpěváček okamžitě utekl a přenechal klíčovou dírku mlze a ještě příhodějšímu mrazu.
Posléze přišla chvíle, kdy bylo třeba kancelář zavřít. Skrblíř jen velmi neochotně slezl ze stoličky a beze slova pokynul nedočkavému pomocníkovi v komoře, který okamžitě sfoukl svíčku a nasadil si klobouk.
"Zítra chcete volno na celý den, předpokládám?" otázal se Skrblíř.
"Pokud nemáte nic proti, pane."
"Jistěže mám," namítl Skrblíř, "není to spravedlivé. Kdybych vám za to strhl půlkorunu, určitě byste to považoval za vykořisťování, že?"
Pomocník se pokusil o úsměv.
"Nicméně to, že dostanete mzdu bez práce, za vykořisťování nepovažujete, co?"
Pomocník podotkl, že je to přece jen jednou do roka.
"To je tedy chabá výmluva za to, že mě každého pětadvacátého prosince okradete!" zvrčel Skrblíř a zapnul si zimník až ke krku. "Ale počítám, že zkrátka musíte mít celý den pro sebe. Pozítří ráno ať jste tady co nejdřív."
Pomocník mu to slíbil a Skrblíř vyšel s brbláním ze dveří. Kancelář byla vmžiku zavřená, pomocník se rychle vydal na Cornhill, až mu volné cípy šály vlály hluboko pod pasem (nevlastnil totiž žádný zimník), zařadil se do fronty chlapců a dvacetkrát se sklouzl na počest toho, že je Štěrý den, načež pelášil domů do Camden Town, aby nepropásl hru na slepou bábu.
[...]
Ve chvilce byla paní Schrastilová zpátky - na tváři ruměnec, ale taky pyšný úsměv - i s pudinkem, který vypadal jako kropenatá dělová koule, jak byl tvrdý a pevný, hořel v nepatrné slze zapálené brandy a do vrcholku měl na ozdobu zapíchnutou snítku cesmíny.
Jak báječný to byl pudink! Bob Schrastil slavnostně oznámil své ženě, že to je největší počin, jaký se jí za celé manželství povedl. Paní Schrastilová prohlásila, že když z ní teď spadlo napětí, může konečně přiznat, že dost pochybovala o množství mouky. Každý se k pudinku nějak vyjádřil, ale nikoho by ani nenapadlo podotknout, že na tak velkou rodinu je to hodně skromný moučník. Něco takového by se rovnalo kacířství. Každý Schrastil by se raději propadl hanbou, než aby podobnou myšlenku jen naznačil.
Když dojedli, sklidili ze stolu, vymetli krb a zapálili oheň. Pečlivě ochutnali nápoj ze džbánku, a jelikož se jim zdál dokonalý, nanosili ještě na stůl jablka a pomeranče a na oheň hodili lopatku kaštanů. Potom se celá Schrastilova roina sesedla kolem krbu do kruhu, jak říkal Bob, ačkoli to byl ve skutečnosti půlkruh, a na dosah vedle něj už čekala sbírka rodinného skla - dvě sklenice bez nožky a pohárek od hořčice bez ouška.